„Některé naše vize se podaří uskutečnit až po několika letech.“

„Setkání s jmény, jakými byli Rostropovič, Šostakovič, Kogan, Gilels, Chačaturjan a samozřejmě David Oistrach. Tolik pokory, přejícnosti a přátelství už jsem nikde jinde nezažil.“

„Největší dar je mít vedle sebe člověka, se kterým můžete sdílet stejné hodnoty a pohled na svět.“

Václav Hudeček je houslista světového renomé. Umělec, který stál na těch nejvýznamnějších světových pódiích a jako sólista koncertoval s nejslavnějšími filharmonickými orchestry. Přesto svůj čas věnuje podpoře mladých umělců a šíření klasické hudby v malých městečkách. Jeho Akademie v Luhačovicích se stala líhní koncertních mistrů snad u poloviny našich symfonických orchestrů. A jeho Svátky hudby, při nichž spolu s ním vystupují mladí umělci, se staly i v přeplněném pražském koncertním kalendáři svátky skutečnými.

Dnes večer měl zaznít v Rudolfinu zahajovací koncert Svátků hudby. Nezazní. Poprvé za devětadvacet let je festival ohrožen. Na další koncerty jsou ale stále nabízeny vstupenky. Jste optimista? Věříte, že festival proběhne, když ne teď, tak někdy v blízké budoucnosti?

Věříme a čekáme. Nic jiného nám také nezbývá a nejsme sami, koho Covid-19 postihl. Situaci budeme řešit průběžně, koncerty se pokusíme nahradit se stejnými interprety a programem. Pokud to nebude možné, vymyslíme rovnocennou náhradu. Zatím je vše ale v rovině spekulací, já jsem spíš optimista než pesimista, a navíc máme skvělé publikum, které nás v tom nenechá.

Jak vlastně festival vznikl a čemu vděčí za to, že se tak dlouho udržel, když mezitím řada dalších nově vzniklých festivalů zanikla?

Byl to z dnešního pohledu zázrak, protože jsem byl osloven přímo mecenášem, který chtěl podpořit cyklus koncertů v Praze a nabídl se, že bude projekt financovat. Takže jsme měli peníze a bylo zapotřebí rychle vymyslet smysluplnou náplň. Přestože bylo teprve krátce po listopadových změnách, už se začala projevovat některá neuvážená rozhodnutí a příležitostí a podpory mladým muzikantům provozujícím takzvanou vážnou hudbu začalo dramaticky ubývat. Byl to nápad mojí ženy, soustředit se právě na tyto ohrožené umělce. To, že zatím stále existujeme, je tím, že máme spolehlivé partnery a publikum, které plní sály a opakovaně se vrací již takřka třicet let. A nejen publikum, ale i „naše děti“, které u nás před desetiletími začínaly a dnes jsou z nich hvězdy mezinárodních rozměrů. Máme i spolehlivého sponzora Martina Diviše, generálního ředitele pojišťovny Kooperativa, pomáhá nám pražský magistrát, radnice Prahy 1, firma ČEPS a další hudbymilovní přátelé.

Svátky hudby mají velmi zajímavou a vtipnou dramaturgii. Kdo ji vymýšlí a připravuje? Jak dlouho dopředu?

Podoba každého koncertu se rodí průběžně na procházkách s mojí ženou. Eva přijde s víceobsažným nápadem, já se starám, aby byl hudebně realizovatelný, a Radek Hrabě, který Svátky obhospodařuje manažersky, zase zařizuje, aby byl projekt pro nás finančně únosný. Každý koncert je originál a podle ohlasů publika, které se rádo vrací, je zřejmé, že se jim naše projekty líbí. Některé naše vize se podaří uskutečnit až po několika letech.

Vaše pomoc mladým umělcům je obdivuhodná. Letos díky uvolnění mohla proběhnout i vaše Akademie v Luhačovicích. Již 24. ročník. Jak Akademie vznikla, proč zrovna v Luhačovicích a jak jsou na ni vybíraní účastníci?

