Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...
Recitál Kristiny Fialové s díly pro sólovou violu z druhé poloviny dvacátého století je 6. června v Ostravě na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka typicky festivalovým počinem – mimořádným projektem přesahujícím běžnou sezónu. Ojedinělé je v letošním ročníku, rozvrženém od 1. června do 1. července, i hostování dvou různých rozhlasových těles pod taktovkou stejného dirigenta, Petra Popelky. U Norského rozhlasového orchestru právě končí jako šéfdirigent, u Symfonického orchestru Českého rozhlasu má za sebou ve funkci šéfdirigenta první sezónu. O těchto i o dalších koncertech hovoří v podcastu portálu KlasikaPlus.cz ředitel festivalu Jaromír Javůrek. Jak říká, chce také udržovat a šířit myšlenky Leoše Janáčka, který šel svou vlastní „sveřepou stopou“ a jehož myšlenky vůbec nezestárly. Takový akcent se projeví i v programu festivalu v Roce české hudby 2024.
„Českou klasiku přijali hezky, ale když jsme zazpívali spirituály a publikum jsem vyzval, aby se přidalo, tak ohlas byl pochopitelně ještě větší.“
„Když stojíte na pódiu, znějí české písničky a vy vidíte, jak lidem tečou slzy po tvářích, tak to je něco, co ve vás zůstane už napořád.“
„Snažíme se programy dělat tak, aby si je lidé opravdu užívali; začínáme náročnější klasikou a pak ubíráme…“
Pěvecký sbor Cancioneta Praga připravil na podvečer poslední květnové neděle koncert do kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Titul Kolem světa se slavnými písněmi v původních jazycích napovídá, že vedle Mozartovy, Gounodovy a Smetanovy tvorby tvořily program světoznámé skladby ze Španělska, Francie, Itálie, Japonska, Brazílie, Afriky a Ameriky... Letos v únoru se třicetičlenná ženská část tělesa vypravila do Spojených států. Na tamní koncerty v newyorské síni Carnegie Hall a pro České centrum a pro krajany vzpomíná v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz sbormistr tělesa Lukáš Jindřich.
„Devět symfonií Antonína Dvořáka pokrývá v jeho tvorbě období tří desetiletí, během nichž se z neznámého pražského hudebníka, violisty orchestru Prozatímního divadla, stal uznávaný tvůrce požívající respektu nejen doma, ale i v německy mluvících zemích, v Británii a ve Spojených státech.“
„U zrodu Symfonie e moll, ve světovém kontextu Dvořákova nejpopulárnějšího díla, stál v období maxima jeho tvůrčích sil souběh příznivých okolností.“
„Ohromení novým prostředím a novými kulturními podněty v kombinaci s již vykrystalizovaným osobitým kompozičním stylem, mistrně ovládaným, přetvořila skladatelova tvůrčí fantazie v případě Novosvětské v mimořádně vyvážené dílo výjimečných kvalit.“
Květen 1893 byl pro Antonína Dvořáka v New Yorku radostnou dobou. Pracoval na nové symfonii, a to s vědomím o jejím Amerikou ovlivněném charakteru, a po mnoha měsících odloučení byly na cestě za ním děti. Obě roviny, tvůrčí a osobní, se propojily ve středu 24. května. A tak lze na konci právě ten den dokončené partitury Novosvětské symfonie číst dvě poznámky. Jednak "v 9 hodin ráno", jednak "Děti přijely do Southamptonu, 1.33 odp. přišel telegram...”.
„Snažím se, ať už jde o zvukovou paletu, o přehlídku obtížností, nebo o niternost a prožitky, vytvářet logický koktejl, abych co nejlépe dokázal reprodukovat, co skladatel zamýšlel a chtěl.“
„Větší ruce samozřejmě pomáhají, co si budeme povídat...“
„Myslím, že půjde o osvěžení. Liszt nepřepsal jen vokální linku do klavíru, ale vytvořil nádherné, technicky i výrazové náročné a velmi svébytné dílo.“
Poslední recitál v této sezóně má v pražském cyklu Hybatelé rezonance Matyáš Novák. Mladý pianista připravuje na 29. května do Anežského kláštera koncertní program sestavený výhradně z hudby Franze Liszta. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad virtuozitou i výrazem jeho hudby, ale také přibližuje svého pedagoga na Akademii múzických umění Ivana Klánského, který nedávno oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Uvažuje rovněž o tom, co asi bude za deset nebo dvacet let, přibližuje důležitost konkrétního nástroje, na který se hraje, přemítá nad pojmem inovativnost a prozrazuje, jaký další hudební obor by si rád ke klavíru přidal.
„Půlhodinová plocha, dlouhá a podrobná, působí permanentními údery klavíru, hustými akordy, staccaty a běhy především robustně, neklidně a hlučně.“
„Ólafsson jako přídavky neslýchaným způsobem zahrál Mozartovo moteto Ave verum corpus a Bachovu varhanní sonátu. Tichounce, s neuvěřitelně plastickým vedením hlasů.“
„Stravinského symfonie vyzněla těžkopádněji a masivněji, charakteristická asketická suchost a holost skladatelova neoklasického hudebního myšlení a pichlavého vyjadřování zůstala trochu zastřena.“
České publikum mělo první příležitost setkat se naživo s proslulým postmoderním americkým skladatelem Johnem Adamsem. Přijel na Pražské jaro jako dirigent vlastní hudby i dalších děl premiérovaných ve Spojených státech. Umělec s renomé dosahujícím globálních rozměrů, letos šestasedmdesátiletý, stál v úterý v Rudolfinu před Českou filharmonií. Ne přímo charismatický, ale přesto vyzařující dostatečnou energii, aby koncert se zajímavým programem a s legendou před očima zapůsobil jako událost.
