„Vychytilova soutěž byla první, které jsem se kdy zúčastnil, a to ve svých šesti a půl letech. Až na jeden ročník soutěže tam účinkuji pravidelně.“

„Nikdy jsem si neuvědomoval, že bychom měli být slavná rodina. Vnímal jsem úspěchy rodičů a sourozenců nějak ‚normálně‘.“

„Mými vzory jsou ze současných violoncellistů určitě Kian Soltani, Michal Kaňka, Mischa Maisky, z minulosti Mstislav Rostropovič či Jacqueline du Pré.“

O Janu Mráčkovi jr. se lze dočíst na portálu KlasikaPlus.cz velmi často. Psali jsme i o jeho mladším bratru Kristianovi, který vystoupil na Svátcích hudby spolu s Václavem Hudečkem. Zbýval benjamínek –violoncellista Viktor, který shodou okolností nedávno získal druhé místo na mezinárodní soutěži. Co si myslí čtrnáctiletý mladík? Je to normální kluk, nebo nezná nic jiného než hodiny a hodiny cvičení? I proto jsme se rozhodli požádat ho o rozhovor.

V Mezinárodní violoncellové soutěži o Cenu Gustava Mahlera jste mezi 183 soutěžícími ve své kategorii získal druhé místo. Zaskočilo vás, že se soutěž konala virtuálně?

Ne, nezaskočilo, protože soutěž byla vypsaná jako online.

Nebyla to vaše první soutěž. Zúčastňujete se Vychytilovy violoncellové soutěže, kterou organizuje vaše gymnázium, a jestli se nepletu, tak v roce 2018 jste se spolu s bratrem Kristanem stali laureáty XVII. Mezinárodní soutěže mladých hudebníků v makedonském Ochridu. To vám bylo jedenáct let. Od kolika let se zúčastňujete soutěží a kolik jich už máte na svém kontě?

Vychytilova soutěž byla první, které jsem se kdy zúčastnil, a to ve svých šesti a půl letech. Až na jeden ročník soutěže tam účinkuji pravidelně. Pokaždé jsem se zúčastnil i Heranovy soutěže, na kterou se tento rok připravuji už potřetí – bude online, stejně jako Mahlerova. Též jsem byl na soutěži MŠMT před čtyřmi lety, pak dvakrát na celostátním festivalu „Jarní petrklíč“ v kategorii Starší instrumentalisté a před dvěma lety i na soutěži Bohuslava Martinů v Poličce. V Makedonii jsem soutěžil v komorní hře – smyčcové duo. Vychází to asi na třináct účastí.

Bylo možné v Mráčkovic rodině být i něčím jiným než hudebníkem? Uvědomoval jste si už odmala, že jste součást slavné rodiny?

No, určitě bylo možné být i něčím jiným než hudebníkem, ale já od malička po celý den zpíval, tančil, poskakoval kdekoliv a kdykoliv, že to asi jinak nemohlo skončit. Asi je to i tím, že u nás doma hudba byla každodenní přirozenou záležitostí – vždy někdo hrál, cvičil nebo se pouštěla hudba… Nikdy jsem si neuvědomoval, že bychom měli být slavná rodina. Vnímal jsem úspěchy rodičů a sourozenců nějak „normálně“.

Vaši dva bratři jsou houslisté, vy jste si zvolil violoncello. Jak k tomu došlo?

I náš nejstarší sourozenec – sestra Barbora – je houslistka, a tak když jsem přišel na svět jako čtvrté dítě našeho společného otce, bylo okamžitě vidět, že jsem po něm podědil takovou „tlapu“, která rodiče ihned inspirovala k violoncellu. Oba tento nástroj měli a stále mají moc rádi, ale nikdo z dětí na něj nehrál. A navíc, táta říkal, že by to s houslemi u dalšího dítěte už „nepřežil“. Dalším důvodem bylo to, že jsem opravdu byl dost živé dítě, a tak mě chtěli za to cello posadit, zafixovat, s houslemi bych asi neustále chodil po místnosti.

Jak jste to doma řešili a vlastně stále řešíte, abyste se při cvičení nerušili?

Sice bydlíme v malém domku u Prahy, ale naštěstí každý má svůj pokoj, tak se zavřeme a hrajeme.

Kromě cvičení a studia povinných skladeb, zamuzicírujete si doma někdy jen tak pro radost?

To ano, obzvlášť brácha Kristian stále něco vymýšlí – nejdřív mě k tomu musel trochu přilákat, ale pak se mi to zalíbilo, a tak si občas jen tak zahrajeme, jak my dva, tak s tátou trio nebo i s mamkou a tátou kvarteto – táta na chvíli přejde na violu, máma hraje sekund, Kiki prim a já mám své cello.

V Ochridu jste hráli Arcangela Corelliho, v mahlerovské soutěži jste si vybral skladby Josefa Myslivečka a Georga Friedricha Händela. Je vám blízké barokní období? Přitom na Vychytilově soutěži v roce 2017 jste hrál skladby Ludwiga van Beethovena, Richarda Strausse a Bohuslava Martinů. Bylo to tím, že vám skladby vybírala paní profesorka Hroníková?

