PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Karel Husa asi zůstane zařazen v pověstné kategorii ´autora jedné skladby´. Hudba pro Prahu 1968 mu ten osud připravila.“

„Pokud se někomu s úctou skutečně říkalo Mistře, byl to právě on, Josef Suk.“

„Životy houslisty Josefa Suka a skladatele a dirigenta Karla Husy se nijak neprotínaly. Dnes, s odstupem, kdy už jsou uzavřeny, se však potkávají.“

Dvě výročí, dva osudy, dvojí pohled na historii. Co spojuje Josefa Suka a Karla Husu? Vlastně nic. Prázdninová data. Skladatel Karel Husa měl v sobotu 7. srpna sté výročí narození, houslista Josef Suk v neděli 8. srpna desáté výročí úmrtí. Jejich životy se nijak neprotnuly. Ale oba jsou významnými osobnostmi české hudby. Čechoameričan Husa jako exilový tvůrce, o kterém se čtyřicet let mlčelo, Suk jako prominentní tuzemský interpret, o kterém se čtyřicet let mluvilo.

„Jeho hlas, silný, krásný a barevný, kombinoval elegantní zpěv s moderním vzrušujícím projevem, jaký vyžadovaly opery veristů.“

„Můžeme kouzlu starých snímků propadnout a tvrdit, že tehdejší pěvce později už nikdo nepřekonal. Můžeme naopak krčit rameny…“

„Jak moc by kulhalo srovnání s milovníky starých pohlednic a automobilových veteránů?“

Doba se zrychluje. Banální konstatování. Projevuje se to však i na našich domácích diskotékách. Usedá na ně prach. Kdy jste si naposledy opravdu v klidu pustili nějaké CD…? Závažné a opravdu celé? A kdy to nebyla nějaká podnětná novinka, na kterou jste byli opravdu zvědavi, ale stará vyčištěná historická nahrávka, třeba nějaká s Emou Destinnovou nebo Enricem Carusem…?

„Právě tehdy se otevřel prostor pro úvahy, jestli přítomnost v sále s tisícovku míst, ale jen třemi stovkami diváků, je více radostí, nebo ještě stále depresí.“

„Nápad oslovit Václava Lukse, aby připravil jako mezinárodní projekt Mou vlast ve zvuku dobových nástrojů a ve světle tehdejší interpretační praxe, by jinak, nebýt covidu, letos (a možná ještě několik let) nevznikl.“

„Kdo si nedal pozor, propásl nejen Pražské jaro, ale i jaro v Praze.“

Sklenice s padesáti procenty tekutiny je buď poloplná, nebo poloprázdná. Záleží na úhlu pohledu, na postoji pozorovatele, na spíše optimistickém, nebo spíše pesimistickém pohledu. Stejně může dopadnout ohlédnutí za festivalem Pražské jaro. Už druhý ročník se konal-nekonal. Už podruhé byl program pozměněn na variantu umožňující udržet cennou značku za každou cenu a viditelně a slyšitelně naživu a schopnou symbolizovat nezničitelnost znějící hudby. Šestasedmdesátý ročník Pražského jara v tradičním slova smyslu jakoby nebyl, ale v nově nastavených podmínkách, dříve a v normálním světě nemyslitelných, existenci obhájil a životnost prokázal a udržel.

„Jen otázky typu ´na jaké frekvenci vás naladíme´ se nedají zodpovědět.“

„Uplynulý rok poslouchání stanice D-dur přál. Zákazy vycházení, home office, zavření a zrušení všeho obvyklého…“

„Ale pozor. Poslouchat D-dur je návykové.“

Šestnáct let a šestnáct dní. Přesně tak dlouho právě dnes už vysílá Český rozhlas D-dur, digitální stanice neúnavně nabízející klasickou hudbu. Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu, tedy 24/7, jak se někdy psává místo slova nepřetržitě. Se dvěma důsledky. Je vám dobře, ale už nenacházíte čas na návraty k pokladům vlastní diskotéky.

