pátek, 05 říjen 2018 08:54

Milan Al-Ashhab: Soutěže jsou mi spíš nepříjemné

Autorka:

„Česká houslová škola o sobě dává vědět.“

„Soutěžení s uměním moc nejde dohromady.“

„Nejvíce mi sedí 20. století a romantismus.“

 

3686810410711316697071884995605358241120256o

 

Houslisté z ČR se stávají světovým pojmem. Opět to potvrdil šestadvacetiletý Milan Al-Ashhab, který nedávno zvítězil v prestižní soutěži Fritze Kreislera ve Vídni. V rodišti slavného houslisty se koná od roku 1979 každé čtyři roky. V konkurenci šesti desítek mladých interpretů do třiceti let uspěl stejně jako minule Jan Mráček, který si také odnesl první cenu. Al-Ashhab vyhrál už letos na jaře soutěž New York Concert Artists and Associates v celosvětové konkurenci houslistů do 35 let.

Milane, řečeno sportovní terminologií, Vy jste obhájil české zlato na jednom z nejprestižnějších klání, před pár dny jste vyhrál Soutěž Fritze Kreislera ve Vídni. Byl to pro Vás psychologicky těžký moment? Možná si člověk v takové situaci řekne, že by to byl zázrak, aby Čech vyhrál dvakrát za sebou?

Něco jako nátlak, abych to celé vyhrál, jsem určitě necítil. Na takových velkých soutěžích si spíš říkám, že to dost možná nevyjde a že skončím třeba už v prvním kole. Na to, že bych se na Kreislerce umístil stejně jako před lety Honza Mráček, jsem se před soutěží neodvažoval pomýšlet. Ale je teď skutečně kuriózní, že to dvakrát po sobě vyhrál Čech, a pro mě je to o to větší ocenění, že jsem ve Vídni dosáhl stejného úspěchu jako tak fantastický houslista, jakým je Honza.

Vy jste už na jaře vyhrál soutěž v New Yorku, Olga Šroubková přivezla stříbro ze Šanghaje, Marie Hasoňová zvítězila na Akademii Václava Hudečka, Jan Mráček minulý ročník Kreislerovy soutěže, slibná jména se momentálně objevují už na Pražské konzervatoři, zmiňovat úspěchy Josefa Špačka nebo Jiřího Vodičky snad ani není třeba… Jak se svět dívá na houslisty z ČR? Zdá se, že se stáváme tak trochu velmocí v tomto oboru.

Máte pravdu, že je neuvěřitelné, kolik vynikajících houslistů pochází z tak malé země, česká houslová škola o sobě dává vědět. Nemám ještě tolik zkušeností z ciziny, abych mohl říct, jak na ni pohlíží svět, ale třeba v Rakousku mají čeští houslisté podle mě výbornou reputaci, protože kromě těch soutěžních výsledků, které jste zmínila, tam studuje nebo studovala (většinou na Erasmu) řada dalších našich výborných houslistů. A když jsem jednomu porotci v New Yorku říkal, odkud jsem, hned sám začal vyprávět o Pepovi Špačkovi.

Každá soutěž má svá úskalí, obávané momenty, které to byly pro Vás v New Yorku a které teď ve Vídni?

Za úskalí nebo obávané momenty soutěže považuji skladby, které mi nesedí, ale já je zkrátka musím hrát. Ale zrovna na těchto dvou soutěžích mi repertoár extrémně vyhovoval, tedy kromě Recitativu a Scherza od Fritze Kreislera v prvním kole Kreislerky, tomu mi dělalo trochu problém přijít na chuť. Ovšem to je jen jedna skladba, takže největším úskalím na obou soutěžích pro mě asi byla samotná obsáhlost programu, zvládnout si to všechno připravit.

Nepřítelem je určitě i čas na přípravu. Kolik ho bylo ve Vídni, jak je soutěž koncipovaná kolik skladeb máte možnost nastudovat předem a kolik pak za chodu? - Dávají pořadatelé záměrně tak šibeniční termíny, aby prověřili soutěžící i po stránce flexibility a psychické odolnosti?

Na některých soutěžích to tak je. Možná se pletu, ale myslím, že na Queen Elisabeth ve finále hrajete ještě jeden soudobý koncert, na který Vám organizátor poskytne noty teprve několik dní před vystoupením. Nejspíš bude něco takového i jinde, to nevím, nemám takový přehled. Nicméně na většině soutěží včetně Kreislerky víte dost dlouho dopředu, co všechno budete hrát, a je na Vás, kolik času přípravě věnujete. Na Kreislerce pro mě ale bylo hodně náročné to, že jednotlivá kola následovala příliš brzy po sobě, tudíž času na zopakování si skladeb následujícího kola, na takovou tu závěrečnou přípravu, bylo opravdu málo a třeba nějaký odpočinek už vůbec nepřicházel v úvahu.

Ve finále jste hrál Šostakovičův první koncert a moll, to byla Vaše volba? Sedl Vám?

