pondělí, 15 únor 2021 11:56

Martin Rudovský: Hlavně ať je ten koncert živý

Autor:

„Dobrý dramaturg by měl být maximálně otevřený, ovšem při zachování jisté estetické stability.“

„Přiznám se, že se mám vždy trochu na pozoru, pokud umělec přichází s větou, že není problém se naučit cokoliv.“

„Je třeba respektovat konzervativnější český vkus, ale opět do určité míry: do místních stojatějších vod házet stále větší kameny. Časem i balvany.“

 

FOK1792020preview-before-concerthigh-res5

 

Martin Rudovský se stal dramaturgem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK tak trochu náhodou. Ta funkce na něj tak nějak zbyla a už ji velmi úspěšně vykonává osmou sezónu. Má na svém kontě celou řadu vystoupení špičkových zahraničních i českých umělců a pár světových premiér. O tom, že jeho dramaturgie posluchače přitahuje, svědčí vždy plná Smetanova síň Obecního domu. Snad se jí zase brzy dočkáme.

Jak se člověk stane dramaturgem? A jak se pozná dobrý dramaturg?

Nevím, zda je nějaká typická cesta. Svou cestu, ač je možná zvláštní, bych si dovolil nazvat „přirozenou“. Od roku 2008 jsem pracoval v FOK jako archivář, přičemž tuto práci mi nabídnul tehdejší programový ředitel Petr Daněk. Pak jsem několik let vesele archivařil bez myšlenky na to, že bych se mohl stát dramaturgem. Ovšem na podzim roku 2012 nastala v FOK nešťastná personální situace, kdy Petr Daněk byl již pár měsíců odejit, na odchodu byl rovněž ředitel Ilja Šmíd a bývalý šéfdirigent Jiří Kout již ze zdravotních důvodů nebyl schopen řídit koncerty ani se jinak podílet na uměleckém směřování orchestru. Tehdy zašli za mnou do kanceláře členové Umělecké rady, zda bych se načas neujal dramaturgie s tím, že jsem „od hudby“ zbyl jediný. Tak jsem připravil orchestrální sezónu 2013/2014. Nastupující ředitel Daniel Sobotka mi na jaře 2013 nabídl pokračování a já souhlasil…

A na otázku, jak se pozná dobrý dramaturg, odpovím jen drobně, neboť u obšírnější odpovědi by hrozilo obvinění z nepřístojných rad: myslím si, že by měl být maximálně otevřený, ovšem při zachování jisté estetické stability.

 

119711029

 

Co je na povolání dramaturga přitažlivé?

Pro mne osobně je to ustavičné setkávání s hudební matérií, stále novou a novou – vábivá toxicita hudby. Také jsou pro mne velmi obohacující setkávání s hudebními osobnostmi, ba ještě přínosnější, pokud mají přesah nad hudbu. Nu a také možnost se na půdorysu hudby literárně vyřádit. Tedy stručně: ta pestrost!

Jak moc musí dramaturg dělat kompromisy?

Ano, musí a myslím, že je to tak správně. Dramaturg je v principu člověk kompromisů. Možná že ještě přiléhavější by bylo paradoxní spojení: neústupný a kompromisní, jak jsem již naznačil estetický oxymóron v odpovědi u „dobrého dramaturga“.

Jak moc musí dramaturg respektovat přání orchestru, koncertního oddělení a eventuálně zřizovatele? Jak moc mluví do dramaturgie Umělecká rada?

Vlastně jen rozvádím předcházející odpověď: je třeba respektovat všechny relevantní partnery v diskuzi, tedy jsou-li jejich argumenty vedeny věcností, zkušenostmi, dobrou vůlí, přičemž na prvním místě je to šéfdirigent či dirigent. Rovněž Umělecká rada může do rozpravy vnést zajímavé podněty. Pamatuji si na jedno setkání, kde jsme mluvili o tom, jaký skladatel nám ještě chybí v sezóně. Velká část Umělecké rady se shodla na tom, že chybí Joseph Haydn. Podstatný byl důvod – je naprosto nutný pro svůj očistný efekt, jde o jakýsi intonační a rytmický korektiv, komorní hudba pro orchestr. Od té doby na něj myslím při každé sezóně. Navíc spolu s jeho velkým fanouškem, šéfdirigentem Tomášem Braunerem.

 

FOK1792020preview-before-concertlow-res12

 

Jak dramaturgie reflektuje osobnost dramaturga a jaký je podíl vnějších vlivů?

Přiznám se, že moc nerozlišuji mezi osobností a vnějšími vlivy, natolik jsem jimi prostoupen a mám pro ně pochopení. Situace v FOK je pro mne navíc zjednodušená tím, že mou přirozeností je repertoár kantátový a oratorní a stejná krev koluje v těle i FOK. Rovněž Smetanově síni velmi sluší. Mým druhým favoritem je pak repertoár klavírní; tady se mohu zase maximálně vydovádět cyklem Světová klavírní tvorba. Cyklus Stará hudba zase více než plně uspokojuje mou lásku ke starší hudbě, zažehnutou u mne Pavlem Jurkovičem.

