„Měl dokonalou představu o klavírním zvuku.“

„Novákova Pana dnes žádný český klavírista nemá v repertoáru.“

„To, co si skladatel zaslouží, nakonec v delším horizontu dostane.“

Obdivovatel lidové kultury na Moravě a hor na Slovensku, vášnivý turista, učitel a po druhé světové válce rektor Pražské konzervatoře, na které byl dlouho předtím, před koncem století, spolu s Josefem Sukem nejoblíbenějším Dvořákovým žákem… To vše byl Vítězslav Novák, k jehož žákům patřili pozdější významní čeští i slovenští skladatelé. Zanechal po sobě krásná díla, od Smyčcového kvartetu D dur a Slovácké suity po symfonickou báseň v Tatrách, od kantáty Bouře po varhanní Svatováclavský triptych a klavírní báseň Pan, k tomu několik oper. Pedagog stejné konzervatoře Martin Vojtíšek se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz zaměřuje především na jeho klavírní dílo, které jako jediný pianista kompletně natočil a o němž napsal knihu, která vychází za několik dní. Vítězslav Novák se narodil v Kamenici nad Lipou 5. prosince 1870. Dnes je tomu přesně 150 let.

Letošní kulaté výročí není předmětem velkého zájmu. Jak situaci kolem připomínání odkazu skladatele, který za života přijímal velké pocty a dnes je pozapomenut, vnímáte?

Vítězslav Novák je pořád nedoceněný, i když se to už trochu změnilo. Ještě v době, kdy jsem studoval na AMU – absolvoval jsem v roce 1974 – profesor František Rauch, velký příznivec hudby Vítězslava Nováka, vyjadřoval obavy. Nebál se, že bude zapomenout. Mrzelo ho a bylo mu líto, že se Novákovu dílu nikdo nevěnuje.

Kdy jste začal soustavně nahrávat jeho klavírní skladby?

V devadesátých letech. Byly to rozhlasové nahrávky, projekt vzešel z debaty s tamními dramaturgy Otomarem Kvěchem a Jiřím Temlem. S údivem jsem tehdy zjistil, že řada děl není dosud natočených. Studoval jsem u Ilony Štěpánové – Kurzové, která byla milovnicí milovnicí hudby svých současníků, tedy Suka, Nováka a Janáčka, jehož Concertino premiérovala. Tak jsem se rozhodl, že by bylo hezké to, co jsem se od ní naučil o těchto skladatelích, nějak realizovat. Nakonec jsem tedy Novákovo dílo natočil vlastně téměř celé, jen s výjimkou věcí bez opusových čísel a s výjimkou sonatin, které pokládám za ryze instruktivní záležitost.

Kolik to je hodin hudby?

Čtyři kompaktní disky, každý má kolem sedmdesáti minut, takže řekněme… asi čtyři a půl hodiny…

To je už úctyhodný rozměr, nicméně třeba proti Fibichovu cyklu Nálady, dojmy a upomínky o stovkách částí to přece jen není tolik hudby.

O těch se Vítězslav Novák vyjádřil v polemice se Zdeňkem Nejedlým: píše tam, že se tímhle cyklem nevydržel prokousat celým. Ale mimochodem i já si myslím, že srovnávat Nálady, dojmy a upomínky s Novákovým dílem nejde. Novák nebyl sice přímo pianista, tedy fyzicky, ale mentálně ano. Nebyl schopen hrát na úrovni v Praze v té době obvyklé, ale měl dokonalou představu o klavírním zvuku. Realizovat jeho zvukové představy je potom samozřejmě pro klavíristy obtížné, protože sazba není tak klavírní, jako třeba u Chopina nebo Liszta. Ale pokud člověk ví, jakým způsobem se ubírat, tak potom výsledek je velmi zajímavý.

Čím se Novák odlišoval od svých současníků? Třeba od Suka, který mu byl přinejmenším generačně nejbližší…

Novák si nakonec vytvořil osobitý klavírní styl. Začal trochu lisztovským způsobem, další skladby jsou romantické… ale postupně se propracoval k vlastnímu stylu, ve kterém je zřetelná pevná stavba s vedoucí melodií, velmi bohatě ovšem zabarvenou, až téměř impresionisticky. Ale důležité je uvědomit si, že Novákova hudba není impresionistická. Jeho vrcholným dílem je báseň Pan. To je skladba, která byla slavena jako zcela mimořádná, ale potom byla zapomenuta. Dnes žádný český klavírista tuhle věc nemá v repertoáru! Když novákovská společnost (oficiální název Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka), ve které jsem činný, dělala před dvěma a půl lety koncert v Senátu, tak tento úkol padl na francouzského hosta…! Přiznávám, že jsem trochu pochyboval, jestli obecenstvo tuhle padesátiminutovou skladbu utáhne. Vyžaduje soustředěný poslech. Ale byl jsem překvapený, jak všichni poslouchali bez dechu. Jde nesporně o životaschopné dílo, srovnatelné třeba s nějakým Ravelovým cyklem. Je velká škoda, že to nikdo nepropaguje.