V Ochridu jsme na soutěži hráli dvě věty od Corelliho, ale i celé duo od Haydna, chtěli jsme se představit skladbami z různých období. Při závěrečném vyhlášení cen jsme vystoupili s Corellim, proto možná máte informace jen o této skladbě. Zatím jsem nikdy nehrál Strausse, na Vychytalce to tehdy byla Kabalevského Rozcvička (Zarjatka), moc se mi líbila. Ano, paní profesorka Hroníková je hlavním navrhovatelem programu pro mě – snaží se, abych se seznámil s různými obdobími a styly, ví, na co v tu chvíli stačím a na co ne. A protože mě moc dobře zná i jako člověka, můj charakter a povahu, daří se jí vybírat mi skladby, které mě oslovují a nakonec mi sednou. Když se mi nějaká skladba líbila a chtěl jsem ji hrát, zvážila, zda ji zvládnu, a vyšla mi vstříc. Jinak, ze všech období se nejlépe cítím v romantismu.

Jak zvládáte distanční výuku? Dá se zvládnout distanční výuka běžných gymnaziálních předmětů s distanční výukou violoncella?

Ano, dá se to zvládnout. Gymnázium a Hudební škola hl. m. Prahy udělaly docela dobrý rozvrh a distanční výuka probíhá bez větších problémů. Profesoři našli cestu, jak nás učit a naučit, zdá se, že jsme toho stihli a zvládli hodně, vzhledem k situaci.

Nechybí vám živý kontakt s profesorem, který by vám opravoval chyby?

Pokud máte na mysli hodiny violoncella, samozřejmě, že mi chybí živý kontakt s paní profesorkou a korepetitorkou, ale co se týká opravování chyb, přes Skype to s paní profesorkou Hroníkovou zvládáme. Ale ideální to není.

Jaký je v současnosti váš denní rozvrh?

Tento týden máme jarní prázdniny, a tak se přiznám, že chodím spát pozdě a spím déle dopoledne. Dělám nějaké úkoly, cvičím, přečtu si knížku, pouštím si muziku či různé dokumenty o zvířatech na YouTube, dopisuji si či mluvím s kamarády, chodím ven s bráchou a se psem.

Máte také čas na jiné aktivity než jenom studium a cvičení?

Ano, vždycky na to byl čas, a to především díky mé mamince, která měla vše dobře promyšlené. Nejen, že uměla skvěle zorganizovat čas a skloubit školu s kroužky, že jsme nikdy nebyli přetížení a vše se stíhalo v pohodě, ale také chtěla, abychom poznali i jiné věci, než je jen cvičení na nástroj. Tak například ještě jako malý jsem chodil dva roky do sboru Zvoneček v rámci Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy, pak na tenis a později plavání, dva roky jsem tančil moderní skupinové tance na prvním stupni ZŠ, od deseti let jsem tři roky tančil standardní a latinskoamerické tance a s mou taneční partnerkou jsme se účastnili různých tanečních soutěží. Poslední dva roky opět chodím na tenis, pravidelně jezdím na kole a tak dále. Moc rád se učím jazyky, strašně mě to baví – od narození mluvíme plynule česky a srbsky (máma pochází z Bělehradu) a doteď jsem se naučil docela obstojně anglicky, trochu makedonsky (děda je Makedonec), něco španělsky a od září mě dost baví i povinná němčina ve škole.

Jan, váš nejstarší bratr, vyhrál ve velmi mladém věku konkurz na nejprestižnější místo, které může orchestrální umělec v Česku dosáhnout. Stal se koncertním mistrem České filharmonie. Čeho byste chtěl dosáhnout vy?

Náš táta byl dlouholetým koncertním mistrem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (kde působí dodnes) a je uměleckým vedoucím a sólistou Československého komorního orchestru Praha už třiadvacet let. Má za sebou spoustu krásných koncertů a nahrávek, procestoval celý svět. Jsem si jist, že se jím brácha inspiroval, a i kvůli tomu přijal místo koncertního mistra v tak kvalitním orchestru. Já Honzíka vnímám jako výjimečného sólistu a komorního hráče, od malička chodím na jeho koncerty a je skvělé, že mu ČF umožňuje se takto prezentovat, je mi v tomto směru velkým vzorem. Mně je teprve čtrnáct let, mám toho ještě hodně před sebou a zatím nemám představu o tom, kam až se dostanu. Spíš se těším, co vše si spolu zahrajeme se členy rodiny a dalšími muzikanty.

Kdybyste měl neomezené finance, po jakém nástroji a jakém smyčci byste zatoužil?

Mám moc pěkný nástroj od mistra houslaře Miroslava Komára, ale kdyby se objevila možnost zahrát si na originál cello od Stradivariho či ještě líp z dílny Montagnana, bylo by to skvělé. O smyčcích zatím nemám moc přehled.

Je některý slavný violoncellista minulosti nebo současnosti vaším vzorem?

Ze současných určitě Kian Soltani, Michal Kaňka, Mischa Maisky, z minulosti Mstislav Rostropovič, Jacqueline du Pré a tak dále.

O čem sní čtrnáctiletý teenager?

Být dobrým cellistou, těšit se a rozdávat radost z hudby, zahrát si se slavnými orchestry a výbornými muzikanty v nádherných sálech po celém světě a zároveň žít v klidu někde na vesnici a vybudovat si takové zázemí, jaké máme teď s našimi rodiči.

Foto: Archiv rodiny Mráčkových