PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Veřejné vystupování v otcově souboru jí zachutnalo natolik, že jako dvacetiletá založila ženské kvarteto a poté ženský orchestr.“
„Nedůvěru, s jakou byl přijímám, lze nejlépe vyčíst z novinových kritik, které provázely jejich stále častější turné.
„Autorku ‚živých melodií, které dovedou potěšit‘ připomene 1. ledna 2026 Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků.“

Proč si každoročně 28. října připomínáme vznik neexistujícího státu? Asi proto, že mnohým z nás je odkaz někdejšího Československa stále čímsi blízký. A platí to i pro klasickou hudbu, do které kromě známých pojmů od Hummela po Moyzese patří i zapomenutá skladatelka, ale především dirigentka prvního ženského orchestru na světě Josephine Amann-Weinlichová.

„Narozen do sudetské, německy hovořící rodiny, strávil v Aussig neboli v Ústí nad Labem úvodních patnáct let života.“

„Nečekal, až mu NDR zabrání v občasném hostování na Západě, a roku 1984 se nevrátil ze Spojených států.“

„V Torontu navázal na skvostnou trojici, která ho na dirigentském stupínku předcházela: Seiji Ozawa, Karel Ančerl a sir Colin Davis.“

V Americe dirigoval absolutní elitu od Newyorské filharmonie přes Bostonskou, Chicagskou či Losangeleskou. Mnohokrát pozdvihl taktovku v Carnegie Hall. Předtím byl mimo jiné šéfdirigentem a generálním uměleckým ředitelem Drážďanských filharmoniků. Dodnes je čestným dirigentem Národního symfonického orchestru na Taiwanu. Jak to, že je pro nás Günther Herbig, rodák z Ústí nad Labem, dobře utajeným současníkem? A čím to, že se po něm dnes, v jeho čtyřiadevadesáti, slehla zem? Přitom do světa klasické hudby obtiskl výraznou stopu, která si žádá alespoň rámcového zmapování.

„Když ve Vídni vystoupil Niccolo Paganini, Ernst nemohl mezi diváky chybět a odešel naprosto uhranutý.“

„Ernstovu virtuozitu obdivoval Joseph Joachim a přizval ho do komorního souboru, jaký bychom dnes nazvali supergroup.“

„Prudký životní zlom Heinricha Wilhelma nezkrušil; uvědomil si, že má náhle víc času na komponování.“

Podle takových veličin, za jaké jsou dodnes po právu považováni Hector Berlioz či Joseph Joachim, byl brněnský rodák Heinrich Wilhelm Ernst spolu s Paganinim nejúžasnějším houslistou 19. století. Kromě své sólové dráhy ovšem účinkoval též v legendárním smyčcovém kvartetu, které kromě něj a Joachima tvořili Henryk Wieniawski a Alfredo Piatti. Navíc Ernst zajímavě a inspirativně komponoval. Jak to, že o něm země, v níž se narodil, dnes neví skoro nic?

„Kromě talentu vynikal šarmem, který mu otevíral dveře do společnosti; v Paříži se poznal s Meyerbeerem, Berliozem nebo Chopinem.“

„V newyorské Academy of Music působil nejen jako impresário své The Italian Opera Company, ale též v roli hudebního ředitele.“

„Když se blížil k šedesátce, pocítil chuť vrátit se ke komponování a také stihl sepsat objemné paměti.“

Devatero řemesel a desátá je bída, říká odvěké úsloví. Rozhodně to však neplatilo pro dalšího z našich krajanů, který se prosadil ve světě, ale doma se po něm země slehla. Byl houslistou, koncertním mistrem, dirigentem, sbormistrem, také však skladatelem, pedagogem a spisovatelem, především ale operním impresáriem a podnikatelem. Maxmilian Maretzek se uplatnil v ostré konkurenci a výrazně přispěl k rozvoji operního umění ve Spojených státech. Zmapovat jeho příběh proto vyžaduje alespoň letmý vhled do tamního prostředí, kulturního i podnikatelského, ještě před vznikem Metropolitní opery.

