středa, 31 červenec 2019 16:55

Mark Steinbach: Hraju všechno od francouzského baroka po americká díla z roku 2019

Autor:

„Na Spojené státy je to velmi starý kostel…!“

„Hraju na univerzitě při půlnočních recitálech, chodívá přes pět set studentů. Sál umožňuje poslouchat hudbu vleže.“

„Přál bych si, aby od Philipa Glass existovalo víc varhanních věcí.“

 

5

 

Prvním protagonistou letošního Mezinárodního varhanního festivalu v bazilice sv. Jakuba na Starém Městě je Američan Mark Steinbach. Zítra večer hraje na největším pražském nástroji díla Johanna Sebastiana Bacha, Luise Vierna, Antona Heillera a Philipa Glasse. V rozhovoru pro KlasikuPlus přibližuje své působiště na východě USA a americkou varhanní tvorbu. Jasně se hlásí mezi propagátory současné hudby.

Třiadvacet let jste sloužil jako varhaník a sbormistr ve Wickfordu na východním pobřeží Spojených států amerických v oblasti Nové Anglie, ve státě Rhode Island. Jste tam ještě stále doma?

Žiju ve městě Providence, hlavním městě Rhode Island. Nemám to daleko na Brown University, kde teď už učím na plný úvazek.

O varhanách v kostele Old Narragansett Church ve Wickfordu se říká, že jsou z doby kolem roku 1640 a že jsou nejstarší ve Spojených státech. Je to tak?

Ano, jsou to ve Spojených státech nejstarší užívané chrámové varhany. Existují ještě starší. Ty jsou ale ve Smithsonian Museum.

Předpokládám, že jde o kostel zapsaný mezi významné památky.

Ano, jde o kostel z roku 1707, který je v seznamu National Register of Historic Places. Na Spojené státy je to velmi starý kostel!

 

001

 

A jak se na tyto historické varhany hraje? Jaké jsou?

Jsou to staré skříňové varhany anglického typu. Nemají lavici, při hře musíte stát a pumpovat vzduch, to znamená jednou nohou šlapat měch. Čili spousta práce, ale také plno zábavy. Jsou to varhany skvělé pro interpretování staré anglické hudby.

A o jaké jde varhany v druhém kostele ve Wickfordu, v tom novějším - v St. Paul's Episcopal Church, kde jste také byl zaměstnán?

To jsou varhany s mechanickou trakturou. Od roku 2014, kdy jsem se stal pedagogem na Brown University, už tam nehraju. Na univerzitě máme třímanuálové varhany s elektrickou trakturou, postavené v eklektickém romantickém stylu v roce 1903 americkou varhanářskou firmou Hutchings-Votey. Jsou to velmi oblíbené varhany. Hraju na ně při půlnočních recitálech, na které chodívá přes pět set studentů. Sál, ve kterém varhany jsou, umožňuje poslouchat hudbu vleže. Takže si skutečně přinášejí polštáře a deky a při koncertech sedí nebo polehávají. Je to hodně snové - a studenti tyhle koncerty milují!

 

1

 

Je studium varhanní hry na Vaší univerzitě, nebo vůbec na amerických univerzitách, populárním předmětem?

Hudba, případně hudební produkce, je ve Spojených státech jako studijní obor velmi oblíbená. Nicméně zrovna varhany jsou spíše raritou.

Vnímáte přísně rozdíl mezi německou a francouzskou varhanní hudbou? V čem, vlastně především spočívá?

Ach, tak to je otázka na dlouhou odpověď…! Záleží už třeba na tom, jestli budeme mluvit o barokní, nebo o romantické hudbě… Ale dobře – velmi obecně: Francouzi jsou vždy napojeni na barvy, dokonce i v barokní hudbě, hodně jim záleží na barevnosti rejstříkování. Němci se víc soustřeďují na polyfonii a kontrapunkt.

Co patří do vašeho nejtypičtějšího repertoáru? Hrajete často a převážně evropskou hudbu?

Samozřejmě, že hraju – a že jsem intenzivně studoval – evropskou hudbu. Je podstatou tradic varhan a varhanního repertoáru. A existuje obrovské bohatství mistrovských děl, která je možné uvádět ve známost… Současně jsem ale velký fanda soudobé hudby a pravidelně ji do svých koncertů zařazuji. Teď v srpnu budu natáčet v Drážďanech novou desku – a na nahrávce budou také díla dvou současných amerických autorů, mých kolegů na Brown University – jsou jimi Eric Nathan, který nedávno psal na objednávku skladbu pro varhany a orchestr pro Boston Symphony Orchestra, a Wang Lu, která mi už také napsala skladbu, bylo to pro premiérové uvedení v pařížském chrámu Notre Dame v roce 2016. A budu natáčet také Philipa Glasse – jeho hudbu ze sedmdesátých let – a k tomu i Johanna Sebastiana Bacha. Obecně řečeno - hraju všechno, počínaje francouzským barokem a konče americkými díly z roku 2019.

 

3

 

Když jste před lety studoval v Rakousku, setkal jste se ještě s Antonem Heillerem, jehož hudbu hodně uvádíte?

To ne, na to jsem přece jen mladý. Ale studoval jsem u jeho žáka Petera Planyavského. Mimochodem, Rakušan Heiller ve své tvorbě jedinečně kombinuje francouzský zájem o barvu zvuku se zájmem o kontrapunkt.

Na festivalu Audite Organum zahrajete mimo jiné skladbu Mad Rush od Philipa Glasse. Vznikla při příležitosti první návštěvy tibetského dalajlámy v USA. Je pro Glasse, pro jeho styl, typická?

Ano, přinejmenším v tom, že rafinovaně a delikátně proměňuje různé vzorce, podobně jako je tomu v indické hudbě, kterou studoval, i v tom, že se soustřeďuje na matematické proporce a rytmy, v souvislosti s tím, že Glass kdysi v Chicagu studoval matematiku. Jeho kompoziční styl to docela hodně ovlivnilo. Mad Rush je skladba ze sedmdesátých let, pro jeho tvorbu v daném období hodně typická. Ani trochu romantická, na rozdíl od některých jeho současných děl. Přál bych si, aby od něj existovalo víc varhanních věcí. Ale to není tak snadné - hodně se teď zajímá o operu a plánuje víc projektů, než kolik může podle mého reálně stihnout.

 

4

 

Koncertujete často v Evropě?

Ale ano, skoro každé léto!

A v Praze?

V Praze jsem byl zatím jen jednou na skok, na výletě z Vídně. Takže se na koncert v nádherné bazilice moc těším!

 

2

 

---

Mark Steinbach je univerzitním varhaníkem, správcem hudebních nástrojů a docentem na Brown University ve městě Providence ve státě Rhode Island. Vyučuje varhanní hru, hudební teorii a hudební analýzu a vede semináře soudobé hudby. Bakalářský titul získal na Kansaské univerzitě, jako stipendista Fulbrightovy nadace se zdokonaloval ve Vídni. Titul magistra a doktorát obdržel na Eastman School of Music, kde studoval varhany a cembalo. Mezi jeho nahrávkami se výrazně zmiňuje CD s varhanním dílem Antona Heillera. Jeho častá koncertní vystoupení zahrnují nejvýznamnější mezinárodní varhanní festivaly v USA i v Evropě. V roce 2018 hostoval v Číně, kde vedl semináře a měl recitál. Letos v srpnu natáčí v katedrále Hofkirche v Drážďanech Bachovy skladby a současné americké skladby na historické Silbermannovy varhany z roku 1753. Nahrávka má vyjít v roce 2020.

 

Foto: Audite Organum, Brown University, Biskupství Drážďany-Míšeň, Wikipedia 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.