PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Je krásným řízením osudu, že se ve stejném večeru autorsky sešel Martinů právě se Stravinským. Vždyť to byla právě jeho hudba, co ho tak silně oslovilo, že se vydal novým směrem.“

„Martinů si prý Toccatu e due canzoni představoval jako dílo ´lehké, hravé, velmi prosté´, ale zjistil, že se vyvíjí zcela po svém.“

„Paul Sacher, neúnavný propagátor hudby 20. století, objednal pro svůj Basilejský komorní orchestr více než dvě stovky děl od mnoha slavných skladatelů.“

Dirigent a filantrop Paul Sacher je osobností, které vděčil za mnohé Bohuslav Martinů. Avšak nejen on. V roce 1926, kdy mu bylo dvacet, založil Sacher Basilejský komorní orchestr, který pak po šest desetiletí vedl i financoval a pro který objednával u vůdčích skladatelských osobností současnosti nová díla. Tři z nich, od Stravinského, Honeggera a Martinů, se sešla v programu premiérového večera připomínajícího dvacáté jubileum tělesa. Stalo se tak 21. ledna před čtyřiasedmdesáti lety.

„Premiéra oratoria Quo vadis v amsterdamském sále Concertgebouw v roce 1909 přinesla Nowowiejskému mezinárodní uznání, následovaly desítky provedení po Evropě i v Americe.“

„Úvahy, jestli avantgardu svým úkrokem k postmodernímu neoromantismu takzvaně zradil, nebo jasnozřivě opustil, můžeme nechat otevřené. Penderecki patří a bude v hudebních dějinách patřit do sousedství Beethovena a Mahlera.“

„Do trojice polských skladatelů druhé poloviny 20. století, kteří respektovaným způsobem, výraznějším než většina ostatních autorů ze střední Evropy, spoluutvářeli charakter a stylový vývoj moderní hudby, patří vedle Pendereckého a Lutosławského ještě Górecki.“

Feliks Nowowiejski je dobrým příkladem toho, jak málo známe své severní sousedy. Polsko se svou kulturou nebylo a není pro Čechy tak zajímavé jako Západ, jako Německo, Rakousko. Říká se dokonce, že Poláky nemáme rádi. Ať už to má nějaké důvody, nebo nemá, ať už je to pravda, nebo ne, skutečností je, že toho o nich víme méně, než bychom mohli. A platí to i o polské hudbě…

„Zaznamenané vzpomínky Charlotty Martinů prozrazují, že se dalo hledět na moře přímo z postele. Skladateli se tak v Nice docela dobře mohlo vybavovat dětství ve světnici na poličské kostelní věži – nevelký pokoj, ale okolo nekonečný prostor oblohy a dalekého obzoru.“

„Předpremiéra Otvírání studánek se uskutečnila 7. prosince 1955 v Praze za řízení Jana Kühna, ale skutečná premiéra patřila až o měsíc později, 7. ledna, Zdeňku Zouharovi a jeho pěveckému sdružení Opus. Stalo se tak v poličském Tylově domě.“

„Martinů si těžko uměl představit, jak jeho dílo může režim za železnou oponou využít pro své ideologické cíle.“

Komorní kantáta Otvírání studánek je prostá vokální skladba, v níž se díky básníkovi Miloslavu Burešovi skladatel Bohuslav Martinů vrátil v myšlenkách domů tak intimně, že si ji Češi zamilovali z jeho tvorby asi úplně nejvíc. Vznikla v létě roku 1955 v Nice na jihu Francie. Text o jarních zvycích a o hluboké sounáležitosti s tradicemi, přírodou, předky a domovem obdržel skladatel nedlouho předtím a zhudebnil ho velmi rychle. Předpremiéra kouzelného díla se konala hned toho roku v prosinci v Praze. A sedmého ledna teď uplynulo pětašedesát let od oficiální světové premiéry, která byla v Poličce.

„Rok 1896 byl pro Dvořáka hektickým obdobím. V porovnání s jarem, létem a podzimem předchozího roku, kdy se vrátil z USA a hodně odpočíval.“

„Dvořákova Devátá symfonie byla v lednu 1896 dosud docela žhavou novinkou.“

„Pod Talichovým vedením, stejně jako později pod Kubelíkovým, Ančerlovým, Neumannovým a Bělohlávkovým, rostla Česká filharmonie do formátu orchestru s rozpoznatelným stylem a zvukem, s výrazným a jedinečným profilem.“

Česká filharmonie počítá svou historii od 4. ledna 1896, právě dnes tedy dlouhou 125 let. Ten den, byla to sobota, měla v pražském Rudolfinu první koncert. Dirigoval Antonín Dvořák, zněla výhradně jeho hudba. Jako v té době již nejslavnější žijící český skladatel stál symbolicky u zrodu nového tělesa zcela logicky. Na koncertě byl ideově přítomen také Bedřich Smetana, který chtěl tradici symfonických koncertů založit už v šedesátých letech, a iniciátoři Společnosti ku vydržování velkého orchestru města Prahy z roku 1882…

„Až na výjimky, jako byla rozhlasová stanice D-dur, po Fibichovi letos v předvánočních dnech nikdo ani nevzdechl.“

„Naprosto ojedinělý milostný hudební deník činí z Fibicha nejvášnivějšího hudebního erotika.“

„O Anežce Schulzové, kterou romantik Fibich miloval duší i tělem, mramorová deska na Žofíně cudně mlčí.“

Pro mnohé zůstává dnes Zdeněk Fibich, jehož život je vymezen roky 1850 až 1900, už jen autorem jednoho díla. Pokud vůbec nějakého. Jeho Poem, o kterém je řeč, není ale navíc, tak jak se hraje, ani úplně jeho. Upravil ho do líbivé podoby ze skladby V podvečer, osm let po skladatelově smrti, houslista Jan Kubelík. Melodie však Fibichova je. Ještě před zmíněnou idylickou orchestrální selankou ji užil v Upomínce č. 139 „Večery na Žofíně“, v Lentu z roku 1893, v jednom ze stovek kousků tvořících lyrický klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky.

„Korngoldova opera Mrtvé město dodává zajímavý hudební kontext Puccinimu, Straussovi, Wagnerovi a Janáčkovi.“

„Nejprve byl zázračným dítětem.“

„Poslední filmovou partituru složil Korngold v roce 1946, pak se vrátil k psaní koncertní hudby.“

Mrtvé město? Není řeč o některé světové metropoli v době koronavirové pandemie, i když tak vypadaly a ještě stále dost vypadají, ale o opeře Ericha Wolfganga Korngolda, která je v současnosti z odkazu brněnského rodáka, vídeňského hudebníka a nakonec hollywoodského skladatele zcela určitě nejhranějším dílem. Drama Die tote Stadt uvedla jako první Opera v Hamburku 4. prosince 1920, tedy přesně před sto lety. Korngoldovi bylo třiadvacet.

„Stejně jako Zápisník zmizelého, premiérovaný v dubnu 1921, je i Káťa Kabanová plodem přátelství s Kamilou Stösslovou.“

„V Brně mne nenávidí, v Praze závidí, ale v Bratislavě návidí rádi.“

„Tragickou lásku mezi Káťou a Borisem provází Janáček tou nejkrásnější a nejlyričtější hudbou, jakou kdy napsal.“

Káťa Kabanová, šestá z devíti oper Leoše Janáčka, lyrické drama vycházející z Ostrovského hry Bouře, je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem magicky přitažlivá. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Poprvé se hrála přesně před 99 lety, 23. listopadu 1921, v brněnském Městském divadle, předtím německém, v současnosti Mahenově. Světové premiéry tam měly i Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.

„V době kompozice Válečného rekviem, patnáct let po skončení války, byl Benjamin Britten už plně respektovaným tvůrcem.“

„Coby bytostný pacifista se Britten rozhodl odpovědět na objednávku pro skladbu doprovázející otevření nové katedrály v Coventry vytvořením protiválečného díla.“

„Pokud obsahuje nějaká skladba Benjamina Brittena part sólového tenoru, pak je jisté, že jejím adresátem a prvním interpretem byl Peter Pears.“

Brittenovo Válečné rekviem, monumentální freska s katarzním vyzněním, jedno z nejlepších děl svého autora a jedno z největších děl hudby 20. století, by se mělo spíše jmenovat Protiválečné rekviem. Vzhledem ke skladatelovu pacifismu není jen tryznou za oběti války, ale i jasným protestem proti válčení vůbec. Skladbu reagující na druhou světovou válku, ale využívající texty z té předchozí, připomínáme v Den válečných veteránů. Před sto dvěma lety, 11. listopadu 1918 v 11 hodin, skončila podepsáním příměří v Compiègne mezi Státy Dohody a Německou říší první světová válka.

„S premiérou Hymnu Dědicové Bílé hory, který je dnes možné slyšet koncertně jen vzácně, se Dvořákovi na jaře roku 1873 dostalo prvního obecného uznání.“

„V dané politické situaci námět u tuzemské veřejnosti silně rezonoval, aniž by tehdy byla důležitá náboženská stránka historické události.“

„V české hudbě po Dvořákovi bělohorské téma už příliš nefiguruje. Snad pouze zprostředkovaně v případě inspirace dílem a odkazem Komenského… A pak u Karla Kryla.“

Premiéra kantáty Hymnus Dědicové Bílé hory se stala pro začínajícího skladatele Antonína Dvořáka významným okamžikem. Vlastenecké dílo zaznělo poprvé v Praze v březnu 1873 a bylo dobovým triumfem. V den čtyřstého výročí bitvy na Bílé hoře nedlouhou skladbu pro sbor a orchestr připomínáme nejen jako počátek vnímání violisty a varhaníka Dvořáka coby autora, ale i jako jeden z překvapivě vzácných příkladů hudebního díla bezprostředně inspirovaného dalekosáhlými následky události z 8. listopadu 1620.

„Tak jako v každém správném vztahu se S+Š od sebe lišili, ale zároveň se měli v úctě a kongeniálně se doplňovali.“

„Byli ‚fabrikou na hity‛; když ovšem ve filmu Kdyby tisíc klarinetů zazněla píseň Dotýkat se hvězd, bylo zjevné, že kdyby chtěli, mají na víc.“

„Klasiky se stali tím, čím Semafor vstoupil do našich životů; svou originalitou i nápaditostí, svým humorem i hloubkou.“

Divadlo Semafor hrálo poprvé na samém konci října 1959. Loni touto dobou slavilo šedesátiny. Jiří Suchý má naopak za rok v říjnu devadesátiny. Určitě dost důvodů, proč právě teď, v mezičase, nad „sedmi malými formami“ v seriálu portálu KlasikaPlus.cz popřemýšlet a zavzpomínat, připomenout Suchého hudební lásky, dokonce i jeho vztah ke klasické hudbě, a zauvažovat, čím se stali se Šlitrem skutečnými klasiky.

„Gustav Holst navozuje svou hudbou dojmy, jaké umějí vyvolávat symfonické básně.“

„Do hudby vznikající v Anglii přinesl jako první skladatel ezoterické a exotické mytologické podněty, východní mystiku.“

„V případě Elgara si lidé vzpomenou na několik titulů, u Vaughana Williamse přinejmenším na dva. Holst dopadl hůř.“

Planetárium není hvězdárna. Zatímco na hvězdárně pozorujeme oblohu pomocí dalekohledu, v planetáriu je hvězdná obloha promítána na strop v kupoli, pod kterou sedíme. Pražské Planetárium s projekční plochou přes osm set metrů čtverečních, od jehož otevření uplyne v listopadu šedesát let, patří k největším na světě. Se symfonickou suitou Planety Gustava Holsta je to v mnohém podobné. Nemá mnoho společného s astronomií, planet si totiž všímá z hlediska astrologického. A v listopadu uplyne rovných to let od jejího prvního kompletního provedení.

„Jeho osmipokojové apartmá na druhém podlaží mělo číslo 23 a bylo z něj vidět na Central Park. Kdopak ty prostory asi obývá dnes…?“

„V Praze všechny okouzloval i v soukromí. Na večírku u Rafaela Kubelíka, šéfa České filharmonie i festivalu Pražské jaro, který tehdy bydlel na Smetanově nábřeží, strávil prý většinu času u klavíru.“

„Sledovali jsme ho s nepopsatelnými pocity – ve směsici nadšení z hudby i ze svobody. A tlačili jsme se v chodbě u dirigentského salonku, abychom ho zahlédli zblízka…“

Hledáme a nacházíme několik adres v New Yorku, které spojuje jméno Leonarda Bernsteina. Život charismatického dirigenta, geniálního skladatele, existenciálně hlubokého vykladače díla Gustava Mahlera, autora muzikálů i symfonií, excentrického bisexuála a televizního popularizátora hudby se na Manhattanu uzavřel před třiceti lety, 14. října 1990. Připomínáme si současně, že na začátku i na konci jeho umělecké dráhy figuruje – pro nás památným způsobem – Praha.