„Rusalka? Dvořák nenapsal skutečnou pohádku, ale docela vážnou operu se smutným příběhem.“

„Nechci hrát dobré, nebo špatné. Takovéhle rozdělení v životě neexistuje. Každý z nás má v sobě obojí.“

„Wagner přichází s velkým kladivem a nutí vás, abyste ho milovali.“

Německý barytonista Thomas Johannes Mayer už řadu let patří k významným evropským sólistům, zejména v operách Richarda Wagnera a Richarda Strausse, ale i Giuseppe Verdiho a dalších autorů. Na letošním festivalu v Bayreuthu účinkoval jako Amfortas v Parsifalovi, také letos debutoval jako Sir John Falstaff ve Vlámské opeře v Antverpách a Gentu… V Deutsche Oper v Berlíně a v Královské opeře Covent Garden v Londýně v současnosti zpívá Telramunda ve Wagnerově Lohengrinovi. A právě v této roli dnes už podruhé v několika dnech hostuje v pražském Národním divadle. Souběžně se nicméně připravuje na svou první Rusalku. Bude zpívat Vodníka – a bude to v Paříži.

To je pro nás Čechy samozřejmě zajímavá informace. Kdy a kde máte premiéru?

Jde o návrat inscenace Roberta Carsena. A je to v Opeře Bastille. Mám radost za tuto příležitost, opravdu se těším. Rusalka je úžasná, nádherná opera.

Je po Evropě hodně známá?

Myslím, že mohu říci, že ano. I v Německu ji můžete vidět na mnoha místech a árie o měsíčku je asi jedna z nejslavnějších v klasické hudbě…  

Máte v německé literatuře nějakou podobnou postavu, jako je Vodník?

Nejsem si jistý… Máme samozřejmě pohádky, ale v operních námětech ne. Rusalka je navíc opravdu velmi zvláštní kus, protože Dvořák nenapsal skutečnou pohádku, ale docela vážnou operu se smutným příběhem. Nemyslím, že máme něco podobného.

Takže jde o váš první kontakt s touto operou?

Ano, úplně.

Vzhledem k různým rolím, které zpíváte, se vás vlastně musím zeptat, jestli jste baryton, nebo spíše basbaryton. Zdá se, že byste mohl být to i ono…

To je docela přesné. Nemohu říct, že s tím mám nějaký problém. Jsem hodně flexibilní. Mám vysoké tóny, takže můžu vlastně skoro snadno zpívat vysoko položené party. Zpíval jsem Einsteina v Netopýrovi, což je i pro baryton dost vysoko, ale zároveň mám ve svém hlase k dispozici i hodně hluboký rejstřík a tmavé barvy, takže opravdu můžu zpívat obojí. Ale úplně nejdůležitější pro mě je dostat se dovnitř role, to znamená pokusit se zachytit její smysl a identifikovat se s postavou, kterou hraju. Právě to je pro mě důležitější než uvažování o tom, jestli jsem bližší pro nějaký hlasový obor, nebo pro jiný. Pro mě je hodně důležité, jestli se mi charakter postavy líbí, nebo nelíbí.

Postavy, které zpíváte, jejich charaktery, mají poměrně široké rozpětí, Jsou až protikladné. Bůh Wotan – a proti němu komický rytíř Falstaff…

V roli Wotana jsem asi nejvíc doma. A zpíval jsem ho už ve více než dvou stech šedesáti představeních. Falstaff je také hodně zajímavý, ale není to ve skutečnosti opravdová buffo role. Je to postava ambivalentní, protože také dost tragická. Ano, vždycky můžete najít nějaké podobnosti, ale když jdete opravdu do hloubky psychologických aspektů role, do samé podstaty role, tak potom se dostanete k opravdu velmi jedinečným stránkám postav – a to mě opravdu hodně zajímá. Tyhle nuance se mi líbí a užívám si je. Opravdu si užívám, když mohu být nějakou postavou na pódiu.

Takže tohle bylo přítomno jako hlavní motivace už na začátku, když jste se rozhodoval, že budete operní zpěvák?

To úplně říci nemohu. Po celý život zpívám. Začínal jsem popem, veškerými možnými typy hudby, jenom klasikou vlastně na začátku ne.

