úterý, 25 srpen 2020 14:45

Jan Vobořil: Ve světě ctí českou hornovou školu

Autorka:

„Horna je jeden z nejtěžších nástrojů. Dá se bohužel zkazit velmi mnoho, když děti učí lidé, kteří ji přímo nevystudovali.“

„Jsem velmi šťastný, že teď máme v České filharmonii Semjona Byčkova“

„Jakub Hrůša je zrající osobnost, pro mě by to byl důstojný nástupce pana Byčkova..“

 

101

 

Broumov si postupně vybudoval pověst mekky hornistů. Kromě festivalu Za poklady Broumovska, který se tam koná každé léto, hostil letos už pošesté Letní hornové kurzy, které jsou největší svého druhu u nás. Vedle zakladatelky Zuzany Rzounkové, profesora Jindřicha Petráše, Lenky Němcové a významných zahraničních hornistů je jedním z lektorů i sólohornista České filharmonie Jan Vobořil. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vyzdvihuje nejen unikátnost této akce, ale zamýšlí se také nad uplatněním lesního rohu, nad dirigenty, nad Semjonem Byčkovem v čele České filharmonie a nad jeho případným nástupcem.

Působíte nejen na kurzech v Broumově, ale také na dalších, třeba v Kuhmo ve Finsku. Také vyučujete na HAMU. Proč by si mladý člověk měl vybrat právě hornu v dnešní době?

Z hlediska uplatnění v klasické hudbě je to nástroj žádaný, v podstatě je nedostatek hráčů na lesní roh, když to porovnám například s houslemi nebo dřevěnými dechovými nástroji. Ty studuje mnohem více lidí než lesní roh. A navíc kvalitních hornistů je opravdu málo.

Takže jako povolání je lesní roh zajímavý...

V podstatě po celém světě je hlad po hráčích na lesní roh. A pokud se někomu zadaří a dosáhne nějaké úrovně, tak může mít uplatnění nejen u nás, ale hranice jsou mu otevřené a může se hudbou i slušně živit (usmívá se).

A příležitostí je dost?

Ano, určitě dost.

 

107

 

Čím to je, že je na tom horna takhle? Tím, že je to složitý nástroj? Ale třeba ani hobojista to nemá snadné, musí si dělat strojky…

Máte pravdu, hoboj také není úplně jednoduchý, ale zajímavé je, že hobojistů na vyšší úrovni je mnohem víc než dobrých hráčů na lesní roh.

A znovu se ptám, proč to tak je?

Myslím si, že je to obtížností. Viděl jsem nějakou studii, kde byla porovnávána obtížnost dechových nástrojů, a lesní roh dopadl jako jeden z nejobtížnějších. Není jednoduché dosáhnout vrcholné úrovně. Koneckonců, i tady na kurzech, na koncertech začínajících studentů, slyšíme, jak ty začátky vypadají. Například ani trombon, který je podobný, není tak obtížný jako lesní roh.

Tady na kurzech Broumově, ale i na jiných učíte jak budoucí profesionály, kteří by se chtěli horně věnovat, tak laiky, kteří hrají jen pro radost Je lesní roh nástroj i pro ně, pro amatéry?

Musím říct, že například tady v Broumově jsou amatéři, kteří hrají jenom proto, že je to baví. Určitě to souvisí s tím, že třeba mají v rodině někoho, kdo na hornu hrál. Ale překvapuje mě to. Například sem na kurzy jezdí opakovaně i poměrně známý onkolog z Hradce Králové, pan doktor Kubeček, lesní roh má jen jako koníček a bere sem s sebou i své děti.

Jak vnímáte Broumov v porovnání s jinými kurzy? Učíte na kurzech při Mezinárodním komorním festivalu v Kuhmo ve Finsku a na dalších masterclass po světě, v čem je Brumov jiný?

