„Noty oratoria Eversmiling Liberty jsem měl doma dlouho, zálibně po nich pokukoval…“

„Koncert se v neděli uskuteční na schodišti před Rudolfinem a mělo by se zúčastnit zhruba dvanáct středoškolských sborů. Bude nás kolem tří set zpěváků.“

„Po letech, co dílo znám, musím přiznat, že jsem nenašel nic tak celistvého, komplexního a inteligentně napsaného.“

V neděli 17. listopadu si připomeneme výročí sametové revoluce, která předznamenala pád totality v Československu. Součástí oslav jubilea bude také nespočet hudebních akcí. Jednou z nich je provedení oratoria Eversmiling Liberty na hlavním schodišti před Rudolfinem. Dánští autoři Jens Johansen a Erling Kullberg použili libreto z oratoria Juda Makabejský skladatele G. F. Händela, příběh vůdce židovského povstání proti panovníkovi Antiochovi. Inspiraci nalezli právě v listopadových událostech a vzniklo tak dílo, jehož hlavním tématem je boj za svobodu. Podrobněji o této jedinečné skladbě hovoříme s dirigentem Liborem Sládkem.

Jaké jsou vaše vzpomínky na listopadové události roku 1989?

Vzpomíná se na to dost pěkně z pohledu toho, co dnes dělám, protože stále učím a vedu několik sborů. Před třiceti lety byl 17. listopad pátek a odjížděli jsme s mým prvním sborem na víkendové soustředění. Bylo nás asi čtrnáct a jeli jsme do jižních Čech, malé vesničky s malotřídkou, a vraceli jsme se zpátky v neděli. To už šla cítit mezi lidmi trochu jiná atmosféra. Následujících deset dní si pamatuji víceméně po hodinách. Začalo to v pondělí ráno, kdy jsem šel do školy, to už jsem učil na gymnáziu Na Zatlance. Uvnitř nikdo a kompletně všichni studenti byli před školou…

Letos, třicet let po těchto událostech, budete dirigovat rockové oratorium Eversmiling Liberty. Jaké bude složení tělesa?

Měla by to být vzpomínka na oslavy před deseti lety, kdy jsme měli poprvé nápad oslovit, v rámci festivalu Festa Academica, studenty a nacvičit s nimi, s několika sty studentů, oratorium o získání svobody. Tehdy se to velmi povedlo. Koncert proběhl na dnešním náměstí Václava Havla, na piazzettě mezi Novou scénou a Národním divadlem. Letos jsme se rozhodli v rámci Unie českých pěveckých sborů provedení uskutečnit znovu. Koncert se uskuteční na schodišti před Rudolfinem a mělo by se zúčastnit zhruba dvanáct středoškolských sborů. Bude nás kolem tří set zpěváků.

Oratorium vzniklo na začátku devadesátých let. Jak jste na skladbu poprvé narazil?

V roce 1991 jsem jel na velký sborový festival Europa cantat do španělského města Victoria. Znamenalo to s kvartetem, kde jsem zpíval bas, projet celou západní Evropou přes Německo a Francii. Cestou jsme si vydělávali zpěvem na ulicích a pak jsme tam strávili nádherných čtrnáct dní. Byli jsme součástí sboru, který předzpívával a učil ostatní zpěváky společným skladbám. V rámci tohoto festivalu, kde byly asi čtyři tisíce lidí, byl jeden ateliér určen právě tomuto oratoriu, které v té době bylo úplně zbrusu nové. Měli jsme před sebou pouze vokální party a autor dirigoval od piana.

Kdy jste se s dílem setkal jako dirigent?

Jedná se o hodinovou záležitost s kapelou, nic jednoduchého. Noty jsem měl doma dlouho, zálibně po nich pokukoval… a říkal jsem si, že by bylo skvělé to někdy provést. Tehdy ve Španělsku nás bylo asi sto, takže to mělo opravdu sílu a smysl, zatímco já v té době vedl pouze komorní sbor na gymnáziu. Byl jsem smířen s tím, že se to v životě nepovede. Neřkuli starat se o kapelu a dávat vše dohromady, byla to naprosto nereálná představa. Pak na jednom festivalu, tuším v roce 1996, jsem dostal příležitost dirigovat více lidí v rámci ateliéru a pokusil se pár částí nacvičit, byť tehdy s omezeným instrumentálním doprovodem. Docela se dařilo, lidé byli hodně nadšení a chtěli to udělat celé. Tak jsme se domluvili, sešli se a po pár letech vznikla nahrávka. Dá se říct, že šlo o premiéru, ale veřejný koncert byl až koncem devadesátých let, možná počátkem nového tisíciletí.

