neděle, 28 březen 2021 14:05

Svatopluk Sem: Oněgin byl mou jedinou opravdu vysněnou rolí

Autor:

„Vždycky jsem myslel, že Oněgin je o něco pozitivnější postava, než se teď nakonec ukázalo.“

„Při běžném představení lidé nemohou úplně všechno postřehnout, ale u obrazovky – a můžou nás vidět lidé od Ostravy po Aš a mohou to být i kolegové zpěváci – nás všichni uvidí hodně zblízka…“

„Přiznávám, že na Janáčka jsem si zvykal delší dobu.“

 

9188155746

 

Barytonistu Svatopluka Sema zná operní publikum v Brně, Praze, Ostravě… i v Českých Budějovicích, kde studoval a kde měl první angažmá… Má za sebou také pěkné příležitosti a úkoly v cizině. Žije v hlavním městě, ale jak v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přiznává, srdce ho stále táhne na jižní Moravu, odkud pochází a kde jako mladý zpíval s cimbálovkou. Však také zrovna nahrává právě v tomhle žánru desku. Operní árie by na CD natočil také rád, a dodejme, že by si takovou nahrávku už opravdu zasloužil, ale podobné plány zatím vždy skončily na finanční náročnosti takového projektu… V pondělí zpívá Svatopluk Sem v Národním divadle v Brně a v přenosu na ČT art poprvé Oněgina. Vysněnou roli.

V přímém televizním přenosu z Janáčkova divadla vás čeká premiéra nové inscenace Čajkovského Evžena Oněgina. Titulní role. Jak jste se srovnal s ruštinou?

Azbuka mi není cizí. Jsem ještě z té generace, která měla ve škole ruštinu až do osmé třídy, i když jsme asi byli jeden z posledních ročníků. Ale nejsme národem, který mluví plynně rusky, a přízvuky jsou těžké. Při přípravě Oněgina jsme měli s ruštinou vydatnou pomoc, opravovali nám každou malou nuanci, pokud jsme měli něco špatně. I když si člověk myslí, že rusky docela umí, tak to stejně ale nemůže být dokonalé. Podobně, jako když slyšíte například árii Rusalky v podání zahraniční pěvkyně… Jde o to, aby byla přítomna správná nálada a role hezky zazpívaná, ale výslovnost těžko může být úplně dokonalá.

Jsou horší jazyky na zpívání?

Ruština se mi zpívá docela dobře. U italštiny je totéž jasné, jelikož se s ní setkávám častěji. Opery ve francouzštině i v němčině jsou pro mě těžší.

Už jste vlastně někdy zpíval Oněgina?

Ne. Ale shodou okolností moje úplně první role – v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích ještě za studií – byla malá role Zareckého ve stejné opeře. Byl jsem ve třetím ročníku konzervatoře a dostal jsem první příležitost. Už tenkrát jsem si vysnil, že bych jednou chtěl zpívat hlavní roli, Oněgina. Jsem tedy rád, že mě teď konečně potkala.

 

51018964302

 

Opravdu vysněná role? Není to tak, že věcně přijímáte úkoly, tak jak přicházejí...?

Rolí přichází opravdu hodně, ale když někdo říká, že má sen zpívat tu a tu operu, tu a tu roli, tak já jsem opravdu jako jedinou měl právě tuhle. Mým snem bylo zpívat jednou Evžena Oněgina. Přišel jsem teď k němu vlastně ale jako slepý k houslím. Původně se počítalo s Romanem Hozou, ten však odešel z Brna do německého angažmá. Roli jsem proto podědil po něm. Jsem za to rád.

Jak postavu Oněgina vnímáte: jako zápornou, nebo jen jako melodramatickou?

Přiznám se, že jsem si vždycky myslel, že Oněgin je o něco pozitivnější postava, než se teď nakonec ukázalo. Je to studený člověk, znuděný životem, rozmazlený hejsek, který nedokáže navenek projevit city, jeho vnitřní uzavřený svět se projeví, až úplně na konci. Teprve tam dává najevo city.

Nechal vás režisér hlavně zpívat, nebo je režie hodně psychologizující?

Bylo to náročné studium. Pro nás všechny, mluvil jsem o tom i s kolegy. Martin Glaser je především činoherní režisér a projevilo se to v postupu přípravy. Myslel jsem si, že jsme všichni už docela zdatnější herci, ale přesto to jakoby nestačilo. Ale jsem za to rád. Role má opravdu psychologický postup. Až když Oněgin zjistí, že si Taťánu vzal za ženu Gremin, tak se jeho svět zlomí a od toho okamžiku se projeví Oněgin plný emocí, lásky a touhy.

Tohle zahrát a zazpívat asi není legrace...

