pondělí, 01 březen 2021 16:18

Petr Václav: Zajímal mě Myslivečkův příběh, jeho hudba, jeho doba… a Itálie

Autorka:

„Pro hraný film Il Boemo měl dokument Zpověď zapomenutého velký význam, protože jsem mohl sledovat celé dny a týdny práci dirigenta Václava Lukse.“

„Když chcete psát o někom, musíte ho co nejlépe poznat, a s tím i celý dobový kontext.“

„Mě ze všeho nejvíce fascinuje, s jakou niterností a hlubokostí psal právě ve chvíli, kdy byl už těžce nemocen a kdy musel velmi trpět.“

 

Il-Boemo-24

 

Režisér Petr Václav dokončuje hraný film Il Boemo o skladateli Josefu Myslivečkovi, který by měl mít premiéru ještě letos. Pochází z umělecké rodiny, maminka je filmová dokumentaristka, otec hudební skladatel. Jeho dokumentární i hrané snímky získaly doma i v zahraničí řadu prestižních ocenění. Natočil například tituly Marian, Nikdy nejsme sami, Cesta ven, Paralelní světy, Zpověď zapomenutého. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad filmovými žánry, nad archivy i hudbou. Hlavně nad tou Myslivečkovou.

Na FAMU jste vystudoval dokument, nicméně natáčíte hlavně hrané filmy. Průběžně se ale k dokumentu stále vracíte. Co pro vás tento žánr znamená?

Pro mě je dělení filmu na dokument a na fikci sterilní a nepodnětné. Tam, kam nemůže fikce, je lepší zvolit dokument a naopak. Jsem přesvědčen, že dokumentární deontologii je třeba v dokumentu dodržovat, že dokument musí mít svá pravidla a že fabulace a inscenace do dokumentu nepatří. Nicméně ve směru k fikci mě zajímá formální stírání hranic, vypůjčování si takzvaných dokumentárních postupů dokumentu, které jdou po pocitu pravdivosti. Zajímá mne práce s opravdovými místy, s reálným světlem, práce s neherci a tak dále. Dokumentární síla není jen otázkou filmu. Vezměte si například sílu Capoteho knih.

Chápu to dobře, že používání postupů fikce se vám v dokumentu nelíbí?

Nejde o to, jestli se to nelíbí mně jako soukromé osobě. Dokument má s divákem nepsanou dohodu, že to, co vidí, se opravdu odehrálo nebo je přímým otiskem, záznamem reality. Pokud je toto porušeno, otevírají se dveře velkému problému: kdo má čemu věřit, když si i dokumentární film vymýšlí? Myslím si skutečně, že používání fantazijních motivů do dokumentu nepatří.

Tím se dostáváme k vašemu dokumentu o Josefu Myslivečkovi Zpověď zapomenutého natočenému před pěti či šesti lety. V základech, pokud vím, byla muzikologická studie Daniela Freemana Josef Mysliveček The Man and His Music.

V základech Danielova kniha nebyla, ale byl to už víceméně hotový scénář k filmu Il Boemo. Ten dokument byl pro mě prostředek, jak být se zpěváky a s Václavem Luksem, jak sledovat jejich práci, jak lépe pochopit jejich svět. Jak lépe poznat Myslivečkovu hudbu a jak na tomto podkladu scénář ještě dodělat. V dokumentu Zpověď zapomenutého jsem ovšem dodržel dokumentární deontologii, nepoužil jsem nic, co by nebylo doložitelné. Sice tam o sobě mluví Myslivečkův duch ze záhrobí, což dává filmu určitou přízračnost, ale vypráví jen o doložených faktech. Například prohlašuje: „Jak a proč jsem obdržel tuto zakázku, se nedozvíte, tuto informaci jsem si s sebou vzal do hrobu.“ Ve filmu Il Boemo je naopak situace naprosto odlišná, tam nelze než použít fabulaci.

 

Il-Boemo-14

 

Zpověď zapomenutého byla tedy trochu příprava na hraný film.