Luhačovická Akademie byla původně jen houslovými kurzy v Kroměříži, kterých jsem se zúčastnil na přání svého učitele z dětství Bohumila Kotmela. Akademie se z nich vyvinula až po „přestěhování“ do Luhačovic a odchodu Bohumila Kotmela na jiné aktivity. Do Luhačovic jsme se přesunuli proto, že pro Akademii jsou ideálním místem. Lázeňské publikum plní sály i na studentské koncerty, a navíc tam účastníci mají spoustu prostoru pro individuální přípravu. Podoba dnešní Akademie se začala formovat až tam. A zase to byla moje žena Eva, která se pod dojmem poslechu talentovaných dětí, které většinou měly nevyhovující nástroje a jejichž rodiče nebyli v ekonomické situaci, aby zvládli utratit za mistrovský nástroj šestimístné částky, rozhodla jednat. A tak vznikly unikátní houslové kurzy, na nichž ten nejlepší vyhraje mistrovský nástroj z dílny nejlepších českých houslařů a absolvuje se mnou řadu koncertů. Druhý dostane mistrovský smyčec, který nám každoročně sponzorsky věnuje Mistr smyčcař Luboš Odlas, a to již dvacet let. Je to opravdu úctyhodný dar tohoto skvělého tvůrce a přítele. Třetí cenu nám léta dává paní Nakakita z Japonska a jedná se vždy o nějaký elektronický přístroj vhodný pro muzikanta. Samozřejmě všechny ceny bychom bez vzácných mecenášů nemohli udělovat. Jim patří náš dík a také paní Mirce Krumpolcové, která vše organizačně řídí. Ke kouzlu našich koncertů neodmyslitelně patří vtipný slovní doprovod Luboše Dostála.

Účastníky vybíráme na základě doporučení známých houslových pedagogů, nebo na základě nahrávek, které zájemci zasílají. Podmínkou přijetí je schopnost zahrát před publikem skladbu běžného koncertního repertoáru, čili žádné „dětské“ skladbičky. A to jsou někteří schopni již v deseti letech. Několik let jsem Akademii vedl sám, ale v posledních ročnících jsem dal příležitost i jednomu z našich nejúspěšnějších absolventů, Janu Mráčkovi, aby si učení též vyzkoušel, a musím říct, že mu to šlo moc dobře. Před pěti lety jsme se dohodli s vynikajícím houslovým pedagogem a přítelem Jiřím Fišerem a o studenty pečujeme společně za klavírní spolupráce Lukáše Klánského. Kromě Akademie a Svátků hudby v různých městech jsme navázali spolupráci s nekomerční televizí NOE, pro kterou Eva vymyslela cyklus koncertů po památných místech naší země „Má vlast“. Podařilo se zrealizovat už na padesát dílů, které mohly vzniknout jen díky podpoře mecenášů, starostů měst, osvícených hejtmanů a podnikatelů. Samozřejmě, že i v tomto projektu prezentujeme hlavně mladé umělce, pro něž je toto vzácná a nezastupitelná příležitost prezentovat své nadání od prvních úspěchů až ke zralosti.

Dá se vypozorovat, jak se za to necelé čtvrtstoletí změnili mladí umělci, kteří do Luhačovic přicházejí? Hrají dnes mladí lépe než jejich předchůdci?

Mám dojem, že každá nová generace je v průměru lepší a lepší. Když jsem byl ve věku našich absolventů, nebylo nás mnoho, kdo byl schopen hrát na koncertech všechny ty velké houslové koncerty – Paganiniho, Čajkovského, Brahmse, Sibelia, Prokofjeva, Dvořáka. Dnes je „vypalují“ takřka všichni, a to velmi dobře. Trochu je to jako ve sportu, laťka se neustále zvyšuje. Nicméně v každé generaci se objeví jen pár jedinců, kteří jsou schopni jako sólisté uspět na opravdu světových pódiích.

