sobota, 22 únor 2020 10:30

Vladimir Fedosejev: Nad hudbu je jenom láska

Autorka:

„Mým cílem bylo vypracovat právě dokonalý zvuk, protože dokonalou techniku mají všichni.“

„Od té doby jsem pochopil, že samotné ruce o hudbě hodně řeknou.“

„Čajkovskij nikdy nebyl sentimentální, ale západní umělci jej tak často interpretují.“

 

4

 

Vladimir Fedosejev letos oslaví 88. narozeniny. Je tedy jen o dva roky mladší než orchestr, u kterého, a to už přes 45 let, zastává pozici šéfdirigenta. S Velkým symfonickým orchestrem Petra Iljiče Čajkovského pořádá koncerty po celém světě a v posledních letech se opakovaně objevoval i v České republice. S Pražským filharmonickým sborem jsou v podstatě už staří známí. Společně se představí také při dnešním zahájení Festivalu hudby Beethovena a Čajkovského v moderním moskevském Koncertním sále Zarjaďje. V rozhovoru po portál KlasikaPlus pan dirigent uvažuje o zvuku svého tělesa, o ruské dirigentské škole i o hudbě obecně. Nelze bez ní žít, říká…

V čele tohoto orchestru stojíte už 45 let. Stále Vás má čím překvapit?

Každý den přináší nějaké překvapení. Samozřejmě nejen ta příjemná. Stává se, že na něco zapomenou. Ale za tu dobu pětačtyřiceti let je ten orchestr jako rodinný. Ve vídeňském tisku o nás psali, že jsme poslední bašta kultury v Evropě. Lišíme se od všech ostatních orchestrů svým typickým zvukem. Mým cílem bylo vypracovat právě dokonalý zvuk, protože dokonalou techniku mají všichni. Tak jako pěvce lidé poznají podle hlasu, i nás lze poznat podle zvuku. To je to největší, čeho jsem za pětačtyřicet let dosáhl. Vždyť jsme dostali jméno Čajkovského právě za to, jak jsme hráli jeho symfonie. Mimochodem, on měl velmi rád Prahu a české země. Máme mezi sebou mnoho blízkého. A máte úžasné sbory – váš sbor, který přijel z Prahy, je úžasný a prostě vynikající. Jsme rádi, že navazujeme vztahy mezi našimi kulturami. Hudba nás sjednocuje. Nad hudbu je jenom láska, ale láska je přece taky jenom melodie. Jeden velký ruský spisovatel, Gogol, i když sám nebyl hudebník, napsal: „Co by s námi bylo, kdyby nás opustila hudba?“ Bez hudby nelze žít. Člověk se s hudbou narodí a s hudbou umírá. Jsme hrdí na naše přátelství a vždy tu rádi vidíme hudebníky z Česka. I my sami jsme byli v Praze. Před dvěma lety jsme tam měli koncerty. Jsme si blízcí duší.

O Vašem orchestru kritiky mluví jen v superlativech – o jeho legatech, pianissimech, právě o tom dokonalém zvuku. Hostující dirigenti jistě mohou orchestr obohatit, ale toto bývá spíš prací šéfdirigenta. Jak často sám pracujete s orchestrem a jak často jste k němu naopak pustil nějakého hostujícího dirigenta?

Hodně často pracuji s orchestrem. Občas je přenechám někomu jinému, ale vždy musím vědět, co je to za dirigenta. Důležité je, aby byl pro orchestr přínosem.

 

5

 

V jednom rozhovoru jste zmínil, že při dirigování orchestru vycházíte z pocitu, jako byste vedl lidské hlasy, a připodobnil jste orchestr k pěveckému sboru. To je krásné přirovnání. Pracoval jste hodně se sbory?

