„Je dobré mít letní koncerty – všem pro zotavení a pro zábavu.“

„Řekl bych, že dnes panuje k práci kolegů větší respekt než dříve.“

„Caruso v USA proměnil pohled na italské imigranty. A byl to on, kdo operu dopravil do moderní doby.“

Ve středu večer 10. července, zpívá v Obecním domě v Praze na festivalu Prague Proms Ramón Vargas. V klasickém operním recitálu s hudbou italských a francouzských autorů devatenáctého století ho doprovodí Český národní symfonický orchestr, dirigentem je Marcello Rota. Spoluúčinkuje sopranistka Lenka Máčiková. Světoznámý mexický tenorista odpovídá v rozhovoru pro portál KlasikaPlus na otázky týkající se obvyklého repertoáru, jeho osobních preferencí i hudby v umělcově rodné zemi.

Chystáte pro Prahu belcantové árie, Verdiho hudbu a scény z oper veristů. Rozlišujete je, děláte mezi nimi rozdíly, cítíte stylovou odlišnost mezi belcantem, Verdim a verismem? A nebo je to prostě především italská, případně občas francouzská hudba, která se všechna nepřesně vejde pod pojem belcanto, krásný zpěv…?

Jako dítě jsem, pokud se týká zpěvu, začal jsem s gregoriánským chorálem. Později jsem šel krok za krokem přes barokní hudbu k současné. Ale po léta miluji především belcanto. Mám na mysli raně romantickou hudbu první poloviny devatenáctého století. Je známo, že kolébkou opery je Itálie. Pak se postupně rozšiřovala do dalších zemí. Nejčastěji zpívám klasický repertoár sahající od Rossiniho k Puccinimu. Takzvaný italský repertoár. Ano, vzhledem k jednotlivým periodám existují i různé odlišnosti, ale jedno období s druhým také hodně souvisí a mají mnoho společného.

Je celý váš pěvecký život spojen především s lyrickými rolemi? Jsou za vámi nebo třeba před vámi nějaké viditelné kroky nebo okamžiky, které by znamenaly změnu?

Začínal jsem jako lyrický tenor a v současnosti zpívám role v oboru na pomezí lyrického a spinto tenoru. Můj hlas se během let rozvinul a rozvíjí se. Rád bych zkusil ještě některé další role – například Eleazara v Halévyho Židovce nebo Stiffelia ve stejnojmenné Verdiho opeře.

Vnímáte také letní dobu jako období odlehčenějších koncertů, open-air programů, tvořících protějšek sezóny v kamenných divadlech?

Hudba by měla přinášet potěšení a vzrušení. To je veškerý základ a smysl její existence. Takže je dobré mít všechny ty letní koncerty – všem pro zotavení a pro zábavu. Opera se zrodila pro divadlo, takže bychom si ji měli užívat hlavně v divadle. Ale absolutně nevylučuji ani případy, kdy je vynesena ven z divadla. Pokud počasí dovolí…

Dáváte přednost Verdimu pro jeho dramatismus, Puccinimu pro emoce, které zachycuje, nebo Rossinimu, Donizettimu a Bellinimu pro krásu zpěvu, kterou vtělili do svých oper?

Zajímavá otázka… Vlastně ani neumím odpovědět, protože si užívám všechno, co zpívám. Mám rád melodickou jednoduchost autorů belcanta, především Rossiniho, Belliniho a Donizettiho. Umělci musí i v krásném zpěvu vytvářet emoce. Není to samozřejmě úplně snadné. Verdiho hudba je komplexnější a úplnější. Obsahuje totiž jak jednoduše doprovázené písně, tak složitost akcentů ve slovech. Verdiho opravdu miluji. Puccini je dokonalý svůdce. Nikdo jiný neumí lépe umístit emoce tak pěkně na povrch. Ano, každý má svůj vlastní vkus… Já osobně miluji všechny zmíněné autory.

