„Za Janáčka se v cizině biji všemi dostupnými uměleckými i lidskými prostředky.“

„vzhledem k mému vytížení v roli symfonického dirigenta se opera daří jen příležitostně, párkrát do roka, jako svátek.“

„Makropulos je Janáčkova nejtěžší operní partitura.“

Curyšská opera v sobotu nabídla publiku mimořádný program k zahájení sezóny – Den otevřených dveří s možností nahlédnout do zákulisí, zúčastnit se kostýmové zkoušky na Verdiho Nabucca, sledovat vystoupení baletu nebo zhlédnout na studiové scéně úspěšnou inscenaci dětské opery Konrad oder Das Kind aus der Konservenbüchse. Hned dnes večer už má ale na programu premiéru nové inscenace. Tou je Janáčkova Věc Makropulos – opera o smrti a nesmrtelnosti napsaná ve dvacátých letech podle hry Karla Čapka. Hlavní roli Emilie Marty zpívá německá dramatická sopranistka Evelyn Herlitzius. Za nastudováním stojí režisér Dmitrij Čerňakov – a jako jediný Čech v týmu Jakub Hrůša. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus dirigent vypočítává svá setkání s Janáčkovou hudbou a zamýšlí se nad rozdíly mezi jeho jednotlivými operami.

O kolikáté Vaše operní setkání s Janáčkem jde?

Jedná se, pokud se nemýlím, o mé páté setkání s celkovým operním Janáčkem. Poprvé jsem dirigoval Příhody lišky Bystroušky ještě jako posluchač AMU, a to v nastudování Bohumila Gregora v Národním divadle v Praze. Následovala již má vlastní Její pastorkyňa v Národní opeře v Helsinkách, Věc Makropulos ve Vídeňské státní opeře – tam historicky vůbec poprvé, psal se rok 2015 – a znova Bystrouška v anglickém Glyndebourne. V letošní sezoně mě čeká ještě koncertantní Káťa Kabanová s Českou filharmonií v Praze i pohostinsky v Hamburku a chystám se na operu Z mrtvého domu, z níž jsem dosud prováděl toliko Jílkovu koncertní svitu. Velmi frekventované a prožívané zkušenosti mám nadto s Talichovou, později výhradně s Mackerrasovou, ale i Jílkovou svitou z Bystroušky, z níž jsem pro vydavatelství Universal Edition ve Vídni připravil z „nezpívané“ hudby této opery ještě rozlehlejší svitu vlastní, takzvanou Velkou, kterou jsme premiérovali s Bamberskými symfoniky a v poněkud jiné verzi, obohacené pěveckými hlasy Lišky, Lišáka a Revírníka, zopakovali loni v takto pojaté české premiéře s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně. Četná jsou má dosavadní provedení Janáčkovy symfonické a kantátové hudby, ať už jde o Sinfoniettu – Helsinky, Londýn, Tokio, Dallas – o Glagolskou mši – Tokio, Londýn – či o nesčíslná provedení mého zamilovaného Tarase Bulby; ta nelze ani vyjmenovat, naposledy s Berlínskými filharmoniky a s Českou filharmonií. Letos mě čeká ještě jedno setkání s Janáčkem u nás – právě v abonmá České filharmonie a na jejím zájezdě do Německa.

V Opeře v Curychu jste poprvé?

V curyšské opeře pracuji poprvé, dosud jsem v tomto městě řídil jen slavný Tonhalle-Orchester a hostování Bamberských. Je tu překvapivě malé, ale mimořádně krásné historické divadlo. Je mi ctí, že se v něm mohu ujmout Věci Makropulos. Dílo se zde – na rozdíl od zmíněné Wiener Staatsoper – již hrálo, hlavní roli tehdy zpívala Anja Silja, ale je tomu už řádka let, a tak je pro většinu zúčastněných toto nastudování v podstatě první, které zažívají.

Dostáváte se k opeře – obecně – tak často, jak byste rád?

S Opernhaus Zürich jsme jednali o spolupráci již delší dobu. Je to pravidelně se opakující situace: Prakticky všechny domy ve velkých evropských městech by si přály, abych přijel jako hostující dirigent, protože vědí, jak operu prožívám a jaké s ní také zažívám radosti a úspěchy. Ale vzhledem k mému vytížení v roli symfonického dirigenta, které se nějak přirozeně zvětšuje a zvětšuje (a to hlavně ve smyslu mého šéfovství v Bamberku, které neberu časově na lehkou váhu), se to daří jen příležitostně, párkrát do roka, jako svátek. Užívám si v tomto ohledu aspoň co nejrozmanitějšího smysluplného repertoáru, v němž samozřejmě nechybějí čeští skladatelé. A v opeře mezi nimi zaujímá jednoznačně nejpřednější místo Janáček, za kterého se v cizině biji všemi dostupnými uměleckými i lidskými prostředky. Snad jedině Dvořákova Rusalka se těší v mé životní dráze srovnatelné pozornosti: po Národním divadle, festivalu v Glyndebourne a Paříži v této sezóně se slavným orchestrem Concertgebouw v orchestřišti amsterdamské opery a příští rok potom v Met v New Yorku.

Kývl jste do Curychu především na Janáčka, na titul, nebo na jméno režiséra…?