Zuzana Rzounková mě sem prvně vzala někdy před šesti lety, to jsem ještě neučil, ale dal jsem na kurzy svého syna Honzíka. Pamatuji ale tedy Letní hornové kurzy od začátku, i když jako lektor jsem tu teprve potřetí. Krásně se rozvíjejí. Zpočátku tady bylo asi patnáct kurzistů, loni už přes sedmdesát a letos mělo být přes sto. Kvůli nebo v důsledku koronaviru přijelo nakonec „jen“ přes šedesát lidí, protože chybějí Japonci. Myslím, že do Broumova kurzisty přitahují lektoři a zdejší atmosféra. Jsou tu lákavé osobnosti pro starší studenty a pro ty mladší je tu třeba Lenka Němcová, která je v rámci České republiky jedna z nejlepších kantorek pro menší děti. Já se svým synem (RozhovorPlus s Janem Vobořilem jr. si můžete přečíst zde) jsem za ní s ním jezdil až do Police nad Metují, přestože jsme z Prahy, protože ona je opravdu úžasná. Začátky s dětmi na lesní roh nejsou vůbec jednoduché a ona je věhlasná. Během pár let si pak Broumov vydobyl takovou pověst, že se stal mezi hornovými kurzy fenoménem, který bohatě přesahuje hranice. Jezdí sem pravidelně třeba i Maďaři, kteří patří mezi světovou špičku. Po celém světě působí opravdu hodně hráčů z Maďarska v těch nejšpičkovější orchestrech. Je to také záhada, jak to dělají, že mají takovou úspěšnost, ale je fakt, že skutečně hodně studentů dosáhne té nejvyšší úrovně.

Co se dá pokazit na výuce horny? Zuzana Rzounková mi říkala, že pokud například přijede maďarské dítě, je na tom s nátiskem velmi dobře. Ale naopak třeba děti od českých učitelů zas tak kvalitní základy nemají. Čím se dá nátisk na začátcích pokazit?

Máte pravdu, začátky jsou zásadní pro vývoj hráče, a pokud se něco nepovede, tak to bývá problém do budoucna. V našich podmínkách se často stává, že na základních uměleckých školách neučí hornisté, ale například trombonisté, hráči na trubku nebo původně na jiný žesťový nástroj. Nátisk je sice podobný, ale není to ono a tím dochází k těm problémům. Lesní roh je velmi specifický na tvoření tónu. Má úplně jiný nátrubek, takže to vůbec neznamená, že když má trubka také tři klapky, hraje se na ni stejně. Je to úplně něco jiného. Takže se dá bohužel zkazit velmi mnoho, když děti učí lidé, kteří přímo lesní roh nevystudovali. To se v zahraničí neděje.

 

105

 

V tomto kontextu je tedy velmi potěšující, že právě třeba maďarští studenti, kteří jsou na tom od základu velmi dobře, se přijedou zdokonalovat v právě do Broumova...

No to je právě pro nás zajímavé a v podstatě ta nejvyšší odměna, když oni jsou na takové úrovni. I když zase na druhou stranu musím říct, že my máme v rámci Evropy dobré jméno. Ve světě se ctí český zvuk lesního rohu. Máme tradici, která sahá až do doby Jana Václava Sticha Punta, tedy v podstatě několik set let. Byl to Čech a dějiny na to pamatuji. Třeba i Beethoven pro něj napsal sonátu a další skladatelé. Dobrá pověst českých hornistů se od té doby nezapomíná, i když máme dnes spíš kvalitní jednotlivce.

Dá se říct, že tedy máme něco jako českou hru novou školu?

Ano, určitě.

A když nás srovnáte například s Finy, když učíte v Kuhmo?

Zahraničí má různé zvláštnosti. Ve Finsku je paradoxem, že tamní hráči chodí studovat do zahraničí, třeba do Německa, takže se nedá mluvit o národní škole lesního rohu. Jezdím i do Lucemburku, to jsem převzal po Zdeňku Tylšarovi, který byl mým profesorem, a v podstatě místo něj tam jezdím nějakých patnáct nebo šestnáct sezon. Tam je zase jiné specifikum, zajíždějí tam jenom čeští hornisté, protože tam mají rádi právě tu českou tradici a „náš zvuk“. Je zajímavé, že i když máme specifický zvuk, tak je stále žádaný. Je to vidět třeba i na tom, jak v Německu stáli o Radka Baboráka nebo Přemysla Vojtu.

S uplatněním horny tedy problém není, ale jak je to třeba se vznikem nového repertoáru pro lesní roh? Je teď horna žádaná z hlediska soudobých skladatelů?

Těžko říct, nevnímám asi nějaké výrazné období zájmu, ale když to porovnám třeba s houslemi, klavírem nebo dalšími „běžnými“ nástroji na koncertním pódiu, tak asi horna nikdy nebude v primárním kurzu. Spíš ji vnímám jako hudební stálici. Také záleží na tom, v jakém období se objeví nějací výjimeční hráči. Pro ně pak vznikají nové skladby. Třeba pro houslisty teď vznikají nové skladby, protože máme několik opravdu špičkových hráčů. Ale zase musím podotknout, že většina z nich studovala v cizině. Třeba Honza Mráček studoval ve Vídni, Josef Špaček ve Spojených státech a další u největších hvězd, pak ale jejich úspěch není zásluhou jen české houslové školy. Kdežto hornisté jsou skutečně naši, ti právě naopak studují převážně doma v České republice. Ano, absolvují určitě třeba zahraniční masterclass a kurzy, ale pořád jejich kmenová základna jsou české školy a čeští profesoři.

