„Martinů ví, že umění má řadu rolí a že jednou z nich je i polidštění.“

„Byl v cestě za svým uměleckým snem ochoten a schopen hodně obětovat. A logicky musel narážet na ty, kdo obětovali jen svůj charakter.“

„Je v něm pastorálnost, archaičnost, plastičnost, lidskost, laskavost i úsměvnost. A k tomu serióznost, odvážnost, výraznost a poetičnost.“

I tam, kde máme pocit jistoty a neměnnosti, jsou otázky, které nás mohou časem překvapit a zaskočit, protože nebyly nikdy zcela zodpovězeny. Jednou z nich je i osud Bohuslava Martinů, jehož 130. výročí narození připamatujeme právě dnes, 8. prosince. Těmito slovy uvozuje profesor Jiří Hlaváč, ředitel Nadace Bohuslava Martinů, aktuální zamyšlení pro portál KlasikaPlus.cz. Má formu rozhovoru o deseti otázkách a deseti odpovědích.

Je ještě stále potřeba intervenovat, podporovat a pozitivně diskriminovat, nebo už se stal Martinů klasikem a podobné snahy jsou spíše setrvačností? 

Každý autor je odkázaný na několik aspektů. Musí se objevit lidé, kteří jeho záměr pochopí a dodají mu nezbytné zprostředkování pro čtenáře, diváky, posluchače. Martinů měl štěstí, že jej pochopily a světu nabízely velké osobnosti – Kusevickij, Munch, Talich, Szolti, Firkušný, Sacher, Kubelík, Neumann, Růžičková, Suk. Dalším aspektem je vytrvalost interpretační přízně a ohlasu u nově přicházejících generací. V případě velkých tvůrců se zájem neustále navyšuje a rozšiřuje i v rámci teritorií. Nezbytností je také zpřístupnění díla v tištěné, zvukové, či obrazové podobě. O tento komplex aspektů se musí starat lidé erudovaní, vzdělaní, zanícení, pracovití, korektní a trvale neutuchající v myšlení, konání a rozhodování. Už z těchto momentů nám vychází, že setrvačnost nic nevyřeší. Je to jen zbylá energie. Ostatně Perpetuum mobile, jehož myšlenka stojí na setrvačném chodu, protože mu stačí jen jeden počáteční impulz, nevynaleznul dosud nikdo.     

Jak byste shrnul zprávy a ohlasy ze světa? Jaká jsou vyjádření zahraničních kolegů hudebníků, pedagogů, organizátorů?

Martinů je dnes už v celém hudebním světě chápán jako výrazný autor světové hudby dvacátého století. Má postavení srovnatelné se Stravinským, Hindemithem, Prokofjevem, Bartókem či Janáčkem. Jeho hudba je zárukou kvality a originality a s touto jistotou pracují všichni, které zmiňujete. Hudebníci vědí, že Martinů dává posluchačskou odezvu, pedagogové oceňují šířku výrazové a citové škály, organizátoři skutečnost, že jeho hudba vzbuzuje poměrně široký posluchačský ohlas. Je to neuvěřitelné, ale když jsem nastoupil ke studiu na brněnské konzervatoři v roce 1963, tedy čtyři roky po jeho úmrtí, byl v Brně už tehdy vnímán jako respektovaný, uznávaný a oceněný autor. V dalších létech se jeho postavení ještě umocňovalo a díky hudební součinnosti interpretů z Francie, USA, Švýcarska a Itálie i cílevědomě násobilo. V tomto případě šlo o poctivou internacionální pomoc v oné čisté a nezištné podobě, jakou politika nepoznala. 

Čím iritoval Martinů po Únoru 1948 a v padesátých letech komunisty? Bylo to něco konkrétního, třeba i hudebního, nebo šlo o ideologické klišé typu „prozápadní zaprodanec“?

