„Posluchači a diváci jsou na historicky poučenou interpretaci mnohem připravenější.“

„Podařilo se nám zachovat interpretační soutěž v obou letošních oborech. Diskontinuita nás v loňském roce docela trápila.“

„Kdyby se v průběhu festivalu situace zlepšila a bylo by možné oživit účast diváků na některých koncertech, tak to okamžitě uděláme. Pravidla ovšem musí být definována jasně a v předstihu.“

Roman Bělor vede Pražské jaro už dvě desetiletí. Loňský a letošní ročník festivalu je však kvůli pandemie od všech dosavadních zkušeností zcela odlišný. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus ředitel porovnává roky 2020 a 2021, přibližuje způsoby plánování i předpokládané budoucí proměny na mezinárodní hudební scéně a uvažuje také nad zahajovacím koncertem, na kterém 12. května zazní Má vlast jinak: v historicky poučené interpretaci, s dobovými nástroji.

Nebudou letošní úvodní koncert někteří lidé vnímat jako kontroverzní projekt?

Ze Smetanovy Mé vlasti se podařilo nám i dalším pořadatelům udělat už světové hudební dílo, které je uváděno různými orchestry a různými dirigenty, včetně těch nejslavnějších, jako byl například Daniel Barenboim. Za české dirigenty se o její popularizaci ve světě zasloužili v poslední době zejména Jiří Bělohlávek a Jakub Hrůša. Lidé si už, myslím, osvojili, že každý má právo vykládat dílo po svém. Ale pravda je, že výklady se odehrávaly na půdě moderních symfonických orchestru. Toto je poprvé od roku 1996, kdy se zase někdo pokusí navodit zvukovou atmosféru doby premiéry díla v roce 1882. Obsazení je stejné, ale nástroje prošly ohromným vývojem a také se hraje ve větších obsazeních. Vždyť i samo dějiště premiéry, tedy sál na Žofíně, dává důkaz, že se tehdy nemohlo hrát v tak velkém obsazení orchestru jako dnes. Dřevěné nástroje se staly kovovými a tak dále, zvuk je za těch sto čtyřicet let jiný.

Od poloviny devadesátých let, kdy na Pražském jaru dirigoval Mou vlast Roger Norrington se souborem London Classical Players, se změnila řada věcí. Mohlo by to při vnímání letošního koncertu pomoci?

Ano, snaha hledat původní zvukový obraz se rozšířila i na díla klasicismu a romantismu, mnozí apoštolové poučené interpretace staré hudby se postupně posunuli od soustředění na starou hudbu, tedy renesanční a barokní, až do devatenáctého století. Posluchači a diváci jsou na tyto věci mnohem připravenější. Ostatně, před pětadvaceti lety nikoho nenapadlo, že Václav Luks vytvoří v Praze silný abonentní systém populárních a dobře navštěvovaných koncertů historicky poučené interpretace staré hudby. Jeho ansámbl Collegium 1704 si vytvořil základnu příznivců. A není sám: Jsou to také Marek Štryncl, Jana Semerádová a další – nová generace lidí, kteří hledají přístup ke staré hudbě. A někteří z nich zkoušejí i hudbu devatenáctého století. Marek Štryncl uvádí a natáčí Dvořákovy symfonie. To jsou všechno věci, které mění prostředí a náhled, takže si nemyslím, že letošní úvodní koncert vzbudí nějakou kontroverzi. Bude to možná určitý nezvyk. Ale jde přece o jedinečnou příležitost poznat, jak asi tehdy Má vlast zněla!

Co je nejcharakterističtější pro zvuk konce devatenáctého století?

Víme, že moderní orchestry hrají ostřeji, zvedlo se ladění, hraje se ve větších sálech, hraje se víc forte. Těch věcí, které se za sto čtyřicet let změnily, je ohromné množství.

Čekáme o něco intimnější zvuk. Je pro něj vhodný Obecní dům?

