„Mám už na Wagnera nějaké nabídky, ale zatím je nepřijímám.“

„Člověk milující hudbu nemůže být zlý. – To je překrásná myšlenka.“

„U Smetany je to celé trošku měkčí a lahodnější.“

Jedním ze dvou představitelů Smetanova Dalibora v inscenaci, která má v Národním divadle premiéru ve čtvrtek a v sobotu a s níž pak soubor ještě hostuje 4. a 5. července na festivalu Smetanova Litomyšl, je slovenský tenorista Michal Lehotský. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyznává ze vztahu k české opeře, vysvětluje, proč zpívá hlavně v italských a francouzských dílech a proč se mu zatím vyhýbá opera německá, a zamýšlí se nad případnými podobnostmi Dalibora s Wagnerovými operami a s Beethovenovým Fideliem. 

Zažíváte první setkání se Smetanovým Daliborem?

Úplně první ne. Dalibora jsem už zpíval v Praze v přírodním divadle v Šárce s dirigentem Janem Chalupeckým a celou tou skvělou partou okolo Národního divadla v roce 2011. V přírodě to bylo úplně úžasné, zalité sluncem… Tehdy jsem se roli naučil celou na to jedno jediné uvedení… Představení bylo fantasticky navštívené, lidé seděli na stráni na dekách, se psy a dětmi, byly tam všechny generace… Měli jsme nádherný ohlas…! Pak jsem se s Daliborem setkal ještě jednou – pan dirigent Gerd Albrecht, bohužel nedávno zesnulý, mě za svého života několikrát poctil pozváním ke spolupráci. Natočil jsem s ním v Kolíně nad Rýnem v Západoněmeckém rozhlase Jakobína a Krále a uhlíře. Překrásná spolupráce. Potom přišla Janáčkova Glagolská mše, myslím, že ve Štrasburku. A v České filharmonii mě přizval ke spolupráci při uvedení Faustova prokletí od Berlioze. Nádherná partitura, ke které bych se také rád někdy vrátil…

A Dalibor?

Gerd Albrecht mě pozval ještě k několika dalším koncertům. A jedním z nich byl program Rytíři v operní hudbě – Dalibor a Lohengrin. Konal se na festivalu Smetanova Litomyšl někdy kolem roku 2013. Šlo ale samozřejmě jen o výňatky z obou oper. Litomyšlský festival je mimochodem fantastický…!

S hudbou Richarda Wagnera se potkáváte častěji?

Ne, výňatky z Lohengrina byly doposud mým jediným setkáním s ním. Mám už na Wagnera nějaké nabídky, ale zatím je nepřijímám. Ale možná, že to nějak časem vykrystalizuje. Nechávám tomu volný průběh. Z německého repertoáru vlastně příliš moc neochutnávám.

Líbí se vám role Dalibora?

Myslím, že sám Smetana si tuhle operu velmi považoval. A má to své důvody. Dalibor je typ hrdiny, který jde za svou pravdou, a myslím, že ta pravda je inspirovaná, i když to úplně přesně nevíme, myšlenkami francouzské revoluce. V pozadí je zcela určitě boj za spravedlivější, bratrštější, svobodnější a krásnější svět. To jsou přece fantastické myšlenky! A Dalibor reprezentuje vznešenost a skálopevnost přesvědčení, které se nedá zlomit. A v hudbě je to nádherně přítomno! Myslím, že Smetana tím byl fascinovaný a vložil to do ní. Také do hudby vložil kus patosu, s kterým se myšlenky vyjadřují – a považuji za důležité, aby zpěvák našel balanc, který mu umožní patos neopomenout, protože je součástí celého díla, ale zároveň patos nesmí přehánět. Je třeba zůstat v pravdě a v kráse bez afektů.

A cítíte u Dalibora nějakou podobnost s Wagnerem?

Jednoznačně ano. Velký výstup v prvním dějství je jedním z nejkrásnějších tenorových výstupu v opeře. Slyšels´ to příteli… Ale i scéna, která tomu předchází… To je evidentně inspirované Wagnerem, přičemž ale melodika je čistě smetanovská. Posloucháte – a máte prostě radost. Bohatá instrumentace, rozvíjení myšlenek orchestrem… Tam můžeme hledat nějakou podobnost s Wagnerem. Ve smyslu melodie jde ale o přímočarý český rukopis.

Takže z hlediska zpívání – když teď přistoupíme na velké zjednodušení – se blíží pro vás Dalibor spíše německému, nebo italskému způsobu?