Vybral jsem si ho sám. Kdysi jsem se tím koncertem dost intenzivně zabýval a patří mezi mé nejoblíbenější skladby houslového repertoáru.

 

milan1dkfbdkfhbkdhfgb

 

Pokud se ptám mladých úspěšných laureátů, jaká panovala atmosféra mezi soutěžícími, většinou reagují tak, že úžasná, kamarádská, nešetří superlativy. Máte také takovou zkušenost? - A pokud ano, čím si to vysvětlujete, když v podstatě bojujete o prestiž, často nemalé finanční prostředky, o příležitosti?

Mám úplně stejnou zkušenost. Beru to tak, že soutěže obecně jsou už dost náročné samy o sobě a nějaká rivalita by byla jen další a zbytečnou nepříjemností. Naopak přátelská atmosféra je fajn a člověku to pomůže trochu se uvolnit v tom predsoutěžním stresu. A pak je tu další věc. Kromě samotné hry na housle hraje při vystoupení obrovskou roli i to, jak působíte. Myslím, že pokud se někdo k ostatním soutěžícím nebo vůbec k lidem chová arogantně a nepřejícně, na pódiu to na něm bude trochu znát, a to mu na soutěži asi zrovna nepomůže.

Jste soutěživý typ, nebo to berete jako profesní nutnost?

Chápu to jako profesní nutnost. Soutěže mi jsou spíš nepříjemné a soutěžení s uměním podle mě moc nejde dohromady, ale v dnešní době, kdy máte po světě tolik výborných mladých houslistů, prostě musíte soutěže podstupovat kvůli kariéře.

Kdy si mladý úspěšný umělec řekne: dost bylo soutěží? Když dosáhne nabídek, které mu spolehlivě nasměrují další profesní život? Nebo je nepsaná povinnost projít určitými konkrétními?

O takové povinnosti nevím. Tohle má každý asi jinak. Pokud bych já dosáhl takového postavení, jaké jste zmínila, pak bych už určitě neměl důvod po soutěžích dál jezdit.

Patříte mezi umělce, kteří říkají, že se s nástrojem v ruce skoro narodili? Nebo to bylo náhodné pozdější setkání?

Na housle jsem začal hrát v pěti letech, čili celkem brzy, ale znám houslisty, kteří s tím začali ještě mnohem dříve. Sestra přede mnou už hrála na klavír, takže nebylo moc náhodné, že mě rodiče také na něco přihlásili.

Vzpomenete si na moment, kdy jste si řekl, že se stanete profesionálním muzikantem?

Ono to k tomu samo směřovalo, když jsem se jako dítě vyvíjel. Zkrátka mi dlouhodobě nejvíce ze všeho šly právě housle, takže tam žádný takový konkrétní moment asi ani nebyl.

Jaká další cesta by se Vám líbila? Míříte spíš na dráhu sólisty, popř. Vás láká nějaké známé těleso?

Samozřejmě bych byl rád, kdyby se mi jako sólistovi podařilo dosáhnout nějakého postavení, je to vlastně hlavní důvod, proč jsem zkoušel štěstí na soutěžích. Ale člověk si v tomto ohledu často nemůže vybírat, zvlášť ne při takové konkurenci, jaká je dnes.

A co komorní hra?

Přibližně před dvěma lety jsme se třemi mými kamarády a skvělými hudebníky - Markétou Čepickou, Martinou Matouškovou a Matějem Štěpánkem - založili nový kvartet a vypadalo to moc hezky. Teď jsme na mateřské dovolené, tak uvidíme, jestli za nějakou dobu naše kvartetní plány zase obnovíme.

Třeba u zpěváků často padají otázky na role, které by rádi zpívali. Máte Vy skladby nebo skladatele, na které byste se rád zaměřil? Vysněné dirigenty nebo orchestry, se kterými byste chtěl zažít spolupráci?

Nejvíce mi sedí 20. století a romantismus, těžko vybírat konkrétní skladby, je obrovská spousta věcí, do kterých bych se rád pustil. Momentálně mě moc lákají Prokofjevovy koncerty, ještě nikdy jsem je totiž s orchestrem nehrál. Nemůžu ani říct, že bych měl nějaké vysněné dirigenty nebo orchestry. Těch úžasných těles a dirigentů je už poměrně hodně a pokud dostanu příležitost zahrát si s některým z nich, bude to skvělé.

Jaká Vás teď čeká sezóna?

Zrovna dnes (5. 10.) mě čekají přijímací zkoušky na postgraduál ve Vídni, takže si tak trochu prodlužuju studium, a jinak budu koncertovat podle toho, jaké příležitosti a nabídky se mi naskytnou. Zatím to po tom výsledku na soutěži vypadá docela hezky, tak jsem za to rád.

Milan Al-Ashhab je od roku 2012 posluchačem Hudební fakulty AMU v Praze ve třídě Ivana Štrause. Letos vyhrál už dvě prestižní soutěže, kromě Kreislerovy také už na jaře soutěž New York Concert Artists and Associates v celosvětové konkurenci houslistů do 35 let.

Foto: Petra Hajská

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.