„Šostakovičova hudba je velmi excentrická, zajímavá, náročná, je napsaná s velkou originalitou a moc se mi líbí, že má mnoho odstínů, je silně kontrastní, mocná, vlivná…“

„Ostravská inscenace má úžasnou působivost, zpracování, nasvícení. Stalin původní verzi zakázal.“

„V Litomyšli si užíváme krásné letní dny spojené s mimořádně příjemnou prací.“

Frustrovaná a utlačovaná hospodyňka, která za sebou zanechává mrtvoly – to je charakteristika hlavní postavy Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského Újezdu. V pátek 28. června ji na festival Smetanova Litomyšl přiveze soubor opery z Ostravy. Jde o zásadní dílo operní literatury 20. Století, které je „tragédií-satirou“ zkažené společnosti vyvěrající z nezřízené moci sexuality. Opera zpočátku dosáhla ohlušujícího úspěchu v bezmála 180 reprízách, v období stalinského teroru byl však skladatel zanedlouho souzen v pokřiveném článku Chaos místo hudby (1936) a dalšího uvedení se opera dočkala až v 60. letech. Inscenace Národního divadla moravskoslezského sklidila hned po premiéře v březnu loňského roku velký úspěch. A chválí si ji i soubor, jmenovitě představitelka Katěriny Iordanka Derilova a „Boris“ Martin Bárta.

Iordanka Derilova:

Iordnako, úvodem ráda připomínám, že jste za roli v Lady Macbeth Mcenského újezdu byla nominována na moravskoslezskou Cenu Jantar. Vzpomenete si ještě na první dojem, když jste nabídku dostala? Těšila jste se nebo spíš obávala takové role?

V roli Katěriny Izmajlové jsem debutovala v roce 2014, v Divadle v Dessau, a hned se stala jednou z mých nejoblíbenějších rolí! Takže když jsem dostala pozvání k účasti na inscenaci v Ostravě, byla jsem velmi ráda a bylo to pro mne opět velké potěšení.

Vy jste původem z Bulharska, takže Vám musí být ruská, tedy slovanská hudba a dotek s pravoslavnou církví blízký, že?

Ano, samozřejmě, že je to tak. Bulharská hudba je velmi blízká té ruské a vůbec slavjanské hudební literatuře, která se mi taky moc líbí.

Jaká pro Vás je Šostakovičova hudba?

Šostakovičova hudba je velmi excentrická. Je hodně zajímavá, náročná, je napsaná s velkou originalitou a moc se mi líbí, že má mnoho odstínů, je silně kontrastní, mocná, vlivná…

Jaká je Katěrina Lvovna Izmajlova? Sedla Vám ta role? Přemýšlela jste o ní hodně?

Samozřejmě. Jak jsem už řekla, je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí v mém repertoáru a cítím se v ní naprosto na místě. Ale požadavky na ni jsou opravdu složité – jak vokálně, tak po hudební i psychologické stránce. Silná a vášnivá přirozenost, která se ale stává obětí moci, důstojnosti, a tak vše zůstává až do konce. Velké drama Kateřiny je zrada, ponížení Sergeje, kterého miluje a za kterého se stává trojnásobným vrahem. To všechno je samozřejmě následkem jejího života, který se skládá se pouze ze smutku, nudy a utrpení.

Režisér Jiří Nekvasil vytvořil skutečně zahranou a dramatickou inscenaci, nejen odzpívanou, jde Vám herectví samo, jste talent od přírody?

Inscenace Jiřího Nekvasila se mi moc líbi, je přesně taková, jaká by měla být… Všechny detaily a specifika tohoto díla, jeho obsahu a hudby jsou naprosto přesné. Ano, mé pocity, jak vsechno přesně dělat, a má osobní interpretace přichází zevnitř, přímo ze mě a jsem šťastná, že mi Bůh dal tento talent.

V čem vidíte přitažlivost této opery?

Na prvním místě je hudba – nádherná, jedinečná а fascinující. Je to moderní opera, která má rafinovaný a originální styl a je velmi působivá. Vnímám ji jako silné a spalující dílo, také skandální, které odhaluje nejtemnější aspekty lidské duše.

Smetanova Litomyšl je sice na konci sezóny, kdy už bývají pěvci unaveni, ale pro mnohé má neodolatelné kouzlo, zpíváte tam ráda?

Ano, je konec sezóny a všichni čekají na letní dovolenou, ale ani nějak nepomýšlím, jestli jsem unavena nebo ne. Když se blíží něco pěkného a vzrušujícího, tak si nemyslím, že si člověk dělá starost, jak moc pracoval a kolik síly a energie ho to stálo (směje se). Zpívala jsem v Litomyšli už před časem Cio Cio San z Pucciniho Madama Butterfly a byl to velmi příjemný zážitek. Takže jsem ráda, že se letos můžu znovu zúčastnit.

Martin Bárta:

Martine, jaké pro Vás bylo setkání s Šostakovičem a v opeře asi s neobvykle drsným tématem?

