neděle, 06 září 2020 09:30

Eva Dřízgová-Jirušová: Zastávám názor, že v divadle musí být řád a jasně stanovena hierarchie

Autor:

„Když se sejde chladné publikum, tak vám ani ta „zlatá kaplička“ k radosti nepomůže.“

„Učení napomáhá hlídat si kvalitu vlastního zpěvu.“

„Věřím, že koronavirus zmutuje do neškodného tvaru a že my na tuto rouškovou dobu budeme po čase už jen vzpomínat.“

 

1

 

Eva Dřízgová-Jirušová letos oslavila pětatřicet let na operní scéně. Jedna z nejrespektovanějších českých sopranistek získala během své kariéry dvě Thálie a trvale se zapsala do povědomí diváků v Ostravě i jiných městech. Nezapomenutelná byla její Mařenka, Liška Bystrouška, Rusalka a celá plejáda dalších slavných postav. Eva Dřízgová-Jirušová rozhodně patří mezi největší osobnosti českého pěveckého umění. Svou výjimečnost potvrzuje také úspěšnou pedagogickou dráhou, z níž vzešly nové naděje Veronika Holbová, Patricia Janečková a další.

Letos je to přesně pětatřicet let od Vašeho příchodu do Národního divadla moravskoslezského. Jaké pocity ve Vás to číslo vyvolává?

I když by se mohlo zdát, že je to děsivě vysoké číslo, zvláště pro ženu – zpěvačku, mám z toho dobrý pocit užitečnosti. Ty roky byly naplněné radostnou prací, krásnými úkoly, setkáváním se s publikem, kolegy, dirigenty, režiséry, hudebníky, ale i se všemi ostatními v divadle, bez kterých by to prostě nešlo. Já jsem v ostravském divadle umělecky vyrostla, dozrála. Toto divadlo mi nabídlo mnohé a já jsem s pokorou, vděkem a s láskou ze sebe vydávala to nejlepší, co jsem mohla.

Během svého působení v ostravském divadle jste zažila zatím sedm šéfů. Tolik osobností určitě muselo mít odlišné pracovní metody. S kým se Vám pracovalo dobře a s kým to někdy třeba i drhlo?

Já nejsem konfliktní typ a pracovní drhnutí z duše nenávidím. Někteří umělci naopak konflikt vyhledávají, berou to jako proces hledání. To souvisí s charakterem každého z nás a je super, že jsme tak rozdílní. Já jsem byla spíše ta „poslušná“, vždy jsem v tom tvůrčím procesu nejdříve nasávala názory dirigenta a režiséra a postupně se snažila svou představu propojovat s jejich a dále nabízet vlastní výrazové prostředky už v této linii, v tomto duchu. Bylo samozřejmě i pár věcí, se kterými jsem se nedokázala ztotožnit, pak jsem se na jevišti necítila dobře. Ale můj respekt k právům inscenátora a profesionalita mi i přes vnitřní nesouhlas pomohly srovnat se i s tím. Zastávám názor, že v divadle musí být řád a jasně stanovena hierarchie. Za výsledný tvar představení prostě zodpovídají inscenátoři. My, hudebníci a zpěváci, pak zase zodpovídáme za kvalitu provedení.

Z pohledu ocenění jste největší úspěch zaregistrovala během působení Luďka Golata. Jak na tuto etapu vzpomínáte?

Tato etapa byla v letech, kdy jsem svým věkem byla v nejplodnějším uměleckém období. Bylo to období dozrávání, kdy jsem byla už připravena na náročné úkoly, měla již dost zkušeností, vypadala dost dobře a dost jsem toho také vydržela. V té době jsem velmi často hostovala, nejvíce v Praze a Brně, ale hodně cestovala do zahraničí, kde jsem především koncertovala ve velkých oratoriích, na významných koncertních pódiích a festivalech. Ten záběr byl opravdu veliký a Luděk Golat mě v těchto aktivitách podpořil a vždy mi vyhověl, když jsem se potřebovala uvolnit z divadelního provozu. To dnes už není samozřejmostí.

Vnímáte zisk dvou Thálií také jako částečně jeho úspěch?

