„Když hraji Janáčka, tak se nemusím do ničeho ‚vžívat‘, stačí pár not a jsem takříkajíc teleportován do jiného světa.“

„Svým programem chci ukázat diverzitu Beethovenova díla a také lehce vyvrátit zažitá klišé.“

„Jsem přesvědčen, že to nejlepší z díla Vítězslava Nováka patří ke klenotům české hudby.“

Jan Bartoš patří k našim klavíristům světového renomé. Jeho diskografie není nijak bohatá, ale co nahrávka, to mimořádný úspěch, jak u kritiky, tak u posluchačů. Je to dáno jeho přístupem k natáčení, na které se léta připravuje a se skladatelem doslova žije. Skutečným svátkem pro milovníky klavírní tvorby je pokaždé i jeho koncert. Ten nejbližší bude 20. září 2020 v Biberově kapli v České Lípě na festivalu Lípa Musica.

NPR, síť více než 1 000 amerických veřejných rozhlasových stanic, zařadilo vaši nahrávku Janáčkových skladeb pro klavír v roce 2019 mezi deset alb příští dekády. Jak jste přistupoval k této nahrávce, že tak zaujala kritiky od USA přes Evropu až po Japonsko, recenze jsou plny superlativů a nahrávka patří mezi nejlepší na světě?

Považuji to za potvrzení, že můj přístup k hudbě je pro mě osobně ten správný. Pracuji a uvažuji spíše v dlouhodobých horizontech a na natáčení jsem se chystal opravdu dlouho. Nejen, že hraji Janáčka již od svých studií, ale v rok natáčení jsem žil téměř jenom jeho hudbou. Hrál jsem ho na koncertech, četl jsem, poslouchal opery a symfonická díla, snažil jsem se dostat co nejhlouběji. Když potom v NPR napsali, že „jsem si svým osobitým hlasem našel cestu do skladatelovy mysli“, tak jsem měl opravdu radost, protože přesně o to mi šlo.

Čím je vám Janáček tak blízký? Dá se to vysvětlit i tím, že pocházíte oba ze stejného kraje?

Myslím, že je to jeden z mála skladatelů, který svou hudbu osekal na podstatu, či jak se říká „na dřeň“. Každá nota je důležitá a pravdivá. Janáček byl, myslím, i takovým člověkem, šel většinou rovnou k jádru věci. To jsou všechno vlastnosti, které jsou mi nějak blízké a líbí se mi. Když hraji Janáčka, tak se nemusím do ničeho „vžívat“, stačí pár not a jsem takříkajíc teleportován do jiného světa. Jestli v tom hraje roli i to, že pocházíme ze stejného kraje, netuším, ale je to možné.

Janáčka jste hrál i v Mekce všech hudebníků – Carnegie Hall v New Yorku a v řadě dalších významných sálů v Evropě i USA. Vycházel program z vaší nabídky, nebo z iniciativy pořadatelů?

Bylo to z mojí iniciativy a zároveň byli pořadatelé rádi. Janáček je světový autor a v posledních deseti letech se tato jeho pozice utvrdila. Zhruba před dvanácti lety jsem byl na koncertě v Carnegie Hall, kde Pierre Boulez dirigoval Janáčka. Co víc může být potvrzením, že Janáček se stal světovým klasikem 20. století a už dávno není jen doménou českých umělců?

Jak je Janáčkovo klavírní dílo přijímáno ve světě? U nás jste koncertně provedl kompletní Janáčkovo dílo pro klavír. Bylo by to možné i v některé významné světové koncertní síni?

Jeho klavírní dílo je podle mě přijímáno nejlépe ze všech českých skladatelů. Sólová klavírní díla Smetanova, Dvořákova, Sukova či Martinů nejsou tak známá a svojí kvalitou jsou nevyrovnaná. Janáček má sice méně skladeb, ale není v nich slabé místo, pokud tedy pominu velmi rané opusy. Měl jsem před dvěma lety janáčkovský koncert v Neapoli, kde jsem hrál 1. X. 1905, Po zarostlém chodníčku a V mlhách, a ohlas byl skvělý.

Stejně nadšeně byla přijata i vaše nahrávka Beethovenových sonát v roce 2018. Jak jste vybíral, co z obsáhlého sonátového díla Ludwiga van Beethovena uvedete? A na která díla se můžeme těšit na festivalu Lípa Musica?

Chtěl jsem vedle sebe zařadit velmi rozdílné skladby ze všech jeho období. Uvedená díla patří k mým milovaným a zároveň jsem s nimi strávil tolik let, že jsem si je troufl nahrát. V první půli festivalového koncertu vedle sebe záměrně stavím Sonátu C dur z jeho prvního klavírního opusu a Bagately op. 126, což je jeho vůbec poslední dílo pro klavír. Posluchači tak budou mít šanci bezprostředně porovnat proměnu, kterou jeho hudba za ta desetiletí prošla. Zatímco Sonáta C dur je plná mladické energie, humoru a elegance, Bagately jsou úplně jiný svět podobný jeho posledním smyčcovým kvartetům. Je to vroucí a niterná hudba, některé části jsou ale naopak až brutálně humorné. V druhé půli koncertu zahraji slavnou Appassionatu, která stojí přesně uprostřed mezi Sonátou C dur a Bagatelami a je to naopak dílo plné konfliktů a turbulencí. Svým programem chci ukázat diverzitu Beethovenova díla a také lehce vyvrátit zažitá klišé – ne vždy Beethoven „vítězí nad osudem“ – viz Appassionata a její tragické finále. Nebo jeho rafinovaný smysl pro humor, který nekoresponduje s obrazem věčně zachmuřeného tvůrce – viz Sonáta C dur a Bagately.

