„To, co dokázal Bernstein jen očima, nesvedou mnozí mladí ani celým tělem.“

„Dnes dokáže vítězství v nejprestižnějších dirigentských soutěžích a následná pilná manažerská práce agentur katapultovat dosud neznámou tvář do čela těch nejlepších ansámblů téměř přes noc.“

„Gardiner je geniální umělec, nedostižný a nenapodobitelný hudební vzor, člověk nekompromisní k interpretaci a případným lenivým hudebníkům, ale především k sobě.“

Ondřej Vrabec patří bezesporu k nejtalentovanějším a nejvýraznějším klasickým umělcům současnosti. Skvělý hornista a současně vyhledávaný dirigent, který těží z bohaté interpretační orchestrální i komorní praxe, nedávno zaregistroval krásný úspěch na nové dirigentské soutěži Arthura Nikische. Další významný milník Vrabcovy profesní kariéry je teprve za dveřmi: bude dirigovat Českou filharmonii na společném koncertě, v němž se bude na dirigentském stupínku stát jedinečný John Eliot Gardiner.

Nedávno jste se zúčastnil prvního ročníku dirigentské soutěže Arthura Nikische a získal jste hezké třetí místo. Jste s tímto výsledkem spokojen?

Když jsem do soutěže na počátku září odesílal svou online přihlášku, upřímně jsem s žádným umístěním nepočítal. Považoval jsem jen za hřích nezkusit štěstí v klání, kvůli kterému nebylo třeba se celé měsíce učit partitury a sedat do letadla – ba dokonce se ani zvednout ze židle… V půli října se mé jméno objevilo v seznamu třiceti finalistů z různých koutů světa – už to bylo milé překvapení! Ovšem když v listopadu do mé e-mailové schránky dorazilo psaní v tomto znění: „Milí účastníci, jste-li adresátem této zprávy, umístili jste se na některé z medailových pozic. Spojte se s námi ohledně interview a sledujte postupné vyhlášení výsledků na našem facebooku.“, propadl jsem na chvíli neskromným ambicím. Jakkoli jsem třetí příčku skrytě očekával, začal jsem doufat v nejvyšší, nebo alespoň druhé nejvyšší umístění. Mé jméno nakonec padlo hned v prvním ze tří dnů a já krátkodobě pocítil jisté zklamání. Naštěstí jsem z něho rychle vystřízlivěl a nyní se z umístění raduji. Navíc, žádná banka na světě by investovaných 130 eur nezhodnotila takovým úrokem…

To máte pravdu. Můžete nastínit, jak soutěž s ohledem na šíření koronaviru probíhala?

Kvůli pandemické situaci ve světě měla soutěž neobvyklý a inovativní formát. Mezinárodní porota sestávající převážně z etablovaných aktivních dirigentů a pedagogů dirigování hodnotila uchazeče na základě videonahrávek. Dovoleny byly snímky z koncertních provedení i ze zkoušek – obojí pochopitelně pouze s orchestrem. Podmínkou byl čelní pohled na uchazeče, tedy pohled zevnitř ansámblu, a kontrastní výběr repertoáru. Pro finálové kolo pak bylo nutné dodat dvě nová videa. Přihlášených se nakonec sešlo více než dvě stě. Mými želízky v soutěži byly Variace na Haydnovo téma Johannesa Brahmse, Symfonie č. 4 Ludwiga van Beethovena a symfonická báseň Preludia Ference Liszta, nahrané všechny se skvělým New Japan Philharmonic v Tokiu, a dále Svěcení jara Igora Stravinského a předehra k Weberovu Čarostřelci, zaznamenané s Českou filharmonií. Všechny nahrávky jsou případně ke zhlédnutí na mém YouTube kanálu.

Sledoval jste také výkony vašich kolegů, kteří se umístili na nejvyšších příčkách? Čím podle vás oslovili porotu?

