„Stal jsem se každodenním manželem a tatínkem. To je prostě úžasné.“

„Jedná se o hudbu intimní, nabitou nejzazšími skladatelskými finesami, skládanou pro potěchu ´toho nahoře´.“

„Upínám se k projektům na Dvořákově Praze, protože jsou vidinou návratu ke kvalitě a hloubce velkých symfonických projektů, kterými odjakživa žiji.“

Obecní dům umístil v době koronakrize do liduprázdného hlediště Smetanovy síně alespoň figuríny několika dirigentů: především těch, kteří tam v poslední době dirigovali při Pražském jaru Mou vlast. Je mezi nimi i Jakub Hrůša. V posledních týdnech byl ovšem šéfdirigent Bamberských symfoniků v Praze k potkání i naživo. Mnohem častěji než jindy… V rozhovoru pro portál KlasikaPlus podrobně rekapituluje, jak zahýbala pandemie a opatření proti ní s jeho kalendářem, a to letos na jaře i v dlouhodobém výhledu. Řada úkolů nebude. Doufá nicméně, že příští sezóna se postupně, i přes očekávané ztráty, nějak rozběhne. Ostatně čeká ho v ní na jaře debut v Metropolitní opeře… Hovoří ale také o tom, co doba pandemie přinesla dobrého: víc času na rodinný život i na cvičení „všeho druhu“ a pak rovněž příležitost setkat se zcela výjimečně s hudbou Ludwiga van Beethovena. Jeho dvěma pozdním smyčcovým kvartetům, jimiž počátkem června uzavřel se smyčci České filharmonie alternativní program Pražského jara, věnoval týdny času. Umožnily mu pohroužit se – jak říká – do celého kosmu krásy, citu a řádu.

Jak prožíváte letošní Beethovenovo výročí? Patří k autorům Vašemu srdci blízkým?

Ano, Beethoven mě uchvacuje od dětství. Jeho První, Třetí „Eroica“, Pátá, Šestá „Pastorální“ či Devátá „S Ódou na radost“, to byly skladby, které jsem v mládí poslouchal znova a znova. Vybavuji si dodnes s naprostou přesností, že na staré gramofonové desce byla „Eroica“ rozdělena kvůli nutnému otočení desky uprostřed Smutečního pochodu. Když teď to dílo diriguji, nemohu si pomoct a mám tendenci v tom místě zastavit a počkat. (smích) Je neuvěřitelné, jak silné tyto dětské zážitky zůstávají… Když jsem byl šéfem PKF, dirigovával jsem Beethovenova hodně a pravidelně. Jistě stejně často, nebo dokonce častěji, než Mozarta nebo Haydna. Jediné, čemu jsem se vědomě vyhýbal a posléze – a dodnes – i úspěšně vyhnul, byla Beethovenova Sedmá. Za mých předchůdců to tam byla (asi už jen vedle Mendelssohnovy „Italské“ a Mozartovy „Pražské“) symfonie nejčastěji hraná, „mrskala“ se (i když jistě mimořádně krásně) na každém druhém zájezdě, byla v ní spousta zažitostí, které by se jen velmi obtížně měnily. Na rozdíl od všech dalších mistrových symfonií, které jsem dirigoval všechny a nespočetněkrát, jsem se dosud Sedmé koncertně kupodivu nedotkl. Velmi pilně jsem ji studoval na AMU, ale od té doby pak nic. „Bohužel“ jsme se teď jejímu naplánování do mých programů nedokázali vyhnout v Bamberku. Budeme totiž při oslavách 75. výročí imitovat program, který byl hrán v zakládacím okamžiku v roce 1946, a tam musí Sedmá figurovat. Myslel jsem původně, že si ji nadělím, dá-li Pámbu, k nějakým velkým kulatinám, třeba těm přespříštím. Asi to ale nevyjde…

Jak budete v Bamberku koncipovat oslavy Beethovenova dvoustéhopadesátého jubilea?

Vždy zařadíme jedno ze stěžejních klasikových děl vedle významného díla pozdějšího skladatele, které na Beethovena tak nebo onak reagovalo – inspirací nebo vymezením. Z dramaturgických záměrů dám příklad „Pastorální“ vedle Straussovy „Alpské“, „Eroiky“ vedle „Života hrdiny“ téhož autora (dlouhodobě si totiž s mým orchestrem dlužíme více Strausse) nebo Sedmé v sousedství Stravinského „Svěcení jara“. Mitsuko Uchida bude krom toho hrát Beethovenův První klavírní koncert, který bude následován Brucknerovou Devátou. Dojde také ke spojení Beethovena a První symfonie Johannesa Brahmse, jejíž nahrávání je před námi. Myslím, že takhle nějak může – vedle všech možných kompletních i nekompletních cyklů, které se dějí úplně všude – vypadat dobrá oslava výročí: hlavně s podnětnou dramaturgií. Bamberští symfonikové hrají Beethovena skvěle a autenticky (došli jsme loni velice krásných reakcí s jeho Druhou), takže se na to moc těším.

