„Televize obecně během pandemie mají rekordní sledovanost, ale přirozenější je, když lidé speciálně za kulturou můžou jít osobně.“

„Věříme, že přenosy opět brzy nahradí živá a vlastní zkušenost diváků přímo na místě v sálech.“

„Přenášet ve větší míře živou kulturu je spíš věcí doby covidové.“

Televize prožívají zlaté časy. Zejména pokud jde o kulturu, zůstávají vedle streamů na internetu, a samozřejmě vedle oficiálních nahrávek, jediným možným pódiem. ČT art vlivem pandemie připravuje divákům program přechodně posílený o koncerty a divadla a také historickou novinku, operní premiéry domácích scén, které se odehrávají pouze prostřednictvím obrazovek, bez diváků v hledišti. Tak jsme mohli vidět pražského Rigoletta, v pondělí se můžeme těšit na brněnského Oněgina, na 24. dubna je ve Stavovském divadle přesunut Don Giovanni, o kterého jsme kvůli zpřísnění opatření přišli v březnu… Další budou následovat. Jak ale v RozhovoruPlus říká ředitel ČT art Tomáš Motl, přirozenější je, když lidé speciálně za kulturou můžou jít osobně a televizi mají pouze jako jednu z alternativ.

Online prostor a televize se teď staly jediným zdrojem kultury, jak doba covidová změnila dramaturgii ČT art?

Musíme se vrátit o rok zpět, kdy se kultura prakticky zastavila. My jsme na to okamžitě zareagovali a posílili vysílání živého umění tak, aby diváci nepřišli o zážitky, za kterými najednou nemohli. Na ČT art se od začátku střídají umělecké žánry i jejich forma a jsou v nějakém vyváženém poměru a vztahu vůči sobě. Živé přenosy tam patří, ovšem hrají přece jen jinou roli v okamžiku, kdy divák má možnost sledovat živou kulturu v jejím přirozeném prostředí. Když se situace změnila, předělali jsme program prakticky ze dne na den. A naše publikum to velmi ocenilo. Nejdříve jsme zařadili víc záznamů nejrůznějších koncertů, divadelních her a oper.. A zároveň začali uvažovat, co bychom lidem mohli přinést naživo, protože takový zážitek, možnost spolu s ostatními sledovat něco, co se děje právě teď, je úplně jiný než se dívat na věc, která se odehrála v minulosti. Takže jsme tehdy z Národního divadla odvysílali třeba balet v rouškách, ze Státní opery benefiční koncert, významnou úlohu sehrála i Česká filharmonie, se kterou jsme začali spolupracovat na charitativních přenosech … a v tomto duchu jsme pokračovali až do konce první vlny. V rámci té druhé jsme pak navázali. S Českou filharmonií jsme rozjeli cyklus čtyř koncertů o adventních nedělích, ve spolupráci s Národním divadlem v Praze jsme například připravili vánoční dárek v podobě přímého přenosu Louskáčka, což je představení, které je vždy o svátcích vyprodané. Vypadá to jednoduše, ale pořídit profesionální přenos není samozřejmé ani jednoduché. Například je třeba přesvědčit divadlo nebo koncertní těleso a domluvit se s ním. Ne každému se totiž chce do přímého přenosu bez diváků. Navíc někdy musíte pracně shánět práva. Mimochodem vloni jsme vysílali dvě stě osmdesát přenosů či záznamů živého umění a chceme v tom pokračovat. A dál přenášet živě živé umění lidem domů, dokud bude kultura zavřená. A také do té doby, dokud nám na to vystačí finance. ČT art má svůj daný rozpočet a v rámci toho se musíme pohybovat. Můžeme dělat jen tolik věcí, na kolik máme.

Takže současnou programovou nabídku berete spíš jako přechodnou záležitost po dobu covidu a souvisejících uzavření? Nebo některé platformy zůstanou, i až se živá kultura opět obnoví? Třeba pro lidi, kteří z nějakého důvodu do divadla nebo na koncert nemůžou?