S Šostakovičem jako operním skladatelem jsem se setkal poprvé a spíš než drsné operní téma byla pro mne nová hudební stránka díla. Boris Izmajlov je totiž vysoký bas a já jsem do té doby tyto role neinterpretoval. Během prvního dějství musím situovat hlas do trochu jiné roviny a role je i velmi dramatická. Až od druhého dějství je role více barytonální. Do té doby jsem takto drsné charaktery a chlapíky neztvárňoval. Samozřejmě Scarpia nebo Jago jsou také negativní figury, ale ne v tomto smyslu, přece jen jsou to aristokrati. Boris Izmajlov je ale hrubý vesnický člověk, který uvažuje jen přímočaře a podle toho také vypadá jeho chování na jevišti.

Ta inscenace má spád, vyžaduje nejen pěvecké, ale i herecké nasazení, možná jedna z nejnáročnějších v Ostravě, že?

Takto silně vyhraněná figura se ale ztvárňuje velmi dobře. Ovšem musíte používat trochu jiné výrazové i herecké nuance – chodíte více ze široka, hlasový projev může být naturalističtější. Ovšem nejnáročnější role to určitě není, takový Ruprecht v Ohnivém andělovi Sergeje Prokofjeva je role přibližně třikrát těžší a delší. I Jago je mnohem těžší. Navíc Boris je otráven v půlce opery, tak ta role není rozsahem tak náročná. Zpívám ji moc rád.

Jak se Vám zpívá Šostakovič? Je to hodně „jiná“ hudba?

Šostakovič se kupodivu zpívá velmi dobře, protože na rozdíl od Hindemitha nebo Prokofjeva jde o hudbu více tonální. Ovšem je tam velký orchestr, mohutná expozice žesťových nástrojů, takže hlas se musí používat v plné šíři a v plném záběru. Nicméně co se týče učení a zapamatování, pracovalo se mi velice dobře.

Ta opera je velmi neobvyklá, mezi lidmi asi ne tolik známá, v čem Vy vidíte její přitažlivost?

Opera je neobvyklá, co se týče běžné produkce, je syrová a expresivní, ale je velmi působivá a divácky zajímavá hlavně svou nefalšovanou pravdivostí. Děj je nesmírně silný, realistický a pro mě je to vedle vrcholných děl Leoše Janáčka nebo Richarda Strausse jeden z nejskvělejších hudebně dramatických počinů 20. století.

Jak publikum přijímá tuto velkou ruskou operu, navíc sytě naturalistickou, sarkastickou, místy až bezvýchodnou? V době svého vzniku měla přímo ohlušující úspěch, než ji Stalin zakázal. A teď, po bezmála devadesáti letech?

Pokud je člověk vjemům otevřený, dopředu si něco přečte o souvislostech, proniká se mu do ní samozřejmě lépe. Všechno, co se tam děje, má svou logiku a tím, že Šostakovič chtěl toto téma ukázat v nejryzejší podobě, která koresponduje s hudebním realizmem a expresivismem, může místy i šokovat. Ostravská inscenace má úžasnou působivost, zpracování, nasvícení. Stalin původní verzi zakázal, protože mu přišla moc hrubá, Šostakovič svoji operu pak také přepracoval do verze, která se nazývá Katěrina Izmajlova. Jde o jemnější verzi jak dějově, tak co se týče hudebního zpracování. Myslím ale, že dnes je správná doba pro to, abychom prováděli dílo v původní drsnější podobě, jako je tomu v ostravské isncenaci.

Podobné tituly to mají těžké, přeci jen pro mnohé diváky není tak snadné vybočit z rodiny „osvědčených“ operních titulů a autorů. A pak bývají mile překvapeni…

Všechny opery 20. století to mají těžké, protože naše hudební vnímání je vlivem toho, co jsme se učili ve školách, rozvíjeno hlavně pro barokní, klasicistní a romantickou hudbu. Proto je pro nás svět hudby, která vznikala později, obtížnější pro rozklíčování. Lidé ale oceňují silný děj, kvalitu a citlivé zpracování a jsou často opravdu překvapivě nadšení. Projekt NDM Ostrava uvádět moderní opery je pozitivní v tom, že pomáhá toto vnímání dále rozvíjet, a já jsem rád, že jsem mohl být u třech zásadních děl této linie: byl to Cardillac Paula Hindemitha, Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva a nyní právě Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského Újezdu.

Jezdíte rád do Litomyšle? Mnohé inscenace se sice musejí kvůli omezeným možnostem pódia upravovat, ale interpreti jsou většinou nadšeni kouzlem místa a atmosférou… Jak to máte Vy?

Litomyšl je úžasné místo a je moc dobře, že tam operní festival díky zanícení organizátorů funguje. Jezdím tam vždy rád, protože atmosféra je tam fantastická. Navíc je to můj rodný kraj, kam se vracím velmi rád. Představení tam bývají absolutně vyprodaná, vše se odehrává v krásných prostorách, auditorium je zastřešené, takže nejsme vydání napospas rozmarům počasí. V Litomyšli si užíváme krásné letní dny spojené s mimořádně příjemnou prací. I letos se tam moc těším, i když budu mít náročnější program, protože zpívám dvě představení za sebou – po Lady Macbeth druhý den v sobotu 29.6. v Pucciniho opeře Plášť.

