„Zvuk orchestru zněl vyváženě a občas z něj čišela něha zvláštního druhu, kterou běžně na orchestrálních koncertech neslýchám.“

„I přes preciznost Gutserievovy hry mi v interpretaci celkově chyběla větší emocionální a výrazová angažovanost, specificky v lyrických částech.“

„Ještě předtím, než obdržel květinu, zahrál sólista Etudu c moll od Fryderyka Chopina op. 10: č. 12 ‚Revoluční‘ jako přídavek.“

V předvečer Dne vzniku samostatného československého státu se v Rudolfinu uskutečnil koncert Pražského komorního orchestru pod taktovkou francouzského dirigenta Emmanuela Plassona. Orchestr, který se vzhledem ke svému obsazení specializuje na díla z období klasicismu, baroka, raného romantismu, 20. století, interpretuje také skladby současných skladatelů a má na svém kontě mimo jiné mnoho zahraničních vystoupení a spoluprací s renomovanými umělci. Tentokrát s tělesem vystoupil mladý klavírista Adam Gutseriev, v jehož podání zazněl Klavírní koncert a moll od Edvarda Griega. Gutserievův výkon rámovaly skladby Ludwiga van Beethovena a Jana Václava Huga Voříška.

Atmosféra v Dvořákově síni pražského Rudolfina v pondělí 27. října byla poněkud zvláštní. Koncert začal několik minut po ohlášeném čase, na což například v případě koncertů České filharmonie nejsme zvyklí. Publikum zvolna usedalo a když už bylo vše připraveno a koncert mohl začít, příchod hudebníků na pódium byl jaksi chaotický. Po naladění se na dirigenta muselo dlouho čekat.

Ale to, co následovalo, několikanásobně překonalo moje očekávání. Beethovenova předehra k baletu Stvoření Prométheova, op. 43 není jako úvodní dílo vůbec jednoduchou skladbou, už kvůli společným orchestrálním akordům na začátku, kde se může odrazit každá drobná nesouhra. Pražský komorní orchestr nastoupil a zahrál všechny akordy jako „jeden muž“ nejen po stránce rytmické, ale také co do barvy tónu. Nejspíš díky tomu, že orchestr často vystupuje bez dirigenta. Pochopila bych a odpustila mírnou nesouhru, zvláště když je skladba podobné sazby řazená na úvod koncertu. V tomto případě to ale nebylo třeba. Po úvodních akordech se rozestřela líbezná melodie v celém hudebně-barevném spektru a orchestr dokázal obdivuhodně držet tah ve frázích i v pomalém Adagiu, aniž by to negativně ovlivnilo vývoj melodie a zvukový balanc. Dirigent Emmanuel Plasson působil přirozeně a skromně, avšak vedl orchestr s velkou pečlivostí. To bylo obzvlášť zjevné od změny tempa na Allegro molto e con brio. Osminové hodnoty se z orchestru sypaly s přesností švýcarských hodinek, velmi koncentrovaně a vytvářely výraz, který Beethovenově hudbě skutečně slušel. Jednotlivé nástrojové skupiny se střídaly jakoby v otázkách a odpovědích, hra byla dynamicky plastická a dovedla posluchače za plné pozornosti od začátku skladby do konce. Z mého pohledu tomuto provedení nechybělo nic, kompozice působila velmi uceleně. Zvuk orchestru zněl vyváženě a občas z něj čišela něha zvláštního druhu, kterou běžně na orchestrálních koncertech neslýchám. To mě přivedlo k úvahám, že hráči na pódiu musí být velice citlivými hudebníky. Toto provedení bych zařadila ke špičkovým interpretacím Beethovenovy Předehry.

Po krátkém orchestrálním úvodu a rychlé přestavbě pódia vešel na prkna Dvořákovy síně v Rudolfinu dvacetiletý klavírista Adam Gutseriev, který v současnosti studuje na berlínské Kalaidos Musikhochschule. Podle životopisu má za sebou i přes svůj mladý věk mnohé soutěžní úspěchy a četná vystoupení ve Francii, Itálii, Belgii, Lotyšsku, Turecku a dalších zemích.