V roce 2009 jste provedl oratorium k příležitosti dvacátého výročí revoluce. Jak na to vzpomínáte?

Vzpomínky jsou opět dost přesné a nezapomenutelné. Byla docela zima, dokonce poprchávalo, nad Národní třídou lítal vrtulník a vedle nás začala pochodovat Dělnická strana. To znamená holé lebky, kanady, pořvávali svá hesla. Pak najednou při asi třetí, čtvrté části, kde se začíná zpívat o svobodě, průvod přešel most, vrtulník zmizel a místo deště začalo zářit slunce. Tohle je moje přesná konkrétní vzpomínka na tuto skladbu, která je o svobodě.

Když se přesuneme k samotnému dílu. Ve sborové části “Never, never bow” se zpívá o neochotě pokořit se a sklonit se pod nátlakem. Reflektuje odhodlání lidí, kteří byli součástí Sametové revoluce. Myslíte si, že jsou tato slova dnes stále aktuální, nebo už bychom je měli vnímat pouze s odstupem?

Myslím, že musí být aktuální pořád. Nakonec to vidíme kolem sebe. Jak říká klasik, svoboda není automatická a musí se o ní neustále usilovat. Stačí strašně málo. Podívejme se na celé dvacáté století, kdy vývoj lidstva směřoval k představám o větší sounáležitosti, většímu humanismu na jedné straně a na straně druhé přinesl největší a nejkatastrofálnější války v dějinách lidstva. Čili myslím, že se stále máme o co bát. Trochu mám pocit, že Evropa je v tomto malinko zpohodlnělá a nezvyklá o těchto věcech přemýšlet, protože už příliš mnoho desítek let tady války nejsou, na rozdíl od jiných částí světa, takže jsme si zvykli, že tohle je standard a že moc možná nemusíme přemýšlet a usilovat. Je to trochu nebezpečné, musíme si to neustále připomínat.

Co se týče hudební stránky. Skladatelé si na sebe vzali nelehký úkol, a sice propojit hudbu klasickou, použitím klasické formy oratoria a libreta Thomasse Morella k oratoriu Juda Makabejský skladatele Georga Friedricha Händela, s hudbou nonartificiální. Jak hodnotíte výsledek?

Po těch osmadvaceti letech, co dílo znám, se musím přiznat, že jsem nenašel nic tak celistvého, komplexního a inteligentně napsaného. Skladba má více než dvacet částí. Každá píseň má svou osobitou sktrukturu a o něčem svědčí. Kdysi jsem si dal tu práci – dokonce jsem na to psal odbornou práci v rámci studia na vysoké škole – a porovnal Händelovo oratorium, které trvá dvě a tři čtvrtě hodiny, s touto modifikací. Autoři se inspirovali Händelem maximálně. Dokonce v některých případech převzali originální frázování a metrum. Z původního oratoria pak vybrali ty části, které jako celek dávaly smysl. Mně se to dílo zdá opravdu geniální. Dodnes, ač ho učím stále nové zpěváky a zpěvačky, tak se přiznám, že mi nikdy nezevšednělo, což mě samotného po těch letech překvapuje.

Jako inspirační zdroj autorům posloužily také revoluční události v Evropě. Zkuste nám tyto okolnosti přiblížit.

Když jsme před deseti lety zpívali oratorium na piazzettě Národního divadla, tak se nám podařilo do Prahy pozvat jednoho z tvůrců, Jense Johansena. Ten nám sdělil, že je inspiroval zejména pád berlínské zdi a vzápětí na tentýž podzim naše sametová revoluce. Tyto události přímo ovlivnily vznik díla a v následujícím roce na něm začali pracovat.

Jaké je hlavní poselství skladby? Co by si měl posluchač v neděli z koncertu odnést?