„Zakotvili v Americe, kde zazářili mezi organizátory tamního operního života.“

„Známější z bratrů Maurice byl považován za zázračné dítě; na svoji lásku ke klávesám si časem vzpomněl.“

„Už druhé sezóny v Hudební akademii se ujal s mladším bratrem Maxem.“

Osmnáct kilometrů jižně od Brna leží Židlochovice. Mohou se pyšnit tím, že v 19. století se tu narodili dva rakouští arcivévodové či budoucí manželka španělského krále. A v rámci židovské komunity tehdy také dva bratři s hudebními sklony i vlohami, kteří se brzy vydali do světa. Zakotvili v Americe, kde nejen dirigovali či komponovali, ale především zazářili mezi organizátory operního života, který se v New Yorku a dalších amerických městech zdařile rozvíjel. Jak starší Maurice (1825–1887), tak mladší Max (1835–1892) se prosadili jako manažeři operních hvězd i jako impresáriové operních společností. Byli zároveň aktéry i svědky rušného období, které předcházelo vzniku Metropolitní opery.

„Dirigování si vyzkoušel už ve škole, když předstoupil před studenty při provedení Beethovenovy Sedmé symfonie.“

„Seznámení s A. J. Lernerem a F. Loewym se pro něj stalo požehnáním; dokázal jejich nápady uvádět do praxe a dohlížet na kvalitu jejich provedení.“

„Metropolitní opera si jej najímala vždy, když se věnovala operetě.“

Coby houslista v mládí zaskakoval v Berlínské státní opeře či v orchestru Berlínských filharmoniků. Jelikož ho však přitahovala také taktovka, učil se dirigentské řemeslo u Wilhelma Furtwänglera, Ericha Kleibera, Bruno Waltera a Richarda Strausse. V Americe se uplatnil jako specialista na muzikály; oddirigoval na Broadwayi například dvě třetiny z bezmála tří tisíc představení My Fair Lady. V operetním repertoáru spolupracoval s newyorskou Metropolitní operou. Při návratech do Evropy mu tleskal Berlín v divadle Theater des Westens. Dvakrát získal Tony Award a těsně mu unikla jedna Grammy. To vše a mnohem víc byl karlovarský rodák Franz Allers.

„Karel Kovařovic nadějného basistu okamžitě přijal do svého operního souboru.“

„Za pětatřicet let v Národním divadle vystoupil celkem ve 212 úlohách během více než pěti tisíc představení.“

„Pravnuk Lukáš na letní olympiádě v Barceloně bral roku 1992 zlato, o čtyři roky později v Atlantě stříbro.“

Trojnásobně se liší od většiny z těch, kterými se tento cyklus dlouhodobě zabývá. Ano, podobně jako třeba spisovatel Ota Pavel se basista, režisér a příležitostný herec Emil Pollert původně jmenoval Popper; nicméně o jeho židovském původu není v žádném z jeho životopisů zmínka. Nebyl také většinovou českou společností nikterak šikanován ani on, ani později jeho rozvětvené potomstvo. A s tím může rovněž souviset skutečnost, že Emil Pollert neměl nikdy potřebu se vydat daleko do světa, protože náramně uspěl doma. 

„Byl zřejmě nejroztoulanější postavou tohoto cyklu, neboť žil kromě Prahy v mnoha dalších městech.“

„Také v počtu skladeb by se mezi dalšími z podobného těsta neztratil, neboť jich zkomponoval na čtyři stovky.“

„Kvůli problémům s alkoholem, paděláním a podvodům byl opakovaně vězněn.“

Stává se to už takřka frází – o každém, kdo prožil trochu dobrodružnější život, by prý šlo napsat román. Vždyť ale ve skutečném životě se přece lidem stávají věci, o kterých kdyby napsali do scénáře, každý dramaturg nebo editor by je vyškrtl s tím, že tohle už je pro čtenáře, posluchače či diváky příliš nepravděpodobné, prostě přitažené za vlasy! Přesto (anebo právě proto?) není třeba přetavovat kdejaký životopis v literární dílo. Jestli by některý mohl mít u publika úspěch, neboť je nadmíru barvitý, týkal by se muže, který stihl být varhaníkem i skladatelem, manželem i tulákem, virtuosem i podvodníkem. Řeč je o Robertu Führerovi.

