„U nás v rodině byli všichni doktoři.“

„Člověk vypuštěný ze školy musí sám sobě být velmi tvrdým trenérem.“

„Nedokážu mít malou radost nebo malý smutek, vždycky to musí být veliké!“

Těší se na zítra, na Alpskou symfonii se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, miluje své studenty a už pátým rokem pro ně chystá mistrovské kurzy v Broumově, kde také vystoupí na festivalu Za poklady Broumovska, snaží se hrát výjimečné skladby, které se u nás dlouho neobjevily. Horna se jí zaryla pod kůži už v dětství. A jak dodává v rozhovoru pro KlasikuPlus, až v momentě, když se něco v životě stane, tak člověk začne vnímat sám sebe.

Zuzko, vnímáš hornu jako mužský nebo ženský nástroj?

Horna, lesní roh, pro mě byla vždy spíš pánský nástroj. Přitahovalo mě na ní to, že má kolem sebe tolik plechu a že to přitom není příčná flétna, která tehdy v mých dětských očích byla něco subtilního, takový klacek (směje se). To mě fascinovalo! I když s hudbou jsem zatím neměla žádné zkušenosti. U nás v rodině byli všichni doktoři, měli vystudovanou Karlovu univerzitu. Na hudebku, na zobcovou flétnu, dali mě a mého kamaráda proto, že nám potřebovali vyplnit čas, abychom nedělali lumpačiny.

Ale to bylo ještě na Slovensku, viď? 

Ano, to bylo na Slovensku, žila jsem tam až do maturity. Takže nás s kamarádem dali na flétnu a potom se mě po dvou letech zeptali, co dál, na jaký nástroj bych chtěla hrát. A já jsem bez rozmýšlení řekla: trombon! Protože předtím v televizi byla Švédská filharmonie a tam byla trombonistka, která mě nadchla. Ale na hudební škole mi začali tvrdit, že na trombon ženy nehrají. No a právě v tu dobu se vrátila do školy paní učitelka po mateřské a potřebovala žáky. Takže mi dali do ruky hornu a tak začala moje životní cesta s tímto nástrojem.

A to Ti bylo kolik?

V tu dobu mi bylo osm let, ne devět. Od sedmi napřed dva roky flétna, takže devět let.

Jak je to v tomto věku, existují malé horničky upravené pro dětskou ruku a v podstatě asi i kvůli dechu, který mají děti ještě tenčí? 

Ano ano, jsou malé horničky pro děti. Zaujalo mě, že měla jen tři klapky a učitelka mi na to zahrála celou píseň. Mně jako malé holce to nešlo do hlavy. Flétna měla klapek tolik a tady jen tři. 

A co první tón, podařil se?

První tón se podařil, musím říct. A pamatuju si taky, že moje úplně první skladba byla Zvonky štěstí (směje se). V časopise Kamarád totiž tehdy vycházela vždy na zadní straně nějaká píseň a mně se právě tahle podařila nacvičit. Volala jsem hned mamce do práce ještě přes pevnou linku v předsíni, dala sluchátko do korpusu a hrála jí Zvonky štěstí! Kiksy tam byly, samozřejmě, ale byla to moje úplně první melodie. Horna se mi pak brzy dostala hrozně pod kůži, protože mě vzali do mládežnické dechovky, kde se nehrály jenom pochody, na což já moc nejsem, ale také úpravy filmových melodií. Začínala jsem na čtvrtý lesní roh, ten nejlehčí, ale už tehdy jsem si říkala, že musím hodně cvičit a jednou hrát v té dechovce první hornu (směje se).

A co tě přitahuje dnes? Když se podívám na Tvůj životopis, tak je v něm seznam orchestrů od Filharmonie Brno po Českou filharmonii, momentálně Symfonický orchestr hl. m. FOK, Český národní symfonický orchestr, také České dechové kvarteto… a zároveň Tě vnímáme jako sólistku. Je to právě ta rozkročenost, co Tě láká, nebo se Ty sama řadíš někam o něco víc než do ostatních škatulek?