Někteří nositelé hlavní ceny se mezitím stali významnými sólisty nebo koncertními mistry: Jiří Vodička, Petr Matěják, Josef Špaček, Jan Mráček, Marek Pavelec, o mnohých však není slyšet. Vím, že jste se snažil pomoci všem. Co podle vás rozhoduje o tom, zda nositel hlavní ceny promění šanci ve skutečný úspěch?

Koncertních Mistrů máme ještě víc, Ivanka Kovalčíková ve Zlíně, Jakub Sedláček v Karlových Varech, Hanka Hložková v Plzni, Mařenka Mátlová v Národním divadle, Romana Špačková Zieglerová v PKF… snad jsem na nikoho nezapomněl. Když si uvědomíme, že jsou všichni z jedné generace, tak je to až neuvěřitelné. Ale i z těch nejlepších je vždy jen pár takových, kteří mají dost síly, nervů a štěstí, že dokáží uspět i jako sólisté. Ta cesta na vrchol je skutečně trnitá a kamenitá a naši nejlepší jdou právě po ní.

Jeden z nositelů hlavní ceny, Jan Mráček, jde ve vašich stopách. I on, mlád, byl pozván k vystoupení s Royal Philharmonic Orchestra. Vzpomenete si ještě na tu dobu před třiapadesáti lety, kdy jste stál v Royal Albert Hall? Co jste hrál? Měl jste trému?

Honzík Mráček byl první český houslista po více jak padesáti letech, kterému se tohoto pozvání dostalo. Měli jsme z toho velikou radost. Musím se přiznat, že mně v oné době více zajímaly fotoaparáty a trávil jsem většinu času v Londýně v obchodech s tímto zbožím. Ale asi se moje hraní opravdu Angličanům líbilo, protože hned po debutu v listopadu v překrásném sále Odeón v londýnské Swiss Cottage mě pozvali už po půl roce do Royal Albert Hall, rok nato zase do tohoto obřího sálu a potom rovnou do Royal Festival Hall. Program byl následující: Paganini, Mendelssohn, Čajkovský, Dvořák. Samozřejmě houslové koncerty. Trémou jsem moc netrpěl, a i když jsem někdy byl nervózní, nebylo to prý na mně vidět.

Vím, že vaše vystoupení v Londýně bylo výsledkem vašeho vítězství v soutěži Concertino Praga. Při vší úctě k této skvělé soutěži, mimochodem rovněž stále existující, nedovedu si představit, že by ji nějaká agentura v Londýně sledovala a vítěze si pozvala k vystoupení. A to už pomíjím váš tehdejší věk – patnáct let. Jak vlastně k tomu vystoupení došlo?

Na základě vítězství v Concertinu jsem byl vybrán do „Mezinárodního tábora míru“ v Ogmore-by-Sea v Jižním Walesu. Setkaly se tam československé a britské děti s nějakým „kulturním“ talentem, muzikanti, zpěváci, tanečníci a tak dále. Vytvořili jsme společný program, se kterým jsme vystupovali. Mého hraní si všiml vedoucí tohoto zařízení pan Idwal Jenkins a upozornil na mě pana Wyndhama Heycocka, synovce Lorda Heycocka. Ten mě doporučil panu Moelfryanu Harriesovi, producentovi radia BBC v Cardiffu. Ten se mnou nahrál asi dvouhodinový program, jehož část hned druhý den odvysílali v populárním programu Good morning Wales. A aby toho nebylo málo, moje hraní slyšeli na zájezdu v autobuse členové Royal Philharmonic Orchestra a tak se jim to líbilo, že oslovili jednu z nejlepších tehdejších britských agentur Victor Hochhause LTD, aby mně sehnali a pozvali na koncert. Nutno dodat, že agentura exklusivně zastupovala největší sovětské umělce té doby a členové RPO si mysleli, že Československo je sovětská republika. A tak jsem se jako jediný český muzikant dostal k této skvělé agentuře. Navíc Victor Hochhauser se narodil v Košicích a naštěstí jeho rodina včas odešla před druhou světovou válkou do Velké Británie. Vše toto bylo možné, protože se psal rok 1967. Spolupráce s Hochhauserovými trvala až do smrti Davida Oistracha v roce 1974. Přestože Victor Hochauser zastupoval z Československa jenom mě, Pragokoncert s ním přerušil spolupráci. Ale to by bylo na dlouhé a smutné vyprávění.