„Pro Nettlův osud bylo rozhodující jeho členství ve vzdělávacím spolku Urania.“

„Kdoví kolikrát mu uškodila příslušnost k tajemnému spolku, opředenému úvahami o skrytém vlivu na společnost.“

„Psal se rok 1946, když byl Nettl jmenován profesorem hudební vědy na univerzitě v Bloomingtonu.“

Jen několik kilometrů od Náchoda se uprostřed líbezné krajiny nalézá rarita svého druhu. Venkovské ghetto. Od 18. století jej v obci Velká Bukovina, kde dnes žije pouhá stovka obyvatel, tvořilo deset domů v uličce zvané Židovská. K nim přibyla nevelká synagoga a rituální lázeň. Cenný, protože dodnes zachovaný, je židovský hřbitov s barokními či klasicistními náhrobky. O tom, jak a proč se Židé v tak malé obci kdysi ocitli, nepanuje shoda; nejpravděpodobnější se zdá verze, že sem uprchli před pogromy z nedalekého Polska. Ať tak, či onak, 10. ledna 1889 zde přibyl do rodiny Nettelů, později jen Nettlů, syn narozený ve Vrchlabí a pojmenovaný Paul.

„Narozen v Čechách uprostřed třicetileté války, prožil většinu života v cizině jako protestantský exulant.“

„Bývá označován za nejvýraznější osobnost německé duchovní hudby mezi Heinrichem Schützem a Johannem Sebastianem Bachem.“

„Jeho rozsáhlé dílo je odborně uznáváno víc na Slovensku než u nás.“

Necelých deset kilometrů jihovýchodním směrem od Mladé Boleslavi se v úrodné krajině, na okraji táhlého hřbetu Chlum, nalézá nevelká obec Žerčice. Poprvé písemně zmíněná roku 1070 v Kosmově kronice, prožila si své nejkrušnější období za třicetileté války, kdy byla roku 1639 kompletně vypálena švédským vojskem. Jedenáct let předtím, konkrétně 21. prosince 1628, se v Žerčicích, kde ani dnes nežije víc než kolem čtyř stovek obyvatel, narodil celoevropsky uznávaný skladatel Samuel Capricornus. Vlastním jménem Samuel Friedrich Bockshorn.

„Třikrát za život byl členem, dokonce druhým koncertním mistrem České filharmonie. Hrál pod taktovkami Václava Talicha, Rafaela Kubelíka, Bruna Waltera, Ericha Kleibera.“

„Rovněž se snažil komponovat, jeho ambicím ale odpovídal spíš styl na pomezí lehké a vážné hudební múzy.“

„Do vlaku směr Osvětim byl vehnán 16. října 1944, dožil se pouhých pětapadesáti let.“

Osmdesát let uplyne 27. ledna od chvíle, kdy Rudá armáda, ženoucí se na Berlín, učinila pod dojmem otřesných zpráv z Osvětimi odbočku. A osvobodila tamní koncentrační tábor, největší ze všech, které nacisti založili a buď sami či s pomocí svých přisluhovačů v okupovaných zemích provozovali. O tom, kolik Židů vlastně v osvětimských plynových komorách zemřelo, se dodnes vedou odborné i laické spory. Rozhodně jich bylo přes milion. A jedním z těch, jejichž životní pouť se tam násilně uzavřela, byl významný český houslista a skladatel židovského původu Egon Ledeč.

„Jak je možné, že upadlo v zapomnění jméno našeho krajana, rodáka z Humpolce, přestože stál kdysi takřka tucet let v čele Newyorských filharmoniků?“

„Stránského jmenování do čela newyorského orchestru vyvolalo v hudebních kruzích údiv, ne-li poprask.“

„Angelo Neumann oceňoval jeho hudební talent i dirigentskou pohotovost, stejně tak ovšem Josefův obchodní talent a smysl pro reklamu.“

Titulem MUDr. se nikdy neoháněl, místo toho se školil u mistrů kompozičního řemesla. Hrot otrávených šípů, jimiž byl Stránský v čele Newyorských filharmoniků přivítán, postupně obrousila jeho pracovitost. Disponoval však rovněž sbírkou pláten, ve které nechyběly pojmy jako van Gogh, Gauguin, Renoir, Cézanne či Toulouse-Lautrec.

„Poté, co v Žatci nabyl základní vzdělání, ho rodiče přihlásili na pražskou konzervatoř.“

„Pokud se mladému Adolfovi naskytla příležitost dirigovat v rámci lipského Křišťálového paláce, bylo to známkou jistého uznání.“

„V Terezíně stačil zažít frašku ‚Vůdce daroval Židům město‘, kterou inspekce Červeného kříže spolkla i s navijákem.“

Nikdo z těch, kdo v Chebu během třicátých let 20. století projevil zájem o koupi či opravu bot, netušil, jaký příběh dotyčný obchod skrývá. Jeho prodejním prostorám vládla někdejší slibná pěvkyně, houslistka a klavíristka Marie Straussová. Zatímco obsluhovala zákazníky, vzadu za krámem se její muž, skladatel a dirigent Adolf Strauss, lopotil u klavíru s první operetou. Musel preludovat co nejtišeji, aby nevzbudil nevítaný zájem. Tou dobou měli manželé Straussovi za sebou už dvě rasově motivovaná napadení. A rozhodně netoužili po dalším.

„Pocházel z rodiny tkalců a mědirytců, ovšem už jako šestnáctiletý byl přijat na pražskou konzervatoř.“

„Jeho komponování se stalo věcí veřejnou, rozuměj politickou, a v početných kruzích jeho příznivců mu získalo sympatie a slávu.“

„Kromě národovectví se hlásil ke konzervativním proudům; jména jako Webern, Berg či Schönberg byla pro něj synonymem úpadku.“

Na čem závisí odpověď na otázku, kam člověk patří a jaká je jeho identita? Váží víc objektivní údaje, nebo subjektivní pocity? Znamená víc místo narození, nebo vazba na komunitu, v níž následně žije? Na to vše nelze nemyslet při úvahách o životě a tvorbě osamělého barda, postupně však bojovnými davy vášnivě oslavovaného skladatele, harfisty, sbormistra, hudebního pedagoga, publicisty a básníka jménem Kamillo Horn…

„Hudebním samoukem byl do chvíle, co jej jako zázračné dítko přijali na Pražskou konzervatoř.“

„Byl pronásledovaný pošklebky na konto svého sudeťáctví, ale oficiálně si na něj naše meziválečná republika nezasedla.“

„Ač rád tvořil v duchu komiky, jeho lidský osud byl převážně tragický.“

Když se rodák z Chomutovska začal za první republiky se svojí hudbou prosazovat v Praze, byl pro mnohé místní přivadrovalcem, sudeťákem. Když jej Masarykův režim vyznamenal za operní dílo státní cenou, stal se pro české Němce odrodilcem, zrádcem. Když se na něj za druhé světové války provalilo, že je svobodným zednářem, zbavili ho nacisté všech funkcí i výhod. A když válka skončila, Benešův stát ho zavřel do sběrného tábora pro kandidáty odsunu, odkud už nevyšel živý…

„Rodiče svěřili Franze s důvěrou Josefu Prokschovi, aniž tušili, že jeho výukou prošel i tehdy budoucí velikán Bedřich Smetana.“

„Byv jako učitel hudby ve významné berlínské rodině finančně zajištěn, mohl se Bendl věnovat ve volných chvílích skládání.“

„Firma Steinway se rozhodla mu uspořádat americké turné, osud však virtuosovi toto vyvrcholení profesní dráhy nedopřál.