Hornista samozřejmě nemá sólových koncertů dvacet nebo třicet za rok jako třeba houslisté, má dva, tři. Větší zodpovědnost je zahrát dlouhé sólo v orchestru, aby to člověk nezkazil ostatním kolegům, kteří na to sólo navazují. Když cvičím na sólový koncert, je to jenom moje odpovědnost vůči mně samotné. Takže mě vlastně láká to, že se celoročně věnuji sólové horně v orchestru, a ještě se můžu vybičovat k tomu jít před ten orchestr a hrát s ním koncert. A věř mi, že čím je člověk starší, tím to stojí víc úsilí. Ale tato výzva mě právě čím dál tím víc láká! Když je člověk mladý, tak je přirozené hrát sólově. Na škole musí nacvičit koncerty kvůli zkouškám nebo soutěžím, ale když je pak vypuštěný ze školy, musí sám sobě být velmi tvrdým trenérem, aby to všechno ustál. 

Ty jsi člověk, který jde dost hlavou proti zdi a je velmi přímý, odráží se to i v tom, které koncerty si vybíráš, jak hraješ? 

Moje povaha je taková, že mám ráda velikost a potřebuji se odevzdat. Mám takovou vnitřní představu, že mám přes půl těla zip a když mám radost, tak ho otevřu a musí ze mě ta radost ven! Je pravda, že když je pak těžší období v životě, tak i ten smutek je u mě větší. Nedokážu mít malou radost nebo malý smutek, vždycky to musí být veliké! 

Od pólu k pólu…

Přesně tak! A to prožívám právě i u hraní a výběru skladeb. Nejsem člověk, který studuje, co si právě třeba Mahler myslel, když psal pátou symfonii. Spíš si to několikrát zahraju a vnímám, co je pod tím, co hrají smyčce, jaký je podklad a duše té skladby. A vytvořím si příběh. Jestli je blízký skladateli, to netuším, ale snažím se to procítit a zahrát tak, jak si myslím, že by to cítil on.

Je to odraz i toho, že právě teď nejsi v nejlehčí životní situaci a že se člověk díky nemoci naučí žít naplno? Anebo jsi to tak měla vždycky?

Je to povaha, určitě! Ale je pravda, že teď během nemoci jsem se vlastně poprvé poznala. Pokud je člověk zdravý, tak funguje. Až v momentě, když se mu něco v životě stane, tak se mu na chvíli život zastaví a začne vnímat sám sebe. Došlo mi, že nemusím určovat, jak věci jsou. Změnila jsem myšlení, změnila jsem styl života a hlavně jsem si uvědomila, že když máme vedle sebe člověka, pro kterého jsem schopná udělat cokoliv, mám ho ráda a cítím z ní to samé, tu čistotu, na nic si nemusím hrát, tak se mi vlastně vyplatí žít, bojovat a být šťastná. 

Ty jsi velmi šťastná povaha, která si nemoc přebrala takovým způsobem, že z ní těží maximum. V podstatě Ti život až „vylepšila“ nebo zhodnotila…

Ano, vylepšila. To jsi řekla krásně. Včera mi říkal jeden kolega, že o mně lidé říkají, že jsem v posledních čtyřech letech úplně v klidu. A já jsem se tak zamyslela, vždyť i předtím jsem byla… ale asi jsem působila jinak. Možná jsem se cítila být ohrožená, nevážila jsem si toho, co je. Je pravda, že teď čtyři roky s něčím bojuju, ale ty čtyři roky mám taky nádherný vztah, žiju hezký život a vlastně se mi tím všechno zjemnilo. Mám dokonce pocit, že se mi i líp hraje, přitom tato nemoc je pro dechaře naprosté absurdum. 

Když studuješ novou skladbu, dáváš do ní s tím pozměněným myšlením i jiný výraz? 

Určitě! Protože teď, když otevřu novou skladbu, tak nechám v podstatě mluvit jenom duši. Rozumem chystám jen určité technické pasáže, jinak vše kopíruje mě, Zuzanu Rzounkovou. Dříve jsem se neuměla tak uvolnit. A to samé vidím i na soutěžích. Nedávno při jedné můj kolega řekl: Tam přeci měli hrát piano. Ale ten interpret to postavil tak, že hrál piano po svém, hrál uvolněně. A mně to dalo víc než poslech jiného interpreta, který sice dodržel všechno, ale nebylo to z něj.

Pojďme k repertoáru. Vznikají nové skladby? A Ty jako špičkový interpret, oslovuješ autora a objednáváš u nich něco nového? 

Teď mám jeden nápad, který neprozradím. A také jsem oslavila jednoho skladatele, o kterém vím, že píše krásné věci. A je rozdíl napsat a napsat! Vezměme si třeba povinnou skladbu pro Pražské jaro. Moji studenti ji cvičí, ale v mých očích není napsaná úplně nejšťastněji. I lesní roh má nějaké mantinely a mám někdy pocit, i když se nechci nikoho dotknout, že psaní na objednávku není psaní srdcem pro ten nástroj. Potkáte se pak s místy, která nejdou zahrát hezky, protože je to technicky nemožné. 

A co všechno naopak horna umí? Napadá mě samozřejmě Jiří Stivín a jeho kouzla s flétnou… Co vše se dá vykouzlit na hornu? 

Musím říct, že před dvěma lety byl hostem mých kurzů v Broumově vynikající izraelský hornista Saar Berger. Mimo jiné hraje i v Německu v moderním seskupení se současným repertoárem a měl na festivalu v Broumově celovečerní recitál. Musím říct, že i po skoro třiceti letech, co na lesní roh hraju, jsem koukala, co všechno jde na něj zahrát! Samozřejmě máme zpívané tóny a i já jsem se je musela naučit, přestože pro ženy jsou obtížnější, protože nemáme vystouplý ohryzek. Ale Saar dokázal kromě zpěvu vykouzlit i různé falzy, ke zpívaným tónům uměl pustit ještě další tenčí, které specificky ovlivnily výsledný tón… zkrátka bylo to pro mě velké ponaučení, co všechno lesní roh dokáže.

To je ale velmi náročné pro skladatele. V podstatě by si ideálně měli sednout s interpretem, v tomto případě hornistou, a možnosti nástroje s ním konzultovat, než napíší novou skladbu. Všechny finesy nástroje, a to nejen horny, přeci skladatelé nemůžou znát.

Přesně tak, taky bych to doporučovala. Ale měli by se poradit s tím, který není nejlepší, protože ten zahraje všechno! Bylo to potřeba, aby skladatelé psali i pro studenty nebo ještě ne tak zkušené interprety. Zkrátka by se skladatelé měli poradit s někým normálním, ti špičkoví jim dovolí vše (směje se). 

Už několikrát jsme zmínili hornové kurzy v Broumově, které několik let vedeš, kolik mimo jiné?

Letos to bude pátým rokem.

Také musíme říct, že zároveň vyučuješ na JAMU, kde si ale také studovala u pana profesora Petráše. Jak se mění studenti? Když si vzpomeneš na svá studentská léta a porovnáš se současností, mění se přístup mladých k hudbě, k nástroji? Jak vnímáš mladou generaci?

Svoje nebo jakékoliv studenty zbožňuji! Plus mají už jenom za to, že se na ten nástroj dali. V době, která skýtá tolik možností. Klobouk dolů! S jednou věcí v sobě ale musím bojovat. Když jsme studovali my, tak jsme byli nesmírně šťastní, když si nás někdo pozval zahrát slangově „na kšeft“. Museli jsme vyčkat třeba rok, dva, tři. Dnes je kulturních akcí tolik, že i můj nejhorší žák se k hraní dostane. Vzalo mi to argument: Počkej si, poctivě cvič a, když budeš výborný, dostaneš nabídku si zahrát.

Takže pro mnohé mizí motivace poctivě pracovat. 

Ano, přesně tak. Poctivě. Já třeba neučím nijak měkce, dokážu pochválit, ale až po několika měsících. Jsme malá republika a lesní roh je tak specifický nástroj, že často stačí hrát na amatérské nebo nižší úrovni a už je práce. A když vidím v někom veliký potenciál a to, že se může dostat za hranice, tak se snažím takový talent vybičovat k výkonu. 

Takže jsi určitě zastáncem soutěží, když vymizela motivace mít příležitost hrát?