Smyčcové kvartety v komorním aranžmá jsou zvláštní položkou, tím víc, pokud jde o „závěrečný koncert“, místo Beethovenovy Deváté… Jak v tomto světle vnímáte letošní Pražské jaro?

Byl jsem a doposud jsem tím dramaturgickým záměrem nadšený. Podpořil jsem myšlenku Josefa Třeštíka, pražskojarního dramaturga a kolegy z Umělecké rady, mocně; mohu-li prozradit, činně jsem se posléze o ten úkol hlásil, abych se jím mohl potěšit a utkat se s ním; prostě jsem jej chtěl. Byl to veliký zážitek, studijní – „ležel“ jsem v těch notách celé týdny, oba kvartety si dokonce notu od noty přepsal, abych je co nejlépe a co nejvíce zevnitř poznal, a připravil tak orchestru také kompletní materiál – i zkouškový a koncertní. Nelze samozřejmě skrýt, že to byla jedna z hráčsky nejtěžších věcí, co jsem kdy se smyčcovým orchestrem dělal. Již jednou se mi za studentských let poštěstilo se utkat s komorním dílem v hávu většího smyčcového tělesa, to když jsme z podnětu Mirko Škampy s „jeho“ Pražským studentským orchestrem, kterému jsem tehdy šéfoval, hráli Dvořákův Smyčcový kvintet Es dur. (Byl tam tudíž zásadní rozdíl, že nebylo třeba připisovat part kontrabasu.) Provádění Beethovenových kvartetů č. 14 op. 131 a č. 16 op. 135 má precedens – myslím, že to byl Dimitri Mitropoulos, kdo tuto ideu poprvé přivedl v život; po něm ji zpropagoval – a „zhmotnil“ na nahrávce Deutsche Grammophon s Vídeňskými filharmoniky – ještě slavnější Leonard Bernstein. Prostudoval jsem si Bernsteinovy provozovací materiály, převzaté od Mitropoulose, a zjistil, že došli k velmi přirozenému řešení kontrabasového partu, které jsem víceméně převzal i já; poněkud jiná řešení jsme s koncertním mistrem Josefem Špačkem zvolili jen v případě střídání sól a tutti. Celkově se však ty kvartety hrály, krom zmíněné hudby kontrabasu, tak jak je Beethoven napsal, notu od noty. Uvědomil jsem si při tom, že přestože my všichni, kdo běžně studujeme, hrajeme a pozorně posloucháme Beethovenovy symfonie, víme, jak hráčsky náročná je to hudba, zjistíme přece jen, že je to úplné nic proti tomu, co autor napsal do své pozdní komořiny. Tam je duchem ještě svobodnější a předpokládá ještě větší svrchovanost interpretů. A nadto: Vysvitlo mi také, jak „masová“, „demokratizující“ záležitost jeho symfonie vlastně jsou. Člověk se v nich tak pěkně námětově, obsahově i formálně orientuje, ví, kdy kulminují, kdy se ženou ke konci, skladatel nás vede za ručičku, jsme takříkajíc nepokrytě vybízeni, abychom tleskali – a jak rádi! U kvartetů je to docela jinak: jedná se o hudbu intimní, nabitou nejzazšími skladatelskými finesami, skládanou pro potěchu „toho nahoře“ a pro vnitřní zážitek a obohacení hrajících, potažmo poslouchajících. Jsou to momenty, ve kterých jde o každou notu, o její plný prožitek, o pohroužení se bezmála do celého kosmu krásy, citu a řádu – o metafyzický rozměr. Myslím, že nenadsazuji.

Přinesla Vám doba pandemie něco pozitivního?

Určitě ano: zastavení, zamyšlení, zklidnění, čas s rodinou, užší i širší, uvědomění, kolik toho v životě bereme automaticky. Čas na cvičení všeho druhu, na přírodu, na studium věcí, na něž jindy není prostor. A samozřejmě velké těšení na živé setkávání se symfonickou hudbou – spolu s nejistotou, jak se rozběhne příští sezona a jak se bude dařit všem orchestrům a divadlům, na kterých mi záleží… a nejenom jim.

Mnozí hovoří o daru v podobě posílení rodinného života. Využil jste to také?