Když přišel roku 1833 na svět, pár stovek nadšenců zakládalo Chicago a Britský parlament zrušil otroctví; když o jednačtyřicet let později umíral, začala se v Paříži stavět bazilika Sacré-Cœur. Jak vzdálený se nám může tehdejší svět zdát… V čase ano, nikoli však v prostoru. Vždyť klavírní virtuos, ale taky skladatel a pedagog Franz Bendel byl naším krajanem. Narodil se v Krásné Lípě, hudbu studoval u Smetanova učitele Proksche, jedna z jeho mší měla premiéru v Praze. Ač v encyklopediích považován za Němce, patří k nám svými kořeny i hudebními počátky.

„Byl v pravou chvíli na pravém místě, když se roku 1949 začala psát průlomová kapitola v dějinách televize a opery v jejím vysílání.“

„Nejcennějším byl cyklus Opera for Millions, který měl po celou dobu na starosti právě Adler.“

„Do míst, odkud pocházel, se už nikdy nevrátil, ale přece jako by tam jeho odkaz stále žil.“

Ne že by toho sám o sobě dokázal málo. Dirigoval symfonická tělesa i operní představení, ve dvou divadlech byl uměleckým ředitelem, vedl operní centrum v proslulém hudebním učilišti, dvakrát byl nominován na cenu Emmy. A přece je příběh jabloneckého rodáka, jakým byl světoběžník Peter Herman Adler, umocněn širším kontextem. Poctou době poválečného nadšení a „sladkých šedesátek“, sweet sixties, kdy se v Americe našli bohatí podporovatelé čehosi tak menšinového, jako byly přenosy či záznamy operních představení v televizi. Právě do této oblasti otiskl náš činorodý krajan svou nejcennější stopu.

„Díky seznámení s veličinami, jakými se měli stát Zemlinsky, Berg či Schönberg, ovšem Schreker rozvolnil své kompoziční postupy.“

„Vídeň se možná obávala skandálu, proto se opera Die Gezeichneten (Ocejchovaní) vydala roku 1918 do světa z Frankfurtu.“

„Nadlouho se nacistům podařilo vymazat Franze Schrekera z kulturního povědomí. Jeho opery ožívají až v tomto století.“

Patří Franz Schreker, ročník 1878, do seriálu o našich krajanech zapomenutých proto, že v jejich žilách kolovala židovská či německá krev? Nitky spojující ho s naší zemi jsou tenčí než u ostatních. Narodil se zde jeho otec; on sám navštívil Prahu jen roku 1912 u příležitosti uvedení jednoho ze svých děl; předtím však vyučoval hudbu v české škole ve Vídni a později se v Berlíně stal profesorem Aloise Háby…

„Ve třinácti se odvážila vyjít se svými ranými výtvory na veřejnost; tvořila v němčině, i když se časem měla doučit též češtině.“

„Díky českému četníkovi se jí podařilo propašovat do terezínského ghetta strunný nástroj; napadlo ji, že začne své verše zhudebňovat.“

„Po Ilse Weber zbylo jen kolem šesti desítek písní; všemi jako by se prolínal leitmotiv její klopotné existence.“

Od dětství hrála na několik hudebních nástrojů a obstojně zpívala, ale k vlastní písňové tvorbě se probojovala až pod vlivem vnějších okolností. Od poloviny 30. let se totiž ostravská rodačka Ilse Weber ocitla v kleštích. Sevřená mezi německým nacismem a českým antisemitismem. Mluvila převážně německy, ráda nosila dirndl, zároveň lnula k Československu jako k vlasti, milovala „tatíčka“ Masaryka. Nic jí to náhle nebylo platné. Vadilo, že je Židovka, chodí do synagogy, ctí pesach a chanuku. Za války se ocitla v terezínském ghettu, kde její hudebnost vytryskla naplno. Nelze ji srovnávat s Kleinem, Ullmannem, Schulhoffem, Krásou. Skládala prostě, tradičně; cílem jí byla útěcha dětských posluchačů. Těch, za které byla ochotna položit vlastní život.