Zisk Thálie pro divadlo je vždy zásluhou celého týmu. Vždyť vás do role někdo obsadí, dá vám důvěru a vhodný úkol, někdo s vámi roli nastuduje, jiný pomůže vytvořit živou a uvěřitelnou postavu, máte na jevišti i v orchestřišti partnery a kolegy a celý operní ansámbl společně vytváří ten živý organismus, který pomáhá vyniknout vašemu výkonu. Někdo vás učeše, někdo obleče, jiný postaví scénu a někdo také musí zvednout oponu a někdo to všechno po celou dobu trvání organizuje, aby takzvaně „nespadl řemen“. Bez těch všech by to prostě nešlo.

 

86

 

Vaše profesní dráha je spojena především s Ostravou. V tomto městě jste se zabydlela, založila rodinu a celý život zde pracujete. Přitom pocházíte z jižní Moravy. Musela jste si dlouho zvykat na zdejší zvyky a styl života?

Přišla jsem do Ostravy jako mladý „žabec“, který tyto věci moc neřešil. Lidi ve městě mluvili srandovně krátce a v tramvaji jezdili drsní muži s černými linkami na očích a v obchodě se kupovaly „kobzole“. Trochu to zde bylo drsnější, ale o to upřímnější. Pro mne bylo důležité divadlo – a to se mi líbilo moc. A s publikem jsme si padli do oka hned.

Na která další divadla máte hezké vzpomínky? Kde se Vám dobře zpívalo a hrálo?

Všude. Je jasné, že pro všechny české divadelníky má Národní divadlo v Praze výsostné postavení, u mne tomu není jinak. Člověk tam cítí takovou tu úctu k historii divadla a umělcům, kteří tam zanechali svůj otisk. K Janáčkovu divadlu v Brně mám speciální vztah, jelikož tam jsem objevila operu, tam jsem prvně zažívala emoce, které opera přináší. Tam jsem prvně stála na jevišti, byť jako sboristka v době svého studia na brněnské konzervatoři. Na to vzrušení, když jsem si poprvé oblékala kostým v Evženu Oněginovi, nikdy nezapomenu. Ale abych se vrátila k otázce – ono to ani není závislé na té budově, ale na publiku. Když se sejde chladné publikum, tak vám ani ta „zlatá kaplička“ k radosti nepomůže. A naopak nadšené a vděčné publikum v malém kulturáku a improvizovaných podmínkách vám může připravit krásné chvíle a pocit smysluplnosti.

Na které role vzpomínáte nejraději? Určitě nejsou spojeny jen s výše zmíněnými Cenami Thálie.

To ne, já bych na ně vzpomínala s láskou i bez těch Thálií (úsměv). Tak tedy kromě těch Thálií: Mařenka byla pro mne dost charakteristická a zpívala jsem ji opravdu celých třicet let. Byla to také moje první role. Rusalku jsem zpívala v mnoha divadlech i zemích, často v amfiteátrech. Milovala jsem ji nade vše, stejně tak jako Jenůfu, Káťu Kabanovou nebo Lišku Bystroušku. Nezapomenu na Butterfly, se kterou jsem taktéž dlouho hostovala ve Státní opeře, stejně jako s Violettou. Zvláštní místo mají Verdiho Desdemona a Elisabeth, Roxana z Alfanova Cyrano de Bergerac, Elsa z Lohengrina, Straussova Ariadna a velká spousta dalších. Bylo jich opravdu mnoho a všechny pro mne měly svůj význam.

Jaký typ postav ztělesňujete nejraději? Z vlastní zkušenosti mám dojem, že Vám stejně přirozeně jdou kladné i ty záporné…

No, začínala jsem jako naivka, pak přišlo období, kdy jsem pořád umírala nebo alespoň trpěla. Komedie je samozřejmě daleko těžší než drama. Komediálních rolí nebylo mnoho, proto jsem si je vždy chtěla užít a možná to i někdy přehnala. Je těžké udržet ten balanc. A pak nezapomínat na to, že se musí smát divák, nikoliv herec. Na žádnou zápornou roli si ani nevzpomínám, ale moc ráda bych si ji zahrála. Tak třeba mě ještě čeká nějaká ta potvora (smích).

 

2

 

Existuje role, na kterou jste si myslela a chtěla ji hrát, ale bohužel se z nějakých důvodů nepoštěstilo?

Jsou hned dvě, které mne minuly vždy, když jsem byla na mateřské dovolené. Byla to Gilda z Rigoletta a pak ještě Gounodova Markétka. Ta mne mrzí ještě víc, hlavně pro to úchvatné finále. Když je poslouchám, ježí se mi všechny chlupy na těle. A prožít si to na jevišti by bylo jistě hodně silným zážitkem.

