„Akademici budou v orchestru už po Novém roce.“

„Poezie je velice důležitá. Pokud bychom hovořili jen v próze, jsme ztraceni.“

„Nemusíme nutně jet s Novosvětskou do Japonska. Měli bychom dělat jen relevantní věci.“

Rossini, Mendelssohn, Weber, Zemlinsky, Strauss, Janáček… To je namátkou, ale nikoli náhodně několik skladatelských jmen z těch, která nejvíc zajímají a budou v Praze zajímat nového šéfdirigenta rozhlasových symfoniků Alexandera Liebreicha. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus uvažuje o běžné práci, o zahraničních kontaktech i o poezii a romantismu a naznačuje, co bude orchestr hrát v červnu na Festivalu Richarda Strausse v Bavorsku a co v dalších sezónách v Praze. A přibližuje také záměry Orchestrální akademie SOČR, která po vzoru řady těles, zejména zahraničních, přitáhne ty nejlepší mladé talenty.

Pro studenty a absolventy uměleckých škol plánujete zřídit Orchestrální akademii. Co bude jejím výsledkem?

Myšlenka zřídit akademii byla u orchestru přítomna už dříve. Hovořili jsme o ní, už když jsme jednali o mém možném příchodu. Rozhodně dává velký smysl mít ji, a to tím spíš, že v létě nastala v rozhlase redukce pracovních míst. Akademie je nyní důležitá ze dvou důvodů. Jednak pro mladé lidi, kteří získají nedocenitelnou možnost být v kontaktu s profesionálním tělesem, ale i pro orchestr, který samozřejmě neustále musí sledovat, kde jsou nové talenty. Vezměte Berlínské filharmoniky, kteří se pro svou už dávno existující Orchestrální akademii nechali inspirovat v Jižní Americe, kde funguje El sistema – hudebně-vzdělávací program řídící výuku na nástroje a dohlížející na desítky a desítky orchestrů složených z mladých hudebníků, často ze sociálně znevýhodněných rodin. Právě z Venezuely z Orchestru Simona Bolivara přišla řada mladých lidí i do berlínské akademie. Celé to hodně ovlivnilo dobu, kdy u filharmoniků působil Claudio Abbado. A samozřejmě pak i dobu, kdy byl šéfem Simon Rattle… Je potřeba být v obraze, pokud se týká talentů a budoucích hráčů orchestru. Jsem rád, že jsme s tím právě teď začali. Byly už první přehrávky.

Kolik mladých lidí se dá v orchestru očekávat?

Máme připraveno několik pozic. Jeden kontrabas, jednu violu, patrně dvě pozice v prvních houslích a dvě ve druhých… Samozřejmě, že nejde o to, jen zaplnit nějaká místa, ale jde nám o to, abychom našli a podchytili jasné talenty. Akademie je otevřena pro uchazeče od osmnácti, kterým v době zahájení není víc než osmadvacet. Náplní studia je především účast na koncertních a nahrávacích projektech v rozsahu přibližně dvou měsíčně. Dostanou smlouvu, budou mít vedení od některého hráče ze sekce, budou dostávat nějakou odměnu. Samozřejmě máme limity, ale je to skvělý program!

Publikum tedy uvidí v orchestru nové tváře?

Ano.

A odkdy?

Věřím, že už teď hned po Novém roce. Předpokládaná doba studia je leden až červen a potom září 2019 až červen 2020. Není vyloučeno, že se akademici zúčastní i zahraničních zájezdů.

Rozhlasoví symfonikové mají hostovat i na Festivalu Richarda Strausse v Garmisch-Partenkirchen. Kdy tam směřujete?

Na samém konci června. Budeme hrát v nedalekém klášteře Ettal. První ze dvou koncertů budu řídit já, sólistkou bude Asmik Grigorian, sopranistka, která byla v roce 2018 skvělou Salome na Salcburském festivalu. Připravíme s ní Šest písní od Richarda Strausse, také jeho symfonickou báseň Enšpíglova šibalství – a k tomu zazní Dvořákova Osmá symfonie. Druhý koncert bude dirigovat Cornelius Meister, mladší dirigent, kterého je potřeba brát vážně…! Pracoval ve Vídni a ve Stuttgartu a je hlavním hostujícím dirigentem Yomiuri Nippon Symphony Orchestra v Tokiu. Bude řídit Straussova Dona Quijota a Mendelssohnův Sen noci svatojánské – se sólisty a ženským sborem. Rádi bychom tam měli Český filharmonický sbor z Brna. Už jsem je v cizině několikrát potkal a jsou dobří.

Kde se v klášteře hraje?