Myslím, že v tomto směru máme ono „máslo na hlavě“ dosud. Martinů nesnášel fašismus a logicky i komunismus, protože obě ideologie odpíraly právo na sebeurčení. A nešlo jen o pocity národní hrdosti, ale o základní právo rozhodovat o svém životě. Kde budu žít, jak budu žít, s kým budu žít a podle jakých zásad, práv, zákonů a pravidel. Uvědomme si přitom, že Martinů byl, v cestě za svým uměleckým snem, ochoten a schopen hodně obětovat. A logicky musel vždy a všude narážet na ty, kdo obětovali jen svůj charakter. Vyžadoval svobodné myšlení, další nepřijatelnost pro ideologické fanatiky, a k tomu získal mezinárodní prestiž a uznání. Ne protekcí, memorováním politických nesmyslů a doktrín, ale svým myšlením, pracovitostí a touhou dopracovat se vědění, které jej osobnostně posouvalo k jeho cílům. Toto bylo zásadním „ohrožením“ jistot a postů řady pseudoumělců, kteří šli jen za svými zájmy. Martinů by jim zde nasadil laťku jiné úrovně a vskutku světové kvality. Myslím, že se jej mnozí funkcionáři obávali ještě i po jeho smrti, protože se jím stal umělecky i lidsky soupeřem, rivalem, a navíc hodně černým svědomím. A to se neodpouštělo nikde a nikdy.   

Jeho hudbu lze poznat po pár tónech, akordech. Je to její plus? Proč někteří říkají, že tak výrazný rukopis je v hudbě záporem? A nebo je to jen „líbí – nelíbí “?

Já jsem stále přesvědčený, že originalita je nejen průvodním znakem skutečného tvůrce, ale i zárukou, že se stále nehledá. To ovšem neznamená, že nemá odlišná tvůrčí období a proměny, ale punc pravosti zůstává nedotčený. Martinů má typickou harmonii, melodiku i práci s rytmem. Má v sobě i specifický druh oduševnělosti a vnitřního řádu, díky nimž nechce provokovat a dráždit. Ví, že umění má řadu rolí; a jednou z nich je i polidštění. Každý tvůrce touží po uplatnění svých myšlenek a témat, jimž věnoval pozornost a čas. Všimněte si, s jakou uvážlivostí si vybíral náměty svých oper, baletů, symfonických i komorních děl. Tam není nic prvoplánové a vždy v tom najdeme jeho osobní, občanskou i uměleckou odpovědnost. A tím jsem myslím odpověděl nejen Vám, ale i těm, komu výrazný rukopis od kohokoli, nebo v čemkoli, překáží a vadí. Pro mne je to vždy projevem vyrovnanosti ega a sounáležitosti s okolím. Vyrovnanosti osudu.   

Potkal jste se mimochodem se Charlotte Martinů?

Byli jsme si představeni po jednom pražském koncertu, na němž jsem hrál spolu s klavíristkou Zorkou Zichovou Sonatinu pro klarinet Bohuslava Martinů. Zorka mluvila výborně francouzsky a zprostředkovala nám komunikaci. Potom, asi po dvou letech, jsme se setkali ještě jednou v Malostranské kavárně, v níž popíjela kávu s Janem Zrzavým, a zdvořile jsme se pozdravili. Myslím, že už nevěděla, kdo jsem…

Co Vás osobně oslovuje v jeho hudbě víc – folklórní prvky, neoklasicismus, prvky jazzu?

Založením jsem romantikem, a tak je logické, že vnímám folklór i jazz jako spontánní a přirozený projev. Neoklasicismus mně imponuje svojí průhledností, čistotou a noblesní elegancí. Haydn, Mozart, Stamic či Rejcha nabídli příkladný vzor své invence a skladatelského mistrovství, ale Martinů si z nich vzal jen přehlednost a čistotu kompoziční práce. Totéž ovšem převedu i na jeho inspiraci folklórem, či jazzem. Nikde nevzal víc než jen dobovou představu a ideu, s nimiž potom pracoval zcela po svém. Žádná popisnost či napodobení, jen stav věcí. 

Byl vyrovnaně silným autorem komorní, symfonické, operní hudby, nebo podle Vás v něčem vynikal?