Nakolik je dramaturg limitovaný rozpočtem? Předpokládám, že poslední slovo má vedení.

Samozřejmě že rozpočet je důležitý, do jisté míry určující, ale také inspirativní – vnáší do dramaturgie přirozenou dynamiku. Je potřeba hledat alternativní cesty, přicházet s originálními nápady, s originálními řešeními, pokud vybájená cesta není možná.

Koncertní sezóna se připravuje několik let dopředu. Pak přijde nový šéfdirigent a má jinou představu. Co s tím?

To se asi může stát, ale já takovou zkušenost nemám. Pietari Inkinen přicházel do jistého vakua, řekněme mezidobí, čili se nemusel vůči něčemu vymezovat, něco „bořit“. Tomáš Brauner zase střídal Pietari Inkinena v přirozeném náběhu, tudíž jeho první sezóna rovněž nic neshazovala ze stolu. Bohužel přesněji řečeno: by nic neshazovala ze stolu, neboť Tomášovi nebylo a není dopřáno, stejně jako nám všem, prožívat normální sezónu. Zatím je to sezóna plná přesunů, změn, improvizací a záložních plánů…

 

105967722Petr-Dyrc

 

Myslí se při přípravě dramaturgického plánu už na konkrétní umělce (dirigenta, sólisty) a „ šije“ se jim obsah koncertu takříkajíc „na míru“?

Ano, to je podle mne naprostý základ dramaturgie. Nikdo není univerzální. Vždy mi přijde věrohodnější, pokud nějaký sólista či dirigent přijde s nabídkou konkrétního programu, ať už s ohledem na výročí, opomíjenost skladatele, osobní preference, osobitou hudební cestu a podobně. Přiznám se, že se mám vždy trochu na pozoru, pokud umělec přichází s větou, že není problém se naučit cokoliv. Pochopit a interpretovat nějaké dílo je práce na celý život, je to nekonečný proces, sled omylů a objevů. Tedy sázím na specialisty, hloubavce, fajnšmekry a milovníky…

Nakolik je dramaturgie limitovaná, byť i podvědomě, ohledy na publikum? Nakolik si může dramaturg dovolit jít do rizika, že publikum jeho dramaturgii nepřijme?

Teď jste udeřil hřebíček na hlavičku – toť pravá výzva! Dramaturgie má za úkol, stejně jako FOK ve své zřizovací listině, vzdělávat, rozšiřovat obzory, ergo do určité míry posouvat vkus publika, možná i drobně provokovat. Ale klíčová je právě ona míra, držet zdravou balanc. Osobně bych třeba provokoval i více, zařazoval stále více modernějších kusů, až soudobých, jako je tomu v okolních zemích, zejména ve Francii a Polsku. Je třeba respektovat konzervativnější český vkus, ale opět do určité míry: do místních stojatějších vod házet stále větší kameny. Časem i balvany.

I dramaturg je jenom člověk, některé období je mu bližší, stejně jako někteří skladatelé, někteří umělci sympatičtější. Je vůbec možné se od toho při přípravě sezóny oprostit?

A jsme zase u rovnováhy. Tentokrát mezi egem a službou. Snažím se co nejvíce sloužit, ale ego je „mrcha“ a stále probleskuje. V mém případě ve prospěch děl co největších, s co nejvíce zpěváky, ideálně dva tři sbory, konkrétně mne to svádí k Mahlerovým vokálním symfoniím, Schönbergovým Písním z Gurre, Sibeliovu Kullervu, Kučerovu Pivnímu oratoriu, Janáčkově Glagolské mši a podobně. Naštěstí, jak už jsem říkal, má Smetanova síň podobný vkus. Co se týče hostujících umělců, snažím se jít čistě po hudebních kvalitách, respektive po maximálním možném zákryvu mezi osobností umělce a typem díla. Možná si o tom někteří umělci myslí svoje, ale tu ambici mám. A nad tím věčné Babiččino „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ jako generální pardon.

Kdo rozhoduje, který umělec se osloví s nabídkou na rezidenci u orchestru? Kdo určuje požadavky na rezidenčního umělce? Může si rezidenční umělec určovat své podmínky?

