„Leo van Doeselaar přednesl zejména méně hrané Bachovy skladby, ze kterých však sestavil program, který měl jasnou dramaturgickou linii.“

„Interpret celý koncert využíval jen původní hrací stůl s jeho paletou rejstříků.“

„Závěr koncertu patřil Toccatě F dur. Po skladbách komornějšího charakteru to bylo důstojné rozloučení s olomouckým publikem čítajícím přes pět set posluchačů.“

57. ročník Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc byl věnován Johannu Sebastianu Bachovi i Georgu Friedrichu Händelovi, oběma jubilujícím osobnostem, narozeným v roce 1685. Závěrečný koncert, který se konal 15. září v kostele sv. Mořice byl pak ryzí poctou jednomu z nich, tomu dříve řečenému. Interpretem večera byl nizozemský varhaník, teoretický i praktický odborník věnující se zejména bachovskému dílu Leo van Doeselaar. Toho může český posluchač znát zejména z audiovizuálního projektu All of Bach, který prezentuje Bachovu hudbu na vynikající úrovni. Významný je ale také jako titulární varhaník Královské koncertní síně v Amsterdamu či jako pedagog a držitel mnoha ocenění za svou diskografii.

Ačkoliv neměl samotný festival v letošním roce kulaté výročí, připomínal si dvě události, které se odrazily i v průběhu van Doeselaarova večera. 21. září tomu bude 280 let, kdy poprvé zazněly Englerovy varhany kostela sv. Mořice v Olomouci. A letos je tomu přesně 100 let od narození Antonína Schindlera, který byl iniciátorem rozšíření těchto varhan ve 20. století, přičemž bylo na tu dobu novátorsky umožněno použít pouze starou, Englerovu část nástroje. Toho právě využil Leo van Doeselaar, který celý koncert využíval jen původní hrací stůl s jeho paletou rejstříků. Varhany tak sice za celý večer nezazněly ve svém obdivuhodném plénu, ale autenticitě hraného repertoáru bylo učiněno za dost.

V ryze bachovském programu mapujícím jeho kompoziční vývoj od Ohrdrufu po Lipsko se objevila třikrát dvě zpracování protestantského chorálu, a to i v méně hraných podobách. Již úvodní dvojice s tématem Herr Gott, nun schleuss den Himmel auf (BWV 1092 a 617) ukázaly pestrost Bachovy práce s chorálem a van Doeselaarovy práce s registrací.

Jedinou nepůvodní skladbou koncertu byla transkripce Bachovy altové árie Stirb in mir z kantáty Gott soll allein mein Herze haben (BWV 169). Zde varhaník vtipně použil rejstřík Vox humana jako náhradu lidského hlasu. Zároveň však pomyslné altistce v nekonečné melodii nedal prostor k pomyslnému nádechu, a tím ukázal, že i přepis do nepůvodní podoby může mít pozitivní dopady na vyznění skladby. Van Doeselaar zároveň pohotově kamufloval nevýhody starého hracího stolu, kterému v souladu s dobovou praxí chybí tóny Cis a Dis ve velké oktávě. V originálních Bachových kompozicích se s nimi v notách nesetkáme, při transkripci s tím však musí varhaník počítat a citlivě je nahradit.

Kontrastní bylo zpracování dalších dvou tematicky jednotných chorálních předeher Aus tiefer Not schrei ich zu dir (BWV 1099 a 686). Ty opět patří k méně hraným a byly tak hlavně obohacením poslechové zkušenosti olomouckého obecenstva.