Živé umění budeme vždy vysílat, ale musíme se rozhodnout, na kolik to bude formou přímých přenosů a nakolik formou záznamu. Já třeba z diváckého hlediska na živé vysílání nedám dopustit, zatímco spousta tvůrců, umělců, interpretů preferuje profesionálně odvedený záznam, protože vědí, že v rámci přímého přenosu se může stát spousta chyb, které už potom nevrátíte. Samozřejmě přímých přenosů děláme i v době „necovidu“ hodně a nemluvím jenom o českých projektech. Pro diváka to znamená vždy pocit výjimečnosti, že se mohou podívat tam, kam se běžně nedostanou a třeba takový červencový přenos Koncertu z Paříže pod Eiffelovou věží patří každoročně k těm nejúspěšnějším. Ale ptala jste se, jak budeme řešit program, až tato doba přejde, a doufám, že to bude brzy. Myslím, nebo spíš doufám, že lidé opět budou chodit běžně na koncerty a do divadel. Přenášet tedy v nějaké přehnané míře živou kulturu, zvlášť je-li bez publika, je opravdu spíš věcí doby covidové. Věříme, že to opět nahradí živá a vlastní zkušenost diváků přímo na místě v sálech. A my uvidíme. Musíme zvážit naše finanční možnosti a vybrat, co dává smysl. Abyste měli téměř veškeré potenciální diváky doma, před televizí, to je přechodné a skončí to. Speciálně artové publikum má totiž tisíce zájmů a, pokud se kultura opět otevře, lidé utečou spíš do sálů, než aby seděli u televize. Ale to samozřejmě platí hlavně o větších městech. Pro kulturní diváky z menších regionů bývá ČT art často jednou z mála možností, jak se k živé, byť zprostředkované, kultuře dostat.

Do jaké míry jste manažer ČT art a do jaké i dramaturg? Vzhledem k vaší předchozí práci vás to musí lákat..

Na dramaturgii jsou tady lidi a já bych nerad někomu bral míru zodpovědnosti, která je s tím spojená (směje se). Já jsem si úlohu dramaturga kdysi prožil hlavně u dokumentů a myslím, že je dobré vyzkoušet si v životě víc věcí. A programová dramaturgie u nás v ČT art je trochu něco jiného než dramaturgie konkrétního pořadu. Lidé možná netuší, že my do kreativního procesu vzniku většiny pořadů přímo nemluvíme. To je zodpovědností kreativních producentů je jejich dramaturgického týmu. My jim dáváme zadání, stavíme schéma, objednáváme si pořady a pak eventuálně tlumočíme naše připomínky k sestřihům těsně před jejich dokončením. Ale onu kvalitu, kterou očekáváme, musí především ohlídat dramaturgie toho kterého pořadu. My mu pak dáme přidanou hodnotu tím, že pořad zařadíme do nějakého rámce a kontextu. Například k přenosu opery nebo koncertu zařadíme tematický dokument a propojíme ho ještě s předtočeným či živým rozhovorem. Možností je hodně a na českém audiovizuálním trhu je takový televizní kulturní projekt ojedinělý.

Kdo je iniciátorem toho, zda záznam nebo přenos propojíte s dokumentem, zadáte dotočení nějakého rozhovoru a podobně? Jak program vzniká?

My jsme v podstatě objednavatelé televizního obsahu a základním jízdním řádem, který tento obsah definuje, je obecné vysílací schéma. To určuje, v jakém množství a poměru chceme jednotlivé žánry a typy pořadů vysílat. Vysílací schéma obsahuje tzv. vysílací okna a ta už konkrétně naplňují mí kolegové, dramaturgové programu. A to jak premiérami pořadů původních, tedy vyrobených Českou televizí, pořady akvizičními, tzn. nakoupenými většinou ze zahraničí, a pořady archivními. Ale tím to nekončí. Jakmile naplněním oken vznikne konkrétní vysílací týden, porovnáváme ho například s tím, co bude vysílat ČT2, abychom se nedostávali do programového konfliktu, tedy abychom nevysílali nějaký žánr mířený na podobného diváka ve stejný čas. Ale tomu všemu předchází asi to nejdůležitější. Totiž – a teď mluvím o nové českotelevizní tvorbě – že si s velkým předstihem musíme na příslušný kalendářní rok objednat u televizních producentů, neboli u oddělení vývoje, nějaké spektrum pořadů tak, abychom se na jedné straně vešli do ročního rozpočtu a na druhé zachovali dostatečnou pestrost a kvalitu. Víme třeba, a to berte jen jako zjednodušený početní příklad, že máme peníze na deset koncertů klasické hudby, na deset popových koncertů, na jednu operu a na deset divadel. Tento počet si objednáme u producentů a čekáme na jejich nabídku. Producenti mají samozřejmě snahu prosadit co nejvíce svých projektů, a tak nabídka námětů většinou tak desetkrát přesahuje naše možnosti. A my z nich vybereme přesně ten počet, o kterém jsem mluvil. Každý rok se objednávané počty mění a liší se i ceny projektů. Některé přenosy jsou mnohem dražší, takže pak musíme hledat levnější vyvážení, abychom se vešli do zmíněného rozpočtu. Zkrátka je to stejnou měrou o kvalitě i penězích. To od sebe neoddělíte.  

