„Způsob, jakým Popelka se svým bohatým arzenálem rozevlátých, ale přesto cíleně přesných gest provedl Vídeňské symfoniky Beethovenovými partiturami, valčíky rodiny Straussů i valčíkem inspirovanou hudbou Richarda Strausse, byl impozantní.“

„Na Vídeňské filharmoniky se pochopitelně upírá v tomto repertoáru pozornost, avšak na nic, ani na straussovské valčíky, pravé vídeňské, nemohou mít a nemají monopol.“

„Ve suitě z Růžového kavalíra dosáhli účinku neodolatelně rozkročeného mezi dekadencí a komikou, sentimentem, nostalgií a opravdovou citovostí.“

Vídeňští symfonikové budou v rakouské metropoli po Vídeňských filharmonicích vždycky až „ti druzí“, neznamená to však ani v nejmenším, že nestojí za to poslechnout si jejich koncert. Ten pohostinský na Pražském jaru se jim s českým šéfdirigentem Petrem Popelkou v úterý opravdu vydařil. Nejen díky jeho osobní energii a muzikálnosti, ale i díky programu – od Beethovena přes valčíkovou rodinu Straussů až k bavorskému Richardu Straussovi programu veskrze a výhradně „vídeňskému“.

V programu, se kterým Vídeňští symfonikové po koncertě na Pražském jaru odjeli do Drážďan a který počátkem června vezou ještě do Španělska, ztělesňuje hudební Vídeň Beethovenova předehra Zasvěcení domu, valčík Dynamiden od Josefa Strausse a suita z opery Růžový kavalír, ve které valčíkovými rytmy charakterizoval město i Richard Strauss. V české metropoli k tomu přibyl Beethovenův Pátý klavírní koncert zvaný Císařský, uměřeně virtuózně přednesený Janem Bartošem. A „vídeňské“ byly pochopitelně i dva přídavky.

Orchestr Wiener Symphoniker, letos stopětadvacetiletý, se v rakouské metropoli liší od Vídeňských filharmoniků, spoluvytvářejících a reprezentujících především exkluzivní vrstvu kultury. Je jiný směřováním k větší demokratičnosti a také k soudobějšímu repertoáru, je tělesem ztělesňujícím v repertoáru i v rámci své role ve společnosti modernějšího, průkopnického ducha. V roce 1956 byli Vídeňští symfonikové prvním západním orchestrálním tělesem v historii festivalu Pražské jaro. Letos přijeli logicky i proto, že mají od loňského podzimu nového šéfdirigenta – Petra Popelku, na tomto postu prvního Čecha. Evidentně jeho volbou neudělali chybu. Způsob, jakým je 27. května ve Smetanově síni provedl Beethovenovými partiturami, valčíky pocházejícími z rodiny Straussů i valčíkem inspirovanou hudbou Richarda Strausse, byl impozantní.

Beethovenova předehra napsaná k otevření divadla Theater in der Josefstadt v roce 1822 má poměrně bohatě členěnou stavbu, která vyžaduje od dirigenta velkou představivost, soustředění a důslednost, aby skladba s různě střídanými segmenty, obřadně slavnostními i polyfonními, vzrušenějšími i klidnějšími, nevyzněla rozháraně. Petr Popelka se svým bohatým arzenálem rozevlátých, ale přesto cíleně přesných gest dával dílu jeden podnět za druhým, ani na chvíli nepřestal podrobně zvýrazňovat všechny detaily. Orchestr hrál sympaticky kompaktně a měkce, se zdařilým evokováním dobového stylu bez romantizujícího vibrata.

Obdobně vyzněl Klavírní koncert Es dur, v tempu svižnější a v dynamice citlivý, nebojící se v sólovém partu ve spodnějších polohách robustnosti, ale perlivě průzračnější v horní polovině. Pomalá věta vyšla Janu Bartošovi ve snovém ztišení stylově čistě, to znamená bez sklouzávání k přílišné emotivnosti a líbivosti.

Valčík Geheime Anziehungskräfte (Tajemné síly přitažlivosti) Josefa Strausse, bratra toho nejslavnějšího Johanna Strausse, má desetiminutový rozsah, pěkné proměny a výrazovou uměřenost. Je skutečným koncertním symfonickým kusem, žádnou prskavkou evokující vojenské kapely. Zapůsobil právě proto v Popelkově pojetí velmi sympaticky. A připomněl zřejmými interpretačními kvalitami, že se na Vídeňské filharmoniky pochopitelně a právem upírá v tomto repertoáru pozornost, že ho vzorově předvádějí na novoročních koncertech, že však na nic, ani na straussovské valčíky, „echt wienerisch“, pravé vídeňské, nemohou mít a nemají monopol. Jejich správné cítění mají v krvi hudebníci Vídeňských symfoniků i bez charakteristicky nablýskané ambaláže samozřejmě také.

Do suity z opery Růžový kavalír se Petr Popelka doslova vrhl. Vcelku pochopitelně. Ano, jde o hudbu z roku 1911, moderní, pozdně romantickou, která vyžaduje obrovskou míru vehemence a modelace. Pokud se zadaří, odmění se nádhernou virtuozitou i emotivností. Autor suity, jímž byl tři desetiletí po premiéře opery zřejmě dirigent Artur Rodziński, odvedl skvělou práci, odpovídající mimořádnému vkladu Richarda Strausse. Nejde zdaleka jen o potpourri sestavené z valčíkových melodií, ale prostřednictvím celých symfonických úseků o připomenutí a vystižení nálad, které operu prostupují. Strauss charakterizoval rokokovou Vídeň valčíkovými melodiemi sice anachronicky, ale učinil tak s nenapodobitelným šarmem. A přidal samozřejmě spoustu své vlastní barvité hudby existující zcela mimo valčíkové schéma. Dosáhl mistrovského účinku, neodolatelně rozkročeného mezi dekadencí a komikou, sentimentem, nostalgií a opravdovou citovostí. A měňavě se lesknoucí stříbrnou růži – kterou páže Oktavián nese mladičké vyvolené barona Ochse, do které se nicméně ihned zamiluje a zachrání ji posléze před ním – vystihl šikovným, ikonickým instrumentačním postupem, jaký nikdo jiný po něm už nemohl použít, ale ani takový nevynalezl.     

Měkké plochy, pikantní taneční víření, posmutnělá hobojová sóla, polyfonii, intimitu i společenský lesk a vše ostatní, co vytváří jedinečnou atmosféru Straussova Růžového kavalíra, vymodelovali a zahráli Vídeňští symfonikové krásně, zažitě, s hravým nadhledem.    

Koncert vzbudil u nadšeného publika mimořádně dlouhou reakci. Oběma přídavky orchestr připomněl Johanna Strausse syna, od jehož narození uplyne letos v říjnu dvě stě let. Dvě rychlé polky – Stürmisch in Lieb’ und Tanz a Unter Donner und Blitz – byly dokonalé, strhující. Petr Popelka, mimořádně muzikální, plný energie a vůdčí přesvědčivosti, se ve Vídni se svýma kouzlícíma rukama evidentně neztratí.  

foto: Pražské jaro / Petra Hajská