Vrcholem zlatého řezu dramaturgické linky koncertu bylo provedení Triové sonáty e moll (BWV 528). Tyto sonáty jsou pro varhaníky skutečnou zkouškou a málokterý si troufne zařadit je na program koncertu. Figurují daleko častěji v učebních osnovách a také jako povinné skladby varhanních soutěží. Nadhled, s jakým van Doeselaar všechny tři věty přednesl, samostatnost jednotlivých hlasů i lehkost, s jakou jeho hra působila, byly však strhující. Malý test si pro varhaníka připravily i varhany, které v první větě nechaly znít malé e o mnoho déle, než skladatel i interpret zamýšleli. I s odstraněním tohoto problému si během tak složité skladby poradil van Doeselaar bez zaváhání. Ještě větší pestrosti na provedení by však přidala větší různorodost tempa. Ta vůči sobě nebyla dost kontrastní.

Třetí dvojice chorálů Vater unser im Himmelreich (BWV 683 a 682) gradovala v pestrosti. Nikoliv v době svého vzniku, ale zejména v sazbě a způsobu zpracování. Zatímco první je známou skladbou a interpret ji zahrál poměrně rychle a jakoby bez povšimnutí, druhá je téměř nehranou skladbou, neboť je jednou z nejnáročnějších a přitom nepatří k efektním skladbám, jako jsou toccaty nebo fantazie. Van Doeselaar tak opět rozšířil obzory olomouckých posluchačů.

Celý program pak rámovaly tři skladby, které nechaly zaznít původní englerovské pléno. Úvodní Preludium (Toccata) C dur (BWV 566a) zaznělo ve své méně známé poloze – bez předznamenání. Ta se dřív využívala zejména u nástrojů se středotónovým laděním, kde by se původní tónina E dur střetávala s nevýhodami tehdejší temperatury. Olomoucký nástroj je však laděn temperovaně, a tak se posluchačům znalým této skladby mohlo provedení v C dur zdát zbytečně „utopené“, neboť v E dur zní přece jen „jasněji“. Interpret zde ukázal cit pro akustiku, kdy udržel hraniční tempo, které ještě kostel sv. Mořice nenechal slít v nekonkrétní celek. Fuga d moll (BWV 539) uprostřed koncertu byla ukázkou toho, jak Bach opakovaně používal své vlastní hudební nápady. Věta původní sólové houslové sonáty (BWV 1001) zde posloužila jako základ samostatné varhanní polyfonní skladby. Výhody původu této kompozice Doeselaar skvěle artikulačně podpořil. Závěr koncertu patřil Toccatě F dur (BWV 540), která je silně repetitivní a velice slavnostní. Po chorálních předehrách a triové sonátě, tedy skladbách komornějšího charakteru, to bylo důstojné rozloučení s publikem nabitým kostelem sv. Mořice, čítajícím přes pět set posluchačů.

Frenetickým potleskem vynucený přídavek v podobě třetí věty Pastorale (BWV 590) pak byl labutí písní za uplynulým 57. ročníkem olomouckého varhanního festivalu.

Celý program van Doeselaar dokazoval, že se v jeho interpretaci snoubí letitá hráčská zkušenost s mladistvým duchem, který byl patrný už při energickém „nastoupení“ na varhanní lavici a posléze prodchnul všechny skladby večera. Interpret přednesl zejména méně hrané Bachovy skladby, ze kterých však sestavil program, který měl jasnou dramaturgickou linii, byl pestrý a ukázal Bachovu tvorbu nejen v proměnách jeho kompozičního zrání, ale i v plných možnostech Englerova nástroje. Přitom se držel maxima možné autenticity hudebního projevu, a to jak při registraci, kdy oba registrátoři během skladeb měnili barvy minimálně, tak při technice hry, kdy se hráčův podpatek za celý program nedotkl pedálové klávesy. Olomoučtí posluchači pak prokázali svou vysokou úroveň, neboť přes hodinu trvající program varhanního Bacha ocenili opakovanými velkolepými potlesky, přesto, že ten byl zaměřen spíše na znalce než na dnešní mainstreamové posluchače. Nechť takových programů i posluchačů nadále přibývá! (Jen škoda, že eště nezahrál tu tokátu d mol!)

Foto: Šimon Kadula