Ví se o Vás, že práce je i Vaším koníčkem. Chodíváte do opery i jako divačka?

Už nechodím na jednu věc několikrát jako kdysi, ale samozřejmě chci znát minimálně všechna naše představení. Někdy se rozjedu i jinam, ale čas není mým přítelem. Zajímavé jsou pro mne i novinky, například festival NODO je, myslím, docela unikát a jsem ráda, že má své domovské místo právě v Ostravě. Neříkám, že jsem vždy nadšená, ale viděla jsem tam již mnoho tak zajímavých projektů, z některých jsem byla úplně nadšená.

Z dalších Vašich zálib často uvádíte pečování o svá vnoučata. To musí být někdy i dosti náročný koníček!

Řekla bych, že to není ten správný výraz. Rodina není záliba, to je radost, štěstí, starost, únava a někdy také bolest. Snažím se být takovou babičkou, abych se stala součástí krásných vzpomínek mých vnoučat na jejich dětství. Já to tak mám a vzpomínky na moje dvě babičky a prázdniny trávené u nich patří mezi moje vnitřní poklady, které si nesu životem.

Sledujete i jejich hudební krůčky? Zdědil po Vás někdo umělecké vlohy?

Vnouček půjde do školy a hudebně se nám, myslím, zcela odrodil. Je po tátovi, místo zpěvu bručí. Vnučka je menší a začíná pěkně notovat, uvidíme.

 

5

 

Vaše pěvecká kariéra se prolíná s úspěšnou pedagogickou praxí. Jsou to dvě spojité nádoby?

Určitě. Jedna napomáhá a doplňuje tu druhou. Tím chci říct, že mi učení napomáhá hlídat si kvalitu vlastního zpěvu, a naopak, moje praxe mě nenechá ustrnout při výuce v nějakých zažitých metodických postupech, ale nutí mne znovu hledat, vymýšlet, zkoušet a objevovat. Každý zpěvák je trochu jiný a něco jiného mu jde, nebo naopak nejde. Je nutné u každého najít ten správný klíč, což není vždy jednoduché.

Co je pro Vás ve výuce sólového zpěvu nejobtížnější?

Asi smířit se s tím, že všechny dobře zpívat prostě nenaučíte. Být vděčný za každý talent a mít obrovskou trpělivost. To, co u jednoho platí a dobře funguje, u druhého vůbec nezabírá. Je to disciplína vycházející hodně z pocitů, představ a ovládání vnitřních svalů. Pracuje se také s volností, ale i napětím – a to každý cítí trochu jinak. Musíte u toho dost přemýšlet, ale nesmíte kvůli tomu ztratit přirozenost a svobodu. Soustředíte se na kvalitu tónu, ale ta musí být naprosto ve službách hudební fráze a její interpretace. A když jste si jisti, že „to je ono“, ráno se vzbudíte a je to pryč. Musíte studenta podporovat, chválit, ale zároveň dávat pozor, aby neměl o sobě zkreslenou představu a nemyslel si, že na něj čekají v Metropolitní s otevřenými dveřmi.

V současné době se hodně lidí bojí koronaviru. Ještě více se ale lidé bojí o práci a možnost svobodného rozhodování. Jak novou realitu prožíváte a hodnotíte Vy?

Mám trochu obavy z toho, co bude. Kultura, a především pak hudební a divadelní oblast, je závislá na hromadných akcích. Živé koncerty a představení se prostě bez publika těžko obejdou. V době, kdy bylo všecko zavřené, jsem četla v nějaké diskusi i názory, že už je všecko natočené, takže umělce společnost nepotřebuje. To mi bylo hodně smutno. Ale jsem optimista a věřím, že koronavirus zmutuje do neškodného tvaru a že my na tuto rouškovou dobu budeme po čase už jen vzpomínat.

S jakým přáním vstupujete do další divadelní sezony? Co Vás čeká a, doufejme, také nemine?

Od půlky srpna zkoušíme Nabucca a hned další inscenací bude Piková dáma. Naposledy jsem v ní hrála Lízu, nyní budu Guvernantkou. Takže nakonec si ten přísnější charakter opravdu vyzkouším (smích). Sezónu začínáme sérií koncertů, tak nezbývá než si přát, aby nám divadla i koncertní prostory zůstaly otevřeny a publikum mohlo brzy chodit a užívat si i bez těch roušek.

 

4

 

84

 

85

 

88

 

Foto: Martin Popelář, Josef Hradil

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.