Především je v tom ohromná symbolika – je to Smetanova síň! O kapacitu tentokrát nešlo, ta je parametry pilotního projektu snížená zhruba na třetinu. Sál má své akustické vlastnosti, které možná nejsou ideální, ovšem proti Žofínu je Smetanova síň hifi sálem. A jestli by nebylo lepší Rudolfinum? Z provozních důvodů to nebylo možné. Přes všechny změny jsme chtěli zachovat sál, ve kterém úvodní koncert původně, jako každý rok, měl být. Připravujeme ovšem zvětšené pódium a těleso se tak přiblíží divákům.

Prořídlým…

Ano, lidé budou sedět ob řadu a ob místo. Prázdné řady sedadel v sále zůstávají i z akustických důvodů.

Mou vlast měl původně dirigovat Vladimir Jurowski a hrát měl Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin. Počítáte s jejich přesazením do jiného data, nebo to není reálné?

Jsme s orchestrem i s panem dirigentem v kontaktu, ale příští festivaly, a zejména zahajovací Mé vlasti, jsou připravené až na pět let dopředu. Rádi bychom orchestr s tímto dirigentem pozvali, ale buď to nebude Má Vlast, nebo to bude Má vlast, ale třeba až za osm let.

Různé věci se ale mění, odkládají…

Ano, vznikají dominové efekty, věci se překládají. Ale všeho s mírou, prvořadé je pro nás představovat nové a odvážné vize. Festivaly máme poměrně podrobně rozpracované na dva, tři i čtyři roky dopředu, takže prostor pro změny zůstává spíš jenom pro komorní projekty.

Jste s Václavem Luksem nějak nadstandardně v kontaktu, nebo necháváte všechno na něm?

Necháváme to zcela na něm. Víme, že pracuje velmi pozorně se všemi zdroji, zabývá se tématem velmi bedlivě, je velký profesionál a v oboru již doopravdy slavný člověk.

Kolik verzí festivalu bylo pro letošek připraveno?

Bedlivě jsme sledovali vývoj protiepidemických opatření. Ve chvíli, kdy byly jasně dané restrikce, snažili jsme se zachovat z původní verze vše, co je možné. Nepřidávali jsme žádný program, který by nebyl v původním plánu, ale samozřejmě řada programů pod tlakem situace prošla nějakou obměnou. Problémem našich i cizích orchestrů je vynucené zmenšené obsazení, aby nebyla tak velká koncentrace účinkujících na pódiu. Symfonické programy jsme co do obsazení museli trochu zmenšit. A roli hrají roli i takové věci, jako že u nás se situace začala zlepšovat, ale ve stejné době se zase začala zhoršovat třeba v Německu. Takže nakonec Gustav Mahler Chamber Orchestra a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu nemohou přijet spíše kvůli situaci u nich než u nás. Je ovšem nutno dodat, že v Německu mají parametry citlivěji nastavené. Takže považuji za vážnou situaci tu, o které my jsme před několika týdny jen snili…

Velké zahraniční orchestry jste museli obětovat. A u tuzemských?

I tam jsme zmenšovali obsazení, takže jsme například nemohli bohužel udržet provedení oratoria Oedipus Rex od Igora Stravinského na samém konci festivalu. Budeme tedy končit Beethovenovou Pastorální symfonií, kterou jsme s dirigentem Markem Wigglesworthem zařadili záměrně, vhodně rezonuje s aktuálním děním. Festival je maximem možného v dané situaci. Podařilo se zachovat mezinárodní účast, jakou je například belgický soubor staré hudby Huelgas Ensemble nebo rezidence Jörga Widmanna, klarinetisty a skladatele, u kterého objednávají díla mnohé slavné světové instituce.

A on se sem dostane, i když je z Německa?

Věříme, že to klapne.

A pokud se týká Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, tak není třeba ve hře alespoň online přenos z Mnichova, jako se to podařilo z Bamberku při podzimním festivalu Janáček Brno…?

Uvažovali jsme o jejich televizní nahrávce koncertu ze 14. května v Mnichově, ale i ten byl zrušen, oni nemohou hrát ani doma.

Kdybychom srovnávali letošní a loňský festival, jsou organizačně v podobném modu, nebo je letos situace horší? Či lepší?

Určitá podobnost je v tom, že zachraňujeme. Festival proběhne pro diváky jen v omezené míře, ale díky technice budou přístupny všechny koncerty v online podobě. Dbáme, aby technické parametry byly na nejvyšší dostupné úrovni, a to i z toho důvodu, že koncerty budou zachovány jako nahrávky a budou na našem internetu ještě zhruba rok k dispozici.

Co je oproti loňsku jiné?

Koncertů je v podstatě dvakrát tolik. Trochu víc než loni jsme totiž tušili, co se bude dít. Krizové know-how z loňska se nám letos hodí a vyplatí. A co je důležité, podařilo se nám zachovat interpretační soutěž v obou letošních oborech, tedy klavíru a smyčcovém kvartetu. Jen první kola jsme řešili online, poslechy na dálku, protože by do Prahy jinak muselo přijet opravdu hodně soutěžících a porotců, což nebylo reálné. V Praze probíhá teď naživo jen menší část soutěže, ale už standardně s porotou v Rudolfinu. Jsme moc rádi, protože diskontinuita soutěže nás v loňském roce docela trápila. Letos je tedy celkově víc kontinuity a víc zahraniční účasti, která loni byla v podstatě nulová!

Dirigentským debutantem bude letos František Macek. Hodláte v tomto projektu nadále pokračovat?

Jsme rádi, že se daří debuty pořádat, budeme v tom určitě pokračovat. Koncerty s názvem Debut Pražského jara si zachovávají poměrně velkou a stálou přízeň publika. Úplně původně jsme k tomu přistupovali s určitou obavou, ale neměla opodstatnění: posluchače zajímá slyšet někoho a vidět někoho nového! Reflektujeme tak mimo jiné podněty Jiřího Bělohlávka i Libora Peška, který se také přimlouval za šance pro mladé dirigenty, protože sám pamatoval, že po škole nebylo vůbec snadné, aby ho někde nechali dirigovat. Všechny ostatní umělecké obory šanci mají, ale dirigent potřebuje orchestr. Takových příležitostí je z podstaty věcí poměrně málo. Jsme rádi, že jsme přispěli k tomu, že mladí dirigenti dostávají prostor na slunci. A nebyli to v uplynulých letech jen Češi, ale i cizinci: angažovali jsme laureáty ze soutěže v Besançonu. Letos jsme také rádi, že právě koncert Františka Macka je jedním z těch čtyř povolených pilotních koncertů, to znamená s účasti publika.

Jsou pilotní koncerty, které mají vyzkoušet, za jakých podmínek by už publikum mohlo zase chodit na koncerty, organizačně a finančně náročné? Jste rádi, že jsou alespoň čtyři, a nebo by jich mohlo být víc?

Teď jsme rádi, že jsou aspoň čtyři. Proč jich není víc? Je to opravdu náročná záležitost. Diváci musí absolvovat PCR test, který musí být spárován s konkrétní vstupenkou. Pravidla jsou poměrně přísná a my je chceme dodržet. Potýkáme se s propadem tržeb ze vstupného, když může přijít jenom třetina nebo čtvrtina diváků. Jsou tu vícenáklady za přenosy, za testy. Jsme schopni zvládnout takové koncerty čtyři, ale kdyby se v průběhu festivalu situace zlepšila a bylo by možné oživit účast diváků na některých koncertech, tak to okamžitě uděláme. Je ale naprosto zásadní, aby byla jasně a v předstihu definována pravidla.

Pokud tedy nastanou letos nějaké změny, budou to spíše změny k lepšímu?

Věřím tomu. Epidemická situace nasvědčuje, že jsme ve stadiu zlepšování. Jsme v jiné situaci než loni. I proto, už jsou statisíce lidí očkovaných.

