„Když tak někdy „baby kecají“, tak z toho i někdy něco vznikne.“

„Barokní hudba má tu vlastnost, že umí vlézt pod kůži a že se jí člověk nedokáže nasytit.“

„Když člověk zpívá většinou novější hudbu, tak na starou hlas není až tak uzpůsobený.“

Zahajuje už desátou sezonu v Deutsche Oper Berlin, těší se nové kalhotkové role a jednou si touží zazpívat i ty negativní, třeba Ježibabu. Jejím nejbližším snem je ale třeba Komponista z Ariadny na Naxu nebo Octavián z Růžového kavalíra. JANA KURUCOVÁ Kromě opery miluje starou hudbu a tak není divu, že se už velmi těší na dnešní koncert se souborem Alba Musicale v zámeckém areálu Ctěnice v Praze-Vinoři. V krásných prostorách se tam od 19 hodin rozezní skladby J. S. Bacha, H. Purcela, G. F. Händela, A. Vivaldiho nebo W. A. Mozarta. Jako host vystoupí sopranistka Jana Sibera.

Jano, jsme zvyklí Vás slýchat ve velkých rolích operního repertoáru, pro koncert v zámeckém areálu Ctěnice jste ale zvolila starou hudbu, vnímáte to jako výjimečné vybočení nebo lákavou příležitost?

Jsem velmi ráda za tuto příležitost, protože se tak můžu vrátit k mému počátečnímu repertoáru. Když jsem začínala jako zpěvačka, byla jsem členkou ansámblu v Heidelbergu, kde jsme jednou do roka dělali barokní operu, a pro mě to vždy byl jeden z vrcholů programu, protože je to opravdu velké umění a teprve z něj se pak odvíjejí další oblasti klasické hudby. Takže mám takový pocit úcty k barokní hudbě. A samozřejmě příležitost zpívat ji v zámeckém areálu si nechci nechat ujít, protože se k ní toto prostředí navíc krásně hodí. Já i všechny moje kolegyně z komorního souboru Alba Musicale se na koncert už velmi těšíme.

Přistupujete k takové příležitosti s dobovým pohledem, přizpůsobujete hlas době vzniku takového repertoáru, můžeme mluvit o poučené interpretaci?

Určitě. Je to trochu jiný styl zpívání. Snažím se respektovat frázování a také poslední tóny, které v konkrétní frázi jsou, zpívat takovým rovnějším tónem, totéž platí, když fráze začíná tiše v pianu, až pak se tón trochu rozechvěje… Interpreti, kteří se specializují jen na barokní hudbu, jsou v tom určitě lepší. Když člověk zpívá většinou novější hudbu nebo romantiku, tak na to hlas není až tak uzpůsobený. Ale aspoň se snažím přiblížit té stylovosti barokního projevu, i když musím říct, že někdy je to velmi těžké (směje se). Když jsou ale árie skutečně dramatické a vzrušující, tak do nich samozřejmě přidám i něco ze sebe.

Jaké je to pro hlas, je třeba hlas zrelaxovat a připravit na takovou změnu? Den předtím asi nemůžete zpívat třeba Carmen nebo Kristu v Janáčkově Věci Makropulos, nebo ano?

To máte úplnou pravdu. Dokonce mám pocit, že aspoň dva nebo tři týdny před takovým repertoárem by se neměla zpívat třeba Carmen nebo něco podobně velmi dramatického. Příprava na starou hudbu je celkově jiná. Člověk se musí více soustředit, ten tón je koncentrovanější, o mnoho menší, jestli se to tak dá říct, a trochu jinak se podporuje i celým tělem, jinak se zapojují dechové svaly, takže jsem ráda, že právě tímto koncertem zahajuji sezónu, protože po odpočinku je to tak absolutně nejlepší.

Koho jste přibrala ke spolupráci?

Soubor Alba Musicale, který vznikl v podstatě náhodou. Bylo to někdy na jaře 2011, když jsme seděly spolu s hráčkami orchestru po nějaké zkoušce a bavily se o tom, jak je nádherné hrát starou hudbu a jak nám to chybí. Samozřejmě, že opera je krásná, ale komorní díla jsou přeci jen taková osobnější a mají trochu jiného ducha. Každá z nás přitom v podstatě už komorní hudbu někdy hrála a i já jsem v počátcích zpívala menší věci, tak jsme si řekly, že bychom to mohly zkusit. (Zasměje se) Takže v podstatě to vzniklo při jedné kávě někde v jídelně Deutsche oper Berlin.