„Období, ve kterém se hudba přelila do virtuálního prostředí, protože – pokud budou na světě lidé – je asi opravdu nesmrtelná.“

„Měsíce a roky, o které právě přicházíme, nám nejen v tělesném, ale i v psychickém zdraví, ve vzdělání, v rozdávání radosti, ve službě, práci, v prožitcích a vztazích – a samozřejmě ani ekonomicky – nikdo nikdy nevrátí.“

„Tlak na naši flexibilitu a kreativitu není sám o sobě špatný. Určitě přinese a už přináší své ovoce. Ale za takovou cenu?“

V hudebním životě metropole byl posledním okamžikem starých časů koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, při kterém 9. března 2020 v nezapomenutelné interpretaci Leily Josefowicz a Alexandera Liebreicha zazněl Bergův Houslový koncert „Památce anděla“. Repríza programu už se další den nesměla konat. Je 10. března 2021, přesně rok poté. Nejsme vůbec dál. 

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba…

„Rok 2020, magický ´twenty twenty´, přinesl všechno jiné, než kýžený krok kupředu.“

„Zmar symbolizuje osud plně nastudované inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů Národního divadla Brno…“

„Právem se asi můžeme obávat, že cesta k normálu bude pomalejší, než bychom si přáli.“

Kdo všechno doplatil na pandemii? Beethoven se svým výročím pokaženým všemi omezeními určitě; celosvětově, tak jak i koronavirus působil globálně. Nevyužitých hudebních jubileí zůstalo samozřejmě víc – v našich zeměpisných šířkách například Rejchovo. Na opatření přijímaná proti nemoci jsme ale doplatili všichni…

„Teď v zimě to bylo a je horší. Další omezení, nová a nová… a vidina konce dočasnosti téměř nulová.“

„Aby se muzikanti a ti, co hudbu rádi poslouchají, nehroutili, potřebují s muzikou živý, plný, bohatý a obvyklý kontakt. Ale normálně potřebují žít i všichni ostatní lidé.“

„Bývaly doby, kdy ještě skladatelé uměli s upřímným patosem napsat něco burcujícího.“

Rybu jsme na Vánoce letos jíst ještě směli. Kolik chystaných a toužených provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby jsme museli odpískat, nikdo nespočítá. Hudební symbol českých Vánoc, známý, populární, obecně sdílený a zlidovělý, oněměl. Život bez tradic a rituálů ztrácí velký kus obsahu…

„Všechno nasvědčuje tomu, že do divadla nebo na koncert hned tak nepůjdeme.“

„Budou u vstupů do síní a divadel čtečky čárových kódů, kam budeme vkládat svá potvrzení o bezinfekčnosti?“

„Stane se vakcína ´nezbytností´ nejen pro mezinárodní cestování, ale i pro domácí kulturní dění?“

Štědrý večer raději bez koled, protože zpívání je snad i doma prý rizikové; půlnoční mše na místenky v řádu desítek, nebo rovnou raději zrušené; Vánoce bez hudby a s přísně omezeným počtem povolených rodinných setkání; dárky z internetu; zavřené restaurace; muzikanti bez příjmů; senioři v domovech klidného stáří obklopení zneklidňujícími postavami ve skafandrech, uvěznění měsíce a měsíce bez návštěv…

„Po týdnech nehraní a nezpívání, nevyučování a veřejného nestravování, a nevycházení plíživě nastupuje zákeřná lhostejnost.“

„Čím déle se nebude moci v úzké pospolitosti tvůrčím způsobem přemýšlet a pracovat, zkoušet a koncertovat, tím přízračnější bude resuscitace.“

„Ve hře jsou teď Vánoce. Ryba i Rybovka. Co z toho bude, co ne?“

Další a další týdny, během nichž je kvůli ochraně před koronavirem zastaven život, přinášejí různá, většinou nepříliš radostná zjištění a s nimi obavy. Čím déle bude trvat vynucená nečinnost, tím větší bude nebezpečí, že při návratu k normálu nebudou v budoucnu, dlouho a možná už nikdy, věci tak, jak byly. I v hudbě.