S čím lze počítat pro Klavírní festival Rudolfa Firkušného, který pořádá Pražské jaro na podzim?

Počítám s tím, že bude. Ale musíme být opatrní. Minulý rok jsme si říkali totéž, všechno nasvědčovalo, že podzim už bude klidný, ale opak byl nakonec pravdou a i podzimní klavírní festival jsme nakonec museli proměnit do digitální podoby. Letos buďme optimisty. Byl bych rád, kdyby už podzim byl plnohodnotný.

A rok 2022 a Pražské jaro…?

Připravujeme ho, jako by se nic nedělo. Dáváme tam dva nebo tři komorní projekty z letoška, ale festival je z devadesáti procent jinak hotov, takže doufejme, že rok 2022 už bude opravdu rokem normálním. Alespoň v něčem. Dá se ale předpokládat, že se asi utlumí pohyby velkých orchestrů. To může mít na programy v budoucích letech vliv. Covid byl pro některé lidi tragédií, ale přinesl i něco pozitivního: může přinést zamyšlení nad tím, jestli všechno to kolotání po světě nenabylo až úchylných podob. Mluví se o tom, že právě tohle naši branži může dost proměnit. Minimálně po několik let bude například nižší počet zahraničních turné, než se všechno uvede znova do chodu.

Ale turné zatím byla pro velké orchestry zdrojem financí?

To bývala, pravda už to ale není. Jsou zisková turné, ale jsou i zájezdy ztrátové, které se konají naopak díky tomu, že tělesa mají nějakou vlastní dotaci. Udržet orchestry v celosvětovém pohybu bude stále větší a větší problém, protože náklady jsou enormní.

Klasickým schématem kdysi bývalo, že na Pražské jaro přijížděli zahraniční dirigenti a řídili česká tělesa. Budete se k tomu vracet?

Ale to se děje stále – jednou z ambicí Pražského jara je propojovat zahraniční scénu s domácí a letošní program je toho důkazem.

Jak je to s online aktivitami, které v poslední době vznikají? Zůstanou, až bude zase normální doba?

Víme, že Česká televize z kapacitních, finančních a dalších důvodů bere z festivalu dva až tři koncerty. Ostatně mezinárodní nabídka hudebních programů je gigantická a mohou být nakupovány za poměrně nízké ceny. Ale ukazuje se, že televizní přenosy je možné velmi dobře nahradit profesionálním streamováním, které je technicky v podstatě identické. Je to šance, jak něco nabídnout lidem, kteří se nedostanou z kapacitních důvodů na koncert, jsou daleko a tak dále. Doba covidu urychluje srůstání televize s internetem. Je pravděpodobné, že třeba budou i diváci v sále a zároveň s nimi ti, kteří koncert technicky zprostředkovávají a nabízejí lidem u obrazovek a displejů. Touto cestou do budoucna určitě půjdeme. Vždyť i Česká filharmonie už měla koncerty, které streamovala mimo Českou televizi. Byl bych rád, kdybychom v příštím ročníku tři nebo čtyři koncerty streamovali. Je to důležité i kvůli dokumentaci. Je tu také role Českého rozhlasu, který pokrývá Pražské jaro z určité části zvukově. Česká televize alespoň něco obrazově, v obou případech včetně zpravodajství, dokumentů a dalších pořadů. Ostatní bychom doplnili sami. Skládačka může vést k tomu, že se tak v různých formách zachytí v budoucnu třeba až na dvacet koncertů, což už je solidní odkaz.

V létě završíte dvě desetiletí v čele obecně prospěšné společnosti Pražské jaro. Bilancujete?

Určitě nebilancuji. Jednak to nemám ve zvyku, jednak na to není v dnešní dramatické situaci ani pomyšlení, ani čas.

Foto: Petra Hajská, Marco Borggreve, Ivan Malý, Petr Veber, archiv festivalu Pražské jaro