Ano! Mám krásnou rodinu, o kterou pečuji každým možným okamžikem, ale za běžných okolností nelze jinak, než že je tomu zpravidla na dálku. Teď jsem se stal každodenním manželem a tatínkem. To je prostě úžasné. Myslím mimochodem, že sám sebe a například svoje děti vidím o poznání realističtěji. O to víc si užívám ten nespočet nádherných rodinných momentů. Děsím se, že budu muset zase odjíždět. Děti si to naštěstí tolik neuvědomují. Ostatně předsevzal jsem si, že budu s nimi více. Světové okolnosti tomu možná pomohou…

Nastudoval jste něco do zásoby, na co by jinak nebyl čas?

Pomineme-li zmíněné Beethovenovy kvartety, které by mě v „normálním“ životě zcela jistě takto nezasáhly, tak i tak spíše věci mimo symfonickou literaturu: zabývám se hodně komořinou a klavírní muzikou, kterou se pokouším hodně i hrát. Mimochodem právě i Beethovena. Oprašuji z jeho sonát, co jsem kdysi uměl, a probírám se novými. Cvičím také etudy, pěkně Czerného, Clementiho, Cramera a jiné – a nacházím v tom jakési až kuriózní každodenní potěšení. Baví mě to mnohem víc než kliky a sedy lehy. (smích) Rodina se už při snídani ptá: „Etudka nebude?“ Vypěstovali si na to asi takovou stockholmskou závislost. (znovu se směje)

O co všechno jste v jarních měsících přišel, myšleno v rozměru koncertních a operních úkolů a příležitostí, které už se nebudou opakovat…?

Je toho naneštěstí hodně. To hlavní, co mě pálí, je Janáčkova Káťa Kabanová, která se měla hrát s Českou filharmonií v Rudolfinu a v Labské filharmonii v Hamburku a měla se také natáčet. Z velkých projektů Rusalka s orchestrem Concertgebouw v Amsterdamu. Bůhví jestli se to podaří nějak popřesouvat. Přál bych si to, ale snadné to nebude. Když jsme u oper, tak posléze také Život prostopášníka v Glyndebourne teď v srpnu. Další opera, co mě čeká, je Rusalka v Metropolitní. V Americe se ruší jedna věc za druhou, u většiny institucí to vypadá, že nebudou hrát do konce roku 2020. Ten můj New York je „až“ na jaře příštího roku, tak stále doufám. No a z koncertů krásné programy s Pittsburgh Symphony, které jsem opustil předčasně právě v době propuknutí děsů s pandemií, londýnské programy s Philharmonia Orchestra (tam je zrušen už i podzimní koncert), s římským orchestrem Santa Cecilia, kde mám mimořádně krásné a blízké vztahy a nyní zrovna jednáme o mnohonásobnějších náhradách, také s Chicago Symphony, kde mi po nádherném debutu před lety odpadl program již podruhé – minule to bylo kvůli jejich stávce… Právě o americká slavná tělesa mám asi největší existenční strach. Měli jsme také natočit dvě symfonie, Dvořákovu Sedmou a Brahmsovu První, v Bamberku. Spousta letních festivalových aktivit. Co ještě? … Myslím, že to stačí… Hlavně ať začne normálně sezona nová.

Kdy naskočíte zpět do pomyslného rychlíku? Kam Vás poveze? Změní po „koronakrizi“ trasu?

Pevně věřím, že co nejméně. Po zrušeném účinkování s Bamberskými symfoniky a Sukovým Asraelem na berlínském podzimním festivalu a cestě do Latinské Ameriky bychom měli novou sezonu začít pokud možno s nekompromitovaným programem. Je ovšem otázka, za jakých přesně podmínek. V Německu jsou opatření týkající se rozmístění muzikantů a jiných účinkujících na jevišti a pódiu v porovnání s Českem nepoměrně přísnější. Koncerty, které jsme měli zde, se všem ve světě zdají neskutečné, bezprecedentní. Přiznám se, že mě to naplňuje jistou hrdostí. Není to úplně racionální…, ale jsem prostě nesmírně šťastný, že tu hrajeme: tvoříme a tleskáme. Že tu nedošlo k paralýze. A měl bych samozřejmě dodat, jaké štěstí v tomto směru máme. Podívejte se na Itálii… Jinak v příští sezoně to do konce roku 2020 vypadá na zrušení závazků v Anglii, možná v Americe, to je spíše můj odhad, zatím neoznámeno; uvidíme, jak dopadnou mé dva týdny v Japonsku (tam zase spíše věřím v pozitivní vyústění), stejná nejistota je kolem Orchestre de Paris; doufám, že ve středoevropském prostoru fungovat budeme: mimo aktivity s Bamberkem, včetně zájezdu na festival do Brna (!), mě čeká účinkování v Berlíně se sólistou Tomášem Jamníkem nebo právě už bůhvíkolikátý návrat k milovanému The Cleveland Orchestra – pokud to půjde. Snad celou sezonu rozjedeme v plné kráse v září na Dvořákově Praze s českými kolegy Janem Mráčkem a Martinem Kasíkem.