„Vyčítat hudebníkům, že se v koronakrizi, jsouce bez práce, hlásí o právo na existenci, že volají o pomoc, není fér, ale není to ani prozíravé.“

„Život bez dobrého jídla, bez možnosti setkání s přáteli, není plnohodnotný. Ale hudba jde ještě dál, přímo k podstatě našeho bytí.“

„Než se tak stane, choďme ven na vzduch a zabývejme se něčím pozitivním. I hudbou.“

Člověk potřebuje mít v životě smysl, úběžníky, perspektivu, cíle. Potřebuje se na něco těšit. Momentální situace žádné pevné body a jasné výhledy nenabízí. Nikdo neumí říct, při jakých číslech se odvolá omezování normálního každodenního provozu, nikdo neví, kdy skončí druhá pandemická vlna, a už vůbec se nemluví o tom, kolik dalších podobných vln nás asi ještě čeká. Nejsou jasně popisovány následky, nejsou zřetelně a včas stanovována pravidla kompenzací. Neumíme si představit podobu lepších zítřků. Hledáme proto podvědomě něco příjemného. Spolehlivého. Zásadního. Hudební umění to nabízí.

„Ta nejistota bez konce ubíjí.“

„Kolikrát ještě organizátoři zkusí připravit další upravené verze programů, než odejdou a poslední za sebou zhasne…?“

„Jak to teď paradoxně konečně bude všechno jednodušší, protože jednoznačné, když se od pondělí nebude konat vůbec nic…!“

Žijeme v divné době. Naše přebývání tak trochu přestává mít jasnou budoucnost, záchytné body, jistotu, cíle, smysl. Světlo na konci tunelu je prý snad kdesi v červnu 2021. To je setsakramentsky daleko. K podivnému prožívání současnosti, ve které začíná chybět radost a naděje, přispívají nejasnosti kolem pandemie, čím dál zřetelnější tušení existenčních potíží, ale i takové marginálie, jako že se nesmí veřejně zpívat a že zase nebudou koncerty a divadla…

„Bude ještě vůbec v ekonomice, kultuře, sociálních kontaktech, v pracovní morálce, ve vzdělávání a v mezilidských vztazích nějaká cesta zpět?“

„Jak dlouho bude trvat těm, kteří se už teď bojí chodit na koncerty, než seberou odvahu a zdravý rozum a zase se někam vydají?“

„Kdy se do programů vrátí Mahlerovy symfonie, kdy kantáty a oratoria a s nimi sbory?“

Při zpívání dochází k masivnímu šíření viru, zpěv je velmi rizikovou aktivitou, tvrdí ministr zdravotnictví Roman Prymula, na sociálních sítích vesměs nazývaný Plukovníkem. Máme tu nový obor, muzikoepidemiologii. Nebo epidemiomuzikologii. V pražském Národním divadle se proto na dva týdny zpěv zakazuje, v Brně ze stejného důvodu už podruhé odkládají premiéru Řeckých pašijí, Ostrava nepřijede do Prahy se Šostakovičovou Lady Macbeth,…

„Houslistu Josefa Špačka v poloze, kterou předvedl ve Vivaldiho notoricky známé hudbě, tak moc neznáme.“

„Pokud se letos zjistilo, že i komorní hudba stojí za to a že je pro ni v tuzemsku řada povolaných, bylo by pěkné, kdyby se i na to dalo navazovat.“

„Navzdory koronaviru a vládním opatřením, která dlouho vypadala jako likvidační pro letní kulturní nabídku, se v rodišti Bedřicha Smetany nakonec uskutečnil hodnotný festival komorní hudby.“

Josef Špaček a Barocco sempre giovane uzavřeli v neděli večer Smetanovu Litomyšl virtuózním, osobitým, značně neortodoxním provedením Čtvera ročních dob. Kvůli opatřením proti virové pandemii se letošní ročník konal nakonec v posunutém termínu a ve výrazně jiné podobě, bez oper a symfonických programů, bez zahraničních hostů a bez větší poloviny obvyklého publika. Nicméně uskutečnil se, a to doslova navzdory jarním zprávám o koronaviru. A paradoxně dokonce díky nim přinesl posluchačům ve své vynuceně nové podobě řadu zážitků, které by tato festivalová platforma jindy asi nenabídla.

