„Každý z nás, hlavních sbormistrů PFS, byl nebo je úplně jiný, jinak dobrý i jinak špatný.“

„Pracujeme v klidu, respektujeme se navzájem, rozumíme si, víme, za čím jdeme a k tomu všemu asi ani nezpíváme špatně.“

„Sboru nejvíc sedí hudba od 19. století po současnost, tu máme také nejradši.“

„Největší slabinou PFS je jednoznačně zkušebna.“

Pražský filharmonický sbor slaví 85 let. V prosinci 1934 se sbormistr Jan Kühn rozhodl založit smíšený sbor pro přípravu vysílání Foersterovy opery Debora. Přímý přenos pod taktovkou Otakara Jeremiáše tak odstartoval dráhu tělesa pod jménem Sbor Radiojournalu. Po několika obměnách názvu vznikl v roce 1969 ten současný. Pražský filharmonický sbor je tak nejstarším českým profesionálním sborem s nepřerušenou historií od roku 1935. Výročí teď oslaví jak jinak než koncertem, v sobotu 7. prosince od půl osmé ve Dvořákově síni Rudolfina. Za přípravou stojí už tradičně hlavní sbormistr Lukáš Vasilek. V RozhovoruPlus se mimo jiné svěřil, že nemá vzory. A že se v PFS hned od začátku cítil dobře.

Lukáši, Ty jsi hlavním sbormistrem PFS už dvanáctým rokem (od r. 2007), to je zároveň i dvanáctina celé historie tělesa. Jak bys rád, aby se o Tvé etapě jednou psalo a mluvilo? Jaký otisk bys u PFS rád zanechal?

Já o tom takhle vůbec nepřemýšlím, nestavím si žádný pomník. Beru to spíš tak, že jsem se v jedné části svého života ocitl v téhle zvláštní roli, a když už v ní jsem, anebo dokud v ní jsem, naplním ji nejlépe, jak dokážu. A jestli to časem někdo bude hodnotit pozitivně nebo negativně, je mi vlastně jedno, protože sám před sebou se za svou práci nebudu muset stydět. Budu vědět, že lépe jsem nemohl. Jenom doufám, že budu mít dost sil si tenhle postoj udržet, taková cesta je totiž dost náročná. No a také že budu mít dost soudnosti k tomu, abych včas poznal, že už mi to nejde.

Když se ohlédneš do historie PFS, které jeho období nebo vůdčí osobnost Tě oslovují nejvíc?

Každý sbormistr, který stál v čele PFS delší dobu, myslím tím třeba několik let, se do sboru nějak otiskl. Každý přinesl něco pozitivního, ale samozřejmě i něco negativního, na co už pak jeho následovníci nenavazovali. Necítím se v tom být žádnou výjimkou, určitě nedělám všechno dobře. Každý z nás, hlavních sbormistrů PFS, byl nebo je úplně jiný, jinak dobrý i jinak špatný. Ale stejně ambivalentní bylo také každé období existence sboru, hlavně společensky a ekonomicky, a to bez ohledu na sbormistra. Nebudu proto soudit ani vychvalovat. Vážím si práce všech svých předchůdců, protože každý z nich přinesl nějakou hodnotu.

Máš vzory, myslím nejen spojené s PFS, obecně?

Nemám. Asi jsem moc velký solitér. Mít vzor pro mne totiž znamená jít cestou slepé nápodoby nebo kopírování, což nemám rád. Ale člověk se samozřejmě pořád musí učit, třeba i od druhých, ovšem neměl by nic přebírat bezmyšlenkovitě. To nikdy nemůže dopadnout dobře. Já sám se spíš nechávám inspirovat, přemýšlím o tom, co mě na druhých zaujme, po svém si to pak přetvářím, přizpůsobuju to své hlavě a povaze, svým schopnostem a potřebám. Nedělám to ale vědomě, spíš je to nějaký podvědomý proces, o kterém v tu danou chvíli vůbec nevím. Uvědomuju si to vždycky jenom zpětně.

Jaký je PFS dnes? Jak bys ho charakterizoval?

Pracujeme v klidu, respektujeme se navzájem, rozumíme si, víme, za čím jdeme. Promiňte neskromnost, ale k tomu všemu asi ani nezpíváme špatně. Koncerty si totiž můžeme vybírat a spoustu nabídek naopak odmítáme. Připadá mi, že to je asi docela šťastné období.

Jaké má sbor silné a jaké třeba slabé stránky?