„Freiberg s majestátním kostelem sv. Petra nabízel Andreasovi místo ředitele kůru a varhaníka.“

„Hammerschmiedt vytvořil na sedm set skladeb nejrůznějšího ražení, z nichž asi čtyři stovky se zachovaly.“

„Album jeho čtyř svit a dalších drobnějších skladeb natočil se svým souborem Hesperion XXI. katalánský mistr gamby Jordi Savall.“

Orfeus. V řecké mytologii syn Múzy, nejúžasnější hudebník a pěvec. V rovině symbolu se k němu vracíme průběžně; hudební kruhy jej, zdá se, vzývaly nejvíc před čtyřmi staletími. Tehdy vznikly dvě opery, které si Orfea vetkly do názvu. Roku 1607 se dílo od Claudia Monteverdiho dočkalo premiéry při karnevalu v Mantově; o čtyřicet let později Paříž zároveň užasla i klimbala nad šestihodinovým Orfeem od méně známého Luigiho Rossiho. Oba operní autory však zhruba ve stejné době překonal ve vzdáleném Sasku skladatel a varhaník, rodák ze severočeského Mostu Andreas Hammerschmidt. Svými dobovými obdivovateli, a nebylo jich málo, byl totiž na múzického boha přímo pasován. Říkalo se mu „Orfeus ze Žitavy“.

„Ať už v jeho žilách kolovala jakákoli krev, jejím odkazem se neřídil; dobové události ho vedly jiným směrem.“

„Ve Vídni žil hudbou, ambicemi stát se věhlasným dirigentem; také skládal, hrál na klavír a zpíval obstojným barytonem.“

„Po smrti byl zveličován do té míry, že mu jednadvacetiletý Janáček vzdal roku 1875 hold krátkou skladbou.“

Jeho předky byli nejspíš Židé, přinucení přijmout německé příjmení. On sám byl českým vlastencem, zároveň hrdým na svůj moravský původ. A aby to bylo ještě zašmodrchanější, velkou část svého života prožil ve Vídni. Stal se, pokud vím, jediným člověkem, kterého svojí skladbou jmenovitě uctil Leoš Janáček. Forchtgott Tovačovský nejenže komponoval a dirigoval pěvecké sbory, také zpíval, hrál na klavír; rebeloval, organizoval. Co vše se dá za jeden krátký život stihnout…

„Ač obdařen titulem JUDr., vybral si Karel Reiner hned čtyři profese spjaté s hudbou.“

„Speciální kapitolou jeho komponování byla hudba pro divadlo a pro film; navíc jej přivedla do společnosti velkých jmen.“

„Jak Reiner stárl a zrál, převládla v jeho tvorbě snaha o myšlenkově hutné kompozice.“

Jeho otec byl vrchním kantorem v synagoze, jeho mentorem na studiích Alois Hába, divadelním ředitelem E. F. Burian. Zažil a přežil tři koncentrační tábory, později byl obviněn z formalizmu, přesto zkomponoval na tři sta skladeb. Včetně hudby k filmu, který byl oceněn v Cannes. Jako by za devětašedesát let, které mu vyměřil osud, prožil několik životů. A byl svědkem i účastníkem českých vzestupů a pádů minulého století. Žatecký rodák židovského původu, pilný tvůrce Karel Reiner.