Je tam open-air scéna. Jde o koncerty pod otevřeným nebem. Techniku zapůjčíme z Bavorského rozhlasu, budou tam zvukaři, kteří zařizují koncerty na mnichovském náměstí Odeonsplatz, tedy ti nejlepší, jaké jsme byli schopni najít. Akustika je v Ettalu lepší než mnohde jinde. A je tam krásná scenérie.

A co všechno dalšího bude na Straussově červnovém festivalu?

Na festivalu bude také Jan Mráček a orchestr Rising Stars, lidé ze tří zemí, z České republiky, Polska a Německa. V komorní hudbě plánujeme Dvořákovy Dumky, Straussův Klavírní kvartet, písně od Szymanowského… Třicátý ročník festivalu se bude konat pod názvem Poezie. Jde o svobodné myšlení. Poezie to je to, co potřebujeme v našich životech velmi moc. Pokud bychom hovořili jenom prozaicky, jsme ztracení. To by se mi nelíbilo! Chci mít u sebe také lidi, kteří myslí jako v poezii. Jako děti, které si hrají se zvuky a mají rády básničky, jako děti, které si raději než dospělí hrají se slovy a s tím, co je okolo. Děti nejsou prozaické. Tak, jak vyrůstáme, se čím dál stáváme prozaičtějšími. Domnívám se, že v těch podivných dobách, ve kterých teď žijeme, je poezie čím dál tím důležitější…! Budeme mít na festivalu mistrovský kurz, který povede Felicity Lott. Přijede také Chamber Orchestra of Europe a několik zajímavých sólistů. A budeme mít koncert na vrcholu Zugspitze, to je nejvyšší hora v Německu, nad Garmischem, má bez pár metrů tři tisíce metrů nad mořem. A nahoře bude mít klavírní recitál Piotr Anderszewski.

Podzim 2019 bude pro vás začátkem druhé pražské sezóny, bude už plně připravená vámi?

Je pravda, že moje první sezóna s mým příchodem vlastně už byla naplánovaná. Takže ano, ta příští bude první, do které mohu víc zasáhnout. Zároveň ale musím říci, že nepovažuji za profesionální, když dramaturgie chce jen vyhovět přáním šéfdirigenta A už vůbec nechci mluvit do výběru hostujících dirigentů.  To není dobré, snažit se přivézt nějaké přátele… I když – mezi dirigenty stejně moc velkých přátelství neexistuje… Dramaturgovi Josefu Třeštíkovi věřím! Co ale chci ovlivňovat, to je struktura vztahů. Rád bych navázal například kontakty se sborem Bavorského rozhlasu. A ještě jednu věc bych rád –  abychom uspořádali malý víkendový festival věnovaný našemu orchestru. Nemusí být nutně v Praze, spíše na nějakém místě venku, na nějakém pěkném místě mimo Prahu. Pomýšlím na jeden zámek s parkem, tam bychom postavili scénu. Komorní hudba by byla na zámku a orchestrální pod širým nebem.

O čem dalším ještě uvažujete pro zahraničí?

Pokud se týká spolupráce s Pěveckým sborem Bavorského rozhlasu, který je jedním z nejlepších na světě, tak mě na tom láká i skutečnost, že mají v Mnichově Herkulův sál. My máme v Praze Rudolfinum. Takže bychom i na této bázi mohli začít spolupráci. Ale nemyslím, že z toho něco bude dřív než v roce 2021 nebo 2022. Pokud se týká zájezdů do ciziny, diskutujeme, jestli má cenu jezdit do Japonska a hrát tam jen Novosvětskou symfonii. Japoncům tak úplně nezáleží na tom, který orchestr přijel. Jsou nadšení z toho, že mají orchestr z České republiky, který hraje Dvořáka. Novosvětská je trošku jako folklór – a to vůbec nemám rád. Nepovažuji to za relevantní. Měli bychom dělat jen relevantní věci.

Při inauguračním koncertě jste dirigoval také Tarase Bulbu – předpokládáte, že se Janáčkovi věnujete ještě i dál?

Janáček je neuvěřitelný skladatel. Poznáte to už při prvním pohledu do not. Mým prvním dojmem z Janáčka byla Sinfonietta. Hodně jsem ji poslouchal, protože moje manželka byla tanečnice a byla členkou Kyliánova Nizozemského tanečního divadla. Sinfonietta byla jednou z jeho starších choreografií, už někdy sedmdesátých nebo osmdesátých let. Janáčkova hudba je velmi ošemetná. Musím říci, že jsem nadšen, jak rozhlasoví symfonikové hrají hudbu první poloviny devatenáctého století. Rossiniho, Webera. Těžké hraní, ale jsou skvělí. Určitě budeme takovou hudbu dávat. Nicméně věci jako Janáčka nebo Zemlinského, který je hodně spojen s Prahou, bych také rád hodně hrál.