Takže stále mluvíme o výrazné české hornové škole?

Ano. A je zajímavé, že i ti, co šli studovat někam do zahraničí, se brzy vrátili.

 

7

 

Jaká cesta je dnes pro mladého hornistu nejlepší? Vy jste třeba absolvoval jako nejlepší student brněnské konzervatoře a jste laureátem významných soutěžích. Mění se na tom něco, nebo musíte i dnes být hlavně úspěšným studentem a sbírat ceny?

Myslím si, že rozhodující je být úspěšný na nějaké soutěži. Je to významné i kvůli zkušenosti, kvůli tomu, že vás to posune a vejdete ve známost aspoň v okruhu toho nástroje. Ale pokud už jde o konkurz v nějakém orchestru, tam je rozhodující, jak hrajete, ne co vše máte v životopise. I když to ale může napovědět mnohé.

Vašemu synovi je teď patnáct a je tady na kurzech. Jakou cestou ho vedete? Předpokládám, že chcete, aby se potatil...

No.. on říká, že to dělat nechce (směje se). Prý chce vyhrát největší soutěže, zahrát si se Semjonem Byčkovem a Českou filharmonií a pak skončit (směje se).

Ale když byste viděl dál než on, jakou cestou byste ho vedl, tou špičkových kurzů a stáží u významných profesorů, nebo ho budete honit po soutěžích?

Myslím, že nejlepší cesta je zkoušet vše dohromady. Už před třemi lety jsme navázali spolupráci s Raimundem Zellem tady v Broumově. On je pro mě jeden z absolutně špičkových profesorů, aniž bych chtěl jakkoliv snižovat české kolegy, ale je to o tom, že je nutné sbírat zkušenosti od všech významných kolegů. A soutěže naopak chce on sám. V jeho věkové kategorii má zatím štěstí, ale ještě jsme nohama na zemi.

Ale on už třeba hrál ve dvanácti letech sólově s Českou filharmonií…

Z toho mám samozřejmě radost! Tehdy vypsala Česká filharmonie soutěž ke sto letům České republiky ve dvou kategoriích do šestnácti a do dvaceti let na všechny nástroje. A on asi ze sto padesáti přihlášených dětí tu svoji kategorii vyhrál.

 

102

 

A hrál pak i vlastní skladbu, ne?

Přesně tak. Domlouvali jsme se s Davidem Marečkem, jak ho případně odměnit, a vymysleli jsme, že jak má Marek Eben pořad Zkouška orchestru, tak že by to mohla být příležitost. Takže si tam před dvěma lety zahrál tu svoji krátkou skladbičku. Jediné mě tehdy velmi mrzelo, že se toho nedožil pan Bělohlávek, se kterým jsem já kdysi začínal. To by bylo ještě větší štěstí. Bohužel se to o rok nestalo.

Na dirigenty se chci zeptat, když jste zmínil Jiřího Bělohlávka, kterého jste zažil jak s PKF Prague Philharmonia tak s Českou filharmonií. Jak je důležitá osobnost dirigenta pro hráče orchestru, nejenom pro sólistu?

Dirigentských osobností, které na mě udělaly dojem, je mnoho. Z těch starších vzpomínám třeba Riccarda Mutiho, to je legenda. Ve své době to pro mě byl úkaz. Hrál jsem s ním, když vedl korejskou filharmonii. Také už asi deset let jezdím do Soul Philharmonic, kde mě velmi oslovila spolupráce s Myung-whun Chungem.

V životopise máte ale třeba i Claudia Abbada, Simona Rattla a další. Hrál jste s nimi spíš s jinými orchestry nebo s Českou filharmonií?

Spíš s cizími orchestry nebo na zahraničních festivalech. Opravdu jsem měl štěstí, že jsem mohl ty největší legendy zažít. Je to zážitek a pro hráče tak trochu i sběratelská vášeň. A navíc jsem i pro Honzíka chodil vždy pro podpisy (směje se). A musím říct, že právě v kontextu toho všeho jsem velmi šťastný, že teď máme v České filharmonii Semjona Byčkova. Je to pro mě jedna z top dirigentských osobností.