Zpíval jsem už asi deset českých oper a zkušenost mi říká, že česká opera vychází z danosti jazyka a potom samozřejmě i z daností konkrétního skladatele. Je svébytná. Jedna věc je francouzština a takzvaná velká francouzská opera, kterou velmi rád zpívám. Italština je o dost jiná a samozřejmě pak i zpívání v italštině je jiné. A někde mezi tím je opravdu úplně svébytná čeština. Kterýpak Čech by neměl hudbu rád, zpívá žalářník. Také Dalibor miluje hudbu, vzhlíží se v tom, že Zdeněk hrál na housle… I tím je vyjádřeno, že láska k hudbě – i podle Smetany – není slučitelná s nějakým zlem a bestialitou. Dneska už z psychologických studií víme, že je člověk mnohovrstevnatý, ale ta myšlenka je i tak nádherná. Hudba je něco povznášejícího a člověk milující hudbu nemůže být zlý. To je překrásná myšlenka a sehrává roli i v hudbě samotné. I z hlediska melodiky a vokalizace je čeština pro mě přece jen asi bližší k italskému způsobu zpívání než k německému, navzdory tomu, že geograficky a kulturně je Itálie z Čech vzdálenější než sousední Německo.

Které české opery jste ještě zpíval?

Miluji Smetanovu Hubičku, kterou jsem zpíval v Bratislavě – přinesla mi mimochodem první kompletní roli, kterou jsem vůbec v Bratislavě zpíval. V roce 2003… A absolutním klenotem v mém vnímání je Rusalka. Má řadu lyričtějších interpretů, takže moje uplatnění v ní teď není tak velké – ale mohlo by se třeba ještě zase vrátit. Kouzelné jsou i ostatní Dvořákovy opery – Jakobín a překvapivě dokonce i jeho prvotina Král a uhlíř. Zpívám také jeho koncertní skladby – Stabat mater, Requiem, Svatou Ludmilu i Svatební košile. A samozřejmě Janáček… Svět sám o sobě. Zpívám Borise v Kátě Kabanové a Števu v Její pastorkyni – nádherné role; zpívám je nesmírně rád, ale úplně nejčastěji asi zpívám Janáčkovu Glagolskou mši. Janáčkovo dílo je neuvěřitelně osobité.

Je Dalibor jedinou rolí, na které zrovna pracujete?

Současné období je pro mě docela naplněné prací, stihl jsem nedávno vedle přípravy Dalibora také premiéru Sicilských nešpor v Bonnu. Zpívám obě verze – italskou i francouzskou, tam jde teď o inscenaci režiséra Davida Pountneyho a je ve francouzštině. Sezónu uzavřu po Praze ještě Daliborem na Smetanově Litomyšli, kde předtím zpívám ještě také v ostravské inscenaci Pucciniho Triptychu – postavu Luigiho v opeře Plášť.  

A potom?

Budoucnost se ukáže. Mám z Bratislavy krásnou nabídku na novou inscenaci Aidy s panem dirigentem Ondrejem Lenárdem. A z Prahy podobně nádhernou nabídku na Kalafa v nové produkci Pucciniho Turandot. Aida a Turandot jsou dva italské monumenty, opery, které velmi rád zpívám; ale je potřeba být opravdu plně při smyslech, aby vyšly naplněné a krásné.

Takže německé opery vás zatím opravdu míjejí?

Jsem umělec ve svobodném povolání a přicházejí ke mně z různých stran různé nabídky. V širokém spektru zejména francouzská a italská, ale také ruská a česká opera – a cítím se vlastně už docela naplněný. Prostor na větší nové studium, na nové věci, jiné kulturní a jazykové oblasti, což by právě byla německá opera, už mi moc nezbývá. Takže otázka v podstatě stojí, jestli se naskytne dostatek času a energie… Nabídky zatím naštěstí ke mně přicházejí. Každou z nich zvažuji – a převažují ty, o kterých jsem mluvil. Není to tak, že bych se Wagnera bál z důvodů pěvecké náročnosti.

Abyste si uchránil hlas…

Ne, to ne, v určitém smyslu by mi Wagner mohl velmi konvenovat. Ostatně – často zpívám Sicilské nešpory, operu o pěti dějstvích, tedy velmi dlouhou. Je to pro tenor jednoznačně nejdelší Verdi. Tedy náročný na výdrž – a přesně totéž je i u Wagnera, takže by mně problémy dělat neměl. Ale jinak jsou Verdi a Wagner jako den a noc, jako dvě strany úplně jiných částí vesmíru. Čas ukáže…

A Beethovenův Fidelio?

Ano, také by mohl být.

Nezdá se vám mimochodem, že je Fidelio v něčem podobný Smetanovu Daliborovi?

Je mu do určité míry příbuzný. Určitě svým patosem týkajícím se svobody a boje za lepší svět. Ale rozdíl vidím. U Beethovena trvání na principech vyvolává dojem naprosté zásadnosti. U Smetany je to celé trošku měkčí a lahodnější.

Foto: Národní divadlo, Národní muzeum, Ilona Sochorová, Patrik Borecký

Tento rozhovor si můžete přečíst také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle.