„Pocházím z rodiny, kde je hudba důležitou součástí života.“

„Hodně spontánní byly Žítkovské elegie pro cimbál.“

„Na Mannheim vzpomínám moc ráda.“

Přinášíme rozhovor s další představitelkou mladé generace českých skladatelů – Petrou Čtveráčkovou. Její profesní zaměření je však daleko širší – pro portál KlasikaPlus si se Štěpánem Filípkem povídala o svých studiích, kompozici, hudební vědě, výuce hudby, dramaturgii, projektu Hudebníček a dalších tématech.

Petro, před lety jsme byli spolužáci v kompoziční třídě Radomíra Ištvana na Konzervatoři Brno. Tehdejší přátelství mezi námi i naším pedagogem se později přeneslo do dalších let a dodnes se naše tříčlenná skladatelská skupina „ŠRP“ (Štěpán, Radomír, Petra) setkává na neformálních konferencích u vína. Jaké však byly tvé začátky, kdo tě přivedl k hudbě?

Pocházím z rodiny, kde je hudba důležitou součástí života. Mí rodiče jsou učitelé, takže to bylo velmi přirozené. Maminka mě také od malička brávala na koncerty a můj vztah k hudbě tak byl od začátku velmi pozitivní. V dětském věku jsem také s hudbou zažila jeden velmi intenzivní zážitek, kdy jsme s maminkou byly na koncertě, který probíhal při svíčkách… Tehdy to ve mně neuvěřitelně zarezonovalo…

A kde vidíš kořeny své tvůrčí činnosti?

To bylo tak, v dívčím věku jsem chodila mimo jiné do skautu a tam jsme si vymýšleli takové malé divadelní hry. No a k těm hrám jsme se pokoušeli vytvářet kromě textů také scénu i hudební podklady. Celé mě to moc bavilo a cítím, že někde tam propukly mé tvůrčí počátky.

Předpokládám, že jsi chodila také do hudebky.

Nejprve jsem ve Znojmě chodila do klavíru k Ladislavu Zapletalovi. V pubertálním věku jsem však začala řešit, že bych toho nechala, protože cvičení klasiky nebyl úplně můj šálek kávy. Pak jsem však dostala tip na Elišku Plachetkovou, která měla výuku postavenou trochu jiným způsobem. Hudba a klavír mě tehdy začaly hodně bavit – hodiny byly uvolněné, zaměřené na spontaneitu a improvizaci. To pro mě bylo moc důležité. Z tehdejších pedagogů bych ráda zmínila ještě Kristýnu Dvořákovou, která mě pak mnohem později přizvala ke spolupráci na projektu Hudebníček.

Šla jsi pak rovnou na konzervatoř?

Studovala jsem nejprve gymnázium a na konzervatoř šla až později. Důležitým impulsem bylo asi to, že dva pro mě blízcí lidé – bratranec a tehdejší přítel – skládali, tak mě to tak nějak namotivovalo.

Dostáváme se ke konzervatoři. Radomír Ištvan je silná umělecká osobnost a klade velmi vysoké nároky jak na sebe, tak na své studenty. My dva jsme tehdy dokázali jeho školou projít, ale lehké to nebylo…

Radkův důraz na poctivou kompoziční práci a upřímné analytické zhodnocení je taková jeho metoda. Já byla zpočátku odhodlaná, bavilo mě to, takže jsem tu někdy přímočarou zpětnou vazbu dokázala určitým způsobem vstřebat. Ve druhém ročníku ale přišla krize. Nějakou dobu jsem moc nebyla schopná psát, což nebylo způsobeno Radkovými požadavky, ale mým perfekcionismem. Pak se to naštěstí změnilo, když jsem začala o skladbě přemýšlet jinak. Když si to tak zpětně vybavuji, netýkaly se pak hodiny už jen skladby, ale také širších souvislostí a hlubšího vhledu do zpracovaných témat, celkového i detailního pohledu na věc.

Které své skladby z té doby bys vyzdvihla?

Hodně spontánní byly Žítkovské elegie pro cimbál, to ze mě tak nějak vytrysklo a ráda na to vzpomínám. Mám ráda také svůj absolventský Sextet pro klarinet, marimbu, housle, violoncello, harfu a klavír. To bylo takové barevné tvůrčí období.

Můžu se optat, proč jsi pak šla studovat hudební vědu, a nikoliv skladbu na JAMU?

To bylo trochu jinak – hudební vědu jsem studovala už paralelně s konzervatoří (od třeťáku) právě proto, abych si rozšířila vzdělání. Na akademii jsem se nehlásila, protože jsem měla už jedno vysokoškolské studium „rozdělané“ a skladbu jsem na VŠ studovat nechtěla.

Popíšeš čtenářům svá akademická témata?