„Kdyby se nestalo, co se letos stalo, čekala by nás zítra na Smetanově Litomyšli Beethovenova Devátá a později v týdnu na Zimním stadionu Libuše.“

„Místo toho Met zůstává zavřena do konce kalendářního roku… a v Londýně se děsí prognóz, které orchestry koronakrize nenávratně položí.“

„Sebelepší streamy nemohou nahradit setkávání lidí, hudbu chvějící se v obrovském, a přitom tak intimním vesmíru mezi pódiem a auditoriem.“

Na festivalu Smetanova Litomyšl, kdyby zůstal v naplánované podobě a původních termínech, by se dnes večer konalo operní gala Slovenského národního divadla. Takzvaná koronakrize s brutálními opatřeními proti šíření pandemie však tento program nenávratně pohřbila. Jako mnohé a mnohé jiné. Pozdější rozpačité rozvolňování restrikcí nepřišlo včas. Není to jedno… Ano, virus se nám docela vyhnul, zákazy srocování, obcování a sdílení, stejně jako textilie přes obličej, mizejí, černé prognózy, že budeme zavřeni ve státních hranicích měsíce a roky, se nenaplňují. Otrnulo nám, a tak bude lítost nad ekonomickými i kulturními ztrátami vcelku pochopitelná a čím dál neodbytnější.

„Iniciativa Hrajeme do oken je jednou z mnoha současných alternativních aktivit, které chtějí potěšit… a také upozornit na sbírky pro potřebné.“

„Zůstat už jednou provždy pouze u streamů by bylo hrozné.“

„Škoda, že se teď nenašli například dva pianisté, kteří by pro narozeniny Pražského jara zahráli na čtyři ruce.“

V úterý bylo dvanáctého května. Většina z nás nepamatuje doby, kdy ten den ještě nezačínalo Pražské jaro, kdy nezněla Smetanova Má vlast. Letošní podivné rouškové jaro a jeho původci, tedy virus, osud a vláda, zamávalo tradicemi jako už dlouho nikdo. Pražské jaro je a není, to podle úhlu pohledu, o Mé vlasti naživo si můžeme nechat zdát a na koncerty se díváme v počítači. Pokud to bude trvat ještě nějaké měsíce, zapomeneme, kudy a proč se na ně chodí. Jako ten pán na legračním obrázku z facebooku, který se „…po dvou měsících vrací do práce a nepamatuje si technologické postupy…“. Ano, ten, co drží housle způsobem, který užívají flétnisté.

„Hrstka sólistů s neustále se spokojeně usmívajícím šéfdirigentem zahrála Mahlera jako úžasně zajímavou skladbu.“

„Berlínští prokázali, že jsou na světové špičce. Nejen interpretačně, ale i dramaturgií a způsobem sebeprezentace.“

„Pražský večer s nezaviněně podivnou atmosférou osamělého hraní a zpívání bez reakce druhé strany.“

Symfonické a orchestrální koncerty nejsou zatím v naší nenormální karanténní době možné, a tak se malé i velké instituce soustřeďují už po řadu týdnů při benefičních a dalších koncertních streamech ke komorní hudbě. Nejdál teď zašli Berlínští filharmonikové, když při svém třicátém prvomájovém koncertě zahráli v pátek v přímém televizním přenosu v méně než patnácti lidech Mahlerovu Čtvrtou symfonii.