Myslím, že ty silné stránky jsem popsal v předchozí odpovědi. V žádném případě si ale nemyslím, že by nebylo co zlepšovat. Každý ansámbl, i ten sebelepší, má nějaká bolavá místa. Důležité je připustit si je a pak na nich začít pracovat. Když odhlédnu od uměleckých záležitostí, největší slabinou PFS je jednoznačně zkušebna. Zkoušíme v naprosto nevyhovujících podmínkách. Ten prostor je malý, zpěváci se navzájem ohlušují svým vlastním zvukem… o tom, jaké šílené decibely se valí na sbormistra ani nemluvě. Nemáme tam žádnou vzduchotechniku, pod okny je hlučná tramvajová křižovatka. Vedení sboru se ve spolupráci s Ministerstvem kultury už celá léta snaží tu situaci vyřešit, zatím ale každý pokus na něčem ztroskotal. Nejen, že by PFS novou zkušebnu nutně potřeboval, ale také by si ji vzhledem k tomu, jakou práci odvádí, zasloužil. Současný stav není vůbec udržitelný.

Vzpomínáš ještě na své začátky u sboru? Dnes platíš za poměrně přísného „šéfa“, ale máš naprostý respekt a oddanost. Jak Tě přijali na začátku?

Já jsem se v PFS hned od začátku cítil dobře. Už od první zkoušky jsem pracoval tak, jak to pro mě bylo přirozené a jak mi to připadalo smysluplné. Myslím, že všichni pochopili, o co mi jde, vlastně mě docela rychle prokoukli, a asi to sedlo. Navzájem se respektujeme, a proto také spolu můžeme tak dlouho fungovat.

Pokud jde o spolupráci s orchestry, divadly a podobně, čeho si ceníš? A co bývají naopak úskalí?

Máme rádi profesionalitu, připravenost a smysluplnou práci, která je o hudbě, ne o honění ega. No a úskalím je přesný opak. Bohužel se s ním setkáváme až neuvěřitelně často.

Profesionální těleso musí být samozřejmě univerzální, ale odhlédnuto od toho, jaký repertoár máte subjektivně nejraději?

Sboru nejvíc sedí hudba od 19. století po současnost, tu máme také nejradši. Ale samozřejmě i v tomto okruhu jsou skladby, které jsou oblíbenější než jiné. Hodně záleží na tom, jak je skladba pro zpěváky napsaná, jestli se dobře zpívá a jestli je dobře proveditelná. Existuje totiž spousta titulů, které jsou žádané, u obecenstva i úspěšné, ale pro sbor jsou skoro postrachem. Třeba proto, že tam je velká koncentrace příliš choulostivých a v podstatě nenacvičitelných míst, která jednou vyjdou a podruhé ne. Až do poslední chvíle nevíte, jestli to klapne, také jestli všichni budou dost odpočinutí na to, aby to jejich hlasivky vůbec zvládly. Ale i to je naše práce a my se musíme snažit, aby publikum nic z těchto obtíží nepoznalo.

Existuje spousta nádherných skladeb, které se ale většinou s ohledem na nákladnost nebo náročnost neuvádějí. Které by se podle Tebe měly vrátit na pódia? Napadá mě třeba Bouře Vítězslava Nováka…

Souhlasím. A mě teď zase napadá Válečné requiem Benjamina Brittena. Dokonalá skladba, která v Praze nezazněla určitě víc než deset let. Za celou dobu, co jsem v PFS, jsme ji dělali jen dvakrát, na Svatováclavském festivalu v Ostravě, což byl velký dramaturgický počin, a pak na festivalu v Bregenzu. Je zvláštní, že se pořadatelé takové geniální skladby bojí. Paradoxem ale je, že občas zařadí titul podobně nákladný, posluchačsky ovšem mnohem náročnější a zároveň kvalitativně neporovnatelně horší. To je velká škoda.

Jaký program jste zvolili teď k oslavě 85. narozenin?

Honeggerovo oratorium Král David, geniální hudbu slavnostního ražení, k tomu s nádherným příběhem. A je to zrovna jedna ze skladeb, kterou zpíváme opravdu rádi a která nás baví. Myslím, že to k tomu výročí dobře pasuje.

Co dalšího zajímavého čeká PFS v této sezóně?

Je toho hodně a je za tím obrovská práce pana ředitele Dolanského. Těžko se z toho všeho vybírá, ale zkusím to. Tak třeba v únoru máme dva velmi náročné a cappella koncerty v Hongkongu, což je opravdu výjimečná umělecká příležitost. V Praze pak v české premiéře provedeme s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Requiem za Hieronyma Bosche Detleva Glanerta. To bude určitě velká událost! Na jaře budeme poprvé zpívat na salcburském Velikonočním festivalu, a to s Christianem Thielemannem a Staatskapelle Dresden. O pár týdnů později poprvé vystoupíme také v Labské filharmonii v Hamburku, s Jakubem Hrůšou a Allanem Gilbertem. Moc se těším na Porgy a Bess v Litomyšli pod taktovkou Wayna Marshalla, to je naše srdcovka. No a pak už tradičně zamíříme na letní operní festivaly v Bregenzu a St. Gallenu.

Foto: Petra Hajská, Daniel Havel, Pražský filharmonický sbor