„Dnes jsou všichni skladatelé schopní si noty sami „vyrábět“, tedy sázet v notačních programech a korigovat.“

„Nedám dopustit na ZUŠky, na celý ten úžasný systém, kdy profesionální hudebníci profesionálně učí hudbu děti a kultivují tím celý národ.“

„Třeba se vydávání not promění v jakési virtuální licencování bez přítomnosti jakéhokoli papírového vydání.“

Nakladatelství Bärenreiter Praha existuje 30 let a patří do mezinárodní nakladatelské sítě značky Bärenreiter.  S více než třemi tisíci aktivními tituly ve svém katalogu je celosvětově největším dodavatelem notových materiálů české hudby. Vydává hudbu českých autorů od baroka až po současnost, zaměřuje se na vědecko-kritické edice a nabízí i pedagogickou a instruktivní literaturu pro téměř všechny tradiční nástroje. Je také významným zprostředkovatelem provozovacích notových materiálů pro orchestry, sborová tělesa, divadla a festivaly a zastupuje i řadu zahraničních nakladatelů. I takový velikán ve svém oboru má ale v důsledku Covidu-19 citelné až existenční problémy. V RozhovoruPlus je podrobněji rozvádí šéfredaktorka nakladatelství Bärenreiter Praha Eva Velická.

Jak poznamenal uplynulý rok nakladatelství vydávající noty? Zdá se, že umělci pilně cvičí nové věci do zásoby a nahrávají, když nemohou koncertovat. K tomu potřebují noty. Týkají se tedy i Vás existenční potíže, které vnímáme napříč uměleckou sférou?

Co říct! Uplynulý rok poznamenal nejen vydávání not, ale i samotnou existenci institucí našeho typu. Hudební nakladatelství je přirozeně svázáno s hudebním životem a provozem, proto se problémy, kterým čelí nyní celá kultura, dotýkají přímo i nás. Zhruba polovina příjmů nakladatelství tvoří pronájem provozovacích materiálů orchestrům a operním domům a jejich činnost je nyní pozastavena či výrazně zredukována, takže propad v této oblasti je obrovský. V půjčovním oddělení měli kolegové kupodivu hodně práce, ale bohužel velmi smutné, protože museli stornovat smlouvy a objednávky, orchestry ve velkém vracely půjčené materiály a rušily projekty. Samozřejmě, v době, kdy všichni řeší existenční problémy, se výrazně snížil i zájem o nákup not. Hudba, potažmo noty se staly něčím zbytným, co nikoho nezajímá. V důsledku toho všeho bylo bohužel udržení chodu celého nakladatelství v plném provozu nemožné, takže fungujeme už téměř rok v omezeném režimu, z velké části pracují kolegové z domova. V edičním plánu jsou rozpracované a naplánované projekty, na které se náhle nedostává redakčních kapacit. Všichni jsme byli zvyklí pracovat na celý úvazek a náhle nemůžeme, takže vydání titulů různě přesouváme a máme pořád pocit, že v té zkrácené době nelze nic stihnout. Bohužel se musíme přenastavit i „v hlavě“ a pochopit, že místo čtyřiadvaceti titulů ročně vydáme jen dvanáct. Omezení provozu nakladatelství je ovšem věc, která neznamená jen zkrácení úvazků, je to věc nastavení fungování celé firmy. Nakladatelství pracuje běžně s tím, že do nově vznikajících projektů investuje v počátku kapitál a počítá s tím, že zhruba do čtyř let se investice začne vracet. Teď jsme ovšem v situaci, kdy nemůžeme čekat čtyři roky na to, až se nám kapitál vrátí a zhodnotí, protože bychom mezitím neměli na základní chod nakladatelství. Tato skutečnost tak také zásadně ovlivnila ediční plánování. Nyní si nemůžeme dovolit plánovat v dlouhodobém horizontu a rozhodně si nemůžeme dovolit jít do nejistých projektů, protože nevíme, jak na tom budeme finančně za půl roku. To celé pak zase zpětně působí na autory, editory atd. Je to prostě všechno propojený kruh, který se nyní stal jakýmsi vírem, který všechny stahuje dolů.

Propad pro vás určitě představuje prodej učebnic do škol, když se už rok neučí, ne?