Ano. Ale nebral jsem ho jako postranní produkt, věnoval jsem se mu s vervou a měl jsem s ním velký hlavolam, než jsem pochopil, jak ho vystavět. Vyprávím v něm některé věci, které nejsou ve hraném filmu. Je to jiná disciplína. Pro hraný film Il Boemo měl tento dokument velký význam, protože jsem mohl sledovat celé dny a týdny práci dirigenta Václava Lukse. Také jsem se seznámil s některými zpěvačkami a zpěváky, které jsem pak chtěl i do hraného filmu.

Americký muzikolog Daniel Freeman je ale citován jako váš spolupracovník.

Absolutně. A velmi významný. S Danielem jsem konzultoval mnohé otázky, od zásadních až po úplné drobnosti. Je naprosto spolehlivý spolupracovník: večer mu napíšete otázky do Ameriky, ráno máte odpovědi. S prací na Myslivečkovi jsem začal ještě v době, kdy kniha Daniela E. Freemana nebyla vydána. O jejím budoucím vydání jsem věděl a koupil ji po Amazonu první den, kdy byla k disposici. S Danielem pak vznikla dlouholetá spolupráce, přijel za mnou na Villu Medici, kde jsem měl roční stipendium, kde se s námi sešel i Václav Luks a kde jsme učinili první velkou pracovní schůzku. V Římě mi poprvé hrál Václav na klavír z listu operu Olimpiade, kolem které pak právě vznikl náš dokument Zpověď zapomenutého.

Nesvazovaly vás vaše znalosti matérie ve fabulačním rozletu při přípravě hraného filmu? Nebo vás spíš inspirovaly?

Na napsání příběhu potřebujete znát kontext, ve kterém se odehrává, zákony, které vládnou ve společnosti. Potřebujete se inspirovat problémy reálných lidí, kteří existovali a o kterých jste se dozvěděl v historických pramenech nebo v knihách. Vždy se vyplatí vědět více, byť všechny znalosti třeba nebudete moci zhodnotit, než nevědět.

Bylo mimochodem pro vaši budoucí profesi důležité, že jste vyrůstal v umělecké rodině?

Doufám, že mě nechcete psychoanalyzovat. Mám za sebou v dávné minulosti jak freudiánskou, tak lacanianskou analýzu, ale nezajímám se o sebe sama. Mám rád film, protože mi umožňuje se zajímat o ostatní. Myslel jsem, že budeme mluvit jen o Myslivečkovi.

 

Il-Boemo-IW1C8745

 

Já vím, ale vaše maminka –

Dejte pokoj…

… je filmová dokumentaristka, natočila významné snímky i seriály se sociálními tématy; zajímalo by mě, jestli má tato skutečnost nějakou souvislost – třeba jako inspirativní podnět – s tím, že jste sociální problémy reflektoval ve svých filmech i vy?

Ta chronologie je nepřesná. Měla na mne samozřejmě velký vliv jako matka. V době, kdy se stala televizní dokumentaristkou, jsem si už ovšem šel vlastní cestou a ona se snažila dohonit to, co jí po dlouhá léta vzaly poměry. Po listopadu 1989 se podílela na založení týdeníku Respekt a po nějaké době vymyslela a režírovala diskusní pořady Respektování v divadle v Řeznické. Pokud se dobře pamatuji, až poté se začala věnovat televizním dokumentům. Pokud jde o mé filmy s Romy, na které narážíte, to je téma, které jsem si našel přes jiná společenství.

Váš otec, hudební skladatel Jiří Václav, věnoval značnou část své tvorby filmové hudbě, od něj jste se mohl o filmu mnohé dozvědět. Bylo to pro vás přínosné?

Určitě mě velmi ovlivnily moje návštěvy střižen, kam jsem s ním od malička rád chodil, nahrávání hudby, na které mě bral. A také návštěvy ruchových studií.