Přesně. Já jsem to v sobě měla od mala a vždycky mě i lákalo přihlásit se do vyšší kategorie, kde měli těžší repertoár. Říkala jsem si: Přece nebudu hrát ten lehký. Lákalo mě soutěžit se staršími a když to pak i vyšlo, tak jsem byla opravdu šťastná. Význam soutěží vysvětluju svým studentům a nutím je se na ně chystat. Díky nim pak musejí za rok nacvičit čtyři nebo pět koncertů, zvládnout různý repertoár, Mozarta, Schumanna, modernu, sólovou skladbu… V tu chvíli mám jistotu, že musejí cvičit. A takovou zkušenost jim navíc nikdo z hlavy nevezme. A i když na soutěži neuspějí, mají splněno několik světových velkých koncertů. Kdyby neměli soutěžní motivaci, tak bych s nimi dělala půl roku Strausse a půl roku Mozarta a bylo by to mnohem pomalejší 

A navíc se naučí zvládat stres a tlak, se kterým se pak v životě budou setkávat. To je výborná průprava, ne?

Přesně! To je moc důležité. Jen studovat, bez soutěží, pak jít na konkurz a vyhrát ho, to neexistuje! A i zkušeným studentům říkám: Musíš to mít na 140% nacvičené, aby Ti tam zbylo aspoň 90%. Navíc na soutěžích jsou studenti z celého světa a mají možnost navzájem se slyšet, porovnat, najednou vidí, že sice doma jsou nejlepší, ale tady mají co dohánět. Konkurence je skvělá. Proto i na své kurzy v Broumově zvu světové hornisty, protože mě mají celý rok. Potřebuju, aby viděli další skvělé hráče a zjistili tak, v čem jim hoří pata.

Ale ono je to motivační i proto, aby se zvedal všeobecný zájem o hornu. Čím víc budeme mít úspěšných a známých hornistů, tím víc to zvýší prestiž nástroje. Když to srovnám třeba s houslemi, tam máme mezi mladými velmi úspěšné hráče a motivuje to rodiče i malé děti jít housle studovat…

Ano, přesně tak. Za jednu věc jsem Broumovu vděčná. Máme tam obrovské kapacitní možnosti. Kurzy tak nejsou jen pro děti z konzervatoří, ale i pro ty menší z hudebních škol, se kterými můžou přijet rodiče a udělat si s nimi týden dovolenou v krásném prostředí. Navíc pak vidí, že hraní má smysl, a nebrání dítěti jít třeba na konzervatoř.

Kdy letos kurzy probíhají a dá se ještě přihlásit? 

Kurzy jsou letos od 4. do 10. srpna a přihlásit se dá do konce června. Loni jsme měli 53 studentů a letos odhaduji, že jich nakonec bude kolem šedesáti. Takže kdo má ještě zájem, přihlásit se může, těšíme se, budou vítáni. 

S kým letos učíš?

Každý rok se snažím pozvat kvalitního světového hornistu. Letos to bude portugalský hornista Ricardo Matosinhos, který působí na Academii de Música de Costa Cabral a na University of Évora, kde dokončuje svůj doktorandský program. Je členem Mezinárodní hornové společnosti, SPA a GDA. Dál tam bude pan profesor Jindřich Petráš, který učí na Konzervatoři v Brně a na JAMU, můj kolega a předtím učitel, který mi v životě hrozně moc pomohl co se týče nástroje i toho, jak žít, když mladý člověk přijde ze Slovenska do České republiky. Pak tam bude kolega z České filharmonie Jan Vobořil, mám specialistku na výuku malých dětí, paní Lenku Němcovou, která učí v Polici nad Metují a má neskutečné výsledky už dlouhé roky, a přijede i kolega z FOKu, první hornista Martin Sokol.

Kurzy jistě chystáš dost dopředu, když se daří zvát taková jména. Už víš, kdo přijede do Broumova v příští sezoně?

Před dvěma lety jsem oslovila a doufám, že to stále platí a dopadne, sólo hornistu Berlínských filharmoniků, pana Stefana Dohra, což beru jako zatím nejbližší metu. Moc si ho vážím! 

Taková jména, prostředí Broumovského kláštera… jsou kurzy pro děti a studenty dostupné, myslím finančně?