Na zpracovávaná témata v průběhu studia jsem měla velké štěstí – prvním takovým mezníkem pro mě bylo zpracování kritické edice 25. symfonie Františka Emmerta, což byla má bakalářská práce. V magisterském studiu jsem se zase věnovala tvorbě Václava Kaprála. To se krásně spojilo s tím, že jsem byla tehdy zaměstnaná v Památníku Leoše Janáčka. Na téma mě upozornil kurátor muzejních sbírek Ondřej Pivoda a práci mi pak vedl vedoucí Oddělení dějin hudby Jiří Zahrádka. Byla to náročná, ale krásná práce, vytahovat na světlo neprávem opomíjeného autora. V současnosti, v rámci doktorského studia, se zase zabývám osudy skladatele Rudolfa Karla, jednoho z posledních žáků Antonína Dvořáka. On byl neskutečně zajímavá osobnost, kromě hudební tvorby byl aktivní v českém protifašistickém odboji, po dopadení gestapem prošel těžkými výslechy a vězením na Pankráci a nakonec zemřel v Terezíně…

Petro, co bys mně řekla o projektu „Hudebníček“?

Tak to je zase trochu jiná poloha mých aktivit. Ráda pracuji s dětmi (momentálně jako učitelka hudební nauky a přípravné hudební výchovy) a projekt Hudebníček cílí právě na ty nejmenší muzikanty. Začalo to tak, že jsme seděly s výše zmíněnou Kristýnou Dvořákovou na kávě a ona mě oslovila s nápadem zinstrumentovat některé didaktické písně její a její kolegyně Jarmily Jordánové. Nadšeně jsem souhlasila a přizvala k instrumentaci také své dva kamarády Lukáše Pavlicu a Stanislava Holbu. Práce na aranžmá písniček pro projekt Hudebníček nás neskutečně bavila, natáčeli jsme je pak ve Slavičíně v takovém sklepním studiu. Sešla se tam tehdy perfektní parta kamarádů, spolužáků autorů i interpretů z JAMU, konzervatoře i hudební vědy a bylo to skvělé, protože z toho vzniklo krásné CD pro děti i rodiče!

Obrovské gratulace k takhle krásnému projektu! Pojďme se nyní posunout k nejaktuálnější tvorbě, konkrétně ke skladbě Střídmost pro sólové violoncello, kterou jsi pro mě nedávno dokončila.

Skladba je inspirovaná jednou ze souboru barokních soch symbolizujících ctnosti a neřesti od Matyáše Bernarda Brauna v Kuksu. Odrazila jsem se jen od dávného nápadu, kdy jsem jednu ze soch (Víra) „zhudebňovala“ pro klavír. Hudební materiál pro Střídmost je však úplně nový. Ráda bych do budoucna vytvořila sérii skladeb podle Braunova cyklu pro různé nástroje, tak uvidíme…

Další dotaz bude trochu z jiného soudku. Zajímalo by mě, jaký je tvůj vztah k souboru Ensemble Opera Diversa a jaká je v jeho rámci tvá role.

Před několika lety oslovil tehdejší dramaturg „Diversy“ Vladimír Maňas studenty hudební vědy s nabídkou spolupráce. Začalo to tím, že jsem pomáhala při organizaci koncertů, pak jsem začala také psát průvodní slovo do programů a částečně se podílela na dramaturgii. Když jsem roku 2018 odjela na stáž do Mannheimu, tak jsem na nějakou dobu vazbu přerušila. Po návratu ze stáže jsem se ke spolupráci vrátila, ale moje role se proměnila. Dnes jsem spíš v pozici jednoho z kruhu programových konzultantů souboru a je to pro mě příjemný koníček. Svým názorem vždy ráda přispěji. Dodala bych, že mě velmi potěšilo, že Diversa mně nedávno zadala zkomponování nové orchestrální skladby, která by měla mít premiéru příští rok.

Tvá odpověď mi přímo nahrává na další dotaz a ten se týká tvého studia kompozice a teorie v Mannheimu.

Na Mannheim vzpomínám moc ráda. Byla jsem v posledním ročníku na hudební vědě a říkala jsem si, že by bylo fajn ještě někam vyjet. Volba padla právě na Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst Mannheim. Původně jsem předpokládala, že hlavní náplní bude studium muzikologie, ale nakonec bylo všechno jinak. Pro mě to bylo jako z pohádky… Zaslala jsem na studijní oddělení dotaz, zda bych si mohla zapsat nějaké předměty týkající se skladby, přiložila jsem několik partitur a za nějakou dobu mi přišla odpověď, že profesor skladby Sidney Corbett mi nabízí, že můžu studovat v jeho třídě. Bylo to úžasné, intenzivní a velmi zásadní období mého života.

Petro, moc děkuji za krásný rozhovor a nedá mně to se na závěr neoptat, kdy uskutečníme další setkání „ŠRPu“ při víně?

Doufejme, že co nejdřív. (smích)

Foto: archiv Petry Čtveráčkové, Fb Craggy Collyde