Od prvního momentu na mě působil určitým způsobem nečitelně, při úklonách nepoužíval mimiku, při hře byly jeho pohyby minimální. Jeho tón je mozartovsky průzračný, úzce znělý, jednoduchý, jeho výraz byl nekomplikovaný, až mi hraničil s plochostí. Klavírista dobře držel tempo, nikde zbytečně nezrychloval ani nezpomaloval, což mi u takto mladého interpreta přišlo obdivuhodné. Za pozornost určitě stála jeho prstová technika, která byla přirozená, působila bezpracně a zcela samozřejmě. Stejně tak všechny oktávové pasáže běžely hladce a anatomicky přirozeně. Líbil se mi hravý taneční výraz ústředního tématu první věty koncertu. Ale i přes preciznost Gutserievovy hry v určitém směru mi v interpretaci celkově chyběla větší emocionální a výrazová angažovanost, specificky v lyrických částech. To by mohlo podpořit zvukovou barevnost a umocnit napětí. I dynamicky byla jeho hra spíše plošší. Z mého místa (uprostřed dvanácté řady v přízemí) občas zvuk klavíru zanikal v intenzitě zvuku orchestru, což byla škoda.

Druhá věta Griegova Klavírního koncertu a moll, op. 16 plynula velice přirozeně, rychlé „výplňové“ hodnoty klavírista interpretoval bez rubata a zbytečných manýr, což se mi zamlouvalo. Zvukově ony drobné noty zářily a nesly se nad zvukem orchestru, svým charakterem spíše zapadajícího do klasicismu než do romantismu. Ve třetí větě si interpret na začátku zvolil velmi rychlé tempo, které posléze musel v některých částech zpomalit kvůli technice, což působilo nenadále a mírně těžkopádně. V rychlých pasážích ale lehkost jeho zvuku byla obdivuhodná. Orchestr se změnám tempa dobře přizpůsoboval, celkově mi však připadalo, že symbióza mezi klavíristou a dirigentem není ideální, co se týče souhry rytmické i zvukové.

Ještě předtím, než mu jedna z uvaděček stihla předat květinu, interpret zahrál Etudu c moll od Fryderyka Chopina op. 10: č. 12 „Revoluční“ jako přídavek. A v obdivuhodně rychlém tempu. Osobně se mi zdálo, že rychlost tempa je mírně na úkor zvukové kvality (zvuk byl syrový, neučesaný, zejména v pravé ruce, postrádal chopinovskou „zaoblenost“ a alikvoty) a také zřetelnosti hudební struktury. Naopak v subtilnějších částech interpret dokázal výjimečně využít velmi slabých dynamik. Vystoupení Adama Gutserieva bylo v jistém smyslu roztomilé, mladé, ale možná troufalé a zanechalo ve mně určité rozpaky a zdrženlivost, snoubící se ale s laskavým pochopením ambiciózní muzikantské duše. Při rozhlédnutí se po lidech z publika jsem měla dojem, že podobný pocit má více z nás.

V druhé polovině koncertu zazněla Symfonie D dur od Jana Václava Huga Voříška. Velmi jsem se těšila na návrat orchestru, který mě v úvodní skladbě večera tak ohromil. Bohužel se ale hra orchestru najednou zdála méně obdivuhodná než na začátku. Jako by orchestr přezval něco z Gutserievovy výrazové nekomplikovanosti, možná i na úkor elegance, barev a dynamických kontrastů. Jako by orchestru chyběla stoprocentní koncentrace či lépe zacílená pozornost, jakou jsem vnímala v první skladbě večera. Bylo však pozorovatelné, že postupem času si členové orchestru navzájem víc a víc naslouchají a do Voříškovy hudby a jejího výrazu se zvolna dostávají. Přesto na mě provedení Beethovenovy předehry k baletu Stvoření Prométheova jako celek působilo daleko přesvědčivěji. I tak se ale v případě Voříška jednalo o velice slušnou interpretaci, kterou publikum na konci koncertu ocenilo nadšeným potleskem.

Trochu překvapivé pro pravidelného posluchače klasické hudby mohly být toho večera potlesky mezi větami v rámci Voříškovy symfonie nebo i Griegova klavírního koncertu, přičemž se samozřejmě většinou tleská, až zazní všechny věty takto ucelené kompozice. Také několik málo posluchačů ze sálu nezvykle odešlo už v polovině Voříškovy symfonie a jedna paní se zvedla uprostřed části Griegova koncertu, aby opustila sál, protože jí zvonil mobil. To jsou věci, které se na koncertech klasické hudby v současnosti rozhodně běžně nedějí, na druhou stranu například v barokní éře bylo toto chování publika normální. Vzhledem k tomu, že repertoárové těžiště Pražského komorního orchestru tvoří ze značné míry stará hudba, ponechám posouzení o vhodnosti či nevhodnosti takového chování publika na každém čtenáři zvlášť. A závěrem? Aktivity Pražského komorního orchestru rozhodně stojí za pozornost.

Foto: ilustrační - archiv a Facebook orchestru, Facebook dirigenta, Youtube