I do toho ale musela zasáhnout doba. teď když si představím, kolik zajímavých dokumentů se točilo dříve a kolik bylo příležitostí.. Ty teď ale nejsou a jen těžko lze umělce zastihnout v akci. To se určitě na natáčení podepíše, ne?

Podepíše, ale doufám, že ne úplně. Pracujeme s delším výhledem. Pokud se nějaká akce nekonala nebo nebylo možné natáčet, máme dvě možnosti – jde-li o koncert, natočit ho buď později, v náhradním termínu, nebo pokud pořadatel akci zruší úplně, tak v rámci ušetřených peněz najít jinou akci, která je finančně i obsahem podobná. U dokumentů je to jednodušší. Natáčení většinou probíhá celoročně a záběry ze soukromí se dají s nějakým omezením pořizovat i v dnešní době. Tak třeba Martin Kubala právě natáčí dokument o Václavu Hudečkovi. Samozřejmě u záběrů z koncertního sálu nezbývá než doufat, že se dotočí třeba v červnu nebo v červenci, pokud se situace rozvoní. Pevně věřím, že ano! Budeme prostě muset počkat a doufat že právě tento dokument stihneme do Zlaté Prahy, kde by měl mít světovou premiéru. Obecně platí, že program se musí popasovat s každou situací tak, aby neutrpěla kvalita. Mezitím můžeme nakupovat špičkové věci ze zahraničí, je tu nepřeberný archiv, spousta hotových věcí na svou premiéru teprve čeká. Pro diváka by se zkrátka v podstatě očividně nemělo nic měnit. A dokumenty, jejichž natáčení se opozdí, odvysíláme také. Pouze později.

Zmínili jsme Zlatou Prahu. Ročník 2020 byl pandemií dost poznamenaný. Dotkl se zejména slavnostního vyhlášení a závěru festivalu. Tvůrci nemohli přijet. Myslíte, že ročník 2021 už bude normální?

Všichni v to doufáme! A všichni se těšíme na osobní setkání, bez kterého je jakýkoliv festival poloviční. Zlatá Praha má velkou výhodu termínu, takže snad kombinace pozdního léta a září, očkování a různých opatření festival umožní. V podstatě už máme postavený program, potvrzenou mezinárodní porotu a všichni se těšíme, že to vyjde. Zlatá Praha loni proběhla a mám z toho velkou radost. Když jsme před rokem v dubnu vyhlašovali soutěž, byla celá země i Evropa sevřená první vlnou pandemie a my měli hrůzu z toho, jestli má vůbec smysl něco pořádat. Měli jsme obavu, že tvůrci, producenti a vysílatelé nebudou mít chuť soutěžit, hradit přihlašovací poplatek a posílat nám své filmy. Ale stalo se něco nevídaného! Nakonec se přihlásil největší počet zájemců – v soutěži se sešla stovka filmů, což je rekord za posledních deset let. Domácí publikum na projekce přišlo, sály byly vyprodané. Jediný lesk mezinárodního rozměru chyběl v tom, že nemohla přijet mezinárodní porota, samotní ocenění ani odborníci z mezinárodních organizací EBU a IMZ, kteří mívají na festivalu svá pracovní zasedání. Vše se muselo odehrát online a závěrečný ceremoniál tím pádem proběhl pouze symbolicky, předtočený ve studiu, a ceny se pak posílaly poštou. Šlo to. Ale co si budeme povídat, v okamžiku, kdy se s lidmi nesetkáte a nevyměníte si zkušenosti, tak to tolik nefunguje. Věřím, že to půjde! Pokud ne, přijde na řadu nějaká záložní varianta. A nezbylo by nám nic jiného, než se těšit na další rok.

Možná je to i znak toho, že kultura, respektive kulturní sféra je připravená. Že nechce ustoupit. A neříkám, že tím hodlá jít proti zdraví lidí. Jen to, že se kultura umí prosazovat..

Určitě! To jste řekla přesně. Já si myslím, že v okamžiku, kdy existují nějaká omezení, ať už jakéhokoliv druhu, vždy vznikne protitlak, který dokáže divy.

A většinou historicky vychází právě z kulturní sféry..

