pondělí, 04 květen 2020 16:00

Štěpán Filípek: Hudbou se to nepřenáší… a jednou to pomine!

Autor:

„Všichni doufáme, že od září už se pojede normálně.“

„Mnohokrát jsem sonátu provedl, a to i předtím, než pan Emmert zemřel, takže jsem nositelem autorizované zkušenosti.“

„Na Moravě žiju a asi by analytici nějaké vlivy dokázali i v tom, co píšu, najít.“

 

1

 

Tóny jeho nástroje tvoří jednu z osmi desítek zvukových stop ve společné písni, se kterou muzikanti z Janáčkovy opery lámou od dubna rekordy na sociálních sítích. Corona Song tvrdí, že „Hudbou se to nepřenáší“. Text napsala Jana Infeldová, hudbu Marko Ivanović, hudebníci natočili doma své party, další lidé v divadle video sestříhali. Violoncellista Štěpán Filípek vedle toho celou jednou polovinou stojí i za obdobně inspirovaným domácím videem zpěvačky Radůzy s její písní "Jednou to pomine“. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus však hovoří nejen o příležitostné tvorbě z doby karantény, ale hlavně o vlastních dlouhodobějších projektech, o komorní hudbě a svých nejbližších spolupracovnících, o natáčení děl Františka Emmerta i o tom, kdy se zase vrátí normální provoz do Národního divadla Brno, v jehož orchestru hraje.

Corona Song zní téměř jako kantáta, její poslech baví. Potěšila i vás, kteří jste ji spoluvytvořili?

Byla to jedna z akcí, které se snaží udržet hudební život alespoň v online podobě. Považuji píseň za vtipný a povedený příspěvek. Zapojila se řada kolegů a vyvolalo to v divadle i mimo něj pěknou vlnu solidarity. Taková věc pomáhá nejen k zachování hudebního života, ale i zdravého rozumu.

Jak natáčení probíhalo?

Marko nám rozeslal party, každý jsme svůj part nahráli a natočili video, jak ten part hrajeme nebo zpíváme. Děvčata z našeho oddělení PR pak klip stříhala. Výsledek jsme všichni viděli, až když to bylo hotové. Ostatní jsem samozřejmě při natáčení neslyšel, ale měli jsme přesně předepsané tempo a při hře jsem měl v uchu sluchátko, takže to zas tak náročné nebylo… Studiová práce. Naše doba přináší nové výzvy – technické i umělecké.

 

 

Dokážete se přimět cvičit, zabývat se hudbou, jako kdyby se nic nedělo, nebo vás situace pracovně paralyzuje?

Já jsem ještě dvanáctého března měl večerní frekvenci ve Studiu 1 Českého rozhlasu, kde jsem natáčel skladbu Canto Amoroso pro sólové violoncello od Ivany Loudové. Hned třináctého ráno jsem měl letět do Ameriky, kde bylo domluveno několik koncertů, včetně janáčkovského recitálu pořádaného Českým centrem v New Yorku. Přes noc se vše změnilo, k odletu už nedošlo… Prvních pár dní bylo zvláštních. Říkal jsem si: dobře, že jsem nikam neletěl, protože už se objevovaly zprávy, co se v Americe všechno děje. Nejprve jsem si říkal, že si tedy udělám trošku prázdniny a čas v izolaci využiju k regeneraci, protože když zkombinujete divadelní provoz, sólové hraní, spoustu komorní hudby a cestování, tak je toho na jednoho někdy docela hodně… Po týdnu už ale bylo jasné, že takhle by to dlouho nešlo. Udělal jsem si plán a řekl si, že během karantény zpracuji a naučím se některé skladby, na které jsem se už dlouho chystal, například Ricercary Domenica Gabrielliho nebo Etudy od Isanga Yuna, a že budu po delší době komponovat také vlastní věci. Samozřejmě nevynechávám ani cvičení skladeb, o kterých vím, že mají být provedeny na podzim. A o kterých věřím, že provedeny budou!

Sám můžete cvičit, ale dá se cvičit komorní hudba?

V podstatě se teď nedá zkoušet. Já opravdu cvičím jenom individuálně.

 

10

 

Jak je to v divadle?

Přišel plán práce, optimisticky to vypadá, že v druhé půlce května by se mělo začít zkoušet, ale zatím si příliš nedokážu představit, jak se v realitě často více než šedesátičlenný orchestr sejde…

Návrat k běžnému provozu přijde po prázdninách?

Všichni tomu věří. Nikdo ještě pořád pořádně neví, jak přesně se bude zkoušet a jak to bude s publikem, ale všichni doufáme, že od září už se pojede normálně.

Hrajete ještě v souboru Solaris 3?