„Pašije podle Lukáše posloucháme dnes nejen jako svědectví doby, ale i jako dílo jednoznačně nadčasové.“

„Hudbu měl rád. Ale stromy podle svých slov také. Moc.“

„Úvahy, jestli avantgardu zradil, nebo jasnozřivě opustil, nechme otevřené.“

Krzysztof Penderecki, jehož život se uzavřel přesně před měsícem, 29. března, byl bezpochyby jedním z nejznámějších Poláků. Až skončí pandemie a odezní návazná opatření přijatá proti jejímu dalšímu šíření, uspořádá Polsko státní pohřeb. Zatím se na počátku dubna v Krakově v kostele Nejsvětější Panny Marie Královny Polska uskutečnila zádušní mše jen v rodinném kruhu…

„Kdyby ležel sníh, mohla by to být úplně čistokrevná štědrovečerní noc někde na vesnici.“

„V modlitebně se scházejí tři muži v černém a s bílými rouškami. Povedou televizní bohoslužbu.“

„Koncert a divadlo, stejně jako kostel, v televizi nebo na obrazovce natrvalo nestačí.“

Ke křesťanům směřovala pro noc ze soboty na neděli výzva, aby zapálili za okny svíčku. Mohli tak veřejně vyznat „Ježíš je světlem našeho života“. O moc víc toho o letošních Velikonocích projevit nemohli. Zavřeni doma, s rouškami pověšenými u klíčů, aby nezapomněli na jedenácté přikázání „Nenakazíš bližního svého“, pokud by snad přece jen chtěli z nějakého povoleného důvodu vyjít do liduprázdného prostoru za dveřmi svých domovů. O bohoslužbách si směli nechat jen zdát a duchovní hudbu si mohli maximálně pustit z nahrávky. Takové svátky – s výjimkou roků morových ran, pogromů, skrývání v katakombách a egyptského a babylonského zajetí – lidstvo už asi dlouho nezažilo.

„Návrat k zimnímu času by se na našem prožívání vlastních životů podepsal také – podobně jako koronavirus.“

„Nikdo z těch, kdo sedávají v auditoriu Smetanovy Litomyšle či českokrumlovského „otáčka“, ale ani nikdo z těch, kdo v létě rádi do večera za světla pracují na zahradě nebo chodí po horách, by přece nemohl hlasovat pro zrušení letního času…“

„Je čím dál pravděpodobnější, že si letos soumraků po koncertech a snášejících se nocí během operních představení moc neužijeme.“

Nevstávalo se nám dnes možná tak snadno, posunovali jsme v noci hodinky dopředu. Máme tu opět letní čas. „Bílé noci“ sice zrovna u nás nemáme, ale pokud se náš život, obrácený teď naruby pandemií koronaviru, vrátí v dohledné době zase k normálu a začneme opět chodit na koncerty, budeme určitě za delší večery až do 25. října rádi. A třeba si jednou zajedeme i na festival „Bělyje noči“ do Petrohradu.

„Příběhy hudebníků, kteří najednou nemají co dělat a proč cvičit.“

„Budou se množit alternativní způsoby koncertování.“

„Muzikanti, kteří přišli o práci, propady ve svých financích už těžko kdy dohoní.“

Čelíme celosvětově se šířící nemoci, ale také problémům, které z toho vyplývají. Přicházíme o práci, o jistoty, o plány, také o podněty z živé hudby, na které jsme zvyklí. Máme dostatečnou odolnost? Přečkáme?

„Duchovní díla obou završitelů barokní hudební éry budí úctu a úžas, těší nás a přesvědčují… a toho, kdo chce, vedou blíž k víře.“

„Na Händela je opravdu potřeba dávat pozor. Není totiž o nic menší než Bach.“

„Jejich hudba je odlišná, třebaže oba patří baroku.“

Mozart a Salieri tvoří hudební dvojici, které přidaly na věhlasu společnou rukou literatura, divadlo a film. Začal s tím básník Alexander Sergejevič Puškin a na něj navázal skladatel Nikolaj Rimskij-Korsakov, o století později téma oživil dramatik a scenárista Peter Shaffer a pár let po něm filmový režisér Miloš Forman. Podobné zajímavé hudební dvojice by mohli tvořit Smetana s Dvořákem nebo Prokofjev se Šostakovičem… Bach s Händelem také, jen s tím rozdílem, že oni dva se zřejmě nikdy nepotkali.

