neděle, 24 leden 2021 17:02

Per Boye Hansen: Zatím bez publika, ale připravujeme se na návrat

Autor:

„Rigoletto je inscenace, která má ty úplně nejlepší zkouškové podmínky ze všech, jaké kdy existovaly.“

„Myslím, že i příští sezóna bude ještě trochu odlišná od normálu.“

„Až se to zase uvolní, nastane možná kečupový efekt… Ale přesto čekáme, že nebude úplně dost diváků.“

 

11

 

Na konci ledna se uskuteční ze Stavovského divadla a ze Státní opery dva televizní přenosy. Kvůli trvajícím opatřením proti pandemii ještě stále bez publika. Jde o koncert k Mozartovým narozeninám a o premiéru nového nastudování Rigoletta. Právě o inscenaci Verdiho opery, ale pak i o výhledech, nadějích a přípravách na návrat k normálnímu opernímu provozu a o úskalích, která lze současně čekat, hovořil s portálem KlasikaPlus.cz umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery v Praze Per Boye Hansen.

Odkdy zkoušíte Rigoletta?

Začali jsme v polovině prosince. Bylo v té době ovšem hodně nejistoty ohledně budoucnosti, bylo nám jasné, že bude nějaký čas trvat, než zase dostaneme zpátky do divadla publikum... Byl jsem proto nadšený z pozitivní reakce České televize, když jsme se zeptali, jestli bychom nemohli nějak spolupracovat… Hned v lednu jsme se potom dohodli, že uskutečníme přenosy obou chystaných projektů: jak Mozartových narozenin 27. ledna, tak premiéry Rigoletta 30. ledna. Jistě že oba, jak koncert, tak operní produkce, patří primárně do divadla, před publikum. To je daná umělecká forma. Komunikaci mezi lidmi na jevišti a v hledišti nemůže nic nahradit. Jakmile tuto formu přenesete na obrazovku, není to už samozřejmě úplně totéž… Ale v současné situaci je pro nás velice důležité mít nějaký cíl. Víme, že v divadle nemůže být a nebude publikum, a tak je vědomí, že lidé po celé České republice mohou z domova vidět, co děláme, velice motivující. Byla to přesně ta správná věc ve správný čas. Jsem České televizi za oba přenosy velmi vděčný.

Jsou přenosy, jako třeba ty z Metropolitní opery, které jsou live a s publikem. Není pro umělce přece jen méně motivující hrát a zpívat před prázdným hledištěm?

Samozřejmě. Naprosto. Víte, v polovině prosince jsem byl v Berlíně. Dělali něco podobného s Lohengrinem. Režisérem inscenace byl Calixto Bieito, jel jsem tam, abychom se setkali. Seděl jsem v hledišti, kde byl v podstatě jen realizační tým přenosu. Bylo to celé trochu zvláštní. Ale na druhou stranu, možnost něco takového podniknout je výborná. My tady v Praze teď při přípravě Rigoletta víme, že premiéru chystáme pro řekněme český národ, pro lidi v Česku, takže věřím, že všichni na jevišti, v orchestřišti i v zákulisí budou cítit, že publikum mají. Že se na ně opravdu někdo dívá.

 

008

 

Takže premiérový večer přece jen bude jiný než zkoušky, které jsou také bez publika… Něco mezi…

Ano, přesně tak. Fakt, že je to opravdu „live“, je v té chvíli moc důležitý. Umělci vědí, že právě v tomto okamžiku je lidé sleduji – a to je rozhodující motivace...!

Můžeme čekat tradičnější, nebo spíše modernější inscenaci? Jaká je paní režisérka Barbora Horáková Joly?

Velmi dobrá! Velmi talentovaná! Úžasně pracuje s celým souborem. Před čtyřmi roky, to jsem ještě byl ředitelem Opery v Oslo, pro nás pracovala. Vzpomínka mě inspirovala, abych ji teď pozval sem do Prahy, protože je odsud, studovala tady, ale nikdo o ní v Praze zatím neví. Myslím, že je docela dobré přivážet sem lidi, kteří už mají nastartovanou moc pěknou kariéru v cizině, kteří pěkně pracuji v těch nejlepších operních domech… Považuji za dar, že může teď pracovat s námi.

Můžeme čekat spíše avantgardní inscenaci...?