Soubor je ryze ženský, to je záměr? Autentické vzhledem k době vzniku vašeho repertoáru to není…

Prostě když tak někdy „baby kecají“, tak z toho i někdy něco vznikne (směje se). Nebyl to vůbec záměr, spíš to byla opravdu náhoda, že jsme se zrovna sešly a shodly na tom, že se všechny víc chceme věnovat komorní tvorbě a že by bylo hezké propojit i naše různorodé kultury. Celý soubor je velmi mezinárodní, jedna houslistka je z Austrálie, druhá z Polska, na violu hraje Němka, já jsem Slovenka, violoncellistka opět z Polska a za klavírem sedí kolegyně z Tádžikistánu.

Jak často se vám podaří se sejít a připravit společný koncert?

To je hodně různé, musíme se samozřejmě přizpůsobit tomu, jaký máme volný čas v opeře. Navíc jedna naše houslistka mezitím odešla z Deutsche Oper do orchestru v rozhlase, takže tam má zase úplně jiné plány, takže někdy je opravdu velmi těžké to skloubit. A roli hraje i to, že tři z nás se mezitím staly maminkami, takže jsme měly i nějaké větší pauzy. Když plánujeme nějaké koncerty, tak jsou častější v Berlíně, protože je to přeci jen lehčí koordinovat s rodinou a zkouškami v divadle. Někde venku tím pádem hrajeme méně, ale teď jsme si řekly, že když už děti trochu vyrostly, tak se tomu chceme opět intenzivněji věnovat, tak doufám, že budeme mít zas víc koncertů i v zahraničí.

Obecně máte často příležitost zazpívat si v komorním obsazení nebo starou hudbu?

Těch příležitostí je celkově méně. Jsem poměrně hodně vytížená, co se týče opery, ať už tedy té klasické nebo romantické. Takže se o to víc těším, když teď máme takovouto krásnou příležitost udělat tento nádherný projekt.

Čím je pro Vás přitažlivá?

V komorním obsazení mám pocit, že je hudba taková… osobnější. I hráčky jsou při ní v podstatě sólistkami, odpovídáme si, reagujeme na sebe, takže se dá velmi čitelně vypozorovat ten dialog mezi nástroji a hlasem. A navíc barokní hudba má tu vlastnost, že umí vlézt pod kůži a že se jí člověk nedokáže nasytit. Aspoň v mém případě tam vznikla od počátku velká láska k takovým dílům.

Sezona 2018/19 je na samém počátku, jaká pro Vás po koncertě ve Vinoři bude?

Ano, letošní sezona začíná tak něžně tímto koncertem. Potom se to ale bude stupňovat. Čeká mě Lazebník Sevillský, kterého budu zpívat opět v Bratislavě, Don Giovanni a Věc Makropulos, které budu dělat celou sezonu v Berlíně v Deutsche Oper. Potom také tam budu debutovat ve dvou kalhotkových rolích, první je Prinz Orlofsky ze Straussova Netopýra a Nicklausse z Offenbachových Hoffmannových povídek. Do Prahy přijedu opět dvakrát v prosinci na Carmen, nebude chybět ani Liška Bystrouška v Berlíně a na co se opravdu těším, je koncert Straussových písní ve Zlíně s Tomášem Braunerem. A také na nové CD, které jsem na začátku léta nahrála se Státním komorním orchestrem Žilina pod taktovkou Martina Leginuse. Zachytili jsme na něm všechny Mozartovy postavy, které jsem dosud zpívala. To byl můj dlouholetý sen. Vyjít by mělo v příštím roce.

Kolikátou sezónu už vlastně strávíte v Deutsche Oper Berlin, jste tam spokojená?

Začínám už desátou sezónu, takže musím říct, že jsem tam už opravdu jako doma. Ale v tomto roce s tím rozdílem, že devět let jsem byla normální členkou ansámblu a od této sezony jsme uzavřeli takzvanou rezidenční smlouvu, kde mám asi sedmnáct představení za rok, ale už nejsem na divadlo tak navázaná, takže můžu víc hostovat a být na volnější noze.

Kde byste se ráda viděla třeba za pět, deset let?

V nejbližších letech je mým cílem dál rozšiřovat svůj repertoár, hlavně belcantové role. Zazpívaného mám Romea z Monteků a Capuletů a Elizabeth z Marii Stuardy. Ráda bych k tomu ještě připojila Giovannu Seymour z opery Anna Bolena. A velmi velmi ráda bych si zazpívala Komponistu z Ariadny na Naxu a Octaviána z Růžového kavalíra. To jsou takové moje velké sny na ty nejbližší roky. A samozřejmě potom, po nějakých deseti patnácti letech, až budu o mnoho starší (směje se), bych hodně toužila po tom, abych si mohla zazpívat všechny ty negativní role, ve kterých člověk může být takový zlý, jako třeba Ježibaba v Jeníkovi a Mařence od Humperdincka, a pořádně se vyřádit! (velký smích)