Budete se chtít vyrovnat se Smetanovou Mou vlastí?

Samozřejmě bychom také mohli dávat Novosvětskou symfonii a Mou vlast, jsou to nádherné skladby, už jsem je dirigoval. Ale teď zrovna nepatří k dílům, která by mi umožňovala něco objevovat. Proto jsem začal z Dvořákových symfonií Šestou, kterou jsem nikdy předtím nedirigoval. Krásná skladba. Mimo jiné v ní mimochodem slyšíte hodně věcí připomínajících Brahmsovu Druhou symfonii. A je v ní i cosi, co připomíná Haffnerovu symfonii od Wolfganga Amadea Mozarta.

Co vás vlastně tolik přitahuje na hudbě počátku devatenáctého století?

Jde pro mě opravdu o jedno z nejzajímavějších období. Konec klasicismu, začátek romantismu… Rossini a Weber a jejich opery, Mendelssohnovy a Schubertovy symfonie… Druhá polovina století je pak složitější. Skladatelé čím dál víc obracejí pozornost směrem k sobě. Vezměte si Wagnera a jeho kult. Mýtus… V první polovině století nic takového skutečně nebylo. Umělci tehdy opravdu šli do nových objevů a rozvíjeli je. Vezměte si, co úžasného udělal Georges Bizet. Postupné překlopení klasicismu do romantismu je něčím úžasným. K tomu přidejme znovuobjevení Bachovy hudby, zájem o baroko, o malířství… Cestování! Malování barvami v hudbě! Rossiniho dramaturgie operních předeher..! Každá je něčím charakteristická, většinou říká celý příběh. V klasické hudbě vstupní ouvertura byla prostě jen hudebním kusem.

Takže od vás můžeme čekat nějaké objevy?

Postupně poznávám orchestr a jsou věci, které bych s nimi skutečně rád dělal. Zemlinsky a Schönberg, samozřejmě Janáček… Díla, která patří k Praze, k Čechám. Ať už je to hudba z počátku devatenáctého, nebo z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

A v natáčení?

O nahrávání máme také velké debaty. Říkám, že ještě ne, že je moc brzo. V Polsku, u národního rozhlasového orchestru, trvalo čtyři nebo pět let, než jsem s nimi udělal první nahrávku. Vznikla v roce 2013. Musíme být trpěliví. Proč točit znova Čajkovského nebo Mahlera? A souvisí s tím jedna věc: žádný rozhlasový orchestr už dnes neuspěje ani nepřežije jen na základě původní myšlenky, tedy jako orchestr důležitý jen pro rozhlas. Studiové nahrávky mohou být součástí práce rozhlasového orchestru, ale není to důvod k oprávnění jeho existence, není to záruka jeho přežití. Rozhlasové těleso dnes musí být vysoce způsobilým a zkušeným symfonickým orchestrem, který dává vynikající koncerty – jinak by neměl opodstatnění.

Alexander Liebreich se ujal funkce šéfdirigenta a uměleckého ředitele SOČR v září 2018. Zároveň ještě zůstává do konce této sezóny na stejné pozici u Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích, kam nastoupil po delší předchozí spolupráci v roce 2012. V roce 2018 se také stal uměleckým ředitelem Festivalu Richarda Strausse v bavorském městě Garmisch-Partenkirchen a předsedou Straussovy společnosti. V Mnichově, kde žije, byl v letech 2016-2016 uměleckým ředitelem a hlavním dirigentem Mnichovského komorního orchestru. Vedle vynikajících ohlasů na koncerty a operní produkce v Evropě, Americe i Asii sklízí uznání také jako garant inovativních programů. V říjnu 2018 převzal cenu Opus Klassik za nejlepší nahrávku s repertoárem 19. století, a to za album, které se zrodilo z jeho spolupráce s flétnistkou Tatjanou Ruhland a Symfonickým orchestrem Jihozápadoněmeckého rozhlasu ve Stuttgartu. Na albu jsou flétnový koncert, balada a dvě sonáty od Carla Reineckeho (1824-1910), mladšího lipského současníka Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Pro šéfdirigenta SOČR je velmi zajímavá historie Prahy jako města česko-německo-židovského a historie meziválečného Československa jako země s velkou německou menšinou. Je to totiž i historie rodu Liebreichů. Dirigentův otec pocházel z Ústí nad Labem, prarodiče z Brna. Část rodiny zahynula v Osvětimi, část po válce skončila v uprchlickém táboře v Řeznu – ve městě, kde se Alexander Liebreich v roce 1968 narodil. Vystudoval romanistiku a hudební vědu, zpěv a dirigování. Studoval na Vysoké škole hudební a divadelní v Mnichově a na Mozarteu v Salcburku.

Foto: Archiv SOČR, Petra Hajská, Petr Veber