Na tuto příležitost ještě čekám. V příštích dnech zveřejní soutěž na svých webových stránkách výběr videí vítězných kandidátů, společně s natočenými rozhovory. Určitě všechny snímky se zájmem zhlédnu. Už nyní mě ale těší vědomí, že jsem byl poražen skutečně ostřílenými dirigenty, kteří toho již nemálo dokázali. Na těch několika opravdu velkých světových soutěžích, kam dirigenti starší třiceti až pětatřiceti let bohužel už nemají přístup, je nezřídka možno pozorovat situace, kdy jsou starší a zkušenější adepti obětováni ve prospěch mladičkých elévů, kteří v tom nejlepším případě právě vyšli ze školy, nebo stojí před orchestrem vůbec poprvé. Jsou bohužel pro agentury obchodně zajímavějším produktem.

Arthur Nikisch pocházel rodem po otci z Moravy, je milé, že jednu z cen získal také Čech Ondřej Vrabec. Je pro vás tato legenda taktovky v něčem inspirativní? Co třeba jeho záliba dirigovat zpaměti? V tom byl Nikisch jeden z prvních na světě…

Inspirativní je celá ta zlatá éra dirigentského řemesla, jíž byl Nikisch čelným představitelem. Bývalo tehdy skoro pravidlem, že umělec působil nejprve jako hráč orchestru, než se odvážil postavit se před své kolegy s taktovkou v ruce. Teprve až když dokonale poznal svůj nástroj zevnitř, naučil se od starších a zkušených dirigentů řemeslu, osvojil si jemné nuance psychologie komunikace s orchestrem a dokázal ke studiu díla přistoupit se zralostí a skutečným porozuměním. Dirigentské kariéry se tehdy budovaly dlouhé roky, spíše desetiletí, a dirigent byl před dosažením alespoň čtyřiceti let věku považován za umělecké nemluvně.

Jak je tomu dnes?

Dnes dokáže vítězství v nejprestižnějších dirigentských soutěžích a následná pilná manažerská práce agentur katapultovat dosud neznámou tvář do čela těch nejlepších ansámblů téměř přes noc. Ne každý takový mladý nezralý umělec má dostatek sebekritiky a vůle se dále učit řemeslu. Dnešní top orchestry jsou tak trochu „samohrajné“, a tak vlastně své nedostatky často ani nedostane příležitost skutečně poznat… Vzpomínám na zkoušku Mládežnického orchestru Gustava Mahlera v Obecním domě. Dirigent Iván Fischer bavil přihlížející nejen tím, že na začátku zkoušky místo koncertního programu přehrával s orchestrem chorály z Bachových kantát. Z ničeho nic předal taktovku někomu ze členů orchestru a odkráčel do sálu, kde se pohodlně usadil. Prvním na řadě byl bicista. Jeho ruce prozrazovaly alespoň minimální dirigentské školení. Straussův Don Juan se rozeběhl jak po másle. O několik chvil později předal taktovku do ruky tenkému a už na pohled nemotornému violistovi. Ten se spíše přelomil v půli, než aby se to cuknutí těla dalo nazvat nástupem. Orchestr však úvod skladby zahrál se stejnou precizností jako v případě prvním…

Z toho vyplývá, že dobře připravený orchestr mladý a nezkušený dirigent nezaskočí. Vlastně tam dělá jen tak trochu křoví…

V žádném případě nechci říci, že by mezi dnešními čerstvými tvářemi nebyly skutečné osobnosti. Jsou! Ale nezřídka jsme v orchestru svědky toho, že se někteří náhle vyvolení adepti nejprve léta „zpětně“ učí na orchestrech, než aby se orchestry učily od nich… Kolik takových jsem v ČF za bezmála čtvrtstoletí zažil… Za doby Nikischovy by toto nebylo možné.

Igor Stravinskij o tomto slavném dirigentovi prohlásil: „Nikisch dirigoval mnohem víc pro obecenstvo než pro orchestr.“ Jak jste na tom s tímto poněkud ošemetným výrokem vy sám? Je vůbec správné jednu z kategorií upřednostňovat?

