sobota, 13 červenec 2019 15:06

Glyndebourne: Cendrillon - dost jiná Popelka

1

„Massenet dal své Popelce velice zajímavou, místy nádhernou a po celu dobu velmi výstižnou hudební podobu.“

„Něco z tušených psychologických náznaků a dotyků padá na vrub domýšlení díla paní režisérkou, něco je přítomno už v autorském ustrojení opery.“

„Postava Popelky v tušeném psychologickém zázemí řeší v symbolickém příběhu své dospívání v ženu.“

Jules Massenet napsal určitě hodně přes třicet oper. Vybaví se Manon, Werther, Thaïs, možná Le Cid a Don Quijotte… Jeho Cendrillon neboli Popelka patří v českých končinách k těm zcela neznámým. Ne tak úplně v Británii – z Královské opery Covent Garden existuje nahrávka na DVD z roku 2011. Nicméně v Glyndebourne na jihu Anglie figuruje v programu letošního letního festivalu v jeho pětaosmdesátileté historii poprvé. Pozapomenuta byla celosvětově, od osmdesátých let se v některých hudebních metropolích už objevila, na jeviště se vrací pomalu, ale už se o ní ví. Jde o skrytý, ještě plně nedoceněný poklad!

 
Zveřejněno v ReflexePlus
2

„Je-li někde prováděna Má vlast právem, pak je to historicky samozřejmě Pražské jaro a právě Smetanova Litomyšl, tedy rodiště Bedřicha Smetany.“

„S Kubelíkem nešlo jenom o muziku, najednou jsme to slyšeli v úplně jiném kontextu. Jako když se po druhé světové válce hrála Prodaná nevěsta.“

„Šokovat umí každý hlupák, ale udělat operu tak, jak ji skladatel a libretista zamýšleli, a představit jí dnešnímu divákovi? Géniům je to dáno.“

Právě dnes vrcholí 61. ročník Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Uzavře se tak další etapa práce pro Vojtěcha Stříteského, dramaturga a uměleckého ředitele, který se navíc, stejně jako loni, objeví i na pódiu závěrečného koncertu v roli průvodce Velkým finále. Další část rozhovoru pro KlasikuPlus (první si můžete připomenout ZDE) jsme věnovali zejména pohledu do dramaturgické kuchyně jednoho z nejstarších našich festivalů.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
9

„Sólista je pánem situace.“

„Lidé, kteří jsou skutečnými hvězdami, jsou jimi nejen na pódiu, ale i v soukromí.“

„V letošním kalendářním roce budu mít celkem osmdesát sedm koncertů, což je docela velké penzum…“

Dirigent Leoš Svárovský se v sobotu vrací po třech týdnech na festival Smetanova Litomyšl, aby dirigoval Sólo pro sto smyčců - vděčný koncertní formát, jehož protagonisty jsou hráči na smyčcové nástroje tří orchestrů – z Ostravy, Olomouce a Pardubic. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus si vybavuje začátek letošní přehlídky, kdy na pódiu svedl zápas s deštěm, přibližuje zkouškový proces s třemi filharmoniemi, který v těchto dnech předcházel a předchází předposlednímu koncertu festivalu, vzpomíná, kde všude už letos dirigoval, a prozrazuje, co všechno ho poutá k Litomyšli.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
000

„Milan Al-Ashhab získal titul laureáta a 6. místo v houslové soutěži.“

„Fagotistka Michaela Špačková skončila mezi 16 nejlepšími ze 48 účastníků.“

„Celkovým vítězem a laureátem Grand Prix je ruský klavírista Alexandr Kantorow.“

Slavnostním galakoncertem v sobotu 29. června v petrohradském novém Mariinském divadle II skončila jedna z nejvýznamnějších světových hudebních soutěží – XVI. Čajkovského mezinárodní konkurs. Jeho první ročník zorganizoval v roce 1958 Dmitrij Šostakovič a měl pouze dvě sekce – klavír a housle. Porota byla jen jedna a čítala deset porotců, mezi nimi taková jména jako Emil Gilels, Svjatoslav Richter, Heinrich Neuhaus, George Georgescu nebo Carlo Zecchi. Vítězem se stal pianista Van Cliburn a vítězství odstartovalo jeho světovou proslulost. Od té doby se soutěž koná každé 4 roky v druhé půlce června v Moskvě a od roku 2011 také v Petrohradu.