Co to je avantgardní? Tenhle způsob nálepkování nic moc nevypovídá. Pro mě je pojem tradice samozřejmě velmi důležitý. Vždyť celá opera jako žánr je obrovská tradice. Pokud nebudeme vědět o tradicích, jsme ztraceni. V operním domě máme mimořádně velké napojení na tradice, sám je oceňuji, ale nechci být konvenční. Tradice můžete totiž uplatňovat konvenčním, a nebo nekonvenčním, mnohem otevřenějším způsobem. A o tenhle rozdíl jde. Inovace bez tradic možná není, všechny nás nesou na ramenou naši předchůdci… Myslím, že Barbora tohle moc dobře ví... Takže zkouší, co může se svými vlastními zkušenostmi dělat, zkouší, jak může ukázat, co je pro současné publikum relevantní. O tom je divadlo: jak vztahy, dramatické situace, tragické příběhy – tedy obsah díla – udělat nějakým způsobem důležité pro dnešní lidi. Je jasné, že tohle nelze dělat způsobem stejným jako před dvaceti lety. Taková tradice by byla špatná. Pokud cítíte, že jste nějakým dílem inspirován, tak se ptáte, co znamenalo ve své době, proč bylo napsáno, co bylo pro autora vnitřní potřebou zrovna tohle napsat, jaké byly tehdy ohlasy... A pak se ptáte, jak důležitost toho díla přenést do naší doby... A právě v tomhle smyslu Rigoletto bude tradiční i avantgardní.

 

003

 

Paní režisérka žije…

…ve Švýcarsku.

A jak vy? Jste teď stále v Praze?

Ano, mám tady byt. V prvním roce manželka jezdila do Prahy za mnou, jak často to bylo možné, já jsem aspoň jednou měsíčně cestoval do Oslo, ale v téhle době to není možné, všechno je trochu jinak. A navíc, myslím, jsem teď, v téhle krizové době, určitě potřeba tady.

Na začátku roku 2020 jste otevřeli zrekonstruovanou Státní operu a hovořili jste o tom, jak bude důležité se budově přizpůsobit, zjistit, jak funguje, prostě ji zabydlet...

Naučit se, jak v ní hrát...

Ano. Ale to jste během uplynulého roku nakonec asi moc zjistit nemohli. Nebo ano?

Trošku ano, ale samozřejmě je to otázka… Měli jsme nějaká představení, hráli jsme Fidelia, Butterfly, Bohému, Aidu, Toscu... Hráli jsme, ale neměli jsme tu zatím žádnou premiéru. Předpokládali jsme, že uvedeme Szymanowského Krále Rogera – nemohli jsme. Předpokládali jsme, že uvedeme Wagnerovy Mistry pěvce norimberské – nemohli jsme. Chtěli jsme je nahradit Tristanem a Isoldou – nemohli jsme... Takže Verdiho Rigoletto je opravdu první produkcí ve Státní opeře. Po mnoha letech. Současně jsme v situaci, že nehrajeme žádné jiné inscenace, takže máme na přípravu celé dny.

 

009

 

To je asi dost neobvyklá možnost.

Je to velmi, velmi neobvyklá situace. Můžeme mít inscenaci trvale postavenou na jevišti a věnovat se jí každý den. To je luxus.

Takže to bude úplně ta nejlepší inscenace ze všech...

Řekněme, že to bude inscenace, která má ty úplně nejlepší zkouškové podmínky ze všech, jaké kdy existovaly. Rozhodně nebude možné se vymlouvat na obtíže nebo těžkosti v čase vyhrazeném zkoušení.

Celá ta doba, kdy se nemohlo a nemůže zkoušet nebo hrát, je těžká. Jak ji zvládáte?

Vždycky jsme vyjadřovali naději, že teď sice nemůžeme, ale od příštího měsíce už to půjde… Vždy jsme věřili, a formulovali jsme taková poselství k veřejnosti, že přijde nějaká změna k lepšímu. Ke konci listopadu jsme dokonce dosáhli nějaké dohody s ministerstvem a s odbory, jak zkoušet. A tak i teď, když je pátý stupeň opatření proti pandemii, víme, jak se můžeme chovat. Každé pondělí testujeme, děláme všechny potřebné regulace… Být aktivní, i když je to bez publika, je dobré, protože se můžeme připravovat na budoucnost. Možnost aktivit je pro nás prostě zásadní! Pokud by byly podmínky i teď podobné jako na jaře, kdy jsme nemohli dělat vůbec nic, kdy jsme opravdu po měsíce byli zcela neaktivní, tak to by bylo opravdu velmi nebezpečné.

 

005

 

Máte dva operní soubory – ve Státní opeře a v Národním divadle. Je to výhoda, nebo nevýhoda? Zejména v téhle těžké době?

Svým způsobem to je obtížnější, protože čím víc lidí, tím víc možných problémů.

Kdyby nastala nezbytnost, mohli byste třeba spojit orchestry…?

Ne. Jsme velká organizace, hrajeme ve třech operních divadlech a myslím, že důležité je, aby každá z těch budov měla svůj vlastní profil. V současnosti není možné obsluhovat všechna tři divadla jedním orchestrem a jedním sborem. Rovnováha mezi oběma soubory má svou tradici a má také některé specifičnosti. Vyplývají z toho ovšem i mnohé výzvy. Když teď skoro nebo vlastně vůbec nehrajeme, pro nás výzvou je, abychom měli dost práce pro každého.

Jaký vzkaz, jaké poselství, formulujte tedy navenek teď?

V něčem je podobné: totiž že úplně přesně nevíme, kdy budeme moci otevřít pro publikum. Ale dobré je, že můžeme teď mít dva přímé přenosy. A dobré je, že také víme – pokud ještě stále budeme bez publika – že by byla přenášena i naše příští uvažovaná premiéra, což je v polovině března Don Giovanni ve Stavovském divadle. Dobré je, že víme, jak zkoušet, dobré je, že se tedy můžeme chystat na to, co přijde snad na podzim. Víme, jak se k sobě chovat ve zkušebnách, víme, jaké mohou být počty lidí… a tak dále. To je prostě lepší než předtím. Tehdy nám ani nedovolovali být spolu, museli jsme být doma. Teď můžeme být v divadle!

Než se dostaneme do normální situace, bude ještě potřeba hodně času. Kolik?

Myslím, že i příští sezóna bude ještě trochu odlišná od normálu.

 

010

 

I kdyby už nebyly restrikce?

Ano, protože očekáváme, že nebude úplně dost diváků. Takže myslím, že budeme v příští sezóně – i kdyby už nebyla žádná opatření – hrát méně představení než normálně. Ne nějak zásadně méně, ale přece jenom méně. A rozhodli jsme, že bychom hráli každý večer buď ve Státní opeře, nebo v historické budově Národního divadla. Ne souběžně v obou. Možná by druhým místem mohlo byt Stavovské divadlo, ale oba velké operní domy by si zřejmě nemohly pro jeden večer konkurovat, tolik publika opravdu neočekáváme.

Kdyby vláda hypoteticky řekla, že příští týden – nebo příští měsíc – můžete začít hrát, jak dlouho budete potřebovat na to, abyste nazkoušeli některé inscenace a mohli začít opravdu nějaký běžnější program a provoz?

Začít hrát můžeme velmi brzy, málem zítra.

Bez zkoušení?

Připravujeme se. Každopádně plánujeme zkoušky na Káťu Kabanovou, Rigoletta můžeme začít hrát hned po premiéře… Musíme být připraveni na ten nejlepší scénář a jsme. Uvažujeme tak, abychom mohli být aktivní řekněme od poloviny března. Ale co nedokážeme, je sehnat tak rychle publikum. Doufáme, že už budeme mít nějaké diváky pro Dona Giovanniho a dramaturgický plán pro zbytek sezóny je stanoven s menší počtem představení, všechna představení také patrně s omezeným počtem lidí v orchestřišti a ve sboru. Na opětovné otevření se připravujeme. Pokud se tak nestane, budeme muset plány pracně měnit… Jak dostaneme zelenou, můžeme začít. Co se ale nedá zařídit ze dne na den, je prodej vstupenek. Potřebujeme nějaký čas na to, abychom oznámili, že začínáme – řekněme – v půlce března, musíme mít nějaký čas na oslovení publika, na to, aby se začaly prodávat vstupenky…

 

002

 

Když říkáte „méně publika“, máte na mysli především domácí, protože se lidé budou nějakou dobu bát do divadla chodit, nebo skutečnost, že v Praze není a nebude dostatek zahraničních návštěvníků a turistů?

Obojí. Je asi jasné, že se řada lidí bude chvíli obávat. Musíme je přesvědčovat, že jít do opery je stejně bezpečné jako jiné cíle, ovšem nějaký čas asi bude potřeba. Další věcí je, že do Národního divadla, ale i do Státní opery přijíždějí, respektive přijížděli, lidé i z dalších měst: vidět operu, vidět divadlo. Asi bude trvat nějakou dobu, než zase lidé začnou víc cestovat.

Menší mobilita v rámci republiky, ale i mezinárodní.

Ano. Bude to trvat. Ale pesimista nejsem. Když mluvím s lidmi, tady i v cizině, tak jsou žhaví na cestování, jsou hladoví po kultuře. Divadlo jim chybí. Říkají, jak je hrozné, že nemohou nikam jezdit, že se nemohou navštěvovat, že nemohou třeba jet na Rigoletta do Prahy… Dokonce jsem slyšel někoho říkat v televizi: až se to zase uvolní, nastane možná kečupový efekt…

Kečupový?

Jako když zmáčknete kečup. Chvíli nic – ale pak to vylétne všechno ven… Možná nakonec bude boom…!

Bude to tak opravdu i s operou?

