„Kdo šel na pražskou premiéru Idomenea s očekáváním ‚dalšího skandálu‘, byl zřejmě zklamán.“ 

„Více nežli pevné dějové i časové ukotvení či lyrické sdělení však režisér akcentuje symboly, emoce a estetiku.“

„Měla-li být sborová složka inaugurační zkouškou nové šéfsbormistryně Státní opery Zuzany Kadlčíkové, pak je třeba dodat, že ji zvládla na výbornou.“

Opera Wolfganga Amadea Mozarta Idomeneo patří k jeho nejrevolučnějším a zároveň nejintimnějším dílům: za příběhem krétského krále, jenž se po trójské válce ocitá v existenčním rozporu, se skrývá i konflikt mezi patriarchálním řádem a láskou mladých lidí. Státní opera dílo nově uvedla 25. září v hudebním nastudování Konrada Junghänela a v režii Calixta Bieita jako první premiéru sezóny. 

Mozartův Idomeneo, král krétský (Idomeneo, re di Creta), KV 366, je jedním z nejvýznamnějších děl Mozartovy rané operní tvorby a zároveň prvním skutečně velkým krokem k dospělé hudebně-dramatické řeči. Pětadvacetiletý skladatel jej napsal pro mnichovský karneval roku 1781 na objednávku kurfiřta Karla Theodora, tedy ještě před svým odchodem do Vídně. Libreto vychází z francouzského textu Abbého de Champleury a nese výrazné stopy francouzské tragédie lyrique i tradice tzv. opera seria.

Mozart měl k dispozici mimořádně kvalitní mnichovský soubor. Mezi pěvci vynikali například tenor Anton Raaff nebo sopranistka Dorothea Wendling. Díky nim mohl Mozart psát neobyčejně náročné, dramaticky i technicky bohaté vokální party, které v sobě spojovaly virtuozitu s nově probouzejícím se smyslem pro dramatickou pravdivost. Také orchestru Mozart přisoudil nezvykle aktivní roli: není jen doprovodem, ale podílí se na výstavbě dramatu, vytváří obrazy mořských bouří i vnitřního neklidu postav. Zvláštní místo mají i sbory, které amplifikují antickou tragédii a posilují vážnost díla. Jak se s tím vypořádali na premiéře v Praze si řekneme za chvíli. 

Příběh Idomenea, ale ostatně i Elektry/Elettry (oba příběhy na sebe částečně navazují), fascinoval mnoho umělců a hudebníků, a proto není s podivem, že ho mimo Mozarta, resp. Strausse ztvárnilo i několik jiných skladatelů. Za všechny jmenujme alespoň opery Idoménée Andrého Campry, uvedenou roku 1712, či Elettru Johanna Kaspara Kerlla z roku 1661. Mozart chytře přivádí Elektru na scénu ve svém Idomeneovi, kde vystupuje jako vedlejší postava, žárlivá sokyně Ilie a zároveň zde dosahuje neobvyklé emocionální hloubky. Na rozdíl od ostatních operních interpretací této látky není jeho Idomeneo založen na lehkosti a hře charakterů, ale na velkých morálních konfliktech, tragice lidského osudu a střetu s božskou mocí. Díky tomu bývá tato opera někdy označována za „most“ mezi barokní operní tradicí a novým, romantickým pojetím hudebního dramatu a často bývá vnímána jako Mozartův symbolický pokus vymanit se z vlivu svého otce. V Praze byla opera překvapivě uvedena jen dvakrát, v letech 1887 a 1900, a po 125 letech se tak vrátila do budovy Státní opery.

Děj Mozartovy opery se odehrává na Krétě krátce po skončení trójské války: král Idomeneo při bouři na moři slíbí bohu Neptunovi, že mu obětuje prvního člověka, kterého na břehu potká, pokud ušetří jeho život. Avšak tímto člověkem se stane jeho vlastní syn Idamante. Král se ocitá v tragickém dilematu mezi vírou a otcovskou láskou, zatímco Idamante zápasí se svými city k Ilii, dceři poraženého trójského krále Priama, a odolává vášnivé Elettře, princezně z Mykén. Do děje vstupují hněvy bohů, mořská obluda i dramatické zásahy sboru, avšak nakonec se napětí uvolní: Idomeneo abdikuje, Neptun se smiluje a na trůn nastupuje Idamante s Ilií, symbolizující vítězství lásky nad starým řádem i smíření někdejších nepřátel.

Režie pražského nastudování se ujal významný evropský režisér Calixto Bieito, který pro naši první scénu vytvořil řadu inscenací: v této sezóně jsou na repertoáru divadla Janáčkovy opery Její pastorkyňa a Káťa Kabanová. Bieito je nejen u nás, ale i v zahraničí mnohými diváky obdivovaný, zatímco pro jiné je téměř nestravitelný. Kdo šel na pražskou premiéru Idomenea s očekáváním „dalšího skandálu“, byl zřejmě zklamán. 