Není! Máme všichni velmi silný pocit vnitřní zodpovědnosti, abychom to vše opravdu dokázali předat. Zvláště v přímém televizním přenosu...

 

51018871056

 

Je přítomnost kamer ještě více zavazující?

Při běžném divadelním představení lidé z větší dálky nemohou úplně všechno postřehnout, ale u obrazovky – a můžou nás vidět lidé od Ostravy po Aš a mohou to být i kolegové zpěváci – nás všichni uvidí hodně zblízka… Také mám řadu kamarádů mluvících rusky, kteří se na přenos těší. Tak jsem zvědav, co tomu řeknou… I po stránce ruštiny. Naši jazykoví koučové nás během zkušebního procesu občas i pochválili a některá slova byla určitě už téměř perfektní. Já osobně mám ale třeba problémy s měkkým „l“.

Mimochodem, ruských oper se v našich divadlech příliš mnoho nehraje, viďte?

V ruštině jsem zpíval ještě Jeleckého v Čajkovského Pikové dámě, také v Brně. A jinak možná už nic.

Zeptám se ještě jednou: Přináší televize větší nároky, nápor…? Větší trému?

Ano, bude to vypjatější. Já osobně to mívám tak, že než vyjdu na jeviště, jsem nervózní, ale potom na scéně už se trochu zklidním. Mám to tak vždycky.

Pro váš zpěv je charakteristické, že krásně deklamujete. Záměrně, nebo je to mimoděk? Je to věc školení, nebo dar, danost?

Už jsem o tom často přemýšlel... Podívejte, já zpívám, jak zpívám. Nepracuju nějak zvlášť na tom, že bych si řekl, teď budu velmi dobře vyslovovat. Tak to není. Mám to tak asi dané. Možná je to i tím, že jsem se v mládí hodně věnoval folklóru, zpíval jsem v cimbálové muzice. Bohudíky je to tak. A nebo i bohužel, pokud se stane, že člověk zapomene kousek textu, že něco splete, přehodí slova. I to se stane. Normálně by si toho asi nikdo nevšiml, ale díky tomu, že – jak říkáte – dobře deklamuji, tak se mi stává, že mi pak někdo řekne: ty jsi tam nezazpíval to a to, ty jsi vynechal slovo... Má to prostě své nevýhody.

 

Carostrelec

 

Ale i výhody. Z hlediska posluchače určitě...!

Pravda, často mi říkají: tobě jedinému bylo opravdu rozumět...

V Brně jste častým hostem. Vracíte se rád?

Jsem z jižní Moravy, pocházím z Velkých Bílovic. Jsem tady rád a mám tady srdce. Žijeme se ženou a dítětem sice v Praze a Prahu mám taky moc rád, ale Morava mě táhne. V Brně mám hezké nabídky, hezké role. V Janáčkově divadle je příjemná práce, jsou tu skvělí lidé, je to jedno z mých nejoblíbenějších divadel. V současné komplikované době se v Praze řada premiér pořád překládá. Mám dojem, že v Brně je teď lepší práce.

Otázka na Brno samozřejmě směřuje i k Janáčkovi. Jak ten se vám zpívá?

Přiznávám, že jsem si na Janáčka zvykal delší dobu. Když jsem se s ním poprvé setkal – to byla Věc Makropulos uvedená v Ostravě koncertně s Evou Urbanovou v hlavní roli – tak se mi tolik nelíbil. Ale nakonec, když už Janáčka člověk zpívá víckrát, tak najde k němu klíč, pak se to i snáze učí… a člověk zjistí, jak jsou to opravdu nádherné věci. Zrovna Věc Makropulos rozhodně ano. Možná jsem k Janáčkovi dozrál… Její pastorkyňa a Věc Makropulos jsou pro mě jedny z nejhezčích oper. Jenom škoda, že toho zrovna v Jenůfě baryton moc nemá... Dělal jsem Janáčka několikrát i s Jiřím Bělohlávkem a byla to nádhera.

A Revírník v Příhodách lišky Bystroušky?

Liška se hezky zpívá, je melodičtější, není tak náročná. A Revírník je příjemná role. Lišku mám rád. Její závěrečná scéna, to je prostě nádhera...!

 

liska

 

V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě jste zpíval Smetanu...

Ano, Kalinu v Tajemství. A teď mě v Ostravě čeká v květnu a v červnu zkoušení opery Hubička...

Česká opera je vám blízká.

Ano, hodně. Zjistil jsem, že mi role od Smetany a Dvořáka opravdu sedí, mám je rád, vyhovují mi hlasově i polohově, cítím se v nich pohodlně a dobře. V Národním divadle jsem zpíval v Daliborovi krále Vladislava. To je přece nádherná role!