Tak tedy zpět k Myslivečkovi… I když nejste profesí muzikolog, víte o něm víc než kdokoliv jiný…

V tom je krása scenáristiky. Když chcete psát o někom, musíte ho co nejlépe poznat, a s tím i celý dobový kontext. Zajímáte se o to, jak žili jiní skladatelé, jak fungovala medicína, co se jedlo, jak vypadala ekonomie divadla, jak se cestovalo, co si lidé mysleli, jaké byly sociální pořádky a zvyklosti, jak věřili či nevěřili, co věděli a nevěděli… Vědci se takto synteticky na svět nedívají, protože každý se zajímá víceméně jen o svůj obor. Jsou ale velmi vlídní k amatérovi, který se snaží znalosti spojit ve prospěch filmu. Rádi mi pomáhali. Samozřejmě, film je primitivní médium a mnohé znalosti a souvislosti se do filmu nevejdou, anebo na jejich zobrazení nejsou peníze. Jde o to, aby pomohly vytvořit klima příběhu, jeho zákony.

 

Il-Boemo-IW1C8685

 

Zjistil jste něco nového, objevného o Myslivečkovi při svých rozsáhlých a náročných rešerších (nejen) v Itálii?

V jedné chvíli jsem měl v archivu v Neapoli naději, že naleznu něco nového. To se ale nestalo. Nebylo by to přitom nic naprosto překvapujícího, jelikož archivy i dnes skrývají netušené. Mélanie Traversier, autorka pro mne velmi důležité práce o správě neapolské opery, se kterou jsem také konzultoval scénář, například našla kolem roku 2000 v Neapoli zcela zapomenutý deník Marie-Caroliny, neapolské královny, sestry francouzské královny Marie-Antoinette. Věřila byste tomu? Nikdo netušil, že ten deník vůbec existuje. Je pravda, že samo o sobě to není příliš záživné čtení. Nejzajímavější na něm jsou takové smajlíky s různými tečkami, které zřejmě krypticky znázorňují, jak to s Ferdinandem zrovna ten a ten den dělali, ale je to cenný dokument doby. Nicméně v našem případě se už nepodařilo na Myslivečka najít nic, co by předtím nevypátralo těch pár jedinců, kteří se o něj zajímali. Jsem přesvědčen, že šance na další objevy jsou nulové. V hudebních archivech je však téměř celé Myslivečkovo dílo – a to by stálo za to, aby bylo vytaženo na světlo světa a prováděno.

Zajímavý je zlom v Myslivečkově kariéře, kdy zažíval neúspěch a chladné přijetí své hudby. Myslíte, že byly jeho skladby v posledních letech života méně kvalitní? Nebo podle vás hrálo rozhodující roli znetvoření obličeje po úrazu a venerická choroba?

Mě ze všeho nejvíce fascinuje, s jakou niterností a hlubokostí psal právě ve chvíli, kdy byl už těžce nemocen a kdy musel velmi trpět. Přesto nezahořkl, nerezignoval, naopak psal tu nejlepší hudbu, vykresloval ve svých operách s velkým citem stavy duše hrdinů. S jedinečnou účastí na jejich osobních dramatech. Samozřejmě, můžete říct, že sublimoval svou bolest, že mu hudba pomáhala, že musel psát, aby si mohl platit doktory. To vše je pravda. Nicméně to nemůže být jediné vysvětlení. Jeho hudba mě přesvědčuje, že byl skutečně velkorysý, nesmírně citlivý a zajímal se o druhé. Protože jinak by nebyl býval schopen napsat hudbu, která vytváří tak neobyčejnou empatii pro postavy na jevišti. V té době se to navíc zase tak moc nevyžadovalo, v opeře šlo uspět s daleko formálnějším přístupem k věci. Neúspěch jeho dvou posledních oper nedokážu posoudit, tam mohly rozhodovat i další faktory. Václav Luks, se kterým jsme si je prohlíželi v archivu a hráli na klavír, říká, že nejsou nejlepší, ale rozhodně také nejsou horší než mnohé jiné opery. Myslivečkova syfilis určitě nepřispěla k jeho popularitě. Byl považován za smilníka a nemravu, a to nebylo nikterak bankable.

Věnujete ve filmu větší pozornost vztahu Mysliveček–Mozart? Podle mnoha posluchačů, i zasvěcených, jsou některé Myslivečkovy skladby téměř „zaměnitelné“ s Mozartovými. Což se i stávalo.