Zpíval jste už letos s Českým národním symfonickým orchestrem v Ománu. Musel jste pro tu zemi nějak upravovat program?

Program si vybral sám sultán. Takže jsme zpívali a hráli, co si přál. A musím říci, že to nebylo špatně vybráno! Ani špatně zorganizováno.

Je tamní operní divadlo standardní scénou, jako jsou divadla v Evropě nebo v Americe, nebo je přece jen něčím trochu exotické?

Úsilí, které sultán věnuje rozvoji klasické hudby, je opravdu jedinečné – a hodné ocenění. Právě v zemi, která je tak vzdálená těmto tradicím. Jde o proces, který bude trvat ještě generace, ale určitě dojde cíle. Jsme rád, že se na tom mou podílet.

Vyhrál jste kdysi v Mexiku Národní pěveckou soutěž nesoucí jméno Carla Morelliho. Kým pro vás byl?

Carlo Morelli byl skvělý chilský barytonista, který si vzal za ženu mladou mexickou sopranistku. Až do jeho smrti patřili k sobě. Potom vdova, Doña Gilda, založila na jeho památku pěveckou soutěž. Netušila, že se jednou stane nejdůležitější soutěží svého druhu v Mexiku – a možná dokonce v celé Latinské Americe. Já sám jsem Morelliho ale nikdy nepotkal… Posílám oběma manželům pozdravy, ať jsou teď kdekoli. Vděk jim vyjadřuje několik generací mexických zpěváků.

A jak je to s Carusem? Kým je pro vás on?

Enrico Caruso je mýtus. Nikdo z nás ho neslyšel živě zpívat. Dokonce ho celkově slyšelo a vidělo živě zpívat jen málo lidí, když to srovnáme s možnostmi, které přinesla televize a další moderní komunikační prostředky. Ačkoli se jeho kariéra rozvíjela v Metropolitní opeře, která byla a je divadlem s největší diváckou kapacitou. Ale nezapomeňte, že Caruso zemřel, když mu bylo devětačtyřicet. Tedy vlastně docela mladý. V jeho době byl nicméně vynalezen gramofon a právě nahrávky učinily Carusa na celé století nejslavnějším operním zpěvákem. Caruso také ve Spojených státech proměnil pohled na italské imigranty, které předtím Američané považovali hlavně za vetřelce a za gangstery. Byl to on, kdo operu dopravil do moderní doby. A jeho interpretace – navzdory času – působí ještě stále emocionálně a upřímně a opravdově.

Mohou být známí operní pěvci v naší době přáteli, nebo jde vždycky o soutěžení a soupeření?

Soutěžení je součástí lidské přirozenosti, konkurence přináší výkony a zdokonalení. Víme to už po tisíciletí – od doby, kdy starověké Řecko vynalezli olympijské hry. Konkurenceschopnost je jedna věc, žárlivost jiná. Obojí balancuje na ostří nože a může se vymanit kontrole. Řekl bych, že dnes panuje k práci kolegů větší respekt než dříve.

Ještě na chvíli zpátky do vašich dětských let. Je tradice chlapeckých sborů v Mexiku ještě stále tak silná? Zpíval jste v takovém sboru. Byla to zkušenost důležitá pro vývoj vašeho hlasu? Zkušenost, která vás ovlivnila při rozhodování, co budete jednou dělat?

Měl jsem štěstí, že jsem mohl zpívat v dětském sboru baziliky v Guadalupe. Učil jsem se zpívat gregoriánský chorál a polyfonii, tedy základy moderní západní hudby. Věřím, že právě proto rád zpívám belcanto a všechny další typy hudby, které jsou založeny na hudební formě… V Mexiku nemáme moc silnou sborovou tradici. Máme velkou tradici zpěvu, ale ne přesně tu operní. Spíš v populární hudbě. Jsem přesvědčen, že Mexiko má největší tradici stylů a forem populárních písní. Větší než kterákoli jiná země na světě.

Foto: ramonvargas.com