Vyšla nám deska, ale od září s nimi už nespolupracuju. Solaris3 jsem po několika umělecky nosných letech opustil a především z kapacitních důvodů pokračuju už jenom s brněnskými kolegy v souboru Opera Trio. S ním nám nedávno také vyšla deska. Pro příští rok plánujeme nastudovat další novinky. Jde o živou, ale samozřejmě ne každodenní práci, spíše projektovou. Znamená to například komunikaci s autory, dramaturgickou přípravu dlouhodobějšího konceptu, vypracování zakázek i nabídek. Program se nastuduje, natočí, objedou se s ním koncerty, festivaly…

 

5

 

Co všechno na CD s Opera Triem hrajete?

V Opera Triu hrajeme s kolegy z divadla – hobojistkou Barborou Šteflovu a klavíristou a dirigentem Ondrejem Olosem. Tvoříme spolu zajímavou a netypickou nástrojovou sestavu. Úplně první věc, kterou jsme spolu před několika lety nastudovali, bylo Hobojové trio od brněnského autora Františka Emmerta, dílo z roku 1985. Podobných souborů u nás mnoho není, takže jsme vycítili, že máme k dispozici pěkný prostor a rozhodli se komorní spolupráci rozvinout do dlouhodobého projektu - oslovili jsme některé z bývalých studentů pana Emmerta, aby napsali nové věci pro tohle triové obsazení. Skladby vznikly a my jsme je provedli a natočili. Na desce jsou zastoupeni skladatelé Vojtěch Dlask, Adrian Demoč, který žije ve Španělsku, a Lenka Nota, autorka působící ve Vídni. Docela pěkná ukázka toho, kam se Emmertovi bývalí studenti v současnosti dostali a jak umělecky vyrostli. Kromě zmíněného publikačního projektu se s Opera triem ale věnujeme i klasické hudbě všech stylových období, ne jenom hudbě současné.

A s triem Solaris 3 jste natočili také soudobou hudbu?

Byl to dramaturgicky podobný koncept, na desce jsou skladby od tří mladých autorů Františka Chaloupky, Lukáše Sommera a Jakuba Rataje a k tomu Klavírní trio Ivany Loudové, tedy představitelky předcházející generace. Ale není mezi nimi provázání, nejde o její žáky.

František Emmert je vaše dlouhodobé a intenzivní téma, viďte?

Ano, moje první zkušenosti s Emmertovou tvorbou se datují rokem 2003, přičemž do Brna jsem přišel studovat na JAMU v roce 2001. Většinou jsou pro mě interpretační zážitky provázané s kolegou Ondrou Olosem, protože všechny Emmertovy skladby pro violoncello a klavír se mnou provedl právě on. Průběžně jsem však přehrál mnohé další věci, včetně premiér několika ansámblových kompozic nebo unikátního provedení Pátého smyčcového kvartetu v rámci festivalu Janáček Brno spolu s tehdejšími kolegy z Miloslav Ištvan Quartett. Vyvrcholilo to tím, že pro mě pan Emmert v roce 2012 napsal svou Třetí sonátu pro violoncello a klavír, která má název Melody Song. Potom jsme všechny skladby pro violoncello a klavír natáčeli pro Český rozhlas. A v letošním roce, kdy si připomínáme osmdesáté výročí od skladatelova narození, se podařilo prosadit, že nakladatelství Českého rozhlasu vydalo Třetí violoncellovou sonátu tiskem.

 

3

 

Na vydání jste se podílel?

Ano, mnohokrát jsem Sonátu provedl, a to i předtím, než pan Emmert zemřel, takže jsem nositelem autorizované zkušenosti. Vydání not byla přesto docela náročná práce.

Rukopis…

…mám u sebe já. Hudební řeč Františka Emmerta na první pohled působí tradičně, ale zároveň autor používal některé rozšířené techniky, a to docela sofistikovaným způsobem. Přečíst rukopis není úplně lehké – pro sazeče, redaktory, ani pro mě to nebyl jednoduchý úkol, takže proběhlo mnoho a mnoho korektur. Ostatně bylo potřeba najít nová přijatelná grafická řešení pro zápis některých komplikovaných míst a vyřešit logické překlady názvosloví a vysvětlivek… Chtěl bych tady poděkovat za trpělivost a vstřícnost redaktorce Lucii Slivoňové a vedoucímu Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu Robertu Škardovi.

Když se zeptám na vaše komponování – píšete podobně?

Vystudoval jsem skladbu u Radomíra Ištvana, ale tvorba pana Emmerta je pro mě jedním z důležitých inspiračních zdrojů. Obecně – celá tato generace brněnských autorů je pro mě velmi silným zdrojem.

V čem především?

Od vzniku Československé republiky bylo Brno ve stínu Prahy, tak trochu v izolaci. V něčem to hudební kultuře města prospělo. Janáčkova osobnost mezi válkami strhávala pozornost k sobě a janáčkovská tradice byla silná i potom. Když se po druhé světové válce založila Janáčkova akademie múzických umění, tak se samozřejmě říkalo, že se právě z toho bude čerpat. Z folklóru a z Janáčka. Různé jiné vlivy se do Brna dostávaly s určitým zpožděním. A pod tímto formováním si brněnská skladatelská škola udržela svůj charakteristický jazyk.

