„Libuše by neměla být obrazem historizujícím, ale nadčasovým.“

„Přejít z prostoru divadelní budovy do pavilonu P je pro mne jako vyskočit do vesmíru.“

„Prozradit to nechci, to je smysl divadla, aby si to každý našel sám pro sebe.“

Umístění Smetanovy Libuše do pavilonu na brněnském Výstavišti se díky vzácnému setkání i splynutí tvůrčího rukopisu a poetiky Jiřího Heřmana s možnostmi tak velikého prostoru stalo bezpochyby zcela bezprecedentním ztvárněním české klasiky. Ztvárněním abstraktně básnivým, ryze a zároveň nově divadelním. Díky jedinečné inspiraci výročím vzniku Československa je inscenace v koncepci a ve výsledku také odvážnou, kontroverzní, ale ještě stále vkusnou politickou aktualizací plnou hlubokých symbolů i satirických narážek. Šéf operního souboru a režisér projektu Jiří Heřman odpovídá po premiéře na otázky portálu KlasikaPlus.cz týkající se nejen jeho osobního postoje k tak vlastenecké látce, ale především životnosti a aktuálnosti tohoto Smetanova díla. Že si sám neumí ještě úplně představit přenesení této inscenace do ohraničeného prostoru Janáčkova divadla, není divu. 

Je pro Vás Smetanova Libuše jen historický obraz, reprezentativní a slavnostní, směřující k hlavní podstatě a smyslu, který je v závěrečném proroctví, nebo je to přece jen hudební drama s životnými postavami?

Je pro mne částečně obojím. Je to hudební drama sváru ženského a mužského světa, drama o ponížení ženy, které vyústí ve smír skrze vnitřní sílu, moudrost a lásku ženy. Myslím, že by Libuše neměla být nikdy historizujícím obrazem, ale spíše nadčasovým, stejně jako je Smetanova hudba. Když jsem byl na návštěvě v Jabkenicích, kde Smetana prožíval ve své hluchotě poslední roky života, probudilo se ve mně něco, co neumím popsat slovy. K operám Bedřicha Smetany jsem měl vždy odstup, nenacházel jsem v nich tu nadčasovost možná právě proto, že jsem je v divadelním prostředí viděl zinscenované s jistou tíhou a v interpretačních nánosech. S dirigentem Robertem Kružíkem to byla pro mne krásná spolupráce, procházet partituru a nacházet v hudbě nová sdělení, novou dynamiku a vedení hlasů ve výrazu jinak, než jsme zvyklí u tohoto díla. Hudba mi najednou přišla sdělná, probouzela ve mně obrazy z naší historie a současnosti, o které se Smetanovi zdaleka nemohlo ani zdát, anebo spíše naopak jeho Libuše není jen věštbou na konci opery, celá opera je nekonečnou věštbou, která nás stále provází. Stačí pozorně naslouchat a vnímat bez předsudků. 

Inspiruje Vás prostředí brněnského Výstaviště víc k „scénografickému“ uvažování?

Nerad se opakuji, ale od počátku mé práce v opeře mě fascinovalo spojení hudby a prostoru. Inscenovat hudbu v novém prostoru je pro mne největší radostí a inspirací. V Brně mohu po delší době opět realizovat své největší sny, které jsem započal v alternativních prostorách při realizaci svých prvních projektů jako Lamenti a Řeka Sumida – nebo pozdější projekt Zimní cesty v barrandovském ateliéru. Pavilon P je neskutečně velký prostor, ve kterém se můžete ztratit, to co mě na něm fascinuje, je vytváření vztahů na dálku, vše má jinou dimenzi. Přejít z prostoru divadelní budovy do pavilonu P je pro mne jako vyskočit do vesmíru… Nemohu říci, jestli uvažuji scénograficky, ten obraz se objeví a já o tom dlouze přemýšlím, jestli tam opravdu má být. Je to možná kombinace scénografického a režijního přemýšlení. Je to velice křehká věc, může se Vám objevit obraz, který vidíte skrze hudbu, jeho význam ale odkrýváte postupně. 

Bráníte se ve svých režiích patosu?

Já nevím. Vůbec o patosu nepřemýšlím, když tvořím.

Toužíte se dotknout vlasteneckých citů a pocitů diváka? Jste sám vlastenec?

Jsem střízlivým vlastencem, nic se nemá přehánět, ve všem by měla být rovnováha a harmonie. Čím jsme z pohledu dalekého vesmíru? Každý člověk je jedinečný, každý národ je jedinečný, stejně jako celá naše planeta, čím víc se vzdalujete, neubráníte se myšlence jednoty. Netoužím se dotknout vlasteneckých citů, ale toho, co nám bylo dáno tady a teď. Náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk po boku své ženy Charlotty vdechl naší republice život, zanechal po sobě hodnoty a poselství, které můžeme i dnes stále rozvíjet, učit se jim a hlavně je žít, nejenom je míjet nebo se jimi slepě ohánět jako někteří naši současní politici. V naší inscenaci je jeden z okamžiků, kdy se s Masarykem a Charlottou setkáme skrze hudbu, prostor a čas, není to nic konkrétního, každý citlivý a vnímavý člověk se v tomto okamžiku rozpláče, věřím, že procitne ve svém srdci a zjistí, o čem to celé je. Prozradit to nechci, to je smysl divadla, aby si to každý našel sám pro sebe. 

Měla by se Libuše hrát častěji, běžněji, nebo je ještě i dnes opravdu s určitou posvátností určena a odsouzena jen pro státní svátky a stoletá jubilea?

Nevím, já jsem se rozhodl ji inscenovat, protože v ní právě teď vidím a cítím smysl. Není to o tom, jak často ji inscenovat a hrát, ale především o tom, jak a proč ji hrát.