Výsledkem vašeho pobytu v Londýně bylo i pozvání Davida Oistracha, který si vás vzal mezi své žáky. Všichni známe a obdivujeme Oistracha z pódií i nahrávek, jaký byl ale jako profesor i jako člověk?

Na pár řádkách se nedá moc o Davidu Oistrachovi sdělit, pokud vůbec je možné zprostředkovat písemnou formou to, co jsem prožíval s ním a s přáteli spolužáky při svých pobytech v Moskvě. Doteky opravdu světové hudby. Setkání se jmény, jakými byli Rostropovič, Šostakovič, Kogan, Gilels, Chačaturjan a samozřejmě David Oistrach. Tolik pokory, přejícnosti a přátelství už jsem nikde jinde nezažil. Dnes, když se v rámci covidu probírám archivem, mám pocit, že to byl sen.

Vašimi učiteli byli David Oistrach a Václav Snítil. Jak vás každý ovlivnil? Byl ještě někdo, kdo také ovlivnil vaši hru?

Bylo to skvělé propojení komorní muziky, ve které byl Václav Snítil mistr, a sólového hraní, kde byl zase David Oistrach nenahraditelný.

V současnosti se stalo zvykem, že umělci objíždějí celou řadu masterclasses. Kdybych byl jízlivý, tak řeknu, že někteří mají víc účastí na masterclasses než na koncertech. Co si vůbec o té současné módě masterclassů myslíte? Je obdivuhodné, že věnujete svůj čas dětem a mladým umělcům, a přitom kdybyste vypsal masterclass, studenti z celého světa by se vám jen hrnuli.

Já jsem měl to štěstí, že jsem vedle velmi intenzivního studia u Václava Snítila a Davida Oistracha pětkrát absolvoval kurzy v Curychu u Nathana Milsteina. Byly to ale „klasické“ mistrovské kurzy trvající asi deset dní. Byl jsem tam tolikrát, protože to bylo přáním Nathana Milsteina. Byl spolužákem Davida Oistracha z Oděsy od profesora Stoljarského a s Davidem se měli moc rádi. Takže jsem byl v rukou dvou těchto gigantů. Navíc mě Nathan Milstein i doporučoval pořadatelům po světě. Bohužel ne vždy byla moje účast na jím doporučených koncertech Pragokoncertem schválena. Ale to byla taková doba. Co se masterclassu týká, je samozřejmě důležité, ke komu jedete. Určitě je zajímavé vidět byť chviličku velkého Mistra zblízka, ale pochopitelně se nic nenaučíte. Ani na čtrnáctidenních kurzech nezvládne lektor žádné zázraky, nicméně studenty jezdící opakovaně už může ovlivnit. Mistrovské kurzy proto všem doporučuji. Uvědomíte si, jak to jinde chodí a mnohdy i to, jak skvělého učitele máte doma. Masterclass je spíše atrakcí.

Jak se změnila za těch třiapadesát let, co stojíte na koncertních pódiích, prezentace klasické hudby?