Když jsem slyšel, že bych se v Curychu mohl ujmout právě Makropulos, zajásal jsem a okamžitě přijal. Tedy skladatel a titul jsou tím, co mě k této práci přimklo. Režiséra Dmitrije Čerňakova znám ze spolupráce na Musorgského Borisovi Godunovovi v Kodani. Jeho psychologický divadelní vhled je vzácný a Janáčkovu operu velmi ctí a prožívá. V Curychu už dělal Pastorkyňu. Jeho výklad je svérázný a snaží se dodat Čapkově předloze takříkajíc ještě jednu dimenzi navíc. Vydaří-li se mu jeho pojetí „vysvětlit“ publiku, bude na diváky opera působit možná ještě o poznání silněji než obvykle.

Byl jste u výběru pěvců?

Pěvce vybíralo oddělení obsazování rolí Curyšské opery. V některých případech se mnou příslušná jména konzultovalo. Heroinu večera, nesmírně milou a inteligentní primadonu wagnerovského a straussovského repertoáru Evelyn Herlitzius, zažívám ve spolupráci poprvé, jako ostatně všechny ostatní s výjimkou Sama Furnesse (Alberta Gregora), který kdysi pode mnou v Praze zpíval koncertně Stravinského.

V čem je Makropulos jiná ve srovnání s Její pastorkyní, s Káťou Kabanovou a s Příhodami Lišky Bystroušky?

Myslím, že je prakticky jednoznačné, že Makropulos je především Janáčkova nejtěžší operní partitura vůbec. Na tom se zřejmě shodnou všichni, kdo se pokoušeli tohoto Janáčka aktivně zmocnit a mají srovnání. Konkurovat mu jistě může Mrtvý dům, ale v porovnání s Pastorkyňou nebo Káťou je Makropulos jako výzva opravdu monstrum. Nemám zatím zkušenost s operními díly Arnolda Schönberga (Mojžíš a Áron) či Albana Berga (Vojcek, Lulu), ale dělal jsem dvanáctitónovou operu Poslední páska Marcela Mihaloviciho, realizoval nespočet soudobých partitur… a Makropulos je stále tím nejnáročnějším, co jsem potkal. Laicky řečeno: v Janáčkově Makropulos nikomu nefunguje jakákoli rutinní zkušenost, vše překvapuje; bezmála na každé stránce partitury číhá technický problém nebo víceméně těžko srozumitelná tempová změna; instrumentace díla bytostně experimentuje s krajními polohami nástrojů; mimořádně zabrat dává skladatel violové skupině, jíž – aspoň u nás, podle Janáčkova přání – vévodí sólová viola d’amore; nelehké je také pojednat vypjaté vpády malé žesťové „bandy“ mimo orchestřiště; dramatický spád se nikdy nezastaví, pro zahraniční pěvce (na prvním místě výmluvného advokáta dr. Kolenatého, u něhož jde zřejmě o „nejukecanější“ partii všech proveniencí vůbec) se jedná o jeden velký jazykový hlavolam; nelehké je řešit také otázky zvukové sytosti versus vyrovnanost… a mnoho a mnoho dalšího. Přesto – a přitakávám tady velkému janáčkovskému interpretu Františku Jílkovi, který se tak vyjádřil – je to v jistých ohledech zřejmě nejdokonalejší Janáčkova operní partitura vůbec. Já bych specifikoval: jeho divadlo vůbec.

Především hudebně?

Hudba je tak dokonale šita na míru dramatickým situacím, přináší takovou emocionální krásu i neutuchající akci, probíhá s takovou svobodou vyjádření neomezenými počty obrazů a konfliktů a nakonec nás v závěrečné neopakovatelné katarzi vyzvedne tak do nebes, že to bere dech. Sama o sobě plně nefunguje – proto je relativně obtížnější se jí nadchnout například na pouhé audio nahrávce nebo ji představit v jakémkoli výtahu či dokonce celou na koncertě – ale v živém divadle je mistrovská. Tahle moderní svoboda vyjádření, zdánlivě až experimentální jazyk, podložený ovšem desetiletími studia a mistrovskou (zejména harmonickou) intuicí, nadčasové či přímo soudobé téma (navzdory jeho surrealistickým prvkům), hutnost vyjádření (hrajeme operu bez pauzy v délce zhruba 100 minut), to vše ji odlišuje od jiných Janáčkových operních „dětí“.

Čeho si tedy vy sám u Janáčka ceníte nejvíc?

Každé jeho divadelní dílo je bytostně „své“, nezaměnitelné: svět folkloristické a emočně přímočaře drásavé Pastorkyně, snově iluzivního prvního a husitského druhého Broučka, lyrické a posmutnělé Káti, roztancované a bukolické, ale též hloubavé Bystroušky či na dřeň jdoucího až agresivně dotírajícího, ale přesto také lidsky dojemného Mrtvého domu, to jsou celé odlišné kosmy. Makropulos je zase jiná, moderní, městská, tu kvílivá, tu motorická, jednou s komickými prvky, podruhé s nepokrytou, naturální útočností a posléze s dojímajícím závěrem. Ale moje pointa je jiná: Ať je to kterákoli z těchto oper, že je to Janáček, poznáme po jediném taktu. „Zázrak.“ – „Každý zázrak musí se vysvětlit, jinak je nesnesitelný,“ zpívá se v prvním jednání Makropulos. Docela dobrý komentář k Janáčkovi obecně, který bych jen upřesnil: „Nesnesitelně krásný.“

Foto: Opernhaus Zürich – Monika Rittershaus