„Kvalitu lze najít i ve tvorbě s nálepkou ‚odlehčená‘; navíc bývá zrcadlem své doby.“

„Kromě účinkování v kabaretech Grünbaum nepřestával s veřejnou činností; ve formě předvolebního provolání zveřejnil svůj ‚Manifest za duchovní Vídeň‘.“

„V sedmatřicátém roce sice Fritz ještě účinkoval na Světové výstavě v Paříži a únor 1938 byl svědkem premiéry jeho posledního představení v kabaretu Simpl; pak ale po anšlusu Rakouska spadla klec.“

Patří do cyklu, věnovaného vesměs „vážným“ skladatelům či interpretům klasické hudby, také muž ocejchovaný jako komik? Byla jeho pestrá tvorba alespoň občas natolik hodnotná, aby si zasloužila ohlédnutí za svým všestranně nadaným autorem? A řadí se jeho životní příběh k těm, které takřka románově oscilují mezi komičností a tragikou?

„Roku 1831 byl chlapec vyslán do Prahy na studia medicíny, ale hrou se mu podařilo zaujmout Václava Jana Křtitele Tomáška.“

„Dreyschockovi bylo pětadvacet, když se vydal na první turné, kde zažil ovace jako ‚největší žijící klavírista‘.“

„V roce 1862 byl pozván samotným Antonem Rubinsteinem, aby se zařadil mezi pedagogy na čerstvě vzniklé konzervatoři v Sankt Petěrburgu.“

Počátkem dubna bývá v Benátkách vlídné počasí. Sem tam sice skropí laguny vlahý deštík, ale jinak se slunce pohupuje nad mořem až třináct hodin denně. Nic z toho si na apríla 1869 nevychutnal padesátiletý muž, jehož toulavý život se onoho dne v Benátkách uzavřel. Alexander Dreyschock – klavírní virtuos, svým interpretačním uměním přinejmenším srovnatelný s veličinami jako Ferenc Liszt nebo Fryderyk Chopin. Podobně jako oni také skladatelem, a pilným. Jen pro klavír zkomponoval na sto padesát „kousků“.

„Nenajde se u nás nikdo jiný, kdo zkomponoval operu na libreto, které mu daroval sám velký Richard Wagner.“

„V pětatřiceti byl vybrán za ředitele Pražské konzervatoře, což pobaveně glosoval Hector Berlioz: ‚Jistě byli členové výboru posedlí chvilkovým šílenstvím.‘“

„Pražská premiéra Kittlovy nejznámější opery se roku 1848 odehrála jen tři dny před vypuknutím revoluce v Paříži.“

Zpola či zcela zapomenut může být umělec z různých důvodů. Například proto, že se z vlasti přemístí do jiných zemí, kde se sice uplatní, ale neproslaví natolik, aby se jeho pověst donesla zpátky domů. Vyskytují se ovšem i odlišné případy. Osobitý jedinec se doma ocitne ve vnitřní emigraci, protože se neumí ani nechce přizpůsobit panujícím poměrům. Anebo se z národnostních příčin ocitne na pomezí svou světů. A dříve či později se dopracuje poznání, že ani v jednom z nich nebyl přijat bezezbytku; že vlastně nepatří nikam.

„V jednadvaceti sáhlo po Süsskindovi pražské Německé divadlo; zároveň koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista.“

„Roku 1942 se stal v Londýně dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company, kde měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty.“

„Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí; do Československa zavítal jen jednou, v rámci Pražského jara 1964.“

Dirigoval, hrál na klavír, skládal nebo vyučoval v Československu, Nizozemí, Velké Británii, v Severní i Jižní Americe. Poté, co z naší země odešel, se sem během zbývajících dvaačtyřiceti let života vrátil jen jednou, pouze nakrátko. A přece nám v mnoha ohledech, hudebním školením počínaje a válečným koncertováním konče, patřil. Natolik výrazně, že vzpomínka na něj není kuriozitou, ale nezbytností. Hans, či chcete-li Hanuš, nebo dokonce Jan, Walter Süsskind v sobě totiž navždy nesl étos pražského prostředí za první československé republiky, byť na svět přišel ještě za Rakouska-Uherska.

