„Moje kulturní DNA je ruská, ale stejně tak se po celý život cítím být Evropanem.“

„Být umělcem, to není volba profese, to není to, co děláme, ale to, co jsme.“

„Slovenská filharmonie se mi jeví být ideální kombinací dvou směrů.“

Daniel Raiskin, nový šéfdirigent Slovenské filharmonie, má dnes večer v Bratislavě inaugurační koncert. Bez publika, v přímém přenosu, ve streamu. Vyrůstal jako syn renomovaného leningradského muzikologa, původně hrál na violu, ale už tři desetiletí žije v západní Evropě. Vedle koncertů s profesionálními tělesy je známý rovněž prací s mládežnickými soubory, a to i v Americe nebo v Jihoafrické republice. Padesátiletý umělec ruského původu vystřídal Brita Jamese Judda, který stál v čele orchestru od roku 2017. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus uvažuje Daniel Raiskin o svých kořenech, o kulturních hodnotách euroamerické civilizace, o současné pandemii i o cílech, které si klade v Bratislavě.

Žijete už více než třicet let v Amsterdamu. Jaké to, když přece jen pocházíte z východu Evropy?

Pokud vezmete v úvahu, že pocházím z Petrohradu, který založil car Petr Veliký jako okno otevřené směrem k Evropě, tak vás nepřekvapí, že jsem toto okno použil a zmizel na Západ… Samozřejmě, že moje kulturní DNA je ruská, ale stejně tak se po celý život cítím být Evropanem. Když jsem chodil po Petrohradu, nebo tehdy ještě Leningradu, a vnímal architekturu vytvořenou mistry z Francie, z Itálie, z Německa, Holandska… a pak se mi na začátku roku 1990, když končil Sovětský svaz naskytla možnost pokračovat ve studiu na Západě, přišlo mi to velmi přirozené. Vždycky jsem se zajímal o věci, které nebyly jen ruské, o věci spojené se západní kulturou, včetně literatury. Už jako mladý jsem hovořil docela dobře anglicky. Takže ta změna, když jsem se přestěhoval, nebyla zase až tak dramatická. Přinejmenším ve srovnání s židovskou emigraci do Spojených států a jinam po světě v sedmdesátých letech nebo i dřív.

A jaké to je teď ve střední Evropě?

Žiju v Amsterodamu, také jsem působil v Německu, souběžně s funkcí šéfdirigenta Slovenské filharmonie jsem dál angažován u orchestru ve Winnipegu v Kanadě, takže opakuji: Jsem silně spojen s Evropou, jsem Evropan. I když hlavně pracuji v Evropě, tak se vyskytuji na dvou kontinentech, cestuji, diriguji v Jižní Americe a v Jižní Africe, ve Spojených státech… Podívejte, je to všechno jedna planeta, jeden krásný svět, postavený na společně sdílených kulturních hodnotách, na společném pocitu lidství, ve kterému má kultura velice důležitou roli. Takže i na místě, na kterém teď jsem, se cítím velice příjemně a pohodlně.

Jak to v té současné situaci letošní pandemie vlastně vypadá s vašimi možnostmi cestovat do Winnipegu?

Tak to je úplně jiná otázka, která se týká nejen cestování, ale celého našeho života, všech jeho stránek. Nemohl jsem pracovat, nemohl jsem dirigovat žádný orchestr, a to po dobu šesti měsíců! Od začátku března do konce srpna! Jediným požehnáním v téhle situaci bylo, a to určitě říkají i mnozí další, že jsem se mohl víc věnovat rodině, že jsem mohl být se svými blízkými – víc, než jsem s nimi takhle vcelku kdy byl pohromadě… Být umělcem, to není volba profese, to není to, co děláme, ale to, co jsme. A pokud je obtížné, nebo dokonce nemožné, být tím, čím jste, po tak dlouhou dobu, tak je to hodně nepříjemné… Dirigent sám neprodukuje žádný zvuk, my dirigenti jsme muzikanti, které není slyšet. Jen sloužíme velkým mistrům a jejich partiturám a snažíme se umožnit hudebníkům, které slyšet je, aby ty partitury interpretovali co nejlepším možným způsobem.

