„Nejprve je potřeba postavit hlas technicky. Aby všechno znělo, jak má. Aby se správně používal dech. Pak se přidává to ´srdce´.“

„I vysoké hlasy musí být srozumitelné. Musí být rozumět. Zpíváme pro publikum.“

„Teprve na škole jsem zjistil, co zpívání opravdu obnáší. Ano, trochu mi tehdy spadl hřebínek…“

Třináct svých žáků představí v sobotu večer na koncertě v Pražské křižovatce barytonista Ivan Kusnjer, dlouholetý sólista Národního divadla a pedagog Hudební a taneční fakulty AMU. Vystoupí jeho někdejší studenti, dnes už sólisté Opery Národního divadla Stanislava Jirků, Václav Lemberk, Pavel Švingr a František Zahradníček, ale také současní studenti. Na programu jsou především písně a oratorní árie Antonína Dvořáka, Gustava Mahlera, Franze Schuberta a dalších skladatelů. Na klavír doprovodí Iryna Roměnska. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus Ivan Kusnjer odhaluje něco z umění učit zpěv, popisuje současná úskalí čekající na mladé profesionály a vzpomíná, jak se učil zpívat on sám.

Vybíral jste repertoár pro své žáky a absolventy tak, aby koncert vypadal pěkně, nebo aby skladby vyhovovaly a seděly každému z nich?

Národní divadlo mi poskytlo možnost uspořádat koncert s mými žáky a uvažovalo se nejprve o matiné v historické budově. Ale pak se koncert přesunul do Pražské křižovatky, tedy do kostela svaté Anny. Původně jsme tedy uvažovali o známých áriích, ale nakonec jsme se rozhodli víc pro duchovní hudbu, árie i písně. Vybral jsem ty ze svých žáků, kteří už jsou angažováni v Národním divadle, a k nim jsem vybral některé současné studenty z mé třídy na AMU. Jde o docela velký počet lidí, takže každý bude mít maximálně dvě nebo tři možnosti zazpívat…

Zazpíváte samozřejmě také.

Ano – a začnu netradičně. A vedle sólových vstupů budu mít také duet s paní Jirků.

Jak byste své žáky pár slovy představil?

Všichni zpívají na velice dobré úrovni. Všichni moji žáci, kteří už jsou absolventy, se touto profesí živí. A ti, kteří ještě studují a zúčastní se koncertu? O těch mohu říci, že mají v uměleckém slova smyslu dobře našlápnuto. Pak je samozřejmě otázkou, jak jim to půjde dál, do jaké míry budou soudní, aby směřovali svou prací někam dál. Dnes divadelní scény nedávají moc velký prostor pro zrání. Po umělcích se chce, aby odevzdali vše teď hned. Často se nehledí na to, v jakém stádiu vývoje jsou. Ono se totiž v operním zpěvu těžko dá říci, že už je někdo hotový… Pořád je co posunovat, zdokonalovat.

K čemu studenty vedete především? K technice, nebo k výrazu? Dá se vlastně tohle od sebe oddělit?

V podstatě se to oddělit nedá. Ale pravda je, že když někdo přijde a chce se zabývat zpíváním, tak první věc je technika. Je potřeba postavit hlas technicky, aby v rámci daného rozsahu neměl žádné problémy. Aby všechno znělo, aby všechno sedělo, kde má. Aby se správně používal dech. Když se později tohle všechno srovná, tak se tam pak přidává to „srdce“. Ale i to se staví na technice. Znamená to hlas plně rozvinout, pracovat s barvou, se způsobem zpívání… a také přemýšlet o programu, který se zpívá. Je přítomno hodně aspektů, které je potřeba kombinovat. Každého je třeba vést určitým směrem. Každý zpěvák je jedinečný. A také jsme svým způsobem všichni trochu neurotici, protože když víme, že zítra máme koncert, tak nás ráno začne bolet v krku… To je pro zpěváky velmi typické. Ale logické – nesou na trh svou kůži a každý se bojí, aby zůstal v optimální formě, aby se mu nic „nestalo“.

Směřujete při výuce k opeře, nebo obecně ke zpěvu s tím, že opera je potom jedním ze způsobu obživy?

Já jsem typ romantického zpěváka, nezpívám barokní hudbu, a tak i své žáky směřuji k romantismu. Ale samozřejmě záleží na tom, kdo na co má – a to se pozná docela brzy, po krátké době studia. Moje výuka směřuje k písni a k opeře. Ale samozřejmě máme opery romantické i předromantické, máme Mozarta, máme moderní operu… Tak je potom otázkou, kdo se jakým směrem přesně vydá, komu co přesně sedí. Od začátku se nedá směřovat někam úplně konkrétně. Musí se začít technikou, aby studenti uměli dobře zpívat a mluvit, aby byly srozumitelní, to znamená, aby byly srozumitelné i vysoké hlasy. Musí nám být vždy rozumět, protože zpíváme pro publikum. A tohle platí jak pro koncerty, tak pro operu. Na koncertě je to dokonce ještě trošku těžší. V opeře máte orchestr před sebou a nějaké šumy může skrýt, kdežto na koncertě jste před orchestrem, nebo jste s klavírem, a všechno je markantnější.