Existuje v české hudbě z té doby podobná klavírní skladba?

Ne, Pan je zcela jedinečný a originální.

A jak je to v Novákově díle s prvky a inspiracemi folklorními?

Podobně jako Josef Suk, i Vítězslav Novák byl Dvořákovým žákem. Antonín Dvořák se s nimi údajně rozloučil se slovy, že je zvědav, co z nich dvou bude, protože „osobnost, to je to hlavní“. Novák hledal něco, co ho od ostatních skladatelů odliší, a našel to při setkání s folklorem na moravsko-slovenském pomezí. Právě tam začíná vývoj k osobitosti. Byla to Sonata eroica, to je skladba z roku 1900. Potom velmi krásný cyklus Můj máj a pak Písně zimních nocí. Patří tam i Slovácká suita, ale ta má podle mého názoru smůlu, že je o tolik známější její orchestrální verze. Ta klavírní vůbec není jen nějaký klavírní výtah…

Která vznikla dřív?

Klavírní, která vyšla tiskem roku 1903. Orchestrální vyšla v roce 1911… Na tom, že byla dřív, ale není nic tak pozoruhodného, protože Vítězslav Novák často stylizoval skladby nejprve do klavíru a teprve později je instrumentoval. Když říkám, že to není jen klavírní výtah, tak tím chci zdůraznit, že klavír má ve Slovácké suitě velmi krásný zvuk. Oproti orchestru má klavírista výhodu, že si ve skladbě může dopřát víc rubat, že ji může interpretovat osobitěji. Orchestr musí být svým způsobem ukázněnější, i když má na druhou stranu k dispozici víc barev.

A dál?

Novák už směřoval k Panovi, skladbě z roku 1910. To byl vrchol jeho klavírní tvorby. Pak už napsal pouze Exotikon, tedy drobné věci, a pak už jen ty dětské – sonatiny a Mládí. A několik nevydaných skic. Ani ty jsem netočil. V Panovi se Novákovi povedlo něco jiného i ve srovnání s jeho dosavadním dílem. Klavír je využit, i ve svých barvách, trochu srovnatelně s Debussym.

Sám Vítězslav Novák se srovnávání s impresionismem prý bránil?

Pokud jeho skladby někdo hraje jako nějaké náladovky, tak je to špatně. Je potřeba vnímat jejich pevnou stavbu a skladbu pevně zformovat. Debussyho hudba je na barvách založena, i když i ona je samozřejmě nějakým způsobem zformována. U Nováka jde ale jen o obohacení základního tvaru. Tedy o jiný princip.

Pokud byste srovnal Suka a Nováka, tak k expresionismu asi víc směřoval Suk, viďte?

Panuje shoda v tom, že Novákova tvorba vrcholí kolem roku 1910. Známý je výrok profesora Karla Janečka z nějaké konference, že „…potom vznikají nové skladby, ale ne nová hudba…“ Novák se v dalších letech snažil vyrovnávat s vlivy, které přinášelo dvacáté století Ale upřímně řečeno, moc se mu to už nepodařilo. Ovšem nás klavíristy to vůbec nemusí mrzet, protože to pro nás vrcholí právě tím rokem 1910.

Považujete za relevantní Novákovu pedagogickou činnost? Hlásí se k němu například i celá generace slovenských skladatelů…!

Určitě ano. Novák byl tím, čemu se říká rozený pedagog. Dovedl učit tak, aby to zaujalo. U kompozice je ve vztahu pedagoga a studenta jediný problém: vzorní žáci většinou neskončí jako dobří skladatelé. Jakmile člověk začne napodobovat svého učitele a drží se toho, tak skončí jenom jako kopie. Proto Antonín Dvořák Sukovi a Novákovi zdůrazňoval, že musejí jít vlastní cestou, že ho nemají napodobovat. V tom je vidět Dvořákova velikost.

Řekl bych, že oba dva toho dosáhli!

Ano. Ostatně, vezměte si Janáčka, který šel dlouho svou cestou, nepochopen. Ale když byla v New Yorku přehlídka několika nejzajímavějších oper, tak on tam figuroval.

Což se o Novákovi bohužel říct nedá…

Víte, ono se šušká, že do toho trochu zasáhla jeho manželka. Měla ctižádost. A velcí skladatelé, ti přece píšou opery…! Novákovy opery jsou hezké, ale ve srovnání s Janáčkem přece jen neudělají díru do světa.

Řekl byste, že jste založil tradici novákovské interpretace? A je to potřebné? A je to vůbec možné?

Hovoří se o stylové interpretaci. U starých mistrů jsou to ale spíše dohady. Já jsem měl možnost studovat u Ilony Štěpánové. Ostatně, právě k ní chodil i Ivan Moravec… Byl jsem její poslední žák a hodiny vypadaly tak, že jsem s ní trávil celá odpoledne. Ona milovala učení a všechno chtěla předat. A opravdu: Já vím, že vše, co jsem se naučil na klavír, tak to bylo díky ní. Takže jsem to vzal tak, že splácím dluh. Ona nemá bohužel žádné nahrávky, ale byla vynikající pianistka: když něco předehrávala, bylo to úžasné. Takže jsem se snažil to, co mi předala, do své interpretace, v tomto případě do Novákových skladeb, vtělit. Jak říkala, interpretace musí být na prvním místě, technické věci musejí být v pozadí: Když se člověk skladbu naučí, tak tam teprve práce interpreta začíná. To byla úžasná škola. Já jsem se opravdu dozvěděl v maximální míře, jak si Novák interpretaci své hudby představoval. Ostatně, její manžel Václav Štěpán byl ten, kdo premiéroval Pana. Byli v úzkém kontaktu – a já jsem byl u přímého zdroje.

Dá se tedy říci, že Vítězslav Novák se stal vaším životním skladatelem? Nebo byste se takhle vymezovat raději nechtěl?

Mám rád obrovské spektrum hudby… Když si vezmu třeba některou Beethovenovu sonátu, jak ji hraje Emil Gilels, tak mám pocit, že lépe už to zahrát nejde. Kdežto s Novákem jsem ten pocit neměl, tušil jsem, že tam ještě něco, co by to mělo mít, není.

Možná se dá říci, že byl vašim opravdu významným skladatelem i díky tomu, že jste se mu věnoval i jako spisovatel?

Ano, to je pravda.

František Rauch zemřel v roce 1996. Zaznamenal ještě vaše novákovské aktivity?

V tomhle jsme se bohužel už minuli. Já začal Nováka natáčet v roce 1998…

Dokázal jste a dokážete vy sám své nadšení a přesvědčení, že stojí za to Vítězslava Nováka hrát, předat dál?

Existuje novákovská interpretační soutěž, ve které jsem v porotě. Přednášel jsem o Novákovi například v loňském roce na Fakultě umění Ostravské univerzity, existují také moje rozhlasové pořady o Vítězslavu Novákovi, které se dají najít a online poslouchat v archivu stanice Vltava. A doufám, že budeme s propagací pokračovat i prostřednictvím Ústavu pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka. Ukazuje se, jak je důležité, že ty moje nahrávky existují. Lze na ně navazovat, i když samozřejmě může někdo mít potom jiný názor. Ale myslím, že je dobré znát, jak by si to asi představoval sám skladatel.

Vítězslav Novák v naší době nepatří k těm nejpreferovanějším autorům. Použil byste slovo „bohužel“?

Já to cítím tak, že se tyhle věci vždycky nějak spravedlivě srovnají. To, co si ten který skladatel zaslouží, nakonec v delším horizontu dostane. Vítězslav Novák není zapomenutý. Ale myslím si mimochodem, že není úplně dobré, když se vytahují některé skladby, které nepatří k těm nejzdařilejším.

Které?

Mám na mysli třeba Májovou symfonii, která ho podle mého názoru úplně dobře nereprezentuje. Možná je to kuriozita, kterou je zajímavé slyšet, ale v dnešní době, když v podstatě všechno lze najít na CD nebo na YouTube, tak už nemá podle mého zvýrazněné koncertní oživování takových věcí smysl. A platí to do určité míry i o jeho Klavírním koncertu. On sám se o této skladbě ve svých pamětech nevyjadřuje dobře… Myslím, že uvádění Klavírního koncertu mu nepomůže.

Věříte v historickou spravedlnost. Můžeme tedy ještě čekat, že cesta, která vede k jejímu naplnění, ještě není v Novákově případě uzavřená?

Pokud se interpreti zaměří, a mám na mysli klavírní tvorbu, na to nejlepší od něj, jestli tedy někdo zahraje i Pana, pak by zájem ještě mohl vzrůstat.

————

Martin Vojtíšek absolvoval na hudební fakultě AMU v Praze hru na klavír pod vedením Ilony Štěpánové-Kurzové. Vedle toho soukromě studoval skladbu u Karla Janečka. Je vyhledávaným a uznávaným interpretem zejména díla Fryderyka Chopina a Vítězslava Nováka. Kromě klavírní hry a komponování se věnuje také pedagogické činnosti. Jako lektor se od poloviny 80. let pravidelně účastní mezinárodních klavírních interpretačních kurzů v Německu, Francii a Nizozemsku, vyučuje na Pražské konzervatoři. Je autorem řady rozhlasových pořadů a také knihy Hudební dialogy, která si všímá Franze Liszta, Richarda Wagnera, Edvarda Griega, Claude Debussyho a Erika Satieho. Objevil hudbu Václava Viléma Würfela, pozapomenutého učitele Fryderyka Chopina; jako první natočil CD s jeho klavírními skladbami a píše o něm. V polovině prosince má vyjít Martinu Vojtíškovi knížka Klavírní dílo Vítězslava Nováka a jeho interpretace. Týden po skladatelově dnešním jubileu se dožívá sedmdesáti.

Foto: Supraphon, archiv M. Vojtíška, webové stránky města Skuteč, Youtube, Wikipedie – Jan polák