Když se Mysliveček setkal s Mozartem, bylo mu třiatřicet let a psal svou osmou italskou operu. Mozartovi bylo čtrnáct a chystal se na svou první operu pro Miláno, Mitridate re di Ponto. Leopold Mozart chtěl Myslivečka potkat, aby pochopil, jak se tento jejich zaalpský krajan mohl v Itálii takto neuvěřitelně prosadit. Toužil totiž, aby jeho syn získal stejnou kariéru. Mozarti chtěli v Itálii zůstat a nikdy se už do jimi poměrně nenáviděného Salcburku nevrátit. Wolfgangovi se Myslivečkova hudba velmi líbila. Jeho vliv na dospívajícího Mozarta je nesporný, stejně tak jako vliv jiných hudebníků té doby by byl jistě dokazatelný v Myslivečkově tvorbě. Možná je tu později i vliv Mozarta na Myslivečka, nevím. Důležité je si uvědomit, že v té době existoval určitý kánon, jak se hudba psala. A ten respektoval každý. Nedělaly se žádné velké revoluce, nevymýšlely se neexistující postupy, neznámé formy. Skladatel byl služebník, jen o něco málo výše postavený než cukrář nebo čalouník.

Takže podobnost skladeb různých autorů vyplývala z onoho kánonu?

Nikdo, ani Mozart, nevymýšlel cosi zcela nového. Jeho genialita je v tom, jak s těmito stavebními motivy pracoval. Soudit, že Mozart není takový génius, jak jsme si mysleli, jen proto, že ho ovlivnil Mysliveček, že mu to něco ubírá, je hloupost. Stejná jako si myslet, že Mozart vše vymyslel sám. Svět hudby byl a je organismus, v němž nikdo není sám. Ale někdo to prostě v detailu umí tak, že je prostě lepší. Nesmíme si Mozarta představovat jako fiktivní postavu génia, kterému leje Bůh hudbu trychtýřem do mozku, zatímco kolem něj je pusto prázdno a samí žabaři. Mozart byl génius, ale nebyl zas tak osamělý. Kolem něj bylo hodně vynikajících hudebníků. Dokonce ne zdaleka všichni jeho současníci si jeho výjimečnost skutečně uvědomovali.

 

Il-Boemo-IW1C0083

 

Mají ve vašem filmu místo Myslivečkovy návraty do Čech a osudy skladeb v českých interpretacích – prostě téma „Mysliveček a Čechy“?

Ne. Kromě postavy bratra se Čechám nevěnuji. Film je příběh, selekce je neúprosná. Navíc si myslím, že české interpretace Myslivečka jsou v jeho životě opravdu velmi okrajová záležitost.

Přízvisko „Il divino“, které Myslivečkovi přisoudil Arbes, je podle vás jen úlet romantika, nebo vyplývalo z něčeho konkrétního v Myslivečkově životě?

V žádných pramenech jsem nenalezl sebemenší zmínku o tomto božském titulu. Tato prázdná a falešná sebechvála patří minulosti, nikam nás neposune. Lepší by bylo Myslivečka hrát, poslouchat, seznamovat se s jeho hudbou. Pracovat na jeho odkazu, nikoli opakovat tuto ješitnou a otřepanou hloupost.

Ano, opakovaně jste si posteskl, že Myslivečkova hudba se v Česku málo hraje. Ale je to opravdu tak? Na internetu má CD s jeho Ouverturami 26 253 zhlédnutí, Symfonie dokonce 66 191 zhlédnutí! Jednotlivé kratší skladby na YouTube se také těší velkému zájmu. Na ČRo D dur i na Vltavě se podle mě taky hraje docela často.

No tak si můžeme blahopřát a zůstat tam, kde jsme! Poslouchat další roky přes YouTube i různé pochybné nahrávky, ze kterých pomalu vzniká dojem, že Mysliveček byl průměrný skladatel. Realita je taková, že roce 2013 uvedl jedinou Myslivečkovu operu Václav Luks ve Stavovském divadle. Studovali ji několik měsíců a měla nárok na čtyři reprízy.