Takže pokud jste nemohl sdílet svou vášeň k hudbě s orchestry – a samozřejmě na druhé straně také s publikem – …

…tak to začalo být hodně, hodně těžké. Nejen obecně, ale mentálně. Instrumentalisté to mají trošku jinak, já jsem ostatně byl violistou, a tak jsem se začal trochu k nástroji vracet, už i proto, abych neztratil kontakt s hudbou a samozřejmě i obecněji vůbec nějakou naději. Od konce srpna jsem nesmírně vděčný za těch několik týdnů, během kterých jsem zase mohl pravidelně dirigovat. Byl jsem ve Varšavě, v Ostravě, v Bratislavě… Teď mě čeká dnešní koncert v Bratislavě, příští týden doufejme Bělehrad… Jsem moc vděčný za to, že můžeme v téhle části Evropy dál dělat hudbu, i když jsou to třeba jenom live streamy bez publika, tak jako dneska večer v Bratislavě.

Řekl byste, že jste součástí dirigentské školy, o které bychom mohli mluvit jako o ruské nebo dokonce sovětské?

Ano, je to možné takhle vidět. Určitě mám kořeny ve škole, kterou bychom takhle mohli nazvat. Ale jedním dechem musím říct, že mě ovlivňovaly i další osobnosti, další školy. Podívejte, ve Vídni učili Hans Swarovsky a Karl Österreicher, mezi jejichž žáky byli také Zubin Mehta nebo Claudio Abbado. Ano, Petrohrad nebo Leningrad, to byla škola, u jejíchž počátků stáli Nikolaj Rabinovič a Ilja Musin. Vzešli z ní Mariss Jansons, Neeme Järvi, Valerij Gergijev… Pak je také moskevská dirigentská škola… Ano, mohu být považován za jeden z posledních produktů těchto vlivů, tedy sovětské dirigentské školy, ale uvědomte si, že jsem odešel do Amsterodamu, když mi bylo nějakých dvacet, takže jsem jako muzikant zrál i jinde.

První roky jste působil hlavně jako violista?

Byl jsem úspěšný sólista, komorní hráč. Muzikantská zralost, to je něco jako zralost u vína. Muzikant musí být opravdu komplexní interpret. Já jsem svoji dirigentskou dráhu začal někdy kolem třiceti, předtím jsem chtěl být hotovým umělcem. Ovlivnila mě ruská kultura a interpretační umění, ale také hodiny a hodiny, které jsem strávil například na zkouškách amsterdamského orchestru Concertgebouw, když tam působili Bernard Haitink nebo Nikolaus Harnoncourt… A když už mluvím o druhém z nich, tak jsem stejně tak byl přítomen mnoha a mnoha zkouškám ansámblů dobových nástrojů zabývajících se historicky poučenou interpretací, jako je Amsterdamský barokní orchestr nebo Orchestra of the Eighteenth Century. S úžasným Fransem Brüggenem. Takže to všechno byly další stránky mého vývoje. I proto se dnes nesoustřeďuji jen na velký symfonický repertoár, jako jsou Čajkovskij a Šostakovič, ale úplně stejnou měrou se věnuji i repertoáru, jako je Bach, Mozart, Beethoven, Schubert a tak dále. Cítím jako velmi zajímavé věnovat se různorodému repertoáru.

A jak to bude v Bratislavě? Věnujte se něčemu velmi konkrétně, nebo spíše budete přinášet obecný a obvyklý repertoár?