„Byl zamilovaný do jazzu a nechtěl studovat klasiku.“

„Až mnohem později ho jeho žáci přesvědčili, aby opět veřejně vystupoval.“

„Byl nejstarším hrajícím kytaristou na světě, jak sám tvrdil. A dodával k tomu, že i nejstarším chodícím.“

V prosinci se uzavřel dlouhý a naplněný život kytaristy Jiřího Jirmala, jednoho ze zakladatelů české kytarové školy, interpreta klasické, jazzové i taneční hudby, oblíbeného a úspěšného pedagoga. Vzpomínat na podobné osobnosti se dá různým způsobem. S patosem, oficiálně, vážně. A nebo tak, jak to udělali jeho přátelé a žáci, když se sešli v sobotu v sále pražské galerie Villa Pellé. S pietou, vděčností a úctou, to samozřejmě, ale jinak a hlavně uvolněně, s úsměvem. Bez patosu, bez oficialit… a i docela nevážně.

„Máme před sebou řadu měsíců, během nichž nás bude provázet víc než předtím a potom Beethovenova hudba.“

„Osobnosti jako Jakub Hrůša, a určitě i další podobní, dávají příslib, že nic nekončí, naopak.“

„Ani dvacátá léta by nám neměla odebrat radost z hudby a nějaký ten kousek idealismu.“

Ve dvacátém století přinesla dvacátá léta mnoho nového. Po skončení Velké války přišla reakce v podobě bezstarostného uvolňování – hranic, kulturní výměny a uměleckých pravidel i morálky. Přišla moderní doba a prosperita a s nimi nejen jazz a nové tance, ale také sport, emancipace žen, auta, černé desky… a rozhlas. Co přinesou dvacátá léta jedenadvacátého století, krom další a další kulturní rozmanitosti, teď asi neodhadneme. Možná se ani neshodneme, jestli už začala rokem 2020, což říká selský rozum, nebo začnou až s rokem následujícím, což tvrdí někteří vědci. Tak si aspoň přejme, ať nám přinejmenším v hudbě neodnesou příliš mnoho z toho podstatného, co by mělo raději co nejdéle zůstat.

„Rybovka? Nic podobného neexistuje.“

„Vánoce jsou definitivně tady. Ať je stupňů nad nulou, kolik chce.“

„Dnes by jen pošetilec tvrdil, že se Rybovka nesmí hrát a zpívat už během prosince…“

Symbol našich Vánoc. Známý, populární, obecně sdílený. Zlidovělý… Rybovu Českou mši vánoční nemá smysl srovnávat s čímkoli jiným. Nic podobného neexistuje. Když stojíte odpoledne před Štědrým dnem v Praze na Kampě, když vnímáte, jak přirozeně tam v plenéru jako každým rokem tahle průzračná hudba zní, a vidíte, jak fascinovaně vás pozorují shora z Karlova mostu turisté, dochází vám, že nejde jen o nějaký happening, neřku-li koncert, ale o nefalšovaný rituál. 

„Dodnes nás nepřestává fascinovat, kolika revolučními kroky rozšířil a proměnil formy a obsahy.“

„Projekt odstartovaný v Bonnu 16. prosince je pro příštích 365 dní napěchovaný událostmi.“

„Pražské jaro eviduje největší zájem o zahajovací koncert s Berlínskými filharmoniky, o Smetanovu Mou vlast… a o závěrečný koncert, na kterém po letech zazní Devátá.“

Shluk písmen a číslic BTHVN2020 dává lidem kolem hudby jasný smysl. V roce 2020 uplyne celá čtvrtina tisíciletí od narození skladatele, kterého málokdo neoznačí za velkého. Možná byl za svého života kontroverzní osobou – ostatně, který génius, snad vyjma Bacha, nebyl a není… Jeho odkaz nicméně žije nezpochybnitelně, víc než dostatečně: hrají ho děti v ZUŠ i světoví mistři a Óda na radost z Deváté symfonie se stala hymnou Evropské unie. Dnes uplynulo 249 let ode dne, kdy byl Beethoven v Bonnu pokřtěn. Dá se předpokládat, že se narodil o den dřív, ale datum doloženo není.