Jako stále aktivní orchestrální hráč a člověk trochu stydlivé nátury se přirozeně ztotožňuji spíše s rolí služebníka orchestru a hudby než s gloriolou lva salonů na forbíně… Ale jsem si plně vědom faktu, že dirigent je pro publikum důležitým optickým středobodem pódia a jeho vystupování, gestika a vnějškově viditelné prožívání hudby by v ideálním případě mělo být dalším pozitivním aspektem provedení. S tím, jak dirigenti stárnou, volí obvykle více úspornosti ve svém fyzickém vyjadřování. To, co dokázal Bernstein jen očima, nesvedou mnozí mladí ani celým tělem… Naneštěstí veškerá ta úžasná neviditelná chemie a kouzla vedení orchestru nejsou srozumitelnými kategoriemi pro publikum, a často ani pro kritiku. Tvrdím směle, že jim plně mohou porozumět jen hráči orchestru a dirigenti sami, nikoli ale všichni… Proto tak často publikum, spíše než skromný služebník díla, osloví navenek efektní typ, pod kterým ale orchestr hraje prakticky neřízen a nespokojen…

Musím vaše úvahy potvrdit, i takové dirigenty, kteří by spíš uspěli jako herci, jsem zažil. Pojďme ale k něčemu příjemnějšímu. Vaše třetí cena obnáší částku 1000 eur. Už jste se rozmyslel, jak s honorářem naložíte? Jako kytarista bych investoval do nového nástroje. U vás se nabízí kromě nové taktovky také horna…

Za  tisíc eur bych si ke svému modelu lesního rohu mohl koupit nanejvýš jeden nový korpus (ozvučník) a pouzdro (smích). Naštěstí mám tyto nástroje hned čtyři (tři služební, různých stáří, a jeden vlastní záložní, dosud nehraný). To už mi do penze bohatě vystačí. Taktovka stojí pár korun, pokud ji někdo nepotřebuje mít vykládanou zlatem a perletí. Sám jsem si kdysi taktovky dokonce umně vyráběl a pár se jich rozuteklo i k proslulejším kolegům. Cena ze soutěže proto jednoduše skončí v rodinném rozpočtu. Bude se hodit, umělcům nyní odpadá koncert za koncertem…

Další vás úspěch je teprve za dveřmi, ale už se kvapem blíží. V neděli 29. listopadu budete v koncertu Sira Johna Eliota Gardinera s Českou filharmonií dirigovat Capriccio Leoše Janáčka. Jak jste se dostal k tak prestižní spolupráci?

Důvody, proč odmítl Janáčkovu skladbu řídit, mi nejsou úplně známy. Jeho poněkud pozdní žádosti o změnu programu zase nemohla vyhovět Česká televize, a bylo proto nutno hledat jiné řešení, kterým jsem se na doporučení Sira Johna Eliota (jako už vícekrát v minulosti) stal já. Jsem za tuto další příležitost nesmírně vděčný a cítím se nesmírně poctěn, že budu moci se svým hudebním idolem sdílet dirigentský stupínek.

Gratuluji předem, je to jistě velká pocta. Janáčkovo Capriccio důvěrně znáte jako dirigent. Čím je tato skladba tak výjimečná, že zaznívá s poměrnou četností?

Domnívám, že se Capriccio nehraje tak často, jak by si zasloužilo. Jde o strhující dílo zcela originální koncepce, které posluchače i interprety dokáže vtáhnout do svého jedinečného světa, ve kterém kontrastuje typická janáčkovská zvuková a výrazová syrovost s plochami intimními, impresionisticky zabarvenými, mlhou zahalenými, v nichž se tep srdce i běh času zpomalí… A v neposlední řadě je to klenot z poměrně úzké rodiny děl věnovaných jednorukým klavíristům.

A kým je pro vás slavný John Eliot Gardiner?