Ale když jste potom šel studovat zpěv…

… tak potom jsem se samozřejmě musel učit, jak opravdu otevřít hlas, jak zpívat legato a všechny tyhle technické věci. To bylo pro mě nové, ale je pravda, že vždycky jsem chtěl také být na scéně a mít radost nebo potěšení z hraní. Dokonce z hraní těch různých špatných chlapíků. Ano, byl to můj cíl, moje vize. Užívat si to.

A umožňovat totéž posluchačům?

Ano, předávat svůj prožitek a radost lidem; ukazovat jim nové aspekty lidských bytostí, které nejsou nikdy černobílé, černé a bílé. Když hraju nějaké špatné chlapíky, tak samozřejmě chci veřejnosti maličko také ukázat, že s nimi může mít i nějakou sympatii. V určitém bodě identifikace s rolí je přítomno i tohle. Mě nezajímá hrát dobré, nebo špatné. Takovéhle rozdělení v životě neexistuje, takhle černobílé, černé a bílé, to nikdy v životě vyhrocené nemáme. Každý z nás má v sobě obojí.

Zpíváte v nejrůznějších divadlech po Evropě a po světě. Je přesto správná otázka, že Wagnerovo divadlo v Bayreuthu je opravdu něco zcela speciálního, naprosto odlišného od všech ostatních divadel?

Pokud opravdu milujete Wagnerovu hudbu, tak potom zkušenost v tomto obzvláštním, naprosto výjimečného speciálním divadle musíte zažít. Zazpívat si tam. Wagner měl vizi, žil pro myšlenku postavit operní divadlo, žil pro ni naprosto naplno a šlo mu o to, aby tam byla naprosto ideální akustika pro zpěváky – aby byli dobře slyšet.

A je to tak doopravdy?

Když jste v publiku, tak to samozřejmě vnímáte. Žádné podobné divadlo na světě není.

A z pohledu nebo poslechu zpěváka?

Když zpíváte v Bayreuthu poprvé, jde o velmi zvláštní zkušenost. Musím říci, že dostáváte zpátky hodně velkou ozvěnu svého hlasu. Máte pocit, že jste v koupelně. Všechno jde zpátky k vám, slyšíte sám sebe skoro na stejné úrovni jako na té, na které zpíváte, což je pochopitelně velmi zvláštní pocit. Musíte si na to zvyknout, ale po dvou třech zkouškách už to potom je docela normální, přivyknete. Prostě se naučíte, jak poslouchat sama sebe.

Takže Wagner byl od začátku Vaší kariéry přítomen hodně silně?

Musím říct, že byl vždycky na mé straně, nebo že jsem já byl na jeho straně. Pamatuji si, když jsem měl první hodinu zpěvu, že jsem na ni přinesl monolog Sachse, scénu Wotanova loučení a monolog Holanďana. Moje profesorka se smála a říkala: „Teď bys měl jít domů a přemýšlet o tom; je absolutně příliš brzo na to, abys tohle zpíval…!“ Bylo mně sotva pětadvacet. Byl jsem trošku zklamán, ale nakonec jsem té kritice porozuměl… Nicméně na konci jsem právě to stejně vždycky chtěl dělat. To je opravdu hudba, která se mně líbí, které rozumím. Ostatně od Wagnera byla i první opera, kterou jsem kdy vůbec slyšel. Bludný Holanďan. O onoho okamžiku – a bylo mi asi jedenáct – jsem měl pocit, že to je to, co chci. Patos, který tahle hudba má… Dojem, který na vás dělá…  Asi to byl takový ten „Aha Efekt“. Aha! Tak tohle je opera…!

A Verdi, Puccini a další?

Samozřejmě, že stejně tak mám rád Pucciniho a Verdiho a Richarda Strausse. Když zpívám Verdiho, tak si říkám – ano, i tohle je způsob, jak komponovat, jak hudbou zachytit psychologické aspekty života – ale je to samozřejmě úplně odlišná možnost, jak tak činit, jak opravdu jít pod kůži věcem. Wagner je jiný. Buď ho prostě milujete, a nebo ne. Wagner vždycky přichází s velkým kladivem a opravdu vás nutí milovat ho. Verdi a Puccini, tedy belcanto, to je něco jiného. M-pa-pa… M-pa-pa… Proč ne. Ale nikdy to nebylo tak silné, aby se mě to dotýkalo tak intenzivně jako Wagner.

Čím to je?

Hudba Richarda Wagnera se mě dotýká mnohem silněji, aniž bych uvažoval o harmonii, o hudbě…

Může to být tím, že hovoříte německy?

