„S rytmickou dikcí velmi náruživě pomáhala posílená bicí sekce, která stabilně a energicky zajišťovala onu tak charakteristickou pulsaci.“

„Výkon Carolin Widmann byl zcela suverénní a ničím ani na okamžik nenarušený.“ 

„Snad až na závěr večera si hráči s dirigentem šetřili své síly, neboť teprve nyní se zdálo, že dali divákům poznat celý svůj dynamický rozsah, zejména směrem k hlasitější části spektra.“

V rámci festivalu Pražské jaro se 29. května v Rudolfinu uskutečnil koncert Rytmus a temperament v podání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Pod vedením Tomáše Braunera a se sólistkou Carolin Widmann pražskému publiku nabídl u nás nepříliš hrané skladby autorů 20. století, konkrétně George Gershwina, Ericha Wolfganga Korngolda a Leonarda Bernsteina. Koncertní výkon byl svěží a všestranně přesvědčivý.

Hned úvodní skladba odstartovala večerní program takříkajíc od podlahy. Gershwinova Kubánská předehra patří k autorovým právem nejhranějším skladbám, zřejmě díky nápadité práci s originálními motivy v kombinaci s kubánským rytmem a příslušným použití bicích nástrojů. Dílo mělo pod původním názvem Rumba premiéru roku 1932 v New Yorku (Lewisohnův stadion), pro premiéru v Metropolitní opeře byl autorem název změněn právě na Kubánskou předehru. Pro pražský orchestr se pochopitelně jedná o výpravu do méně známých vod, český muzikant má více „v krvi“ přirozeně jiný druh repertoáru, s dnešním výběrem se však popasoval zcela suverénně a přesvědčivě; způsobem, který si užili jak hráči, tak především obecenstvo.

Do první skladby hráči uvedli posluchače příjemným zvukovým vtažením, během kterého se měly postupně všechny dechové skupiny dostaly možnost prosadit nad smyčci. S rytmickou dikcí velmi náruživě pomáhala posílená bicí sekce, která stabilně a energicky zajišťovala onu tak charakteristickou pulsaci. V průběhu měl snad každý hráč možnost ukázat různorodost barevných odstínů svých nástrojů, kdy se postupně zejména smyčce více a více prosazovaly, což vyvrcholilo ve výborně zahraných melancholických plochách. Dechy a bicí pak s nimi dobře zakončili skladbu rovnocenně s  výrazovou a rytmickou uvěřitelností.

Následoval Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 od brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. Zázračné dítě a posléze ve Vídni velmi oceňovaný hudebník musel pro svůj židovský původ opustit před vypuknutím druhé světové války Evropu a zamířil do Ameriky, kde se etabloval především jako filmový skladatel. Neopustil však klasickou kompozici, jejíž zástupcem je povedený koncert, který věnoval Almě Mahler (Gustav Mahler byl jedním z jeho mentorů) a jenž v roce 1947 premiéroval legendární houslista Jascha Heifetz.

Houslistka Carolin Widmann je vynikající sólistka s velmi širokým repertoárovým záběrem, sahajícím od poučené interpretace barokní hudby až po premiéry soudobých autorů (například jejího bratra Jörga Widmanna, jež byl v roce 2021 rezidenčním umělcem Pražského jara). Snad lehce neobvyklý byl fakt, že sólový part byl hrán z not, ovšem ty evidentně sloužily jen jako psychologická opora, neboť výkon Carolin Widmann byl zcela suverénní a ničím ani na okamžik nenarušený. Již od prvních tónů krásné úvodní melodie byla slyšet jistota jak v technice, tak v hudebním výrazu. Ve spíše jemné a vřelé hudbě dokázala od počátku až do nejzazších koutů udržet napětí a spojitost, aniž by jakkoliv narušila charakter hudby. Doprovod sólisty je pro dirigenta vždy obtížný úkol, pan Brauner jej provedl rovněž se suverenitou, zde ovšem ne zcela bezchybnou, neboť v tempově a tektonicky vypjatějších pasážích se občas objevila nepřesnost v komunikaci mezi jednotlivými sekcemi a sólistkou. Ta však celou skladbu dokonale vystavěla zejména výbornou prací s tónem ve vyšších polohách, například nepoužitím (nebo minimalizací) vibrata, což tón učinilo jasnějším, zároveň se však zvyšují nároky na technickou a intonační přesnost, což bylo zvládnuto se vší bravurou. Miniaturní výtka, kterou je vůči jejímu výkonu možno vznést, je, že její hra sul G se neprosazovala tolik, jako na jiných strunách.

Snad díky podmanivému způsobu hry se značná část obecenstva dopustila jistého faux pas, když zazněl poměrně dlouhý potlesk mezi první a druhou větou, na druhou stranu to ovšem ilustruje divácké nadšení z výkonu. Vynikající svítivé flažolety a emocionální hra doprovázely druhou větu, prostoupenou melodií, která pod rukama hráčky zpívala a vyprávěla. Třetí věta pak započala attacca a ideálně předjala silně vášnivou podstatu, která byla zejména ze strany sólistky dvojitě podtržena nebojácností směrem ke hře na nástroj. Velmi nosné pizzicato střídané s trhanými žíněmi smyčce v důsledku intenzivní hry se mísilo s iniciativním orchestrem, což vytvořilo hudbu strhujícího náboje, který skladbu zakončil s vervou a energií. Sólistka pak potěšeným divákům zahrála přídavek, Les Furies od belgického skladatele Eugène Ysaÿe. Precizně zahrané dílo vyneslo do popředí další vynikající schopnosti hráčky, zejména napínavé sul ponticello a výbornou práci se zvukem prázdných strun. 

Po přestávce čekala poslední část večera, Symfonické tance z West Side Story od Leonarda Bernsteina. Slavný muzikál a příslušnou hudbu tohoto věhlasného amerického skladatele snad není třeba představovat. Suita dala svým složením možnost nahlédnout na pestrou škálu emočních, barevných a rytmických poloh, kterými dílo oplývá. První částí je Prologue, kde orchestr posluchače neomylně vtáhl do děje, s dobrou mírou dramatu i nadhledu. Snad až na závěr večera si hráči s dirigentem šetřili své síly, neboť teprve nyní se zdálo, že dali divákům poznat celý svůj dynamický rozsah, zejména směrem k hlasitější části spektra. Orchestr dobře vystihoval kontrasty přednášeného díla, emocionalitu ve smyčcích ve druhé části Somewhere (krásně zahráno nejprve sólově vedoucími sekcí), či lehkost a nadýchanost třetího Scherza. Velmi hutné a rytmické bylo Mambo (čtvrtá část), s příslušným napětím a také srozumitelným výkřikem „Mambo!“, o který se postarali hráči. I se všemi dalšími částmi (Cha-Cha, Meeting Scene, „Cool“ Fugue, Rumble, Finale) si orchestr poradil výborným způsobem, nikdy neopomněl do hudby vnést potřebnou rytmiku, laškovnost a swing. Zvláště je potřeba ocenit povedená sóla první horny samozřejmě bicí sekci.

Snad mohl mít někdo nedůvěru, že vybraný repertoár nebude tradičnímu českému orchestru dobře vyhovovat a přistupoval ke koncertu s určitou skepsí stran potřebného hudebního výrazu, vzdáleného nám bližšímu Smetanovi či Dvořákovi. Povedený výkon vřele přijatý publikem však podobné myšlenky razantně popírá a je jisté, že podobný – pro nás snad až lehce exotický repertoár – se na našich pódiích bude objevovat i v budoucnu.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý