PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„V druhé polovině 70. let, už jako učitel hudby, se zabýval otázkou založení hudebně vzdělávacího ústavu.“

„Stal se prvním ředitelem Varhanické školy, zároveň i jejím aktivním pedagogem. Po vzniku Československa ji transformoval v soukromou a poté ve státní konzervatoř.“

„Čestného doktorátu si velmi vážil a až do konce života se podepisoval jako Dr. Ph. Leoš Janáček.“

Leoš Janáček se narodil ve škole jako syn hukvaldského kantora. V jedenácti letech se stal žákem klášterní školy v Brně, kde chodil i do reálky a studoval na Slovanském učitelském ústavě. Hudební vzdělání završil na Varhanické škole v Praze a na konzervatořích v Lipsku a Vídni. V Brně pak učil budoucí učitele a vyučoval klavír a v roce 1881 založil Varhanickou školu; učil na ní a byl jejím ředitelem. Vyučoval pak i v brněnské pobočce Mistrovské školy Pražské konzervatoře… Jeho vrcholným kontaktem se školstvím bylo 28. ledna 1925 udělení čestného doktorátu Masarykovy univerzity.

„Radikální a novátorské je jak použití prozaického jazyka v libretu, tak nalezení svébytného přístupu v hudebním uchopení námětu. Úpravy prosazené kdysi Karlem Kovařovicem jsou naopak konvenční.“

„Svými překlady pomohl objevit světu Leoše Janáčka jednoznačně Max Brod.“

„O uvedení Jenůfy v Metropolitní opeře se zasloužila Maria Jeritza, vlastním jménem Marie Jedličková. Navzdory její popularitě však první americká inscenace Jenůfy zůstala na repertoáru pouze pro jednu sezónu.“

Před sto lety, 6. prosince 1924, měla Janáčkova Jenůfa historicky první představení v Metropolitní opeře. Od prvního uvedení v Brně uplynula tehdy už dvě desetiletí, od dlouho odkládaného uvedení pražského však dělilo tuto americkou premiéru pouhých osm let. V New Yorku se hrála v německém překladu pražského literáta Maxe Broda. A v titulní roli vystoupila Maria Jeritza, slavná dramatická sopranistka přezdívaná ve světě Moravian Thunderbolt – něco jako Moravské hromobití. Pocházela totiž z Brna.

„Pěvkyně Marie Calma, druhá žena doktora Veselého, ředitele luhačovických lázní, se výrazně zasloužila o posun v Janáčkově uměleckém věhlasu.“

„Letní ozdravné pobyty od roku 1918 do roku 1928 trávil v Augustiánském domě. V něm roku 1926 zkomponoval Glagolskou mši.“

„Elegantně oblečený svérázný pán, procházející se po lázních i po okolní přírodě, hledal zdraví i inspiraci a rovněž přátelství a lásku.“

Leoš Janáček, od jehož narození uplynulo 3. července v Roce české hudby 2024 sto sedmdesát let, přišel na svět v Hukvaldech na Lašsku. Od jedenácti let žil v Brně, do rodného kraje se však vracel a nakonec si tam ve čtyřiasedmdesáti uhnal zápal plic, který ho stál život. Zemřel v Kleinově sanatoriu v nedaleké Moravské Ostravě. Nedlouho předtím, počátkem července 1928, byl ještě naposledy v Luhačovicích, jejichž lázeňské a společenské letní sezóny se jako pacient a host zúčastňoval každoročně celé čtvrtstoletí.

„Sebral mi kresby, dal se do smíchu a nepřestal, až jsem mu slíbil, že k tomu něco napíši…“

„Do romantického údolí, které se stalo oblíbeným výletním místem, se chodívalo od konečné šaliny z Obřan.“

„Janáček ještě víc začal chodit do nedalekých Lužánek poslouchat, jak zpívají ptáci, jak šumí stromy, jak bzučí čmeláci…“

Postavě mluvící lišky z Bílovic nad Svitavou, která jako kdyby z oka vypadla zvířátkům z bajek, je už celých sto let. Na podkladě původních ilustrací malíře Stanislava Lolka psal v brněnských Lidových novinách její příběh na pokračování Rudolf Těsnohlídek. Jeho cyklus se zalíbil Leoši Janáčkovi. Napsal nejen hudbu, ale k opeře, své sedmé a „nejbrněnštější“, i vlastní libreto. Práci na Příhodách lišky Bystroušky započal na samém kraji roku 1922.

„Leoš Janáček patřil ke skladatelům takzvaným všetečným a nedůtklivým, kteří v divadle nevynechají ani jednu zkoušku na své dílo.“

„Je nutné chápat Neumannovo nastudování do jisté míry jako vzorové a nepodceňovat důležitost jeho poznámek a doplňků v partituře.“

„Premiéra, jak předurčila divadelní pranostika, měla mimořádný (kanónový) úspěch.“

V tomto roce uplyne rovné století od premiéry Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Dílo si prorazilo cestu na divadelní prkna záhy po svém dokončení. První provedení, které zaznamenalo dle dobových ohlasů mimořádný úspěch, nastudoval v tehdejším brněnském Městském divadle za přítomnosti a spolupráce autora František Neumann v režii Vladimíra Marka a výpravě Vladimíra Hrsky.

„Původní sborové party jsou plné invektiv, z nichž ty slušnější jsou typu ‚nafackovat Janáčkovi‘.“

„V roce 1920 neměl už nikdo náladu na satiru a sebemrskačství národního sobectví, měšťáctví a zbabělosti. Hledělo se vpřed, a nikoliv dozadu. Načasování premiéry se takto zpozdilo o rok a půl.“

„Část kritiky označila Janáčka za hudebního novátora a část jej považovala za hudebního primitiva a podivína. V podstatě však kritika byla jaksi bezradná.“

Rok 2020 přinesl kromě celosvětové pandemie také jedno významné janáčkovské výročí, které jsme ale kvůli první vlně koronaviru na jaře poněkud přehlédli. Dne 23. dubna totiž uplynulo sto let od premiéry Janáčkovy v pořadí páté opery Výlety páně Broučkovy, události o to významnější, že se jednalo o první a zároveň i poslední světovou premiéru opery Leoše Janáčka na prknech pražského Národního divadla.