Vzpomínka první (přibližně rok 1995): student konzervatoře Vrabec, kterého v té době nezajímá nic jiného než lesní roh, si kupuje časopis Harmonie, z něhož vypadne CD s ukázkami gramofonových snímků oceněných cenou Harmonie. Nějaký čas leží na polici doma, než se skoro z nouze ocitne v přehrávači. Vrabec poslouchá při práci jen na půl ucha, dokud nezačne hrát Scherzo z Beethovenovy Deváté symfonie s Orchestre Révolutionnaire et Romantique pod vedením Sira Johna Eliota Gardinera. Mladý hornista se sbírá po zásahu bleskem, ale pouští do sebe ty megavolty znovu a znovu, po celý večer…

Vzpomínka druhá (o několik let později): mladý a sebevědomím skrz naskrz prolezlý sólohornista České filharmonie Vrabec se právě těší z historicky prvního hostování Sira Johna Eliota Gardinera u České filharmonie. V té době už Maestrovy nahrávky dlouho hltá a obdivuje jejich absolutně pohlcující interpretační energii, volbu dokonalých temp, perfekci v detailu každé fráze v každém hlase a všechnu tu zvukovou krásu i syrovost současně. Z frajeřinky si o pauze zkoušky v poloprázdném sále na horně párkrát střihne brilantní hlavní téma z právě dozkoušené Glinkovy předehry k Ruslanovi a Ludmile. Při předposledním přehrání se zvuk za korpusem najednou divně zdeformuje. Mladý ekvilibrista se otočí a tam stojí zcela vysmátý Sir Gardiner. Pouští se do hovoru a žádá ještě jedno provedení. O mnohá další si při svých dalších hostováních v Rudolfinu nikdy nezapomene říci.

Vzpomínka třetí (rok 2010): Vrabec kráčí deštivým Londýnem na zkoušku v Royal Albert Hall. Zrovna prochází těžším životním obdobím, někdejší sebevědomí je v troskách a mysl zaměstnávají víc černé myšlenky než hudba. Sir John Eliot Gardiner se před zkouškou dozvídá o smrti Sira Charlese Mackerrase, svého někdejšího vzácného mentora. Souhlasí převzít koncert u ČF, který se z gratulace náhle stává tryznou. Nemůže ovšem přijet na první zkoušku. Hornista Jan Vobořil laskavě prohodí, že Vrabec taky diriguje. O chvilku později Sir Gardiner konsternovanému orchestru oznamuje, že jeho oblíbený hornista jej zastoupí na dirigentském stupínku. Hrát se bude Liška Bystrouška. Hudba, která je pro všechny tři dirigenty doslova osudovou.

Vzpomínka čtvrtá (rok 2016): Asistent šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka Vrabec stojí čelem k oltáři úchvatné katedrály v italské Pise a spolu s Filharmonií Brno, sólisty a obrovským sborem Dvořákovou monumentální Svatou Ludmilou zahajuje „Gardinerův“ festival Anima Mundi, kam jej Maestro osobně pozval.

Vzpomínka pátá (rok 2017): Konsternovaný Vrabec na pražskojarním koncertě English Baroque Soloists seznává, že živé vystoupení tohoto souboru pod taktovkou Sira Johna Eliota dalece předčí očekávání, která si za léta utvořil poslechem desítek nahrávek. Po koncertě Sir John Eliot ignoruje veškerou honoraci Pražského jara, místo toho stáhne Vrabce i jeho matku do vyhlášené italské restaurace, kde už čeká celý hvězdný pěvecký tým. O odvoz do hotelu se pak namísto nablýskaných festivalových limuzín postará Vrabcova letitá Octavie. Maestro je po celou dobu okouzlujícím a neokázalým hostitelem.

Tedy… Vyrazil jste mi dech! Netušil jsem, jak dojemně poutavý je příběh vašeho seznámení a jak okouzlující jsou peripetie vašeho přátelství. Děkuji za vyčerpávající odpověď a tážu se znovu, kdo je pro vás tedy tento podivuhodný člověk – a teď už mohu říci – i přítel John Eliot Gardiner?

Geniální umělec, nedostižný a nenapodobitelný hudební vzor, člověk nekompromisní k interpretaci a případným lenivým hudebníkům, ale především k sobě. Šlechtic ducha se zcela neokázalým civilním vystupováním, nesmírně laskavý mentor, dirigent-unikát, který bez váhání přenechá šanci mladšímu kolegovi… Člověk, od kterého vždy spolehlivě dorazí mail, když nejvíc potřebujete povzbudit. Tím vším, a ještě víc je pro mě Sir JEG…

Foto: archiv O. Vrabce, Petra Hajská, Daniel Havel, Petr Kadlec, Alena Borlová