 
Zveřejněno v ReportážPlus
23

„Milada je těžká role, taková vypečená, špekózní.“

„S panem dirigentem Bělohlávkem se pracovalo tak nádherně, že na to stále dodnes s láskou vzpomínám.“

„Co má přijít, to přijde. Nemám vysněné role. Ale Taťána z Oněgina byla druhá kůže. Jen jsem si ji natáhla a žila v ní.“

Národní divadlo v Praze přichází s dalším typicky českým titulem – na závěr letošní sezóny připravilo premiéru Dalibora. Tato třetí opera Bedřicha Smetany je úzce spojena s budovou Národního divadla podobně jako pozdější Libuše. Premiéru měla 16. května 1868 v pražském Novoměstském divadle v rámci oslav spojených s položením základního kamene Zlaté kapličky. Tuto nejnovější inscenaci nastudoval režisér Jiří Nekvasil, pražské premiéry má zítra a v sobotu 29. června a soubor s ní pak vzápětí jede na festival Smetanova Litomyšl, kde se obě obsazení představí 4. a 5. července. Roli Milady budou alternovat Kateřina Hebelková a Dana Burešová, kterou jsme zastihli během vrcholících příprav.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
7

„Je čest patřit do festivalové rodiny, která začínala jako společenství třinácti měst a která se rozrůstá o další.“

„Ničím zbytečně nezatížená, přitom ale přesná a obsažná hra Kvarteta Vertavo.“

„Sbor Czech Ensemble Baroque se tento večer nepohybuje v obvyklých vodách, ale velmi dobře je schopen dosáhnout i romantického zvuku.“

Přední sklo je plné hmyzu. Polovina června, hodina před půlnocí a cesta sotva setmělou krajinou vede z koncertu silnicemi, kde není kromě můr a dalších létajících mátoh živáčka. Festival Concentus Moraviae člověka spolehlivě zavede mimo velká centra, do míst na jihu Moravy a na východním kraji Vysočiny, kde samozřejmě nedávají dobrou noc lišky, ale kde se přesto klasika neobjevuje denně. Včera Tišnov, o den dříve Boskovice. Hudba v památkově cenném prostředí a v komorní posluchačské pospolitosti si na nic nehraje a dělá radost.

 
Zveřejněno v ReportážPlus
00

„Jsme jedna slovanská kultura.“

„Dirigoval jsem v Praze rozhlasový orchestr. Vůbec poprvé jsem účinkoval v zahraničí.“

„Musorgského hudba patrně naši kulturu reprezentuje opravdu nejzřetelněji.“

Čajkovského Labutí jezero, Smetanova Vltava a scény z ruských oper Kníže Igor, Chovanština a Boris Godunov. Taková je náplň vzácného hostování Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského z Moskvy, který spolu s Pražským filharmonickým sborem a českými sólisty vystoupí dnes večer na festivalu Smetanova Litomyšl. Šéfdirigentem tělesa, do roku 1993 Moskevského rozhlasového orchestru, je Vladimir Fedosejev. Je jím už půlstoletí, od sedmdesátých let. Letos v létě oslaví 87. narozeniny. V rozhovoru se dotýká podstatných rysů ruské hudby, vzpomíná na svá hostování na českých pódiích a zdůrazňuje odpovědnost svého tělesa k jménu Petra Iljiče Čajkovského.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
7

„Jakub Hrůša se vydal naplno. Zejména v Janáčkovi.“

„Mladistvý a přitom dokonalý a špičkový muzikantský výkon Josefa Špačka, ryzí hudba a skutečné umění.“

„Jakub Hrůša zná u Karnevalu hranice tempa, nikdy by nepopustil uzdu ke zběsilosti.“

Zahájení Národního festivalu Smetanova Litomyšl patřilo ve čtvrtek kompletně České filharmonii. Po celý večer orchestru s Jakubem Hrůšou a v roli skvělého sólisty i jeho koncertnímu mistru Josefu Špačkovi. Zněla Smetanova, Dvořákova, Janáčkova a Čajkovského hudba. Tropické počasí jinak udělalo své. Na zámeckém nádvoří bylo přijatelně až v druhé polovině večera. A bouřka odpoledne před koncertem a pak v noci po něm, ale během programu ne? Jsme klikaři, říkají pořadatelé…