Chci, aby si kurzy mohl dovolit každý! Udělat kurzy za hrozně moc peněz, to by byly jen pro vyvolené. Jsou ale různě sociálně postavené rodiny, vidím to ve škole, a já se snažím s pomocí sponzorů a dotací o to, aby moje kurzy byly skutečně pro každého. 

Když opustíme kurzy a podíváme se na koncertní pódia, co máš před sebou teď na konci sezóny a ve výhledu té další?

Velmi se těším na další koncerty s Českým národním symfonickým orchestrem. Teď 21. června začínají Prague Proms a hraju na nich všechny programy. Každý rok mi Promsy něco dají, ať už přijdou černoši a zpívají gospely nebo Christian Lindberg, fantastický trombonista. Honza Hasenöhrl vždy potěší! Pak se těším na závěr sezóny s FOKem, ve středu 18. června hrajeme Alpskou symfonii, kterou miluju, je to přesně ten typ skladby, ve které se vidím a cítím.

A další zajímavé skladby? Například s Plzeňskou filharmonií jsi nedávno hrála koncert Jiřího Pauera… Chystáš další výjimečné tituly nebo skladby, které se tady dlouho neobjevily? 

Mám velkou radost a děkuji Tomáši Braunerovi, který se mnou v Plzni Pauera nastudoval. A mám přání s Pauerem navštívit víc měst a hrát dál tento koncert, protože je velmi kvalitní a u nás nebyl hrán určitě třicet let. Mě se to podařilo prolomit právě loni v Plzni. Taky budu hrát na festivalu Za poklady Broumovska s Martinem Šrejmou Benjamina Brittena, Koncert pro lesní roh, tenor a smyčcový orchestr, který miluju. Také tady není příliš často hraný. Dirigentem bude Zdeněk Klauda. 

Jsi typ hráče, který je o to víc motivovaný, když se sejde dobrá parta, nebo se soustředíš na hudbu a lidská stránka pro Tebe není tak důležitá? 

Pro mě to znamená moc! Když mám výborné vztahy s kolegy, tak to cítím i v hraní. Takovou výbornou partu máme v Českém národním symfonickém orchestru a velký dík za to patří hlavně Honzovi Hasenöhrlovi, který tak orchestr vede. Jsem šťastná, že tam můžu hrát. Musím říct, že Honza mi navíc plní sny v tom, co si přeji hrát, ať už je to třeba pátý Mahler, kterého jsme dělali letos, nebo sólový koncert Kerryho Turnera (psali jsme o něm zde), minulé září možnost zahrát v Royal Albert Hall… Žiju pro to, na co se s nimi můžu těšit. Opravdu asi nejhezčí kolektiv jsem našla v Českém národním a symfonickém orchestru.

Když jsi zmínila březnový koncert, kde jsi hrála Kerryho Turnera… Kromě toho, že to byl zážitek, mám i jednu takovou zvláštní osobní příhodu. Zaslechla jsem dvě ženy za mnou v řadě, jak říkají: Asi je změna programu, měla to hrát přeci paní Rzounková… Nezasahují Tě takové reakce, když lidé nevědí o Tvé nemoci a udělají si podobné závěry?

Teď už mě to nezasahuje, setkávám se s tím často a naučila jsem se s tím žít. Stalo se mi to i na úřadě, tvrdili mi, že to něco musí podat paní Rzounková osobně. Říkala jsem: Nebojte, je to správně… Nakonec jsem úřednici podala občanku a ona se rozplakala. Moc se mi začala omlouvat a já jsem jí říkala: Vy za to nemůžete, za to nemůže nikdo. A když na koncertě někdo zareaguje, že je asi změna programu, nebo jsem třeba v porotě soutěže a rodiče soutěžících se podivují, že za cedulkou s ženským jménem sedím já… Ano, je to šok pro ty lidi. Možná čekali ženu v sukýnce a s dlouhými vlasy a místo toho přijde někdo s šátkem, v černé košili a kalhotách. A já si říkám, třeba si mě zapamatují, a když se jim ještě bude líbit, jak hraju, příště zas půjdou na Zuzanu Rzounkovou. Takže v podstatě dělám službu horně, je to vlastně výborná reklama (směje se)!

Foto: Archiv Z. Rzounkové