Přesně tak. Takže i my na Artu budeme stále hledat cesty, jak dostat zážitky, ať už živě nebo pomocí záznamu, k lidem. ČT art má tu výhodu a zároveň handicap, že míří na poměrně nesourodé kulturní publikum, takže vedle klasické hudby musí zabírat i šíři ostatních kulturních zájmů, od výtvarného umění přes hudbu rockovou, po architekturu, festivalové filmy v jejich původním znění atd. Máme tu výhodu, že můžeme nakupovat špičkové zahraniční projekty. A na tom stojí od začátku filozofie ČT art, na konfrontaci pohledů a na možnosti srovnávání toho, co se na kulturní scéně děje. Televize obecně během této pandemie mají rekordní sledovanost, ale přirozenější je, když lidé speciálně za kulturou můžou jít osobně a televizi mají za jednu z alternativ.

Ta situace už ale trvá přes rok. Neobáváte se, že to změní nastavení diváka živé kultury, který se řekne: Vždyť není tak špatné dívat se na koncert nebo na divadlo v televizi. Nepoleví zájem, až se kultura opět otevře?

Toho se absolutně nebojím! Vždyť i Vy, která jste sice z oboru, ale jste také běžný divák, přeci musíte pociťovat, jak živá kultura chybí. Hlavně hromadné sdílení, potkávání se, zážitek a na vnímání na vlastní kůži, ta atmosféra. Je skvělé, že se natáčejí koncerty, opery i divadla, že lidé mohou zhlédnout z domova věci, na které by se nedostali, které se už možná nebudou v reálu nikdy opakovat nebo které viděli živě a chtějí si je připomenout. Je dobře, že spousta uměleckých výkonů zůstane navždy zachována v archivu. Nicméně i sebelepší záznam nebo přenos vždy ubere emoce, které vnímáte v reálu. Zajímavé ale je, že spousta divadel se brání živému přenosu nebo záznamu věci, kterou stále ještě mají na repertoáru v domnění, že jim to ubere diváky. Ale statisticky je dokázané, že jim to publikum naopak přivede. Stalo se dokonce, že divadlo už chtělo nějakou inscenaci stáhnout, ale poté, co jsme ji odvysílali, zájem se zvedl a divadlo ji pak hrálo ještě další rok. Touha lidí vidět to, co šlo v televizi, je obrovská.

Do jaké míry můžou takovou službu udělat i některá kontroverzní představení? Teď narážím na lednový přenos premiéry Rigoletta ze Státní opery. Ta inscenace rozdělila diváky i kritiky. Co myslíte, udělá v takovémto případě televizní uvedení dobrou službu?

To, že něco vzbudí kontroverzi, je možná to nejlepší, co může nastat. Nejhorší je, když něco proběhne bez povšimnutí, bez vzedmutí emocí. Ty negativní reakce vznikly spíš kvůli modernímu pojetí té inscenace, u nás na to publikum není až tak zvyklé. I kdyby to bylo sebelépe zazpívané a dokonalé, jakákoliv aktualizace operního představení u nás budí kontroverzi. A s tím nemá ČT art nic společného. Naopak je dobré nabídnout lidem možnost vidět, jakým způsobem se dělají opery v zahraničí. Například i vysíláním oper z prestižních domů či festivalů, připomenul bych nedávno vysílanou Aidu ze Salzburgského festivalu nebo Wagnerova Parsifala, kterého odvysíláme na Velikonoce. V případě vámi zmiňovaného Rigoletta šlo o režii mladé úspěšné režisérky s mezinárodní zkušeností. Spoustu lidí to pobouřilo a už nikdy na tuto inscenaci možná nepůjdou, naopak spoustu lidí, kteří ji na Artu teď viděli, to naopak do divadla, věřím, přiláká. A to, že jsme odvysílali premiéru nové inscenace Státní opery pouze prostřednictvím obrazovek, to vnímám jako něco úžasného a unikátního, což ale lze jenom díky covidu. Mimochodem chystáme další takto pojaté premiéry. Lazebník sevillský byl kvůli opatřením zatím odložen, ale ze Stavovského divadla to bude v dubnu ještě Don Giovanni a z Národního divadla Brno teď na konci března Evžen Oněgin. Divadelní premiéra přenášená televizí je zcela něco jiného a hlavně nového. Všechno zlé je pro něco dobré. Takto aspoň můžeme prázdným divadlům přivést diváky prostřednictvím našeho vysílání. Důležité je, že divadla nebo orchestry a samotní umělci tak zůstávají v povědomí publika. Nehledě na to, že lidi od kumštu potřebuji aspoň nějakou zpětnou vazbu, třeba i po televizním přenosu. I když hráčům při něm příliš svítí naše světla do očí a oni špatně vidí na noty (směje se). Ale to říkám jen pro odlehčení, situace umělců je teď velmi těžká. Materiálně i duševně. A i ti, kteří nějakým způsobem vystupují, vám řeknou, že pokud hrajete pro prázdný sál, tak emoce jsou poloviční. Třeba Jakub Hrůša kdesi veřejně řekl, že se mu stýská už i po smrkání a kašlání, které ho jindy za zády rozčilují.