„Sdělnou moderní klasiku, v tomto případě hudbu z let 1938 a 1924, nabídla s naprostou samozřejmostí. A bez partitury, zpaměti.“
„Projekt dirigentských debutů není soutěžním vystoupením. V tomto případě nebyl ani nějakým školním koncertem.“
„Zásadní podíl na tom, že Pražští symfonikové hráli tak skvěle, měla evidentně dirigentka: subtilní, přesto schopná inspirovat, vést a vládnout.“
Debut festivalu Pražské jaro byl v pondělí v Rudolfinu skutečným triumfem mladé dirigentky Aleny Hron, ještě nedávno, při zveřejnění programu letošního ročníku, vystupující pod dívčím jménem Jelínková. Loňský rozhovor s ní čtěte pod titulkem U dirigování není důležité, zda jste žena, nebo muž. Nyní řídila v ambiciózním programu Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Zněla hudba Sergeje Prokofjeva a Ottorina Respighiho a se sólistou Tomášem Jamníkem skladba Jana Nováka. Debutantka naplnila večer takovou energií, že strhla na svou stranu hráče i publikum.
„Inscenace neakcentuje lyrický náboj, především hudebně je bližší Wagnerovi než Debussymu. Pohybuje se mezi podobenstvím o fanatismu zabíjejícím lásku a barvitou podívanou.“
„Nejvýraznější pěveckou a hereckou kreací je postava Ismena, jak ji vytvořil vášnivě hrající a mimořádně kantabilně i výrazově zpívající, vzorně deklamující barytonista Svatopluk Sem.“
„Výtvarně výrazným nápadem jsou tančící derviši, roztáčející piruetami v nekonečném reji široké bílé suknice do kružnic.“
Pražské Národní divadlo po třech desetiletích hraje Dvořákovu operu Armida. Za inscenací stojí o kvalitách díla neochvějně přesvědčený, energicky dirigující Robert Jindra a v dokonale promyšlené a sladěné vizuálně dramatické rovině tandem režiséra Jiřího Heřmana a scénografa Dragana Stojčevského. Páteční premiéra se silným pěveckým obsazením byla komplexním zážitkem ze skutečného hudebního divadla.
„Začalo se vysílat 18. května 1923 z Kbel. Prvním vysílacím studiem v Československu byl stan zapůjčený od skautů. Uvnitř byl klavír a několik židlí, aparaturu tvořil uhlíkový mikrofon – dolní část telefonního sluchátka.“
„Od roku 1948 se rozhlasoví symfonici zúčastňují mezinárodního festivalu Pražské jaro, s nímž je Československý a dnes Český rozhlas spjat skutečně od prvního ročníku, tedy od roku 1946.“
„Velký ohlas mezi koncesionáři už tehdy urychlil rozhodnutí, že rozhlas, chce-li plnit své programové záměry, musí mít vlastní hudební těleso. A toto přesvědčení trvá dodnes.“
Český rozhlas si 18. května připomíná sto let od začátku pravidelného rozhlasového vysílání na našem území. Do Riegrových sadů na Vinohradech připravil pro širokou veřejnost velkolepý koncert s vystoupením populárních zpěváků a kapel a s přímým přenosem na Radiožurnálu. Stanice Vltava na stejnou dobu téhož dne přistavila mikrofony do Obecního domu. Tam, na festivalu Pražské jaro, úkol oslavit v přímém přenosu výročí připadl Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Dirigent Cornelius Meister s ním připravil První symfonii Bohuslava Martinů, předehru k opeře Hans Heiling od Heinricha Marschnera a s Janem Mráčkem jako sólistou Dvořákův Houslový koncert.
Mezzosopranistka Magdalena Kožená, jejíž nadační fond je hlavním podporovatelem festivalu ZUŠ Open, si je velmi dobře vědoma jedinečnosti českého systému základních uměleckých škol a významu a nezastupitelnosti vzdělávání, které poskytují. Sama vedle brněnského dětského sboru Kantiléna, kde zpívala, prošla takovou školou jako klavíristka. V podcastu portálu KlasikaPlus.cz hovoří však o současnosti, o Berlíně, kde žije, a o svých třech dětech, které tam tuto možnost nemají. Jak prozrazuje, hudba však stejně není jejich hlavním zájmem – takže jim tam „zuška“ vlastně nechybí...?
„Cesta hlubšího pronikání do hudby nikdy nekončí.“
„Má cit pro tvorbu hudebních okamžiků, formováním jednotlivých frází dosahuje strhujících výsledků.“
„Nikdo z nás dvou nemá poslední slovo. To ani v hudbě nejde.“
Pozorně a s velkým očekáváním sledovaný debut má 17. května v Praze sedmadvacetiletý finský dirigent Klaus Mäkelä, šéfdirigent Filharmonie Oslo a Orchestre de Paris a designovaný šéfdirigent amsterdamského Orchestru Concertgebouw. S Českou filharmonií připravil pro Pražské jaro Mahlerovu První symfonii a Violový koncert Alfreda Schnittkeho se sólistou Antoinem Tamestitem, rezidenčním umělcem letošního festivalu.