Režisér Bieito zasadil děj opery do blíže neurčené současnosti, děj však ponechal na Krétě. Více nežli pevné dějové i časové ukotvení či lyrické sdělení však režisér akcentuje symboly, emoce a estetiku. Scéně vévodí několik poloprůsvitných kvádrů, které se během děje přesunují a zpěvákům poskytují intimní prostor ale i otevřenou scénu, soukromý úkryt, ale i vězení (scéna Anna-Sofia Kirsch). Celý pohybující se komplex pak evokuje krétský labyrint, v němž každá z osob hledá svého minotaura. Důležitou a nesmírně působivou složkou inscenace je light design (Reinhard Traub, Calixto Bieito), který umocňuje emoce, znázorňuje proměny nálad, ale i mořskou obludu, která pustoší město. Postavy jsou oblečeny dle soudobé městské módy s výraznou barevnou odlišností, jen Ilia je oděna do vězeňského mundúru, byť v okrové barvě, ale proč ne (kostýmy Paula Klein). V inscenaci je množství menších i větších režijních nápadů a detailů, jejichž symbolice jsem ne pokaždé rozuměl (např. proč si Elettra namazala nohy krémem na boty?), ale které vhodně dokreslovaly celkovou vizuální estetiku díla. Vyjmenovávat všechny by bylo zdlouhavé a asi i zbytečné, za všechny jmenujme dvě nejpůsobivější: nataženou fólii, skrz kterou se snaží prodrat sbor topících se námořníků ze začátku opery, nebo ohromnou síť plnou bílých platových kanystrů, které dopadnou na jeviště na začátku třetího dějství a které sbor v závěru opery uklízí. 

Také se zde téměř nevyskytují jindy tolik pranýřované nelogičnosti s libretem a režie nepředkládá žádný násilně ohnutý výklad. Co by se ale inscenaci vytknout dalo je jistá statičnost, především ve druhém dějství, kdy se pohyby kvádrů po jevišti už trochu okoukají a nic zásadního se na scéně neděje, jakkoliv jsou obrazy na scéně vizuálně velmi působivé. Také některé detaily inscenace jsou pro diváka v hledišti Státní opery špatně čitelné, zejména ze vzdálenějších míst. Jiné mi naopak přišly až příliš popisné, třeba když se v závěru opery Idomeneo rozhodne doslova rozmlátit sochu Neptuna, ke které se předtím modlí, nebo když sbor ve chvíli, kdy je vladař odhodlán obětovat svého syna, mu nasazuje přes hlavu několik cedulí s nápisem „vrah“, ale to už jsou opravdu detaily.  Vizuální stránku inscenace doplňuje ještě několik videoprojekcí (Adria Reixach a Lukáš Panoch) a ač nejsem v operních inscenacích jejich přílišným příznivcem, zde nepůsobí rušivě a zejména projekce z filmu Na západní frontě klid z roku 1930 vhodně esteticky i dějově doplňuje celou inscenační koncepci. 

Hudebně se pražská inscenace opírá o mnichovskou premiéru z roku 1781, přičemž bylo vypuštěno několik baletních scén a árií či postava Idomeneova důvěrníka Arbaceho. Na druhou stranu ale pražské nastudování zahrnulo mj. duet Ilie a Ildamanta S´io non moro a questi accentu, který Mozart pro premiérové uvedení vyškrtl. 

Opera stojí a padá s výkony čtyř hlavních a svým způsobem se dá říci že i jediných interpretů, protože ostatním rolím toho Mozart věru moc nenapsal. Trojská princezna Ilia v podání Jekatěriny Krovatěvy měla sice nosný hlas, který se příjemně nesl prostorem Státní opery a s nástrahamy svého partu si celkem poradila a zpívala až do konce se stejným nasazením a energií. Nicméně pro svou roli by potřebovala měkčí témbr, přičemž se v dramaticky vypjatějších scénách uchylovala ke zbytečné forzi a v jejím hlasu znělo nepěkné kovové vibrato. Herecky ji nechyběla potřebná průprava a svými utajovanými city se nechala sžírat velmi přesvědčivě.

Švédská mezzosopranistka Rebecka Wallroth v roli prince Idamante ve Státní opeře debutovala a byl to debut povedený. Její lehčí, zdravě vedený mezzosoprán byl mrštný v koloraturách a ve výrazu nepostrádal potřebnou hravost, která je nutná pro interpretace mozartovských rolí, i když ve výškách zněl občas trochu nejistě. Herecky byla přesvědčivá i jako mladý princ s dlouhými blond vlasy, který je rozháráný mezi láskou k Ilie, otci a vlasti.