„Skrytou krásu Elgarova díla objevila publiku cellistka Jacqueline du Pré.“

„Má v sobě intenzivní hloubku a nostalgii… a určitě i smutek nad válkou poničenou Evropou.“

„Mahlerova nebo Janáčkova neopakovatelného novátorství však přece jen nedosáhl.“

V Praze je dnes mladý maďarský sólista István Várdai. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nastudoval a hraje Violoncellový koncert Edwarda Elgara, letos stoletý. Abonentní večer je možné sledovat v Rudolfinu či v přímém přenosu na stanici Vltava, nebo pak ve středu v záznamu na stanici D dur. Várdai hraje na Stradivariho nástroj patřící kdysi violoncellistce, díky níž se skladba dostala do mezinárodního povědomí. Jmenovala se Jacqueline du Pré a její život se předčasně uzavřel v roce 1987.

„Na Národní třídě je celodenní happening. Klasika tu není, zůstala uvnitř Národního divadla a v Rudolfinu.“

„K revoluci patřily songy, spirituály. Ta síla emocí, když v revolučních dnech rozhlas po letech veřejně poprvé zase vysílal Kryla a Kubišovou…“

„Bláznovská zvěst Ivana Kurze s odkazem na Bibli připomíná, že spasení přináší bezbranné dítě. Tato hudba zněla v Obecním domě sedmnáctého listopadu 1989 večer.“

„Poslouchám, co chci. Svobodná hudba je ta nejlepší.“ Jeden ze sloganů provázejících oslavy třiceti let od pádu totality může být podnětem k mnoha úvahám. O kulturní izolaci a uvolnění, i o tom, co hlasitě duní, a o tom, co působí spíše vskrytu.

„Jeho duchaplná, svižná, rytmická, rafinovaná a s potěšením utvářená hudební řeč uzavírá celou epochu hudebního umění.“

„Národní divadlo Brno chystá Růžového kavalíra. Těšíme se na Alžbětu Poláčkovou, Václavu Krejčí Houskovou, Janu Šrejmu Kačírkovou a Jana Šťávu.“

„Datum konce jeho života napovídá, že by se mohly od roku 2020 zájem o jeho dílo a frekvence uvádění ještě zvýšit.“

Bavorské alpské město Garmisch-Partenkirchen bude sice aktuálně v nadcházejících měsících střediskem zimních sportů, ale pak přijde jaro a stane se opět letoviskem. A od 19. do 28. června 2020 také dějištěm pravidelného hudebního festivalu nesoucího jméno Richarda Strausse. Skladatele, který právě tam měl po čtyři desetiletí rodinné zázemí a který tam před sedmdesáti lety, 8. září 1949, zemřel.

„Stíny repríz jsou jasné: rutina mezi členy orchestru, zpěváci bez velké ambice, režisérův záměr pozapomenut… Světla repríz jsou radostnější.“

„V Národním divadle byl hostem zvýrazněných dvou repríz Giordanovy opery Andrea Chénier brazilský tenorista Martin Muehle. Nabídl hlas pro roli ideální.“

„Repríza projektu Sternenhoch, který se stal pro určitý segment publika zřejmě kultovním, připomněla, že současné umění je opravdu široce rozkročeno.“

Operní premiéry mají svou atmosféru, své rituály, své oslavy. Řada měsíců studia a příprav a týdnů zkoušení je u konce. Přijde premiérové publikum a netuší, kolik všechno to samozřejmé a krásné nebo třeba ujeté a zvláštní stálo úsilí. Vlastně ho to ani nezajímá. Nepatří do té party, která nemá od výsledku odstup. Party, která zaujatě pracovala, určitě se prací i bavila a teď vydává počet z toho, co umí. Publikum stojí nezaujatě vně. Vidí, slyší, vnímá, prožívá, promýšlí… – a vytvoří si během večera svou představu, pocit, úsudek.