středa, 26 únor 2020 11:48

Lukáš Vasilek: Devátá. Jedna z nejtěžších položek sborového repertoáru.

Autor:

„Akustika v Zarjaďje interprety neodhaluje, ale jemným dozvukem jim pomáhá.“

„Beethovenova Devátá je pro zpěváky dřina.“

„Chystáme se na Velikonoční festival do Salcburku a dvakrát do hamburské Elbphilharmonie.“

 

1

 

Pražský filharmonický sbor má po koncertě v Moskvě. Jeho sbormistr Lukáš Vasilek se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vrací k dojmu z tamního nového sálu v parku Zarjaďje, popisuje náročnost sborového partu Ódy na radost v Beethovenově Deváté symfonii a přibližuje nejbližší zahraniční cesty tělesa. A protože sbor kvůli koronaviru musel zrušit účinkování v Hongkongu, kam měl odletět přímo z Moskvy, vzpomíná také na to, jak před lety zamezily jedné prestižní cestě do ciziny povodně.

...tak jaký byl sál Zarjaďje? Jak se Rusům povedl?

Je to dokonalá architektura – čistá, funkční, nijak prvoplánově okázalá, ale přesto krásná. Celý ten komplex perfektně zapadá do okolní zástavby – jako by vyrůstal z terénu. Interiér je perfektně barevně vyladěný, nic vás neruší, můžete se soustředit jen na hudbu. Všechno do sebe zapadá. Akustika interprety neodhaluje, ale jemným dozvukem jim pomáhá. Byl to zážitek!

 

4

 

Jeví se Moskva při takto letmé návštěvě jako běžné velkoměsto, nebo je pro Čechy něčím exotická?

Rusko samo o sobě je jiné a specifické, takže i Moskva nese takové rysy. Ale exotiku bych v tom nehledal, to je moc silné slovo. Zas tak odlišná totiž Moskva není a v podstatě se dá říct, že se podobá jiným evropským velkoměstům se všemi jejich klady, zápory nebo lokálními zvláštnostmi.

A jaké další zahraniční úkoly čekají PFS v příštích měsících?

Chystáme se teď na Schönbergovy Gurre-Lieder na Velikonočním festivalu v Salcburku – s Christianem Thielemannem a Staatskapelle Dresden. O pár týdnů později pak budeme dvakrát koncertovat v hamburské Elbphilharmonie. Na prvním koncertě to bude Janáčkova Káťa Kabanová s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou a na druhém Glagolská mše s Orchestrem Labské filharmonie a Alanem Gilbertem. Tyto projekty jsou pro nás velmi prestižní a je za nimi obrovská a mnohaletá práce ředitele sboru Radima Dolanského.

Je Beethovenova Devátá pro pěvecké sbory vděčným a oblíbeným číslem?

Vděčné dílo to vzhledem k publiku určitě je. Devátou všichni znají a rádi na ni chodí. Ten part je extrémně vypjatý a v některých místech sahá až na hranu pěveckých možností. Jeho zvládnutí vyžaduje výbornou techniku a také zkušenost. Určitě je to jedna z nejtěžších položek základního sborového repertoáru.

 

10

 

Je potřeba ji připravovat s ohledem na dirigenty vždy hodně osobitě, nebo má univerzální interpretační tradici? Liší se hodně její jednotlivá provedení, která sbor každoročně absolvuje?

Naše nastudování je pořád stejné a vychází v maximální možné míře z Beethovenovy partitury. Tento základní tvar pak už jen přizpůsobujeme požadavkům jednotlivých dirigentů. Ty ale většinou nebývají nijak závratné, protože právě u Deváté je interpretační tradice velmi silná a jednotlivá provedení se navzájem dost podobají. Ale i při této skladbě jsme už zažili velmi osobité přístupy. Nejvíc asi s Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem, který dělal dost velké změny v dynamice, artikulaci a frázování. To bylo určitě nejoriginálnější provedení Deváté, jaké jsem zažil.

Které partitury jsou pro sbor těžší než Devátá?

Nelze takhle jednoduše srovnávat, každá skladba je komplikovaná něčím jiným. K těm nejnáročnějším kompozicím základního sborového repertoáru ale určitě patří Beethovenova Missa solemnis, Brahmsovo Německé requiem nebo třeba Verdiho Quattro pezzi sacri.

Pražský filharmonický sbor měl z Moskvy pokračovat ke dvěma a capellovým koncertům do Hongkongu. Kvůli koronaviru nemohl. Zažil jste už někdy, že by uměleckou cestu takto nekompromisně překazila nějaká podobná vyšší moc - zemětřesení, povstání, epidemie...?

Ano, stalo se to už víckrát. Nejvíc mi uvízl v paměti projekt opery „1984“ Lorina Maazela. Operu jsme měli uvést scénicky ve Valencii v roce 2007, samotný Lorin Maazel měl dirigovat. Bylo to hodně náročné dílo a studovali jsme ho dlouho, samozřejmě jsme ho už uměli i zpaměti. Jenže pak přišly do Valencie povodně a nikam jsme necestovali… – dozvěděli jsme se to asi dva dny před odletem. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Místo toho jsme tenkrát nastudovali velký a cappella program z díla Petra Ebena, který v té době zemřel, a provedli jsme ho k jeho poctě v Rudolfinu.

 

8

 

Foto: archiv KlasikyPlus, Petr Veber, Konstantin Rychkov  

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.