O poznání dramatičtějším přednesem nežli dvě předchozí role se blýskla sopranistka Petra Alvarez Šimková, která skvěle vystihla vášnivou a láskou posedlou princeznu Elettru. I ona byla herecky přesvědčivá, energie mykénské femme fatale z ní doslova prýštila. Bohužel se mi ale zdálo, že na svou roli neměla dostatek energie, protože ke konci, zejména v její árii Oh smanie, oh furie!, kdy propadne zoufalé nenávisti, měla nepříjemné vibrato a její hlas zněl nevyrovnaně.

Ještě osobní vsuvka k oběma dámám: pokud bych byl neinformovaným posluchačem bez programu, dovolil bych si tvrdit, že jejich hlasové obory jsou opačné, protože mezzosoprán paní Wallroth působí až dívčí lehkostí a světlostí, kdežto soprán paní Alvarez Šimkové hýří mezzosopránovými barvami a obsahuje v sobě správnou míru hysterie. 

V titulní roli krále Idomenea se předvedl americký tenorista Evan LeRoy Johnson, kterého známe zejména jako Prince z Rusalky (produkce SO) a někteří si na něj patrně pamatují i jako na Giasona v Médee. V zahraničí se pak profiluje zejména jako Rodolfo v Bohémě, Pinkerton v Madama Butterfly či Lenský v Evženu Oněginovi. Že má bezpochyby krásný a správně vedený hlas ilustruje i fakt, že ho v blízké budoucnosti čekají debuty v newyorské Metropolitní opeře i v chicagské Lyrické opeře. V rozhovoru, který jsem s ním vedl, jsem se ho ptal, zda si může dovolit odbočku ze světa tzv. velké opery v Mozartovi. Odpověděl mi, že konkrétně Idomeneo mu pořád velmi dobře sedí: „V jistém smyslu je to podobné jako u Verdiho – i tady existuje jasná stavba, vrcholné momenty a nutnost udržet dramatické napětí po delší dobu, což je pro Verdiho typické. A navíc, nezapomínejme: Idomeneo je možná Mozartova vůbec nejdramatičtější tenorová role, což ho odlišuje od většiny ostatních postav, které napsal.“

V zásadě s ním nelze než souhlasit, jeho hlas je opravdu velice hezký, plný barev, má naprosto přirozený volumen, zpívá bez viditelné fyzické námahy a hlas nikdy nepřepíná. Nicméně že je stále vhodný k Mozartovi mě přesvědčil jen částečně, neboť jeho hlasu v některých koloraturách chyběla potřebná hbitost. Jeho přednosti i slabiny se nejlépe ukázaly v árii Fuor del mar, která bývá považována za nejobtížnější tenorovou árii Mozartova repertoáru. Vystavěl ji naprosto přesvědčivě, v legatu a s dostatečnou energií, ale některé pasáže zpíval poněkud ztěžkle, byť s pevnými a dlouhými kantilénami a technicky výborně. Za tuto árii si také vysloužil první spontánní potlesk publika a vzdor některým výtkám, myslím, že zaslouženě. Neodolatelný byl i herecky a skvěle vyjádřil rozpolcenost hlavní postavy, přičemž jeho láska k synovi byla vřelá a naprosto přirozená. 

V malé roli Hlasu věštby se blýsknul Zdeněk Plech, jehož nosný hlas a srozumitelný přednes je třeba pochválit. Josef Moravec v roli Neptunova velekněze zněl intonačně trochu nejistě a výšky mu činili potíže. V malých rolích Trojanů a Kréťanů se předvedli ještě Benjamín Hájek, Martin Kreuz, Lucia Bildová a Eliška Rokos Mourečková.

Ve skvělé formě se předvedl Sbor státní opery, který vytvářel krásně plastické a jakoby hmatatelné zvukové vlny a výborně se zapojoval do režie inscenace.  Měla-li být sborová složka inaugurační zkouškou nové šéfsbormistryně Státní opery Zuzany Kadlčíkové, pak je třeba dodat, že ji zvládla na výbornou. (Rozhovor se sbormistryní ZDE.)

Také Orchestr Státní opery se předvedl v dobrém světle, divákům předvedl výraznou dynamiku a tah na komplexní pojetí hudby. Dirigentu Konradu Junghänelovi se dařilo správně dávkovat mozartovskou zvukovou poetičnost a odstiňovat jednotlivé nálady, jakkoliv se občas v některých pasážích příliš prosazovaly dechy. 

Opera Národní divadlo a Státní opera si zaslouží pochvalu, že se podařilo najmout režiséra, který inscenaci vnuknul jasně čitelnou a hlavně ucelenou vizuální estetiku, i za slušné výkony sólistů, orchestru i sboru. Další premiérou sezóny bude 16. října Legenda z Erinu skladatele Otakara Ostrčila v režii Jiřího Heřmana a v hudebním nastudování Roberta Jindry. Nezbývá než doufat, že tato i další letošní premiéry budou mít vzestupnou uměleckou tendenci.

Foto: Serghei Gherciu / Národní divadlo