pátek, 31 květen 2019 19:22

Louis Langrée: Janáčka bych dirigovat nemohl

Autor:

„Je to tak trochu mystérium. Přicházejí noví hráči, nová generace, ale od starších přejímají tradice, učí se od nich. A tak Česká filharmonie je prostě stále svoje.“

„Jsem přesvědčený, že musíme bránit a prosazovat hudbu naší doby. Z klasické hudby se stalo trochu muzeum a z toho se musíme dostat.“

„U Mahlerových symfonií, tam je vše skoro dané, zato u Francka naopak, toho musíte přímo vysochat, dát mu eleganci, sensualitu, obrysy.“

 

4

 

Louis Langrée (58) je francouzský dirigent, působící nyní jako hudební ředitel Cincinnati Symphony Orchestra i jako ředitel festivalu Mostly Mozart v newyorském Lincoln Centru. Dirigoval  řadu špičkových orchestrů (Berlínské, Vídeňské a Londýnské filharmoniky a další) a představil se na řadě významných festivalů. V České republice pracuje poprvé a na festivalu Pražské jaro bude za pár minut řídit Českou filharmonii na večeru, věnovaném francouzské hudbě.

Jak se cítíte za dirigentským pultem České filharmonie. Čím je pro vás zajímavá?

Už jako adolescent jsem poslouchal Supraphon s nahrávkami České filharmonie. Její zvuk je mi velmi dobře známý. Připomíná mi to Filadelfskou filharmonii, kterou jsem dirigoval tento rok, ta má také specifický zvuk, dneska je to ale skutečně výjimečné, že orchestr okamžitě poznáte podle zvuku. U České filharmonie tomu tak je. Ty orchestry okamžitě rozpoznáte, že hrají právě oni, a pro mne to byl mimořádný zážitek slyšet znovu ten známý zvuk. Je to tak trochu mystérium. Přicházejí noví hráči, nová generace, ale od starších hudebníků přejímají tradice, učí se od nich. A tak Česká filharmonie je prostě stále svoje.

Definovat národní charakteristiku hudby je ošemetné. Řada teoretiků tvrdí, že hudba je univerzální, vy naopak akcentujete názor, že hudba jednotlivých národů je specifická…

Důležitá je barva zvuku. Ta je u francouzské hudby zásadní, třeba u Ravela nebo u Berlioze, který dokonce napsal esej o instrumentaci. To je rozdíl mezi francouzskou a německou hudbou. Třeba u Schuberta uslyšíte dohromady klarinet a hoboj, jejich chemie vytvoří nějaký zvuk a vy zapomínáte, že slyšíte klarinet a hoboj, slyšíte oba dohromady. Ve francouzské hudbě je to jinak. Je to jako s vitráží v kostele. Jasně rozpoznáváte jednotlivé barvy, jasně rozpoznáváte jednotlivé nástroje, které dohromady vytvářejí konkrétní barvu zvuku. Krásně je to vidět právě na skladbách, které zazní na koncertu Pražského jara.

 

3

 

Berlioz, Ravel, Franck, to jsou velikáni francouzské hudby. Proč jste vybral právě je?

Program je opravdu výborný a ukazuje dvě stránky francouzské hudby. Ravela a Berlioze, především Ravel, to byli géniové barev. Francouzská hudba má ale také velkou tradici skladeb varhaníků, není to jen Franck, Gounod, Fauré, Messiaen, našli by se jistě další, ti trávili velkou část svého života v kostele, a proto je možné jejich hudbu považovat za duchovní. Duchovnost i barevnost se navzájem prolínají. Třeba ta Franckova symfonie působí masivním dojmem, a proto je důležité, aby v ní byly různé barvy, aby tam bylo různé frázování, odlišná interpretace. Vzpomínám si, jak jsem viděl archivní záběry Charlese Muncha s Českou filharmonií, jak hráli Francka, někdy na konci padesátých let (Pražské jaro 1957 – pozn.red.). Mluví s hráči francouzsky a říká jim, jak z Franckovy symfonie vyzařuje zanícená víra. Nechci se s ním srovnávat, ale je to pro mne obrovská pocta i výzva, že mohu se stejným orchestrem, ve stejném sále a na stejném festivalu dirigovat tutéž symfonii. Je skvělé, jakou mají čeští hudebníci představivost, jak vědí, co mají hrát a jak to mají hrát. Jsou prostě výborní.

Ovlivnilo vás, že váš tatínek byl varhaník?

Zcela jistě. Doma i v kostele jsem slýchal hodně muziky, některé Bachovy fugy jsem i jako malý už znal zpaměti. A když pracuji s orchestrem, tak často myslím právě na varhany. Varhany jsou nástroj, kde nemůžete měnit intenzitu, varhany vás naučí frázování a to se pak uplatní při práci s orchestrem, například u Mahlerových symfonií, tam je vše skoro dané, zato u Francka naopak, toho musíte přímo vysochat, dát mu eleganci, sensualitu, obrysy.