 

6

 

Proč to o něm říkáte? Je to kvůli tomu, jak pracuje, jak zkouší, nebo kvůli hudebnímu výsledku? Jaké máte kritérium pro to, abyste o dirigentovi řekl, že je top?

Je to všechno dohromady. On je velmi pracovitý, podobně jako pamatuji Jiřího Bělohlávka, který byl také naprosto pečlivý a precizní. Zkoušky s ním, to bylo velmi intenzivní, a pak ty výsledky byly absolutně skvělé. Všichni ho milovali. A když jsem pak přešel z PKF do České filharmonie, tak mi bylo líto, že jsem o něj přišel. Ale pravda je, že on vzápětí také odešel, do Londýna. V České filharmonii to pro mě napřed nebylo to, na co jsem byl zvyklý od pana Bělohlávka. Pak jsme se ale dozvěděli, že by se mohl vrátit, takže jsem byl naprosto nadšený Bylo to něco fantastického. Pak přišel do vedení i David Mareček a vnímal jsem to jako obrození České filharmonie. Když pak pan Bělohlávek před třemi lety bohužel zemřel, tak jsme si říkali, co bude dál? Pro mě to bylo zdrcující a pro orchestr by bylo šílené, kdyby opět tápala. Ale naštěstí jsme se domluvili s panem Byčkovem, i když on napřed tvrdil, že už nechce být nikde šéfdirigentem. Vnímám to jako velký přínos, i když to samozřejmě není tak, že by ho milovali všichni. A ještě jedno musím zmínit. Je skvělé, že dnes do filharmonie chodí mladí lidé!

Možná se zeptám trochu hodně do budoucna, ale koho byste po něm České filharmonii přál?

Teď je orchestr stabilní, protože jsme se nedávno shodli na tom, že panu Byčkovovi bude nabídnuto ještě další období, tedy pět let. Těžko říct, kdo by měl přijít po něm. Nemám zase až takový přehled o zahraničních dirigentech. Ale ještě z PKF pamatuji a velmi rád dodnes hraji s Jakubem Hrůšou. Měl jsem s ním už mnoho příležitostí, i v jeho kmenovém Bamberku, a musím říct, že pro mě to zrající osobnost, která by byla pro Českou filharmonii nejlepší. Pokud nedostane mezitím nabídku odjinud, myslím že on by skutečně mohl být dalším šéfdirigentem České filharmonie. Pro mě by to byl důstojný nástupce pana Byčkova. Ale neznám jeho plány. Připadá mi skoro jako syn Jiřího Bělohlávka, v tom nejlepším od Jiřího převzal spoustu věcí a navíc je pro mě ještě bezprostřednější než pan Bělohlávek. Ten si vždy držel jakýsi odstup. A například pan Byčkov je také spontánnější, ale možná je to tím, že je Rus. Ale v podstatě orchestr všem třem dělá, co jim na očích vidí. V podstatě těch několik posledních let v České filharmonii bylo tak harmonických, že se to málokdy vidí. A je to znát i na zvuku. Dříve jsem si třeba o Labské filharmonii říkal: To je úžasné tam hrát. Ale dnes, když porovnám zvuk České filharmonie, tak si najednou říkám, že je mnohem lepší.

Působíte i jako komorní hráč. Co byste doporučil budoucímu hornistovi? Aby se soustředil na sólovou dráhu, aby se poohlížel po orchestru, nebo po komorním hraní? Nebo doporučíte kombinaci...?

Víte, horna nebude nikdy sólový nástroj ve smyslu, jako jsou housle, klavír nebo violoncello. Je to týmový hráč. Třeba Radek Baborák se snaží hornu vehementně vyzdvihnout na úroveň sólového nástroje, ale já ji stále vnímám spíš jako orchestrální nebo komorní nástroj s tím, že si zahrajete něco sólově sem tam jako bonbónek několikrát za sezónu. Lesní roh je vyhledávaný orchestrální nástroj a jenom některé festivaly třeba zakládají možnosti komorního hraní. Takže doporučení pro budoucí hornisty? Spíš se nevyhýbat ničemu a zkoušet různé příležitosti. Navíc si myslím, že pro děti je zábava zahrát si společně. Samotná horna je krásná, ale ve více lidech je to hraní hezčí, aspoň mě osobně baví mnohem víc. Jsem radši, když je nás na pódiu víc, asi i kvůli hudbě, protože pro mě je širší obsazení zajímavější než jeden nástroj.

 

2

 

Foto: archiv J. Vobořila st., archiv KlasikyPlus, Archiv a Fb projektů Za poklady Broumovska a Letních hornových kurzů 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.