Umíte si představit další jaro bez Pražského jara, léto bez tradičních festivalů?

Nestrašte. Moc si to představit neumím, na druhou stranu pokud něco takového nedejbože nastane, tak se s tím budeme muset všichni vyrovnat. Nemá smysl lkát. A myslím, že daleko smutnější je, že se mnohým konkrétním lidem nejenom v kultuře bortí profese, jejich celý pracovní život, to je děsivé! Proti tomu to, jestli nějaký festival proběhne ve svém čase nebo později, je samozřejmě velmi nepříjemné a smutné, ale asi ne tak fatální. Naopak ty ztráty, finanční, osobní, emoční, vztahové, existenční – v jejich případě si myslím, že nastává nenapravitelná škoda. Neštěstí v rámci jednotlivých lidských osudů budou daleko horší.

Nezbývá než doufat, že pak lidé nezanevřou na kulturu, když budou řešit zásadní existenční problémy. Doufejme, že jim zbyde čas, energie, chuť a finanční prostředky..

Víte, myslím, že chuť jim určitě zbyde. Mezi lidmi určitě bude méně financí a budou se rozhodovat, za co utrácet. Možná se kultura odsune na druhou kolej, ale to není podstatné. Zásadní roli v tom, jestli lidé budou nebo nebudou chodit do divadel a na koncerty, bude podle mě hrát role zbytkového strachu. Slyšel jsem, že optimistická varianta, kdy lidé opět začnou důvěřovat veřejným akcím, jsou dva roky a pesimistická pět let.

Co teď lidem schází nejvíc? Po čem je u vašich diváků největší hlad a poptávka v rámci kultury?

Poptávka existuje obecně a napříč žánry. A klasická hudba, pokud je kvalitně udělaná a s vynikajícími interprety, hvězdnými jmény, funguje výborně. Ale televize je v tomto svým způsobem nespravedlivá. Pozornost lidí vždy nalákají velká jména. Kvalitní umělec, který ale není tak všeobecně známý, takovou pozornost nepřitáhne. Ale tak to funguje v podstatě napříč žánry a na celém světě. A vy musíte vyvažovat a balancovat mezi dvěma extrémy, kdy při zachování kvality chcete zasáhnout co nejvíce kulturně zaměřených diváků, ale přitom nezapomenout ani na opravdu menšinové žánry a výlučnou exkluzivitu. Nejlepší je kombinace obojího. Teď v době covidu nicméně opravdu existuje zvýšená poptávka po živé kultuře v televizi. Diváci evidentně reagují. Začala se nám objevovat čísla sledovanosti, která byla dosud nevídaná. Je to důkaz toho, že živá kultura lidem chybí.

Jak bude vypadat kultura po době covidové, až bude opravdu všechno v pořádku? Zůstanou některé změny, které jste teď udělali, nebo se vše vrátí do starých kolejí?

Obecně myslím, že umělci zůstanou na sociálních sítích, kde budou komunikovat se svými diváky. Určitě budou dál streamovat, i když jistě ne v takové míře jako v pandemii, ale vždy to bude znamenat lepší dostupnost kultury pro lidi, kteří nemohou třeba ze zdravotních nebo jiných důvodů jít osobně na koncert nebo do divadla. Pokud jde o vysílání, tak na ČT art budeme dál přenášet živé umění ve špičkové kvalitě, ať už domácí nebo zahraniční. Ale podle mě rozhodně neplatí, že streamy zničí živou kulturu. Podobně, jako se dříve říkalo, že televize zničí kino nebo elektronické čtečky vyřadí klasické papírové knihy, a nestalo se to. Lidi potřebují vzájemné sdílení emocí a setkávání se, takže vždy budou do divadla, do kina nebo na koncert chodit a budou kulturu v této podobě potřebovat.

Foto: Česká televize – foto Petr Čepela