Výběr z tohoto rozhovoru si můžete přečíst také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle.

IORDANKA DERILOVA

Od roku 1998 byla ve stálém angažmá Státní opery Praha, se kterou v roce 2001 absolvovala turné po Japonsku v roli Aidy po boku Josého Cury v roli Radama. V současné době je členkou souboru Anhaltského divadla v německé Desavě (od roku 2003). Účinkuje na operních scénách v Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Holandsku, Litvě, Kypru, Kataru, Turecku, Rusku, Polsku, České republice, Slovensku i Německu. Absolvovala Vysokou uměleckou školu Lubomira Pipkova a Hudební akademii Panča Vladigerova v Sofii. Dále se vzdělávala na Akademii Borise Christoffa v Římě. Pochází z Bulharska, kde debutovala v Operním domě v Burgasu v roli Alžběty ve Verdiho Donu Carlosovi. Posléze zpívala v Národní opeře v Sofii a téměř ve všech operních domech po celé zemi. V Desavě debutovala jako Isolda ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě, za kterou byla nominována na titul Pěvkyně roku časopisu Opernwelt. V roce 2005 se stala laureátkou soutěže Vissi d’Arte v italském Salernu, obdržela divadelní cenu Theo v kategorii Nejlepší pěvkyně. V České republice byla nominována na Cenu Thálie 2005 za interpretaci Tosky ve Státní opeře Praha. Vrcholem roku 2009 bylo získání titulu „Kammersängerin“. K jejím titulním a hlavním repertoárovým rolím patří Aida, Brunhilda (Siegfried i Soumrak bohů), Turandot, Lady Macbeth, Elektra, Tosca, Abigail, Amelie (Maškarní ples), Odabella (Attila), Cio-Cio-San (Madame Butterfly), Isolda a také Ortrud (Lohengrin). V těchto rolích účinkovala v řadě prestižních domů, jako jsou: Royal Opera House Stockholm, Teatro Massimo Bellini Catania, Nationaltheater Mannheim, Theater Dortmund, Hannover, München, Opéra de Massy & Paris Saint Germain, Barcelona in Palau de la Musica atd. Získala Cenu Thálie 2015 za roli Renaty v Prokofjevově Ohnivém andělovi (NDM). V nejbližší době ji čeká hostování v roli Lízy (Piková dáma) v Divadle Chemnitz a také v roli Marietty (Mrtvé město) v Divadle Enschede v Nizozemsku.

MARTIN BÁRTA

Zpěv vystudoval na pardubické konzervatoři u prof. Svatavy Šubrtové (1990) a na Akademii múzických umění u prof. René Tučka (2006) a soukromě u Jacka Straucha. V roce 1995 se stal sólistou Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Vedle operních rolí (např Germont, Sharpless, Ottokar, Jeleckij) rozšířil svůj repertoár i o operetu a muzikál. V roce 1997 přijal angažmá ve Státní opeře Praha, kde debutoval jako Hlasatel ve Wagnerově  Lohengrinu. Vytvořil tam pak celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij a další). Pravidelně hostuje na scénách ND v  Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Hrabě Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Přemysl, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon, Telramund), ND v  Brně (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), SND v  Bratislavě (Don Giovanni, Silvio) DJKT v Plzni (Macbeth) a v NDM Ostrava: Ruprecht, Lord Nottingham, Germont, Tausendmark, Kalina, Jago a Boris Izmajlov. Účinkoval na prestižních zahraničních festivalech: V Salzburgu jako Amonasro (Aida), jako Baron Prus a jako Harašta a Šiškov v National opera du Rhin v režii R.Carsena. Ztvárnil Scarpiu a Germonta na festivalu v Miškolci. V  produkci Janáčkovy opery Z  mrtvého domu v rámci „Wiener Festwochen“, „Holland Festival“ v  Amsterdamu a Festivalu v  Aix-en-Provence v  režii P. Chéreau a pod taktovkou P. Bouleze. Zpíval Barona Pruse v Teatro La Fenice v Benátkách, Amonasra v tureckém Aspendos. Hostoval jako Marcello ve Státní opeře v Budapešti pod taktovkou P. Carignaniho a jako Escamillo na festivalu v Regensburgu. V roce 2017 debutoval v Opéra Bastille v Paříži v Janáčkově opeře Z mrtvého domu a na jaře 2018 jako Klingsor ve Wagnerově Parsifalu ve Státním divadle Chemnitz. V roce 2005 byl odměněn cenou českých divadelních kritiků za nejlepší interpretační výkon v roli Mlynáře v  Novákově Lucerně. V roce 2012 získal širší nominaci na Ceny Thálie za ztvárnění role Barnaby (Gioconda) v plzeňském divadle J.K. Tyla, a opět širší nominaci Cen Thálie 2015 za roli Ruprechta v opeře Ohnivý anděl (NDM). Od roku 2006 vyučuje sólový zpěv na HAMU v  Praze.

Foto: archiv Smetanovy Litomyšle, archiv NDM, archiv Martina Bárty, archiv Iordanky Derilové