Opět musím upozornit, že mluvím ze své zkušenosti v FOK. Zažil jsem během svého působení tři rezidenční umělce – Ivana Ženatého, Josého Curu a Pinchase Zukermana. Tři osobnosti, tři inspirativní setkání. Všichni přišli k FOK, řekl bych, řízením osudu, organicky. Ivan Ženatý je naším tradičním partnerem, byla to myslím už jeho třetí rezidence; vždy se k sobě po nějaké době vracíme. Josého Curu oslovila v letadle při náhodném setkání bývalá manažerka Tereza Kramplová a byla z toho skvělá tříletá spolupráce – několik premiér, spousty skvělé jihoamerické muziky, radost. A s Pinchasem jsme se setkali díky našemu předchozímu šéfdirigentovi Pietari Inkinenovi, dávalo nám to smysl. Ve všech uvedených případech jsme oboustranně výhodné podmínky vyjednali v přátelské atmosféře, protože na obou stranách vládla dobrá vůle a chuť obohatit pražské publikum.

 

DSC2967

 

Jste dramaturgem velkého symfonického orchestru. Vaše paní Jana Semerádová je uměleckou vedoucí barokního souboru Collegium Marianum, pro který dělá i dramaturgii. V čem se liší její a vaše práce?

V principu jde o stejnou práci: počítání durat, touha po objevnosti, promýšlení kontextu, ale rozdíl je samozřejmě v zaměření na stylové období, kdy Jana upíná svou pozornost především k hudbě barokní, ale zase o to s větším ponorem. Důležitá je také optika: Jana přemýšlí o repertoáru skrze flétnu, nikoli výhradně, ale hraje to důležitou úlohu. V každém případě jsou to u snídaně a večeře zajímavé diskuze, pro mne velmi podnětné. Společné obědy nestíháme.

Co se honí hlavou dramaturgovi, kterému covid zničí mnohaměsíční práci při přípravě sezóny?

Někdy zcela nepublikovatelná sousloví či samostatná adjektiva a substantiva. Ale zejména se mi honí hlavou, kam co přesouvat, komu jaký koncert dlužíme. Ovšem to je ještě milostivé proti bezmoci z projektů, které jsou ztracené nenávratně. Například letos měl začátkem března do Prahy, po pětačtyřiceti letech, dorazit Orchestre symphonique de Montréal se svým legendárním šéfdirigentem Kentem Naganem – zrušeno, hotovo. Covid vzal hudebnímu světu také vynikajícího dirigenta Alexandra Vedernikova, který se měl potkat s FOK začátkem února. To je skutečně obrovská ztráta, tragédie. A ještě k časovému údaji ve vaší otázce: každá sezóna se musí připravovat několik let dopředu.

Dá se vůbec v současné době plánovat další sezóna?

Určitě dá, ba dokonce musí, jinak by totiž žádná další sezóna nebyla. Těch proměnných samozřejmě dost přibylo. Ta nejzásadnější mezi nimi pak: kdy to proboha už začne?!?! Je třeba si také uvědomit, což platí pro dramaturgii orchestru a jeho řad i bez covidu, že se pohybujeme na mezinárodním poli, kde vše souvisí se vším. Vedle covidu zasáhla hudební svět ještě jiná katastrofa, totiž brexit; většina velkých agentur sídlí v Londýně a tímto začala jejich eroze, v lepším případě stěhování.

 

30726292Petr-Dyrc

 

O čem profesně sní dramaturg? Kdybyste měl neomezený rozpočet, kterého nebo které umělce byste pozval a jaký by byl program koncertu?

Nevím, zda je to dobře, nebo špatně, ale já jsem si veškeré sny dávno splnil. Nepočítal jsem s tím, že budu někdy dramaturgem. To samo o sobě je „nad plán“. Když už jsem se jím stal, běžela mi hlavou vysněná díla a vysnění sólisté, ale realita překonala mé očekávání. Jako vždy. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se nám podaří k orchestru či do komorních řad pozvat: Renée Fleming, Editu Gruberovou, Josého Curu, Pinchase Zukermana, Jevgenije Kissina, Jordiho Savalla, Vadima Repina, Albrechta Mayera, Daishina Kashimota, Jean-Guihena Queyrase… záměrně nejmenuji žádného Čecha, neboť ti si to mohou přečíst a někoho bych určitě opomněl. Avšak rychle dodávám, že českých umělců, kteří jsou umění opravdu oddáni, si vážím hluboce. Vzpomněl bych v té souvislosti Dykovy básně Improvisace kteréhosi ošklivého večera:

 

„Být velký, slavný, šťastný, tvořit, míti,

být bojovník či mluvčí národa.

Toť byly hvězdy, jež v sny mládí svítí

v dnech kouzelných, kdy zítřek všecko dá.

 

Tak jako tehdy den se připozdívá,

zřím jako tehdy hvězdy zářící.

Z těch hrdých tužeb jediná mi zbývá:

bez hanby jíti pražskou ulicí.“

 

Za poslední rok bych však přidal sen, o kterém se nám ještě před rokem ani nesnilo, totiž koncert s jakýmkoliv umělcem a jakýmkoliv programem – hlavně ať je živý!

 

105186195Petr-Dyrc

 

Foto: archiv orchestru - Petr Dyrc

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.