Nejslavnější opera Antonína Dvořáka bude nově k mání na třech evropských scénách, z nichž největší barcelonská angažovala dokonce světově etablovaného Piotra Beczału. V inscenaci Rusalky ztvární přirozeně postavu Prince. Vedle Barcelony je opus českého mistra brzy k mání také v Hannoveru (13. června) a Düsseldorfu (15. června), ovšem bez českého interpretačního přispění.

Dvořákova Rusalka je na repertoáru divadel nepřetržitě od světové premiéry v roce 1901. Libretista Rusalky Jaroslav Kvapil, inspirován řadou prastarých pohádkových motivů a legend, z nichž největší vliv bývá připisován Andersenově Malé mořské víle a Erbenovým baladám z Kytice, vytvořil poutavou báseň mimořádné jazykové a myšlenkové úrovně. Připravil tak pro Dvořáka základ, z něhož mohl mistr melodií a instrumentační barevnosti vykouzlit svoji nejlepší operu, v českém prostředí oblibou srovnatelnou snad pouze se Smetanovou Prodanou nevěstou. Genialita Kvapilovy a Dvořákovy Rusalky spočívá, jak tomu u klasických děl bývá, mimo jiné v nepřeberných možnostech jejího výkladu.

Skutečnost, že ikonické Dvořákovo dílo je stálicí předních světových operních domů, potvrzuje trojnásobné uvedení opery Rusalka na únorovém programu evropského operního dění. Po berlínské Státní opeře Pod lipami a marseillské opeře se pohádková opera o třech dějství vrátila také na scénu Stuttgartské státní opery. Nedávno se dočkala uvedení Slovenským národním divadlem a nedávno také v Chorvatsku.

Nyní dílo nově uvádí 13. června Státní divadlo v Hannoveru (režie Tatjana Gürbaca, dirigent Masaru Kumakura), 15. června Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (režie Vasily Barkhatov, dirigent Harry Ogg) a zejména barcelonské Gran Teatre del Liceu 22. června (režie Christof Loy, dirigent Josep Pons). Žádná produkce nepracuje s českými umělci a poslední zmíněná je obsazena nápadně kvalitně. Piotr Beczała zpívá Prince, Cízí kněžnu Karita Mattila, titulní roli pak Asmik Grigorian. Zajímavostí může být rozdílná délka jednotlivých inscenací, kdy v Düsseldorfu vyhrazují dvě a tři čtvrtě hodiny, kdežto v Barceloně bez deseti minut čtyři hodiny.

foto: Staatstheater Hannover / Sandra Then, archiv