Ano, hodně. V Rusku jsme měli mnoho dobrých sborů a Rusko pořád zpívá. Jen je škoda, že poslední dobou řada sborů zmizela, hlavně ty, které zpívaly lidové písně. Je to smutné, protože v lidové hudbě je schováno to nejdůležitější pro klasiku. Myslím si ale, že přijde čas, kdy se naše sbory vrátí, na Sibiři, na Volze, na Ukrajině. S Ukrajinou je to teď špatné. Ale čekáme, protože prakticky jsme jeden národ. Někdo je zainteresován na těch rozporech mezi námi… ale hudba přece vždy zvítězí.

Vaše hudební začátky prý mají souvislost s obléháním Leningradu, které jste prožil.

Ano, celé obléhání jsem tam byl. Bylo mi devět a poslouchal jsem hudbu z rozhlasu – hráli hodně klasiky, protože z fronty si vojáci objednávali, aby jim hráli Romea a Julii od Čajkovského. Od dětství jsem tedy slýchával hudbu, ačkoliv mí rodiče nebyli muzikanti. Učil jsem se na lidových nástrojích a lidové hudbě. To mě přivedlo ke klasice. Také jsem šestnáct let vedl Orchestr lidových nástrojů Moskevského rozhlasu a navštívil jsem s ním hodně zemí… a život pokračuje… co Bůh dá.

Od určité doby dirigujete bez taktovky, čehož jsem nakonec dnes byla také svědkem.

K tomu došlo před deseti lety. Dirigoval jsem dvoutisícičlenný sbor ve Verdiho Requiem. A oni, jak byli daleko, neviděli na taktovku – nerozuměli mým gestům. Tehdy jsem pochopil, že samotné ruce o hudbě řeknou hodně. Takže už bez taktovky. Překáží mi.

Takže Vám to dává více svobody?

Ano, přesně tak. Když jsou ruce výrazné, dá se jimi vyjádřit svobodněji – a bez taktovky.

 

3

 

Říkal jste, že s Pražským filharmonickým sborem nespolupracujete poprvé. Máte nějakou zvláštní vzpomínku na spolupráci s nimi, nějaký zážitek?

Pamatuji si jen na dobré vztahy, na úsměvy a na proniknutí do ruské hudby. Ne všechny západní země cítí ruskou hudbu. Občas se interpretace změní v sentiment, ale ten v ruské hudbě není. Čajkovskij nikdy nebyl sentimentální, nicméně západní umělci jej tak často interpretují. To má být jednoduchost vyjádření, prostota. Ve čtvrté symfonii píše „semplice“ – tedy jednoduše. Zahrát to prostě je ale složitější než sentimentálně.

Na chodbě jsem viděla Vaše fotografie ze zkoušek s různými slavnými umělci, včetně té s Lucianem Pavarottim. Za svou kariéru jste musel spolupracovat s řadou takových pěveckých osobností – na koho rád vzpomínáte?

Samozřejmě, právě Pavarotti na mě nesmírně zapůsobil, byl to unikátní pěvec. A s českými zpěváky to také bylo příjemné. Když jsem byl ve Vídni, hodně jsem s českými zpěváky pracoval. Několik let jsem tam totiž vedl orchestr. A propojoval a spojoval jsem styly: z Ruska jsem přinášel něco do Vídně a naopak z Vídně něco odnášel do Ruska. Obohacoval jsem sám sebe i orchestry.

Věnoval jste se také pedagogické činnosti?

Ano, stále učím na Ruské akademii hudby Gněsinových.

A myslíte, že lze porovnat dirigentský styl Ruska a ostatních evropských zemí?

Dirigentská škola v Rusku navazuje na německou. Později vznikla samotná ruská škola, ale přišla původně z Německa. I můj první a zároveň poslední pedagog byl z Německa. Nicméně, Rusko dává také vlastní podněty a vytváří vlastní hudebníky, které určitě lze odlišit – a zdaleka ne jenom podle tváře.

 

1

 

Foto: Roman Goncharov, Denis Klero,  Vladimir Agafonov, archiv Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd a v roce 2019 zde absolvovala doktorský program Hudební teorie a pedagogika. Paralelně s doktorátem nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně také vyučuje na Katedře hudebních a humanitních věd jako externistka. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.