Vaše úvaha je naprosto přirozená a správná. Překvapivě je to ale naštěstí jinak. A málem mě to dojímá k slzám… My prodáváme instruktivní hudební literaturu využitelnou především při výuce v ZUŠ a na tomto poli jsme velký propad naštěstí nezaznamenali, v prodeji některých produktů došlo dokonce i k mírnému nárůstu. Já nedám dopustit na ZUŠky, na celý ten úžasný systém, kdy profesionální hudebníci profesionálně učí hudbu děti a kultivují tím celý národ. Snažíme se proto této oblasti výrazně věnovat a v posledních letech kontinuálně přinášet nové nástrojové školy i jednotlivé tituly, které zaujmou učitele i žáky. Loni jsme například vydali nový koncept výuky přípravné hudební výchovy na ZUŠ či hudební výchovy 1. tříd základních škol s názvem Planeta hudba a i přesto, že všechny akce a semináře, kde jsme měli titul prezentovat, byly zrušeny a výuka probíhá většinou jen online, byl zájem o nový titul veliký a hudební pedagogové prokázali svou nezdolnost a zájem o novinky v oboru navzdory momentální situaci.

O co je mezi hudebníky zájem, o jaké notové tituly?

Vlastně bych mohla pokračovat v předchozím tématu. Velký zájem je v českém prostředí o vybrané pedagogické tituly, zmíním například úspěšnou řadu flétnové školy Jana a Evy Kvapilových Flautoškola. V zahraničí je největší zájem o urtextové edice českých klasiků. Je jasné, že tato díla jsou mnohdy už dávno dostupná, často i ve více edicích. Výzvou je ale přinést co nejlepší edice, vytvořené na základě nového zhodnocení pramenů, které dostojí těm nejvyšším filologickým nárokům a zároveň osloví praktické hudebníky. V tomto je Bärenreiter světovou špičkou.

Je naopak něco, co se z hudebních titulů už skoro neprodává?

Tituly, které se neprodávají, prostě po letech, až se doprodají, vypadnou z prodejního katalogu a z nabídky nakladatelství.  Některé tituly vydané dříve se tiskly ve velkých nákladech, které dnes už u klasické hudby nejsou myslitelné, a nyní tak leží tato vydání na skladě s prodejem třeba pěti kusů ročně. V tomto případě je pak titul z hospodářského hlediska spíš zátěží, protože skladování něco stojí a v běžných provozech by se zbylý náklad skartoval. U nás se snažíme tomuto „konci“ většinou zabránit a třeba zkusit oslovit přímo skupinu možných zájemců. Co se tedy neprodává?  To, co je zastaralé, drahé nebo zaměřené na příliš úzkou cílovou skupinu. Čili to jsou například překonané pedagogické tituly a řady, které dnes už neobstojí v konkurenci nových nástrojových škol, a nepřeberného množství nabídky na internetu. Jsou to bohužel také třeba tematické katalogy děl významných skladatelů, ale i komorní díla neobvyklého obsazení.

Co soudobí autoři, jaké mají možnosti, pokud chtějí svá díla dostat k umělcům? Je podmínkou jejich vydání, nebo jsou i jiné cesty, myslím oficiální, samozřejmě?

Myslím si, že vydání skladby u nakladatelství není dnes nutnou podmínkou pro její provozování, tak jak tomu bylo dříve. Dnes jsou všichni skladatelé schopní si noty sami „vyrábět“, tedy sázet v notačních programech a korigovat. Skladatelé nechtějí psát do šuplíku, a proto aktivně komunikují s hudebním světem a nenechávají to pouze na nakladatelích, což je správné. Umělci či instituce tak mají přímé napojení na skladatele a mohou si díla objednat přímo u nich, aniž by k tomu potřebovali nakladatele. Zvláště pokud se dílo provede jen jednou, dvakrát, jak tomu často bývá u soudobé hudby, kde je zvýšená poptávka po premiérách, nedává angažování nakladatele velký smysl. Pokud se nakladatel do tohoto procesu zapojí, cílem je, aby se dílo provozovalo vícekrát a vložené investice se všem stranám vrátily. Role nakladatele tedy už nespočívá primárně ve výrobě a vydání not, ale spíš v zastupování, přičemž nakladatel nabízí především svou distribuční síť a své kontakty. Z tohoto důvodu zastupují dnes klasická hudební nakladatelství spíše menší počet soudobých autorů, na které se soustředí a jejichž podporu chápou často také jako marketingovou záležitost, než věc, na které se musí nutně vydělat.