 

2

 

Představujete českému publiku francouzskou hudbu. Znáte hudbu českou, uvádíte ji na koncertech?

Především musím říci, že jsem Alsasan ( narozen 11.1.1961 v Mylhuzách – pozn.red.). Pro mé francouzské přátele patřím spíš do oblasti německé hudby, pro německé přátele zase k hudbě francouzské. Jako umělecký ředitel Cincinnatského symfonického orchestru se věnuji především americkým skladatelům, včetně skladatelů soudobých a mladých. Tam je velká podpora soudobých skladatelů, takže já mám za sebou dvacet světových premiér za 5 let a nespočetnou řadu amerických premiér. Vzpomínám si ale, že když jsem byl v České republice poprvé v roce 1989, tak jsem si zde koupil nahrávku Miloslava Kabeláče, už si nevzpomínám přesně, co to bylo, ale vím, že se mi ta skladba velmi líbila. Jinak v Americe se pochopitelně hrají čeští skladatelé, především Dvořák, jenže oni tu Novosvětskou považují za americkou skladbu, i když vy víte, že to tak není. Janáčka jsem třeba nikdy nedělal, nikdy jsem se k němu nedostal, i když třeba Sinfonietta se mi líbí. Jako ředitel Glyndebourne Touring Opera jsem se setkal s Jiřím Bělohlávkem, který tam dělal Její Pastorkyni a Věc Makropulos. Chodil jsem na jejich zkoušky, a když jsem to slyšel, tak jsem si říkal, že to vlastně dělat nemůžu, protože je to tak svázáno s řeči a když nemluvím česky, nemohl bych vystihnout to, co nazývám poezii hudby. Je tam důležitá barva slov, frázování. Když jsem slyšel Bělohlávkovo provedení Věci Makropulos, tak jsem si uvědomil, že nepotřebuji překlad, že sice nerozumím slovům, ale důležitý je pocit a ten jsem měl dobrý. Přesto dělat bych to nemohl. Výhodu mají ti, kteří česky uměli, jako třeba Charles Mackerras. Řídím se tím, že je dobré si pro každou skladbu vybrat takového dirigenta, který jí perfektně rozumí.

Říkáte, že byste nikdy nemohl dirigovat Její pastorkyni. Tak Vám dám otázku opačnou. Myslíte si, že může třeba český dirigent dirigovat a dobře pochopit francouzskou hudbu, francouzský esprit?

Ale ano. Záleží to na vztahu dirigenta a orchestru, jestli mezi nimi přeskočí ta pověstná jiskra. Německý dirigent může dát francouzskému orchestru smysl pro řád, orchestr mu naopak může pomoci pochopit francouzskou sensualitu a smysl pro barevnost. Příkladem může být Charles Munch, narozený v Alsasku, německé národnosti, koncertní mistr Gewandhaus orchestru v Lipsku, který založil Národní pařížský orchestr, premiéroval celou řadu francouzských skladatelů a výrazně ovlivňoval francouzský hudební život po několik desetiletí. Je to o vzájemné inspiraci. Podívejte se třeba v malířství na Van Gogha - Holanďan, inspirovaný Provence. Stejně je to i s dirigenty a orchestry. Navzájem se ovlivňují. I když já si myslím, že život dirigenta, to není dirigovat všechny orchestry. Měl by dirigovat takové, k nimž cítí spřízněnost, afinitu. A často to navíc odvisí od jeho agenta, jeho styků. Třeba k České filharmonii se dostávám až po mnoha letech. Já to beru jako dar a myslím si, že často není dobré přijít k velkému orchestru příliš mladý.

Jste známý jako velký propagátor soudobé hudby. Podíváte-li se ovšem na složení publika, tak většinu tam mají posluchači kolem šedesáti let a více, kteří často chtějí slyšet jen známá díla. Jak se vám daří uspět se soudobou hudbou?

Já si především myslím, že to není otázka věku. Jsou sedmdesátníci, kteří si rádi soudobou hudbu poslechnou, a třicátníci, kteří ji odmítají. A pak je to otázka programování. Třeba my jsme dělali v Cincinnati cyklus všech Beethovenových symfonií a vždy i nějakou soudobou skladbu nebo aspoň skladbu z XX. století. Prostě vy jim dáte, to co milují, a zároveň to, co by milovat mohli. My máme každý rok jednoho skladatele jako residenčního umělce, uvádíme i díla studentů vyšších ročníků konzervatoře a publikum přijde. Já jsem přesvědčený, že musíme bránit a prosazovat hudbu naší doby. Takhle to přece bylo vždycky. Vezměte si Mozarta v Praze – vždyť on skládal a hrál současnou muziku, žádná díla minulých epoch. V jeho době samozřejmě studovali hudbu předchozích mistrů, ale hráli hudbu soudobou. Z klasické hudby se stalo trochu muzeum a z toho se musíme dostat.

 

1

 

Foto: Pražské jaro - Ivan Malý

 

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.