Téma „Mysliveček“ inspirovalo řadu českých umělců: Jakuba Arbesa, Františka Kožíka nebo třeba skladatele Stanislava Sudu. Nehledě na planetku v sluneční soustavě, kterou objevil astronom Petr Plavec z ondřejovské hvězdárny a nazval „Mysliveček“ a tak dále. Nepovažujete to za značný zájem?

Jistě znáte www.Mozarteum.at. To se dá nazvat systematickou péčí o skladatele! Kratší stať Arbese z devatenáctého století a sympatie ondřejovské hvězdárny mi nepřipadají jako dostatečně strukturovaný zájem o takto významného skladatele. Spolu s producentem Janem Macolou a s Václavem Luksem jsme založili Institut Josefa Myslivečka a kultury 18. století, ale pak jsme narazili na realitu. V tuto chvíli je to spící organizace, protože jsme neměli energii, čas ani možnost sehnat peníze na plat osob, které by se tomu opravdu věnovaly a vdechly té instituci život.

 

Il-Boemo-IW1C1089-kopie

 

Čekají podle vašeho názoru ještě Myslivečkovy skladby v archivech na objevení a uvedení?

Dnes je většina archivů digitalizována, hledání není nikterak složité. Nejde o to nalézt, spíš o to, jak kdo ty dnes vesměs naprosto dostupné partitury využije. Zdali se najdou peníze na jejich provedení, na nahrávky. Já sám jsem se snažil iniciovat nahrávku Myslivečkových kvartetů, jejichž noty připravil Daniel Freeman a vydali je v Německu, ale pohořel jsem na penězích. Osobně bych rád zrežíroval ve spolupráci s Václavem Luksem alespoň jednu z Myslivečkových oper. Problém není stáhnout její noty z archivu a vynést na světlo světa operu, kterou nikdo neslyšel od doby jejího vzniku. Otázka je, jak projekt zafinancovat.

Jaký byl před lety váš hlavní motiv, že jste se do rozsáhlého a náročného filmového projektu pustil? Co vás osobně na Myslivečkovi zvlášť zajímá – je to také tajemství, jímž je obestřen jeho život?

Tak samozřejmě, kdyby na mě z jeho existence nešlo jisté tajemství, asi bych se jím nikdy nezabýval. Mysliveček mě zajímal jako člověk, který se osvobodí od svého předurčení, od role, kterou mu dala rodina, od kontextu, který mu neumožňuje se vyvíjet, jak chce. Který prchne do ciziny, aby se stal tím, kým se chce stát. Zajímal mě jeho příběh, jeho hudba, jeho doba a Itálie.

Která Myslivečkova skladba vás v duchu napadne na „první dobrou“? Co máte z jeho děl zvlášť rád?

To, co mám rád, uslyšíte ve filmu. Warner Classics vydá CD, které jsme s Collegiem 1704 natočili – zatím nevím, zdali se bude jednat o CD, nebo o dvojité CD, jak bych si přál – a na kterém máme shromážděný velmi krásný materiál.

Kdy se máme těšit na premiéru filmu Il Boemo?

Letos, v roce 2021, myslím. Pokud se dostaneme ze situace, v jaké se nacházíme.

 

Il-Boemo-27

 

Foto: Z natáčení filmu Il Boemo

Agáta Pilátová

Novinářka a kulturní publicistka.

Vystudovala češtinu, estetiku a žurnalistiku na FF Univerzity Karlovy. Působí jako kulturní publicistka (s přestávkou let 1969 – 89); věnuje se zejména filmu, televizi, hudbě a popularizaci historie a současnosti své rodné země Podkarpatské Rusi. Po roce 1989 pracovala v několika médiích jako kulturní redaktorka, mj. šéfredaktorka Týdeníku Rozhlas. Nadále spolupracuje s výše jmenovaným časopisem i dalšími médii jako autorka recenzí, rozhovorů a dalších textů v oblasti filmu a hudby. Rediguje krajanský časopis Podkarpatská Rus a autorsky, editorsky a organizačně se podílí na aktivitách Společnosti přátel Podkarpatské Rusi (knihy, výstavy, přednášky, besedy atd.).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.