Dnes se prezentuje kdekdo a hraje se kdeco, občas i podle mého názoru v nepřijatelném oděvu. Nicméně kvalitní takzvaná vážná hudba provozovaná ve fraku nebo jiném společenském úboru má své nezaměnitelné místo a já jsem šťasten, že ti naši nejlepší studenti k ní také tímto způsobem přistupují a získávají ve světě vavříny. Ostatně většina opravdu světových orchestrů a festivalů, se kterými jsem spolupracoval, měla vždy ve smlouvě i bod týkající se oblečení.

Změnila se i organizace koncertů?

Bohužel, mizí Kruhy přátel hudby, ale zase pomalu začaly vznikat různé festivaly a festiválky, které organizují mladí muzikanti. Nemají to lehké, ale jsou skvělí a já věřím, že oni jsou budoucnost.

Obdivuhodné je nejen to, jak se staráte o mladé, ale i vaše propagace klasické hudby i v malých městečkách, kam většina umělců nikdy nezamíří. Je tam vůbec publikum pro klasickou hudbu?

Je to dojemné, a kdybychom to měli brát čistě matematicky, tak srovnatelná návštěva v malých městech by procentuálně v Praze musela znamenat asi 250 000 posluchačů na jednom koncertě. Rozhodně si obyvatelé malých měst zaslouží, aby se k nim jezdilo. Navíc díky tradici nejdříve Spolků pro komorní hudbu a posléze Kruhů přátel hudby to bylo u nás naprosto běžné a je škoda, že tento zázrak v nové době téměř vymizel. V roce 1989 jsme měli 360 KPH jen v Česku. Další byly také na Slovensku a každý Kruh pořádal v průměru deset komorních koncertů ročně.

Koronavirus nás přinutil zůstat doma. Nevyužijete té doby, že byste připravil nějakou novou nahrávku?

O nahrávce jsem nepřemýšlel, ale stále je tolik krásné hudby, kterou jsem ještě nehrál, tak pomalu rozšiřuji repertoár.

Jak vůbec trávíte nucené koncertní volno?

Hrabu se v archivu a dělám pořádek v notách, chodíme s Evou do přírody, čteme si, pouštíme si dobré filmy. Rozhodně se nenudíme.

Jak moc vám koncertování chybí? Ještě vás za těch třiapadesát let neomrzelo neustále cestovat, žít po hotelích, cvičit, cvičit a cvičit, zkoušet pokaždé s jiným orchestrem a dirigentem, mít zaplněný diář na roky dopředu?

Hraní mě pořád baví, ale již méně mě baví cestování. Tak nucenou pauzu bereme jako zdvižený prst a upozornění, že bychom měli více odpočívat. Přesto se ale zase na další rozvolnění a koncerty těším.

Vaše choť, paní Eva, prý využila tuto dobu k napsání další knihy. O čem bude? Čte vám své rukopisy a jste jejím prvním kritikem?

Musím říct, že je to krásný text, jako ostatně všechny Eviny knížky. Eva mně předloží až hotové dílo, abych jako její první čtenář měl ucelený dojem. Dříve mně vyprávěla na procházkách různé epizody ze vznikající knížky, ale to jsme zavrhli, protože nechci nic vědět dopředu, a připravit se tak o překvapení. Pak objevím pozoruhodný nový svět. A je to pro mě fascinující zážitek. A o čem kniha je, si nechám pro sebe, abych nic z té tajemnosti nevyzradil čtenářům.

Z vaší paní i z vás vyzařuje láska, pohoda, optimismus, pozitivní myšlení. Je těžké v této nesnadné době zůstat pozitivní a optimistický?

Největší dar je mít vedle sebe člověka, se kterým můžete sdílet stejné hodnoty a pohled na svět. Člověka, o kterém víte, že vás nezradí. Když k tomu slouží zdraví a máte pár dobrých přátel a práci, která vás naplňuje, tak pozitivní myšlení a optimismus jsou samozřejmostí.

Foto: Fb V. Hudečka, Fb Filharmonie Bohuslava Martinů, archiv Akademie Václava Hudečka