„Vytvořil poměrně rozsáhlé dílo, jenomže jeho životní pouť byla v řadě zlomových chvil zavrženíhodná.“

„Horlivost myšlenkám národního socialismu projevoval ochotně; zároveň se zasloužil o to, že Pražská konzervatoř nebyla během válečných let uzavřena.“

„Za svoji novou kariéru v NDR, pro niž provedl názorový obrat o 180 stupňů, musel Finke projevit vděk.“

V podloží cyklu, mapujícího příběhy našich hudebně zaměřených spoluobčanů židovského či německého původu, se skrývá špetka nostalgie. Proč se dějiny ubíraly tak klikatě, že tito nadaní lidé museli odejít? Jak to, že neprojevili zájem se vrátit zpět? Čím to, že jsme na ně zapomněli? Proto, že jejich umělecký vklad nebyl významný? Anebo už z podvědomé nechuti k těm, kteří vyzařovali jinakost?

„Talentovaný Ferdinand veřejně koncertoval už od šesti let a prvního samostatného vystoupení se dočkal jako devítiletý.“

„Sám Petr Iljič Čajkovskij o něm prohlásil, že je to ‚velikán houslí naší doby‘, a věnoval mu svůj Smyčcový kvartet č. 2 F dur.“

„Ferdinandovým odchodem ze života hudební rod Laubů nevyhynul; jeho syn Váša se totiž potatil.“

Patří muž, kterého nejeden z jeho významných hudebních současníků považoval za „velikána houslí“, do tohoto cyklu? Do seriálu, mapujícího naše někdejší spoluobčany německého či židovského původu, natolik zatoulané ve světě, že doma upadli do zapomnění? Ano i ne. Aneb, jak němčina umí jednoslovně vyjádřit, jein.

„Příběh jeho života byl natolik pozoruhodný, kuriózní až pitoreskní, že si o zmínku vyloženě říká.“

„V Terezíně se stal členem orchestru, který byl roku 1944 přinucen účinkovat v ponižujícím dokumentu Vůdce daroval Židům město.“

„Nejblíž svému vzdělání se Mandl po útěku z vlasti ocitl v rozhlasové stanici Deutsche Welle, kde se podílel na tvorbě a produkci kulturních pořadů včetně hudebních.“

Jako houslista se neproslavil; nevystupoval ani sólově či coby komorní hráč ani nepůsobil v orchestru. Snad kromě jednoho, jehož jedinečnost byla ovšem spíš bolestná. Nezachovala se zvuková nahrávka jeho umu, neexistuje rozhlasový ani televizní záznam. Snad jen jeho pedagogická činnost stojí za zmínku. Patří tedy Herbert Thomas Mandl, jak si Tomáš po své odchodu do světa říkal, do tohoto cyklu?

„Diplomat a politik František Ferdinand Kinský jej v devatenácti nasměroval z Prahy do Vídně, kde se jako skladatel a kapelník všestranně uplatnil.“

„Mší Tůma zkomponoval na tři desítky, k tomu moteta, svity, partity, symfonie, stylově na pomezí končícího baroka a nastupujícího klasicismu.“

„Bylo mu čtyřiašedesát, když se uchýlil do kláštera v Geras, kde měl o podněty ke komponování vystaráno.“

Výjimka potvrzuje pravidlo. A tak si v cyklu o našich zapomenutých krajanech, vesměs židovského či německého původu, dopřejme změnu. Výjimečně věnujme pozornost muži, který pocházel z české rodiny. Byl to našinec každým coulem. Přesto si nástin svého života právě nyní zaslouží. Blíží se rok 2024, Rok české hudby. A v něm by měl být František Ignác Antonín Tůma díky dvěma výročím připomenut. Narodil se 2. října 1704 a zemřel 3. února 1774, tedy před rovnými dvěma sty padesáti lety.