Do pražského Národního divadla se přicházívalo na vrcholu kariéry. Byla to čest, ten nejkrásnější životní úkol a příležitost... Vnímá zlatou kapličku tímto způsobem ještě vaše generace? Nebo už tenhle patos vyvanul?

Už je to jinak. Řekl bych, že do Národního divadla se berou stále mladší a mladší lidi. Nemyslím, že je to úplně správně. I když jsou skvělí. Když jsem dělal já poprvé konkurz do Národního divadla – bylo mi asi sedmadvacet – tak jsem si říkal, zkusím to. Šéfem opery byl tehdy Josef Průdek. Samozřejmě, že mě nevzali. Ale dostal jsem dopis, kde mi psal, že nejde o hlas, ten by všechno zazpíval a bylo by to hezké, ale jde o to, že jsem ještě nevyzrál… Jsem za to rád. Člověk potřebuje získat zkušenosti. Mladý zpěvák by se měl nejdříve dostat do nějaké formy, měl by zpívat na oblasti... Měl by získat herecké a pěvecké zkušenosti, trošku dozrát… a Národní divadlo by mělo být meta, kde ukáže maximum, které se během života naučil. Tohle od té doby už vymizelo… Úplně mladá ambiciózní umělecká generace se mnou ale asi souhlasit nebude…

 

libuse

 

Zpěváci většinou hovoří o rozdílech, jak se cítí v opeře a jak na koncertě. V divadle se sólista schová do role, na koncertě je víc sám za sebe… Platí to? A jakou roli hraje pocit z orchestru, který je v divadle pod vámi a na koncertě za vámi, kde vás ale i tak více či méně kryje...

Tak velký rozdíl to zase není. Na koncertech je člověk víc soustředěný, je víc odkrytý publiku, jakákoliv menší nuance je vnímána detailněji, jinak než v divadle. Ale při představení přichází zase řada jiných aspektů, člověk musí nejen zpívat, ale také hrát, musí vědět, odkud a kam přijde a tak dále… Asi neexistuje jednoznačná odpověď.

Nepřinesla vám současná doba možnost něco natočit? Paradoxně něco takového, co by za normální situace asi nikdy nevzniklo?

Jak jsem z té Moravy, tak vznikl takový nápad... U nás ve Velkých Bílovicích mě znají i z opery, ale jak jsem se tady věnoval hodně folklóru a zpíval s cimbálovkou, tak mě znají především z téhle oblasti, ve které jsem začínal. Domluvili jsme se, že pro Velké Bílovice natočím CD s cimbálovou muzikou. Rozjeli jsme to, natáčeli už ve studiu, jsme asi v půlce… Točíme oblíbené, ale i některé neznámé písničky.

Jste hlavní sólista?

Ano. Zatím to vypadá velmi pěkně! – Jinak jsem měl rozjednáno několik projektů, i nějaké přenosy, ale všechno odpadlo.

Folklor je prima věc, co ale nějaké nahrávky operní?

Strašně rád bych, ale finančně jde o moc těžkou věc. Sehnat sponzory, orchestr… Je to hodně drahé. Něco bylo rozjednané už před dvěma roky, měl jsem vybraný repertoár, chtěl jsem natočit árie z českých oper i nějakého Verdiho árie... Takový mix árií, ale nedopadlo to bohužel… Skončilo to právě kvůli finanční náročnosti celého projektu.

 

Lazebnik-sevillsky

 

Když nezkoušíte, nezpíváte, nepracujete…

…ale já pracuju. Bohudíky za práci, která teď je, že člověk nemusí sedět doma, i když je doba tak hrozná.

Já se nicméně chtěl zeptat: když nezpíváte, nepracujete, jakou hudbu posloucháte? Zkoumáte světové operní nahrávky?

Ani ne...

Tak folklorní?

Spíš poslouchám moderní hudbu. Vracím se i k nějaké z mládí. Třeba k Depeche Mode, U2, The Cure... Klasiku vlastně ani ne, té mám během roku dost.

Vraťme se tedy ještě jednou ke snům. Oněgin byl vysněnou rolí. Máte ještě nějakou podobnou, nebo už jsou všechny sny splněné?

Spíš jde o to, že jsou role, které bych rád zpíval, ale zároveň vím, že je zpívat nebudu. V Tosce, v Rigolettovi, v Othellovi… Neříkám „nikdy“, ale vnitřně zatím necítím, že bych je mohl dělat. Už jsem takové nabídky dokonce dostal, ale vždycky jsem je odmítl.

 

9188158772

 

Foto: archiv Svatopluka Sema, Patrik Borecký, Ilona Sochorová 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.