O svobodě jsme mluvili, ale nemyslím, že by to nutně muselo být v pocitech, který by běžný posluchač musel takto vnímat. Ať si užije každou píseň a hlavně ať vnímá nadšení zpěváků, kteří by ho měli nějakým způsobem projevit, protože hudba je natolik kvalitní a text s ní tak nádherně koresponduje, že by měl každý odcházet plný krásných pocitů z úžasné muziky.

Vy už jste to zmínil. Provedení proběhne v rámci festivalu Festa Academica. Jak byste ho popsal?

Festival pořádá Unie pěveckých sborů ve spolupráci s Gymnáziem Jana Keplera už mnoho let. Jsou to různé semináře o akademických svobodách, studiu, svobodě, které probíhají přímo na Gymnáziu Jana Keplera. Koncerty pak v Rudolfinu a přilehlých prostorách, ty jsou zaměřené jednak na středoškolské sbory, jednak na vysokoškolské.

Co Vás jako první napadne, když se řekne hudba v souvislosti se svobodou?

Hudba, doslova písně o svobodě, tady byly vždycky a možná od nejstarších dob. Dokonce si myslím, že takové ty nejzákladnější, jednoduché, skoro až primitivní nápěvky s jednoduchým doprovodem mají ještě daleko větší sílu a syrovost, než podstatně komplikovanější díla, jako je Eversmiling Liberty. Vnímám je hlavně jako zdroje současné populární hudby. Jedním z nich jsou černošské spirituály, kde se zpívá o svobodě, které se nedožijeme tady, ale až potom, co zemřeme a dostaneme se do nebe. To naštěstí není náš případ a můžeme si svobodu užívat plnými doušky. Máme se nejlíp, jak se můžeme mít, tak si to uvědomme a užívejme si to.

Kromě povolání sbormistra jste také středoškolským a vysokoškolským pedagogem. Co byste na závěr vzkázal generaci, která se narodila až po sametové revoluci?

To je hrozně obtížné. My starší spoustu věcí vnímáme jako přirozený vývoj a těžko chápeme, že ti, kteří se narodili až po roce 1989, spoustu věcí berou jako samozřejmost. Musíme si to znovu a znovu uvědomovat a říkat jim, že to samozřejmé není a že to, co tady bylo (a nechci strašit a bát se, vše záleží opravdu jen na nás), může přijít znovu. Může to být v jiné modifikaci, vzpomeňme na Hitlera roce 1939, civilizace tehdy byla na velmi vysoké úrovni… Nebezpečí tady nejspíš stále hrozí. Já mladé generaci věřím. Učím na gymnáziu, což je trochu skleníkové prostředí a nejsem tolik v kontaktu s žáky základních, středních odborných škol a tak dále; ale když vidím své studenty, tak jsem naladěn velmi optimisticky.

————

Stává se jen zřídkakdy, že vystudovaný stavební inženýr opustí projektovou kancelář a věnuje se zcela práci s mládeží. Stalo se však. Inženýr Libor Sládek jako profesor Gymnázia Nad Kavalírkou v Praze 5 vystudoval ještě dva, respektive tři hudební obory na Pedagogické fakultě UK v Praze (hudební výchova, sbormistrovství a sbormistrovství chrámové hudby) a zcela se zapojil do hudebního života mládeže. Mládež mu oplácí láskou a nadšením pro sborový zpěv a hudbu vůbec. Mediální ocenění Zlatý Ámos bylo evokováno právě tímto obapolným vztahem zapáleného učitele a nadšených žáků.

Stojí v čele studentského sboru Besharmonie, který získal nejvyšší ocenění v oblastním i celostátním kole soutěže gymnaziálních sborů UČPS Gymnasia cantant, podílí se na vedení celorepublikového Bohemiachoru, dále Prozatímního sboru. S ním a s kapelou nastudoval, mnohokrát provedl a natočil rockové oratorium Eversmiling Liberty. Spolupracoval s Alikvotním sborem, vedl sbory Víceméně v tónině, BAR-I-TON a PSPU a od roku 2011 je sbormistrem chlapeckého a mužského sboru Pueri gaudentes.

(zdroj: www.pueri.cz, upraveno)

Foto: Jan Malý, ceske-sbory.cz, Jakub Basche