Samozřejmě že je to obrovská výhoda – a němčinu mám hodně rád. Němčina, kterou tvořil a psal Richard Wagner, je velmi zvláštní. On často vymýšlel úplně nový jazyk, užíval slova, která by dneska nikdo neužíval a která byla zvláštní dokonce i v jeho vlastní době, v době kdy komponoval. Já jsem romantik a hodně se k jazyku devatenáctého století v německé literatuře vztahuji. Musím říci, že vůbec řeč a jazyk jsou pro mě hodně důležité. Když Wagnera srovnávám s Verdim… Verdi užíval hodně námětů ze Shakespeara. Ale vždycky, když libreta jeho oper srovnáte se Shakespearovým originálem, s původní verzi, tak to vždycky trošku ztrácí. Kvalita řeči a jazyka není opravdu tak vysoká – je to taková spíš konverzační úroveň. Prostě vám to předává příběh a námět, zní to dobře, ale není to v pravém slova smyslu taková krása slov. Na prvním místě je hudba. Wagner to má naopak. Wagner nejdřív vymýšlel své básně a teprve potom k ním přidával hudbu. Obojí pochází od něj.

A jak je to s Richardem Straussem?

Jeho opery jsou expresivnější. Strauss je úžasný skladatel. Kvůli hudbě, kvůli barvám. Jeho hudba je romantická, tradiční, zároveň současná, možná můžeme říci experimentující. Ale nikdy nezašel tak daleko jako Berg ve Vojckovi nebo jako Schönberg. Nikdy neztratil zakotvení v tradici, vždycky byl někým „mezi“. Libreta jeho oper nejsou tak úplně mým šálkem čaje, to musím přiznat, respektive nemají tu sílu jako Wagnerova libreta. Když cituji něco z Wagnera, vím, o které dílo jde. U Straussových oper jazyk takové síly nedosahuje.

V Praze ztvárňujete Telramunda. Patří k vašim oblíbeným, už dlouho zpívaným rolím?

Není úplně tou nejoblíbenější. O deset let později by Wagner takovou postavu charakterizoval jinak. Lohengrin je přece jen ještě dřívější opera. U téhle role opravdu hrozí nebezpečí, že jí uděláte černobíle. Ve třetím dějství už není důležitý. V prvních dvou má docela velké proslovy, je to kladná postava, čestná a poctivá, je zbožný… Podstatné je ale to, co se událo před dějem opery. Telramund miloval Elsu a ještě stále ji miluje, ale byl odmítnut. Zajímavé vztahy, které však na scéně moc ukázat nemůžeme…

Přesto si snad i tuhle roli dostatečně užíváte. A přijedete s ní ještě v únoru?

Ano. Jsem poctěn, musím říct, že Prahu mám moc rád. Je jedním z mých nejoblíbenějších měst. Poprvé jsem tu byl jako dítě, před nějakými pětatřiceti lety. A pak jako mladý člověk, student historie, jsem několikrát přijel opravdu studovat, nejméně pětkrát nebo šestkrát. V Praze cítím, jak byla vždycky propojena s německým živlem. A v době Karla IV. vaše město bylo dynamické, kulturní a humanistické centrum, byla tu první středoevropská univerzita… Praha té doby se mi jeví jako prototyp moderního města. Takže už jsem tu byl mnohokrát na návštěvě – ale poprvé tu zpívám!

Thomas J. Mayer původně vystudoval historii, německou literaturu, hudební výchovu a filozofii a až poté se začal na Hudební akademii v Kolíně nad Rýnem věnovat studiu zpěvu. Po prvních angažmá v Řeznu a Darmstadtu úspěšně debutoval v Městském divadle v Basileji jako Don Giovanni. Brzy si vysloužil uznání za Wotana v Prstenu Nibelungově v Karlsruhe a za ztvárnění titulní role v Hindemithově Malíři Mathisovi. V titulní roli Bergovy opery Vojcek vystoupil v milánské La Scale, kde byl pak v prosinci 2008 obsazen jako Posa v nové inscenaci Dona Carlose. V sezoně 2008/09 přijal angažmá v Hamburské státní opeře. Od roku 2010 je ale na volné noze. Čeká ho Valkýra v Lipsku, Salome v Berlíně, Lohengrin v Londýně, Arabella v Mnichově… a v létě opět Parsifal v Bayreuthu.

Foto: Daniel Jäger a archiv ND