 
Zveřejněno v ReflexePlus
7

„Nyní je mi vlastně každé vystoupení v Česku svátkem.“

„Kdyby mě zahraniční a vlastně i naše orchestry chtěly jen na český repertoár, byl bych smutný, ale opak je pravdou.“

„k opeře se dostanu ve svátečním modu, což mně odjakživa vyhovuje a asi na tom nehodlám nic měnit.“

Jakub Hrůša má jaro zahajovacích koncertů. Před měsícem s nadšenými ohlasy dirigoval zahájení Pražského jara tradičně Smetanovou Mou vlastí a podobnou příležitost dostává hned s dalším významným festivalem – Smetanovou Litomyšlí. 13. června tak stane na dirigentském stupínku a zahájí 61. ročník. Zazní Smetanův Pražský karneval, Čajkovského Houslový koncert s Josefem Špačkem, Dvořákův Karneval a Janáčkova rapsodie Taras Bulba.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
5

„Mantovaniho Cadenza n°1 posloužila jako velmi svěží, efektní, byť místy lehce cirkusový úvod koncertu.“

„Proto bych panu Widmannovi navrhl, aby svou kompozici přejmenoval na ´průvodce mladého člověka soudobou hudbou´.

„Srnkova kladba Overheating není Čajkovského klavírní koncert a uslyšet ji znovu naživo se jen tak nepodaří. Ach, tragédie soudobé hudby.“

V roce 2010 stanul na stupínku pražského Rudolfina jeden z nejslavnějších skladatelů druhé půle dvacátého století, Pierre Boulez, charismatický a nesmlouvavý umělec, který svou hudbou a neméně svými názory a postoji po celý život vyvolával prudké diskuze. Jeho úsporná, jemná gesta byla členy Ensemble Intercontemporain důkladně, až posvátně sledována a převedena do hudby. V ten památný večer byl v Praze naposledy. Pierre Boulez, který v roce 1972 Ensemble Intercontemporain založil, zemřel před třemi lety. Ensemble Intercontemporain žije nadále. V pondělí vystoupil na Pražském jaru.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
čtvrtek, 23 kvě 2019 08:42

Verdiho Requiem a Wagnerovy narozeniny

Verdi-Requiem

„Wagner – do sebe zahleděný vizionář a mystik – Verdiho existenci neřešil. Určitě ani 22. května 1874.“

„Zdomácnělo nakonec spíše v koncertních sálech než v chrámech. Vzhledem k jeho až spektakulárnímu hudebnímu charakteru není divu.“

„Desítky nahrávek, jen těžko ideál. Většinou vám jeden ze sólistů sedne o něco méně než ti ostatní.“

Dvaadvacátého května roku 1874, tedy včera přesně před 145 lety, mělo v milánské bazilice svatého Marka, v druhém největším chrámu ve městě hned po dómu, premiéru Verdiho Requiem. Slavná skladba, asi nejopernější dílo v repertoáru duchovní hudby. Ale jak vidíme, dílo navíc ještě bezděky s pikantními narozeninami! Skladateli Verdimu bylo předchozí podzim šedesát. Jeho německému protějšku a do určité míry i rivalovi Richardu Wagnerovi, generačnímu druhu stejného ročníku, bylo na jaře 1874 už jedenašedesát. A kdy že to bylo přesně? Paradoxně právě dvaadvacátého května.

 
Zveřejněno v NahrávkaPlus
02

„Láska ke třem pomerančům? Krásně praštěná pohádka. Surrealistický příběh, řekla bych. A podle mne jí Prokofjevova hudba náramně sluší.“

„Všechno chce svůj čas. A pak už jen to štěstí, aby role přicházely pěkně v tom sledu, jak je třeba!“

„Mám opravdu štěstí. Na práci i na lidi. Na svou rodinu. Vážím si toho a děkuji.“

Nastudovala už řadu stěžejních mezzosopránových rolí a partů, stíhá přejíždět mezi našimi předními scénami a většinou ji zastihnete usměvavou. Veronika Hajnová právem patří mezi výrazné osobnosti naší operní i koncertní scény. Teď čerstvě ji uvidíme v opeře Láska ke třem pomerančům, která má dnes premiéru v pražském Národním divadle. „Je to krásně praštěná pohádka,“ směje se mimo jiné Veronika v rozhovoru pro KlasikuPlus.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus