„Já jsem vždycky zavolala, že jdu, a ona mi namazala chleba se sádlem a s cibulí, uvařila mi čaj.“

„Byla velmi háklivá na to, aby někdo někoho napodoboval.“

„Přirozenost mého hlasu je někde jinde, než byla ta její. Protože její hlas? To byl bourák!“

V úterý 2. února 2021 odešla do operního nebe jedna z největších osobností českého operního umění druhé poloviny 20. století, legendární sopranistka Libuše Domanínská. Na svou profesorku zpěvu, rádkyni, blízkou přítelkyni a „druhou maminku“ vzpomíná pro portál KlasikaPlus.cz sopranistka Jana Šrejma Kačírková.

Kdy ses poprvé setkala s paní Libuší Domanínskou?

Naše úplně první setkání proběhlo v roce 1999. V té době jsem chodila na hodiny zpěvu v Českých Budějovicích k paní Gregorové, matce mezzosopranistky Jany Foff Tetourové. A právě ona mi řekla, abych zajela do Prahy na konzultaci k paní Domanínské, která tehdy Janu učila. K té konzultaci pak nějakým šťastným řízením osudu skutečně došlo. Do Prahy, kterou jsem tehdy vůbec neznala, jsem se vydala s maminkou, bylo mi sedmnáct let, dokončovala jsem střední školu. Paní Domanínská si mne poslechla, řekla, že mám sice hezký hlas, ale že už asi nemá mnoho sil, aby mne učila. Trochu to odmítala. Ale pak řekla: „Tož, tak ještě přijeď příště, a uvidíme.“ A nakonec jsme spolu vydržely krásných dvaadvacet let.

Co bylo pro pedagogický způsob vedení Libuše Domanínské charakteristické? Jak zpěv vyučovala?

Absolutně jí záleželo na tom, aby každý tón měl obsah. Ale toho můžete dosáhnout jen ve chvíli, když už něco víte o technice. Kladla absolutní důraz na bránici. To bylo zásadní. Vždy tvrdila, že TĚLO zpívá. Když jsem pak o tom třeba začala moc přemýšlet a hledat body a místa, tak říkala: „Moc nepřemýšlej, zas ne tak příliš, abys to nepřekoumala.“ Zkrátka mi kladla na srdce: „Prostě se nadechni, je třeba, aby tělo mělo vždycky oporu, aby tón nikdy nešel bez TĚLA ven, protože jen tak si neublížíš. A vždycky to musí mít obsah.“ Musím říct, že mi vždycky pomohlo, když jsem v tónu měla výraz. Překlenulo mne to totiž i přes věci, které pro mne byly nebezpečnější. Zkrátka mne to zachránilo.

Jak se daly zkombinovat lekce u Libuše Domanínské s tvým studiem na Pražské konzervatoři?

To nebylo úplně jednoduché. Paní Domanínská mne rok na konzervatoř připravovala, pak jsem byla přijata a dostala se do třídy Jitky Soběhartové. Ta mi vlastně neříkala nic jiného, ale trochu jinak jsme to praktikovaly, což bylo sice zajímavé, ale cítila jsem, že hlas se mi zužuje. A to nebylo něco, co by se paní Domanínské líbilo, ale nechtěla mne ovlivňovat – nechtěla dopustit, abych měla v hlavě zmatek. Po určité době to ale opět vzala pevně do rukou, protože viděla, že to nejde dobrým směrem. A poté mne už hlídala až do konce studií.

Jak často jste se s Libuší Domanínskou na hodinách zpěvu setkávaly?

V těch nejvíce frekventovaných obdobích dvakrát třikrát týdně. Ona bydlela minutu cesty od mého internátu, takže to bylo úplně ideální. Já jsem vždycky zavolala, že jdu, a ona mi namazala chleba se sádlem a s cibulí, uvařila mi čaj. Zkrátka jsem se u ní cítila jako doma.

Které role a party jste s Libuší Domanínskou připravovaly?

Úplně všechny. Tedy až na umělecké úkoly, které mi byly svěřeny v posledních třech až pěti letech. Ale i ty jsem jí vždy přinesla alespoň nahrané. Libuška si to vyposlechla a řekla: „Tohle je pěkné, ano, tohle je správně, ale tady pozor…“. Vždycky jsme to zkrátka celé zkonzultovaly – i v případě mé poslední role, což byl Poulencův Lidský hlas v mém současném angažmá v Národním divadle Brno. Byla jsem za ní tehdy v Hodoníně a ona seděla tři čtvrtě hodiny v kulturní místnosti pečovatelského domu a s obrovským zájmem ten záznam sledovala. Musím také říct, že po každém mém představení nebo koncertě, to byla vždy moje povinnost, jsme si telefonovaly. Libuška vždy seděla doma ve svém ušáku a čekala, až jí zavolám. A já jí pokaždé hlásila, jak to dopadlo.

Pojďme se krátce zaměřit alespoň na některou z rolí, které jste společně studovaly…

Vybrala bych Mařenku z Prodané nevěsty, což byl základ jejího repertoáru. Libuška mne vždy vedla k tomu, abych ctila zápis skladatele. A abych zpívala o tom, o čem to je. Bez ohledu na to, v jakém jazyce zpívám. Abych zkrátka nezpívala jen prázdné tóny a noty. Pamatuji se, že mi kdysi říkala: „Musíš mít POŘÁD zapnutou bránici. Třeba se zdá, že je to jenom věta: ‚Tak tedy přece se to státi má!‘ Je to ve střední poloze a máš pocit, že je to jednoduché. Ale pozor, ono to potom neletí, když to na tu bránici neposadíš a neopřeš to.“ Když jsem pak Mařenku sama zpívala, musela jsem jí dát za pravdu. Když jsem si nedala pozor, nebyla jsem v tom místě slyšet.

Jak často ti Libuše Domanínská předzpívávala jednotlivé tóny, fráze?

Velmi málo. Když jsme se poznaly, bylo jí čtyřiasedmdesát let – některé věci mi i předzpívávala, ale zpravidla to bylo vzácné. Musím ale říct, že do poslední chvíle uměla krásně čistě nasadit úplně křišťálový tón. Ale opravdu mi moc nepředzpívávala. A když to zkusila a já to zopakovala, tak se na mne častokrát přísně podívala a řekla: „Pozor! Nezpívej to jako Domanínská! Jsi Kačírková, tak zpívej svým vlastním hlasem.“ Byla zkrátka velmi háklivá na to, aby někdo někoho napodoboval. To opravdu nechtěla…

Rozmlouvala ti Libuše Domanínská některé role, některé pěvecké úkoly?

To úplně ne, ale třeba mi velmi vstřícně naznačila, že je možná na to či ono ještě příliš brzy, že bych si ještě mohla několik let počkat. To byla třeba Verdiho Aida, kterou jsem před několika lety zpívala v Jihočeském divadle. A zpětně musím říct, že měla pravdu. Ale také si pamatuji, že mi už kdysi, v úplných začátcích, tak trochu rozmlouvala Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně. Tehdy mi řekla: „No jo, to bys musela mít to efko…“ Ale nakonec se v průběhu studia ukázalo, že ho mám, nebo tedy mohu mít, a i tuto roli jsem pod jejím dohledem mnohokrát zazpívala.

Každý zpěvák postupně nabírá zkušenosti, vyvíjí se. Jsi v určitém stádiu své kariéry, oborově se posouváš. Chceš do budoucna jít ve šlépějích Libuše Domanínské?

Vždycky jsem chtěla, aby mne Libuška slyšela jako Jenůfu v Její pastorkyni, ale to se nám nakonec nepodařilo. Už to skoro vypadalo, že si ji zazpívám v Brně, ale pandemie koronaviru všechno překazila. Obě jsme se na to těšily, ale věřím, že je všechno tak, jak má být. Libuška mne slyšela i v mnoha rolích, které sama nikdy nezpívala, v podstatě jsme měly jedna k druhé velký obdiv. Ač si ona sama moc přála, abych šla v jejích šlépějích, není to až na několik výjimek úplně možné, naše hlasy jsou zkrátka rozdílné. Já jsem lehčí hlas, než byla ona. Dokážu být sice hodně výrazově dramatická a umím zabrat, což Libušku zpočátku možná trochu zmátlo, ale přirozenost mého hlasu je někde jinde, než byla ta její. Protože její hlas? To byl bourák!

Libuše Domanínská po sobě zanechala desítky krásných nahrávek. Které z nich osobně považuješ za nejzajímavější?

Já miluji každou její nahrávku, protože ten hlas je pokaždé tak úžasně zdravý, zářivý a zvonivý, že už samotný poslech je obrovský zážitek. Ale ze všech nahrávek Libušky Domanínské mám asi nejvíce ráda Jitku v opeře Bedřicha Smetany Dalibor – tam její hlas absolutně svítí. A poté Janáčkovu Káťu Kabanovou a samozřejmě Jenůfu v Její pastorkyni, to byla JEJÍ role. Jenůfu, stejně jako celého Janáčka, ona opravdu milovala. Takže tyto, speciálně tedy české role od ní opravdu obdivuji. Ale vlastně všechno. Teď jsem třeba slyšela jednu starou desku, byla to neznámá árie od autora, kterého jsem ani neznala. A to byl opravdový poklad. Zajímavé na tom bylo, že tu árii Libuška nahrála, když jí bylo kolem padesáti let, a její hlas zněl neuvěřitelně mladistvě a svěže. Zkrátka, krásný a zdravý hlas.

Říkáš, že Libuše Domanínská milovala tvorbu Leoše Janáčka. Jaký tedy byl „její“ Janáček?

Všechny její janáčkovské role jsou absolutně uvěřitelné. Jsou zkrátka prožité, nejsou „jen“ zazpívané a zahrané. Libuška na jevišti žila. A to je něco, co já na zpěvácích miluji, když tohle umějí… Když se zaposlouchám do jejího zpěvu, musím říct, že přesně taková byla. Absolutně upřímná a pokorná, není tam ani malinký náznak něčeho falešného nebo nepravdivého. Neměla ráda přetvářku a v každém tónu je slyšet, že to je poctivé.

S Libuší Domanínskou tě pojilo i silné osobní přátelství…

Libuška byla velmi vstřícná a milá, ale zároveň si držela odstup. Byla otevřená náruč, ale ne všeobjímající, hlídala si své soukromí. Takže o to víc jsem moc ráda a vděčná za to, že mne si, jak se říká, „pustila k tělu“. Ale nebylo to ihned. Pamatuji se, že jsem se během toho prvního roku s ní chtěla na památku vyfotit, ale ona mi řekla: „Tož, vyfotíme se, ale až spolu budeme pracovat deset let, až se ukáže, jestli to k něčemu bude.“ Ale po těch deseti letech mne nakonec brala jako svoji dceru nebo neteř. Milovala i moji dceru Aničku, která častokrát spala v kuchyni, zatímco my jsme v obýváku cvičily stupnice a studovaly nové role. Bylo to zkrátka moc krásné a jsem šťastná, že mi tato úžasná žena otevřela bránu do svého světa a tím mi možná i naznačila, že jsem také hodný a kvalitní člověk.

Autor textu: Daniel Jäger

Foto: Fb Jany Šrejmy Kačírkové, archiv NdB, Michal Siroň, Jaromír Svoboda