Uskuteční se někdy později amsterdamská Rusalka?

Jedná se o tom na dobu za dva roky. Otázka je, kdo bude moct – mě nevyjímaje… Mám to totiž zcela plné. Tohle dilema – jak realizovat přeložené závazky, když tam jsou jiné, bude mít hodně lidí. Intendanti a manažeři z toho budou mít hlavu vejpůl. Ale pořád lepší starost, než kdyby nebylo nic!

A jste v kontaktu s pořadateli v Glyndebourne?

Samozřejmě. Voláme si a píšeme. Stravinskij se slavnou Hockneyho scénou tam je zrušen. Byla to poslední produkce letní sezony a dlouho se ji snažili udržet. Nakonec marně… Když se ptáte na Glyndebourne, nedá mi to, abych se nezmínil o nešťastné zprávě právě těchto dní: zemřela vdova po někdejším šéfovi celého podniku Siru Georgeovi Christiem, synovi zakladatele Johna Christieho. Lady Mary Christie byla nepřekonatelně okouzlující duší tohoto vzácného uměleckého místa; a ona to byla, kdo nejvíce přispěl k půvabu tamních zahrad – byly její vášní a radostí. Měl jsem s ní a Sirem Georgem nádherný vztah. Odchod Lady Christie mě moc zasáhl.

Nicméně – jak se těšíte na Dvořákovu Prahu?

Nesmírně. Upínám se k těm projektům, protože jsou vidinou návratu ke kvalitě a hloubce velkých symfonických projektů, kterými odjakživa žiji – tentokrát hlavně pro Suka a jeho obě symfonie, které jsou v sousedství Beethovena na programu. Kéž proběhne, jak je plánována! Těším se mimochodem také na kompletní klavírní dílo Antonína Dvořáka! Jednak kvůli interpretům, jednak pro často posmívanou neokázalou krásu té hudby. Po celosvětovém symbolickém vítězství Dvořákova Klavírního koncertu, jemuž jsme s Ivo Kahánkem, zdá se, vybojovali neobyčejné uznání, teď musí přijít i na intimnější věci! Jsou mezi nimi úžasně potěšující klenůtky.

Máte před sebou nějaký zásadní projekt v Bamberku, srovnatelný třeba s Mou vlastí? Co mohlo být nejzajímavějším, nejvíce vzrušujícím a povznášejícím okamžikem Vaší příští sezony?

S tou loňskou smetanovskou „jízdou“ Evropou, která by se dala nazvat „od Vltavy přes Alpy a Severní moře až k Temži“, se v příští sezoně nic rovnat nemůže, ale měla být nabitá množstvím nahrávání, pozoruhodných zájezdových projektů po Evropě (snad zůstanou) a už zmiňovanou cestou do Jižní Ameriky (ta bohužel odpadla). Snad většinu zachováme, ovšem vzhledem k tomu, kolik reorganizace bude znamenat samotná sezona, aby žádný abonent nebyl zklamán, bude to oříšek. Snad mohu vedle debutu v Metropolitní opeře vypíchnout jakousi svou „vídeňskou rezidenci“. Čekají mě shodou krásných okolností příští rok hned čtyři hostování v rakouské metropoli s třemi místními orchestry. S Vídeňskými symfoniky na podzim provedeme v Musikvereinu (snad!) mou novou „Velkou svitu“ z Janáčkovy Lišky Bystroušky, vydanou Universal Edition, doplněnou zpěvy dvou hlavních liščích milenců (Kateřina Kněžíková a Alžběta Poláčková) a Revírníka (Svatopluk Sem). Vedle Dvořákovy Osmé v roce 2021 zavítám do Vídně postupně za rozhlasovými symfoniky (mimo jiné Sukův Asrael), také se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu na středoevropském turné (to bude Mahlerova Třetí a Brahmsova První) a konečně mě čeká celá Má vlast v abonmá Vídeňských filharmoniků – brzké znovupozvání po mém debutu v loňském roce. Těším se ovšem i za Mnichovskými filharmoniky (mimo jiné Glagolská mše), k orchestru Mahler Chamber, do Curychu k Tonhalle a do Říma k Santa Cecilia. Na konci sezony debutuji se Staatskapelle Dresden. A když se věci nezastaví, tak s rodinou v létě (ovšem v tamní zimě) zavítáme na menší rezidenci do Austrálie. Ale to se teď zdá, zejména vzhledem k nastalým změnám, tak daleko…

Foto: archiv KlasikyPlus, Fb J. Hrůši, Fb Bamberských symfoniků, Petr Veber