S operou nevím. Ale jsem si jistý, že přinejmenším lidé ve Skandinávii, jakmile to bude možné, se budou všichni snažit dostat někam na jih. K moři. Na Kanárské ostrovy, na Krétu… Za sluncem.

 

006

 

Máte informace z jiných divadel? Jsme v podobné situaci jako všichni okolo nás, nebo je v Česku něco specifického?

Obrovský základní rozdíl je mezi operními domy ve střední a západní Evropě, kde jsou divadla poměrně výrazně subvencovaná vládami, a mezi kulturními institucemi a zařízeními v Americe nebo také v Británii, kde i opera závisí mnohem, mnohem víc na soukromých penězích. V Americe je operní provoz naprosto zničen, divadla zavřena, orchestry rozpuštěny… My vyvíjíme nějaké aktivity, protože stát považuje umění i operu za část toho takzvaně nezbytného. A po Evropě je to v podstatě obdobné. Nicméně je v tom, že pandemie má takové vlny… Zpočátku jsme na tom byli tady v České republice docela dobře, možná i díky tomu, že tady bylo striktně zavřeno. V dubnu či květnu jsme se z toho trošku dostali a mohli jsme i otevřít. Možná jsme otevřeli příliš rychle… a pak, po září, to bylo zase všechno horší… Teď se ta čísla zase začínají snižovat ale v některých zemích ještě jdou nahoru. Například v Německu je myslím jasné, že všechny aktivity budou omezeny až do Velikonoc. Takže pokud snad my otevřeme někdy v polovině března, budeme trošku v předstihu.

Myslíte, že by mohla tahle situace třeba v Americe trošku v budoucnu proměnit systém, přístup k umění a jeho financování?

Myslím, že ne. Škody jsou tam mnohem dramatičtější než v Evropě a myslím, že tam zůstane umění závislé na privátních iniciativách. A ty budou dlouho čekat, než zase začnou něco podporovat.

A Metropolitní opera…?

Ano, řekl bych, že ta možná bude schopná otevřít v příští sezóně, ale to je špička ledovce. I oni mají problémy, nejsou tam peníze ani na zkoušky, hudebníci nedostávají plat, plno lidí muselo začít úplně jinou práci. Těch, kteří bojují opravdu o základních existenci, je mi líto…

 

004

 

Plánujete nejméně na dva až tři roky dopředu. Plánujete teď jinak, než jste plánovali před rokem? Bude například potřeba využívat víc domácích sil? Můžete počítat s takovou mezinárodní výměnou, s jakou se počítalo před koronakrizí?

Bylo a je mým cílem využívat co možno nejvíc zdejších umělců. Musíme nacházet ty nejlepší české režiséry, dirigenty, zpěváky i další profese. Naše divadlo se jmenuje Národní divadlo. Ale zároveň je potřeba dosahovat té nejvyšší možné kvality a zachovávat ji. Bez nejvyšší kvality náš úkol nebudeme naplňovat. Kombinace toho, že jde o národní operní soubor, který ovšem vede zápas o to, aby dosahoval té nejvyšší kvality, zůstává stejná jako před koronakrizí. Samozřejmě, že jsme byli a že budeme závislí i na zahraničních hostech. Co je ale mimořádně důležité, až zase začneme? Musíme přijít s něčím novým, musíme publiku nabídnout nové inscenace a odpovídající programy.

 

13

 

Budou změněná očekávání?

Myslím, že lidé budou čekat něco mimořádného. Nemůžeme se jen vrátit tam, kde jsme před rokem přestali. Nemůžeme jen opakovat, co jsme už dělali před rokem, před pěti lety. Po této pauze potřebujeme přijít s něčím čerstvým, relevantním. Nebylo by dobré zůstat pohodlní. Umění může komunikovat jen na té nejvyšší úrovni a speciálně při takovém restartu, který teď očekáváme, od nás lidé čekají něco úplně jiného. Věřím, že Rigoletto naše ambice teď ukáže v dobrém světle. Rigoletta připravují výborní čeští a výborní zahraniční umělci. Máme výbornou českou režisérku. Na nejvyšší úrovni jsou obě představitelky Gildy, Olga Jelínková i Marie Fajtová, i mladý americko-španělský barytonista Daniel Louis de Vicente

A umíte si pro nový začátek operního provozu představit selekci publika podle vakcín, testů…?

Považuji to za prakticky nemožné. Ne, musíme najít bezpečné způsoby, jak se v divadle chovat. Na segregaci nevěřím.

Takže vaše poselství, váš vzkaz je...

…že divadlo je normální, bezpečné místo. Každý je vítán, každý se může cítit bezpečně.

 

01

 

Foto: archiv a Fb Národního divadla

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.