Chcete říci i to, že jejich hudba ani v avantgardním pojetí není čistá abstrakce, že je v ní vždy něco jakoby z Janáčka a z folkloru přítomno?

Ano, dá se to tak vyjádřit.

I vaše hudba se dá číst a poslouchat tímto způsobem?

Ano, do určité míry. Ano – na Moravě žiju a asi by analytici nějaké vlivy dokázali i v tom, co píšu, najít. Koneckonců, také jsem několik let, jako přivýdělek při studiu, pro Janáčkovu nadaci přepisoval Janáčkovy nápěvky, když je katalogizovali. Asi i to mě mohlo ovlivnit...

 

2

 

Jaká je vaše nejnovější skladba?

Premiéru měla v březnu skladba Flows of Relativity. Sám jsem ji dirigoval, je pro tři hráče na bicí nástroje. Stihli jsme to ještě předtím, než přišla všechna ta omezení. Má asi šest nebo sedm minut, ale pracoval jsem na ní vlastně docela dlouho. Výzvou bylo, jak udržet logický hudební tvar za využití pouze bicích nástrojů. Z melodických jsem použil jenom vibrafon, ostatní jsou nemelodické bicí.

Premiéra se uskutečnila v Brně?

V rámci absolventského koncertu Jana Nepodala, bicisty, kolegy z Janáčkovy opery. Spolu s ním hráli Gabriel Chila, také z orchestru Janáčkovy opery, a Lukáš Krejčí, tympánista z Filharmonie Brno.

Chystáte nějaké další album?

Ano, něco zase z úplně jiného soudku. Umění Ronda, pokračování dlouhodobého projektu, na kterém se mnou dělá filadelfská klavíristka Katelyn Bouska. Našli jsme si v knihovně Rondo od Jana Václava Huga Voříška, album bude obsahovat i populární Rondo g moll Antonína Dvořáka. Tyhle starší věci budou proloženy některými současnými skladbami, které formu ronda ctí nebo jsou jí inspirovány. Mimo jiné prací od filadelfského autora Davida Carpentera, který nám napsal skladbu s názvem Romanza, nebo od hongkongského skladatele Barryho Wana, který pro naše duo zkomponoval kousek nazvaný ManjushageRed Spider Lilly. Měli jsme album dotáčet teď v dubnu, ale to se bohužel nepodařilo. Projekt se zdrží a budeme rádi když se nám CD podaří vydat příští rok...

 

4

 

Kolik zbývá natočit?

Ještě asi dvacet minut hudby… Potřebujeme se někdy dostat do studia, ale to nebude možné dřív, než se úplně otevřou hranice...

Hrajete ale také se Sárou Medkovou a s tou je vše jednodušší, když žije zde a ne v Americe, viďte…

Ano, máme také rozdělaný zajímavý projekt, provedení bachovských sonát psaných původně pro violu da gamba a continuo. Hrajeme je na moderní nástroje. Máme několik variant programu, chtěli jsme, aby byly přítomny velké kontrasty. Letos v zimě jsme Bacha hráli v kombinaci se skladbami Antona Weberna. Zafungovalo to hezky. Od září máme naplánovanou ještě variantu také s vlastními kompozicemi, budou se k Bachovi trochu vázat a trochu budou zároveň kontrastovat. Zatím jde o koncertní projekt. Ale doufejme, že i tohle jednou natočíme. Jde ovšem o běh na dlouhou trať. Těžko předvídat, jestli se nám podaří získat finanční prostředky. Navíc v případě Bacha jde o věci, které jsou tisíckrát zahrané a natočené a chtějí tedy velkou, velkou péči... Rád bych na tomto místě zmínil také mé další milé klavírní spolupracovníky, kteří nejsou tak mediálně vidět – zkušeného Američana Marka Pinzowa, který mě pomáhá se zpracováním klasicistního a romantického repertoáru, a Kateřinu Jandovou, která – přestože má už tři děti – se mnou postupně, ale vytrvale dokumentuje tvorbu brněnských poválečných autorů.

 

6

 

Naše povídání by asi mělo vyznít optimisticky. Jste tak naladěn?

Ano. Jsme v krizové situaci, ale projekty jedou dál, koncerty budou, nahrávky se budou vydávat...

A snad i kupovat…

Ano, i kupovat. – A ještě něco optimistického: udělali jsme s mou přítelkyní Radůzou na chalupě takové "home-video". Potěšili jsme spoustu lidí napříč žánry. Má také velký ohlas na sociálních sítích. Video zhlédlo přes čtyři sta tisíc lidí! Jde o její píseň "Jednou to pomine".

 

 

Foto: Radůza, archiv Václava Emmerta, Julian Veverica,  Katelyn Bouska, archiv Š. Filípka

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.