Je známo, že jste velmi náročný na kvalitu klavíru, na který koncertujete. Kladete si při sjednávání svých vystoupení podmínky na typ a značku klavíru?

Nesjednávám si podmínky na typ a značku klavíru, to v České republice ani není reálné. Jen požaduji, aby byl klavír v důstojné formě. Většinou se na nástroj jedu v předstihu podívat, někdy i pár měsíců předem. Když je klavír v relativním pořádku, tak na něm chci pracovat s technikem a ladičem až dopoledne v den vystoupení. Pokud ne, tak pár dní předem. Víte, mám jasnou představu, jak chci hrát, a nástroj mi to musí umožnit, nechci být obětí jeho nedokonalostí. Ale co je nejdůležitější – na koncertě chci být svobodný a nemyslet na to, že tón E hraje silněji než tón D, a proto například v tišších pasážích na to musím pořád dávat pozor. Já nejsem náročný, tohle by mělo být absolutní minimum pro každého hudebníka, který má nějaký koncept. V souvislosti s tímto tématem vzpomínám na Alfreda Brendela, který po jednom z recitálů vstal a řekl publiku, že pokud by měl v ruce sekyru, tak jejich koncertní křídlo okamžitě na místě rozseká. Ivan Moravec jednou na dvacet minut přerušil koncert s orchestrem, aby mohl napravit technickou závadu na klavíru.

Hrajete i současné české skladatele? Daří se je dostávat na světová pódia?

Pokud slovem současný myslíte žijící, tak takové bohužel zatím nehraji. Mám v repertoáru Miloslava Kabeláče, ale to je generace Dmitrije Šostakoviče a je již dvaačtyřicet let po smrti. Ale současné české skladatele sleduji a mnohými z nich jsem upřímně nadšený. Vyrostla nám tu silná mladá generace, kterou musíme podporovat.

Jste zakladatelem a uměleckým ředitelem uměleckého projektu Prague Music Performance (PMP). Co bylo impulsem pro založení tohoto festivalu?

S touto myšlenkou přišel Zenon Fishbein, můj učitel z newyorské Manhattan School of Music. Prahu miloval a chtěl tu po americkém vzoru založit institut a festival. V roce 2010 jsme tedy začali společně připravovat první ročník. Na ten nakonec přijelo několik desítek úžasných studentů z celého světa a měli jsme skvělý ohlas. Zjistili jsme, že nás to velmi naplňuje a od té doby jsme se nezastavili, i když se tvář PMP v průběhu let vyvíjí a mění.

Ač jste interpret takzvané vážné hudby, PMP je zaměřen multižánrově. Proč?

Vždycky jsem poslouchal mnoho hudby a v té neklasické sféře se pro mě občas dějí daleko zajímavější věci než ve vážné hudbě. To odráží i dramaturgie našeho festivalu, kde najdete vše od jazzu po avantgardu, lidovou hudbu, postpunk, industriál či experiment, všechno mě zajímá.

V letošním roce nemohl být kvůli koronavirové krizi uskutečněn. Vy jste přišel se zajímavou nabídkou – vstupenkou na nic. Jak celá akce dopadla?

To nebyla moje či naše nabídka, ale skvělá iniciativa Magistrátu hlavního města Prahy a kulturní platformy GoOut. Byli jsme vděčni za tuto podporu v tak nelehké době, ale obecně to pro všechny pořadatele nedopadlo podle představ.

Součástí PMP jsou i interpretační kurzy. Jaké je jejich zaměření a kdo je vede? Budou i letos, koroně navzdory?

Již několik let pořádáme jednotlivé mistrovské kurzy či workshopy, většinou ve spolupráci s Českou filharmonií. Mezi umělce, se kterými dlouhodobě pracujeme, patří například Alfred Brendel, Murray Perahia, Saleem Ashkar či Francesco Tristano. V minulosti jsme intenzivně spolupracovali s Ivanem Moravcem, Leonem Fleisherem, Tamásem Vásárym a Paulem Badura-Skodou. Byli bychom moc rádi, kdyby naše mistrovské kurzy proběhly na podzim, ale účast některých zahraničních lektorů začínám vidět vzhledem k narůstajícím omezením jako nereálnou.

Jak vypadá váš koncertní diář na následující měsíce? Jak jej ovlivnila koronavirová krize?

Zatímco na jaře jsem přišel o všechny koncerty, tak podzim zatím zůstává beze změny. Vzhledem k vývoji u nás se ale začínám bát, aby se situace neopakovala…

Můžeme se nadít nějakého dalšího mimořádného počinu, jakým byla nahrávka Janáčka?

Tento měsíc vydavatelství Supraphon vydává mé páté album s první studiovou nahrávkou Klavírního koncertu e moll Vítězslava Nováka. Nahráli jsme jej společně s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a věřím, že je to výrazný příspěvek ke 150. výročí narození tohoto velkého a neprávem opomíjeného autora. Na albu najdete ještě klavírní cyklus Za soumraku a symfonickou báseň Toman a lesní panna. Jsem přesvědčen o tom, že to nejlepší z Novákova díla patří ke klenotům české hudby.

Foto: Vojtěch Havlík, Petra Hajská, Supraphon