Dělat něco jen tak všeobecně, to mě opravdu nepřijde zajímavé. Vždycky to bude velmi osobní. Pro moje zázemí a můj vkus je Bratislava hodně zajímavá. Nezapomeňte, že už s orchestrem spolupracuji celých deset let, každý rok jsem tady hostoval, nebo jsem s nimi byl někde na zájezdě… Myslím, že nebyla jediná sezóna za tu dobu, kdy bych se tu neobjevil. Natáčeli jsme, jezdili jsme po Evropě, byli jsme spolu v Japonsku… Znám Slovenskou filharmonii natolik dobře, že mohu říci, že se mi jeví být ideální kombinací dvou směrů: toho velmi slovanského, specifického, který má silné kořeny a svoje dědictví, což souvisí zcela jednoduše s tím, kdo tito lidé jsou – Slováci, Češi… A na druhou stranu je tu blízkost k Vídni, historické vazby k Rakousku a Maďarsku, k evropskému osvícenství a kultuře. V Bratislavě málem každá druhá budova má nějakou historickou zmínku, že tu bydlel Mozart, nebo Hummel, nebo Dohnányi, Bartók… Já právě tohle vidím právě i v orchestru, totiž jeho schopnost vyrovnávat se fantasticky s různými styly, ať už s Čajkovským, nebo na druhou stranu třeba s Beethovenem.

Co tedy vidíte jako svůj směr a cíl?

Dneska v době elektronických médií a dokonalých nahrávek na CD je čím dál zřetelnější, že významná tělesa se čím dál víc stávají univerzálně skvělými. To je samozřejmě úžasné ve smyslu perfekce, ale trošku smutnější ve smyslu opravdové osobitosti. Je těžké při poslechu nahrávek skvělých světových těles, až na výjimky, rozpoznat, o které z nich jde. Všechno začíná znít podobně, stejně. Diriguji nejrůznější orchestry po světě a po Evropě. A mohu říci, že Slovenská filharmonie je jedním z mála orchestrů, který má svůj vlastní zvuk a styl. A to je přesně to, co bych moc rád udržel a rozvíjel.

A pokud se týká toho, jak by měl orchestr fungovat?

Věřím, že je na straně hudebníků hodně ochoty. Sám jsem původně instrumentalista. A jsem přesvědčen, že i orchestr je vlastně takovým velkým komorním souborem. Ale jde o to, aby nebyl tvořen dvěma desítkami ostrůvků, ale aby všechno bylo propojeno mostky. Aby violoncella v nějakém okamžiku komorně muzicírovala se sólovým klarinetem, aby první housle v konkrétní chvíli tvořily společně s lesními rohy… a tak dále. Takové úrovně bych chtěl dosáhnout. Možná bych to nazval fluidum…! Skvělí muzikanti nepotřebují být regulování, nepotřebují postrkovat, aby někde byli včas, nepotřebují, aby jim někdo ukazoval, co zrovna mají hrát, ale potřebují být inspirováni. Potřebují, aby jim někdo ukazoval společný cíl a směr, kterým spolu jdeme, to, čeho společně chceme dosáhnout. Každý z nich je osobností, a proto jde o to, poskytnout jim takové podmínky, aby společně šli jedním směrem a cítili to tak. Dirigent musí být jedním z lidí na pódiu, a to je přesně to, čeho bych rád dosáhl. Nejde o to, držet odstup mezi dirigentem a hráči, mezi koncertním mistrem a ostatními. Jde o to, abychom všichni šli jedním směrem a společně.

Tak doufejme, že současná pandemická situace jednou skončí a přijdou normální časy, ve kterých zase budete moct hrát pro publikum.

Ano. Za to se všichni modlíme. Musím v té souvislosti poděkovat nejen vedení filharmonie, ale i slovenské vládě za podporu, za to, že dosud můžeme hrát a nemuseli jsme úplně zastavit činnost.

———

Zde si v ReflexiPlus připomeňte nedávný koncert Daniela Raiskina se Slovenskou filharmonií.

Foto: Marko Djokovic, Alexander Trizuljak, Jan. F. Lukáš