A jaký je tedy u vás ve vydaných titulech poměr mezi klasiky a žijícími autory?

U nás jistě převažují „klasikové“, ale počet žijících autorů je také úctyhodný. Momentálně se nezaměřujeme na vydávání tzv. soudobé klasické hudby z výše zmíněných důvodů. Se soudobými skladateli ale spolupracujeme jako s editory nebo jako s autory instruktivní literatury, kterou dokážeme prodat i ve větším počtu. Velké oblibě se těší například nedávno vydaná alba Petera Grahama, Emila Hradeckého, Lukáše Sommera či Jakuba Metelky. Kvalitní originální hudba v krásně vybavených edicích a doprovázená online nahrávkami patří vedle kritických a urtextových edic k naší další nové tváři.

Jaké možnosti má v moderní době hudební nakladatelství, které vydává noty? Co se pro vás mění s pokrokem technologií?

Ve výrobě jsme se samozřejmě zcela zásadně posunuli od mechanického sázení k elektronické podobě, od papírových výstupů k digitálním, od letákové propagace k virtuální… Ale například v případě náročných filologických projektů, jako je vydávání kritických edic, zůstává velká část práce stále stejná. Pomocí nových technologií si lze usnadnit některé kroky procesu výroby, ale základní podstatu ediční činnosti nahradit nelze. Pokud chceme zjistit a snažit se zprostředkovat to, co bylo skutečně skladatelovým záměrem, je naší jedinou šancí ponořit se do díla skladatele a do doby, ve které žil, a konfrontovat ji s dnešními požadavky provozovací praxe. Editorovi a redaktorovi tak nezbývá než mnoho měsíců pracovat s prameny, sedět nad notami, korekturami atd.  Na druhou stranu, na podobě výstupů se jistě čím dál více bude odrážet vývoj technologií a používání nových platforem v hudební praxi. Všechna hudební nakladatelství se s tím musejí srovnávat a investovat do vývoje nových technologií.

Je nebo chystá se momentálně v tuzemsku nějaký větší nakladatelský projekt, než je postupné vydávání kritické edice děl Martinů?

Máte pravdu, souborné kritické vydání děl Bohuslava Martinů je skutečně momentálně tím největším českým hudebním nakladatelským projektem. Díky Nadaci a Institutu Bohuslava Martinů můžeme realizovat tento náročný projekt, v němž je po dobu asi padesáti let plánováno vydání desítek svazků. Zatím jsme připravili devět obřích svazků, které jsou vysoce oceňovány cenami i recenzemi, což ale bohužel neznamená, že bychom neměli problém s odbytem tak exkluzivních produktů. Doba pro tyto projekty už není zdaleka tak příznivá jako před dvaceti, třiceti lety, kdy by si všechny světové významné hudební instituce takovou ediční řadu samozřejmě subskribovali. Dnes se k dlouhodobým výdajům nechce a nemůže zavazovat skoro nikdo. Doufám, že překonáme těžkou dobu a Martinů se dočká reprezentativního souborného vydání, které opraví dosavadní chyby a doplní kompletní skladatelův obraz.

Jste součástí tradiční německé značky, která byla založena už v roce 1923, mají i mateřská firma a zbylé pobočky problémy? Liší se hodně německé, britské, švýcarské, newyorské a české prostředí co se týče zájmu o noty?

My jsme kromě mateřské firmy v Kasselu jediným dalším nakladatelským domem značky Bärenreiter, ostatní pobočky jsou pouze distribučními body. Bohužel, v celém světě je situace obdobná, zájem o nákup not zásadně klesl, což je o to smutnější, že před koronavirem zažíval prodej not po krizi slibný nárůst.

Jak vidíte budoucnost nakladatelství?

V dnešní době si nemůžeme být jisti podobou, v jaké budou noty v budoucnosti vycházet, ani tím, jestli vlastně půjde o vydávání či pronájem not v dnešním slova smyslu. Třeba se vydávání promění v jakési virtuální licencování bez přítomnosti jakéhokoli papírového vydání Forma není podstatná, nakladatelství musí být připraveno formu i svůj účel přizpůsobit hudbě! Tím myslím potřebám všech, kteří se hudbou zabývají, ať to jsou autoři, profesionální hudebníci, instituce, učitelé, studenti či děti. Hudební nakladatelství by jim všem mělo poskytovat servis, nápady a pokusit se je někam posouvat.

Foto: Archiv E. Velické