Dají se studentům předat operní zkušenosti z praxe?

Můžeme o tom mluvit, můžeme je nějakým způsobem školit, můžeme jim v určitém momentě nějaké zkušenosti předávat… Ale vezměte si na druhou stranu, že na školu přicházejí lidé po maturitě Je jim třeba devatenáct a mají poměrně vysoké ego, které se v dobrém slova smyslu těžko láme. Pokud přicházejí o něco starší posluchači, s těmi už je komunikace o něco lepší. Samozřejmě že nedílnou součástí výuky je, aby se jim zmírnily hormony – aby byli komunikativní a věděli, co je čeká.

Učíte stejným způsobem chlapce a děvčata, muže a ženy?

Já osobně jsem měl nejdříve pedagožkou ženu, která mi velmi vyhovovala, jako druhého pedagoga potom muže. Nevidím žádný velký rozdíl – snad jen ten, že učit ženy je nepatrně jiné, protože se prostor zpívání odehrává většinou ve vyšších polohách. Ale dech, který je podle mého naprostým základem a který preferuji, musí být prakticky stejný.

Spěchají mladí, aby měli brzy ty nejkrásnější a nejlepší role, a nebo je do toho nutí provoz?

Jak kdo, jak kdy… Víme, jak je společnost nastavená, jak se každý musí živit – a výuka zpěvu by měla probíhat v určitém klidu. Ne aby všichni byli něčím honění. Mnozí si myslí, že jim něco uteče, ale přinejmenším ti nadprůměrní vědí, že jim nic neuteče, že je třeba čekat na vhodný okamžik. Ovšem přijde-li takový okamžik, to není jen věcí studentů a jejich pedagogů, ale i věcí divadel a agentur, které si berou umělce pod svá křídla A i když vyjdou ze školy dobře připraveni, dostávají se v určitém věku do situací, že se musí pro něco rozhodnout. Dneska není možno moc dlouho čekat. Někteří lidé odejdou do sboru, někteří se dají na sólovou dráhu… A samozřejmě je to i v každém oboru – v barytonu, tenoru, basu, sopránu, altu – trochu jiné.

Nicméně ti rozumnější – s ohledem na hlas – nikam nespěchají.

Ano, ideální je, když člověk, který zpěv studuje, je schopen přijít sám na to, na co má, na co nemá. Obecně i v konkrétním okamžiku. I k tomu je vedu, aby sami sebe vnímali.

Co dali vám vaší pedagogové? Totéž, co teď dáváte vy svým studentům, nebo to tehdy bylo jinak?

Byla jiná doba, ale v podstatě předávám svým žákům to, co jsem se naučil a jakým způsobem dodnes zpívám. Moje první pedagožka… Když jsem začínal zpívat, byl jsem na průmyslovce. Hulákal jsem od rána do večera, byl jsem ohromen svým hlasem. Byl jsem plný tónu, ale ve skutečnosti ze mě nešlo ven skoro nic. Ono je totiž velmi rozdílné vnitřní a vnější slyšení hlasu – to, co si myslíte, že slyšíte, a to, co doopravdy produkujete. I tohle je věc pro pedagoga, aby se žák naučil sám sebe poslouchat… S mým druhým pedagogem, to byl Theodor Šrubař, byla práce už trochu na jiné úrovni. Začínal jsem jako bas. Když jsem nastoupil do školy, řekl mi ale, že jsem baryton. Byl jsem z toho několik měsíců špatný! Měl jsem určité technické problémy, nemohl jsem s hlasem tolik nahoru. Než jsem přišel na školu, zpíval jsem v pohodlném prostoru, který mi vyhovoval. Dokončovala se mutace a také jsem zpíval živelně. Teprve na škole jsem zjistil, co zpívání opravdu obnáší. Ano, trochu mi spadl hřebínek… Ale všechno jsem nakonec ustál. Když mi bylo hned po škole nabídnuto angažmá v Národním divadle, což nebylo tehdy pro mladé vůbec obvyklé, řekl mi Theodor Šrubař, že je proti; že chce, abych šel do oblastního divadla. A jestli na to opravdu mám, tak že si tam všechno vyzkouším a vyzpívám se a že do Národního divadla přijdu pak jako hotový zpěvák.

Což se potvrdilo a podařilo?

Ano. Podařilo a stalo.