Jako u každého, i v případě Martinů budou odborníci zvažovat, která díla jsou mimořádně zdařilá a která méně. Nicméně rozsah a četnost díla je neuvěřitelně obsáhlý i obsažný. Jsou jedinečnosti typu Řeckých pašijí, Julliety, Sinfonie Concertante, Mirandoliny, Proroctví Izaiášova, řady instrumentálních koncertů, vokálních kantát, komorních skladeb… a jsou i díla určená k oddechu a odlehčení a nespadá tam jen Kuchyňská revue, Black – Bottom. Nemyslím si, že v nějakém žánru vynikal nad jiné, protože měl výjimečný instrumentální i vokální cit pro práci s nástroji a hlasy. Ovládal dokonale orchestraci a vnímal výborně proporčnost, tak důležité rysy symfonické a operní tvorby. Díky zčásti vrozenému a Charlottou cíleně rozvíjenému smyslu pro uhlazenost a eleganci vytvářel hudbu přehlednou, náladově proměnlivou a přesto půvabnou. Nevím, jakým byl tanečníkem, ale v jeho baletech je patrný i cit pro pohyb a uvolněnou tělesnou lehkost.  

Jak by se měl – především v komorních skladbách – hrát? Ušlechtile? Bezstarostně? Lehce? Masivně?

Je tam všechno, co jste zmínil. Za svoji interpretační kariéru jsem hrál opakovaně a s různými spoluhráči zmíněnou Sonatinu pro klarinet a klavír, Madrigaly pro dechové trio, Kuchyňskou revui a Sextet pro dechy a klavír… a našel v nich řadu dalších výrazových poloh. Přesnost a uvolněnost jsou zde vzácně vyváženy, stejně jako ušlechtilost a dramatičnost, lehkost a zvuková plnost. Důležitým momentem je urovnanost. Martinů ihned ukáže na toho, kdo nástrojově, či typologicky zvýrazňuje svoji nadřazenost a v celkovém kontextu jeho hudby nemůže obstát. Je v něm pastorálnost, archaičnost, plastičnost, lidskost, laskavost i úsměvnost. A k tomu serióznost, odvážnost, výraznost a poetičnost. Kdo vám takovou škálu může nabídnout? Člověk, který poznal odhodlání i štěstí, zatracení, zklamání i úspěch a triumfální oslavu. A všechno to uměl navíc unést.   

Co mu ještě jako krajani dlužíme?

Myslím, ale je to mé osobní vyjádření, že je to samozřejmost. Samozřejmé uznání. V Praze není dodnes žádná ulice (jen ulička se sedmi domy), náměstí či park nesoucí jméno Bohuslava Martinů. Před časem se doplňovala jména v Pantheonu Národního muzea v Praze a Bohuslav Martinů zařazen opět nebyl. Ta samozřejmost je myslím patrná pouze v umělecké a kulturní rovině, v občansko-společenském uznání mu stále mnohé dlužíme. A je zde i rovina chabé mediální účasti. Jednou mi řekl pan generál Fajtl, že generace našich pilotů, kteří byli za druhé světové války členy RAF, byla vytlačena pozdějšími účastníky disentu. Emigranti po roce 1968 byli pro média zajímavější než ti, co odešli po roce 1948. Zapomínáme i na ty, které uchovává v paměti okolní svět.  

Jak to bude s rozpočtem Nadace Bohuslava Martinů v příštích desetiletích? Ztenčí se po uplynutí ochrany autorských práv a příjmu z nich, když se Martinů za pár let stane takzvaným volným autorem? A stoupne tím ve světě frekvence uvádění jeho děl?  

Bude to citelné, protože příjem, z něhož nadace podporovala řadu dalších uměleckých aktivit, už bude zásadně zredukován. I dnes se mnozí tvářili, že Martinů má svoji nadaci, tak ať se všechno zaplatí z ní. Řečeno jinými slovy, udělá se jen to, nač si jako skladatel sám vydělal. Muž, který nám po desetiletí dělal reklamu kulturního státu, se silnou uměleckou a společenskou motivací. Bohužel je to jinak a nic na tom nezmění ani skutečnost, zda se bude Martinů, jako volný autor, hrát ve světě víc a víc. Náš profit z jeho renomé bude vzrůstat, naše odpovědnost bude stálá, neměnná a nepatřičná. Jsem už muž v letech a mohu jen doufat, že se to jednou promění. Až budou lidské odměny a přání v logické a přímé úměře a vyrovnanosti.

Foto: martinu.cz, archiv CBM Polička