„Vojtěch Spurný hrál a řídil bez fraku, ani sako nezvolil, postačila mu elegantní vestička.“ 

„Cembalistka Monika Knoblochová se vykázala výsostnou technikou a pozoruhodnou precizností, jimiž zprostředkovala autorovy neradostné pocity a náladu.“

„Voříškova hudba snese srovnání s nejslavnějšími skladbami své doby.“

Zcela jiný charakter než velkolepý zahajovací večer ve švýcarském duchu, konaný před týdnem, měl druhý abonentní koncert Filharmonie Hradec Králové, jenž ve středu 25. září otevřel malý symfonický cyklus. Orchestr vedený Vojtěchem Spurným tentokrát hrál, zvláště v první části, v menším obsazení a připomněl slavné tvůrce, kteří se narodili na území nynějšího Královéhradeckého kraje. A přidal k nim Mozarta. 

V letopočtech narození i úmrtí má na konci čtyřku. František Ignác Antonín Tůma (1704–1774), rodák z Kostelce nad Orlicí, patří k osobnostem Roku české hudby, kterou je záslužné vedle jiných připomínat. I z důvodu, že jeho hudba z pomezí baroka a klasicismu dnes zní poměrně sporadicky, zaměřují se na ni především specializované soubory. Úspěch přitom zaznamenal jak v Praze ve službách hraběte Kinského, tak následně ve Vídni, kde devět let působil coby dvorní skladatel a kapelník císařovny Alžběty. Ceněno je jeho umění kontrapunktu a poctivé dodržování harmonických pravidel. Tůmova Partita à 4 d moll, která večer v Sále Filharmonie Hradec Králové zahájila, vyniká jemností a několika půvabnými melodickými linkami. Na pódiu se představilo jedenáct členů smyčcové sekce, dvanáctým hráčem byl u cembala dirigent Vojtěch Spurný. Tělesu se podařilo propojit všechny nuance dílka v příjemně se poslouchající celek, téhle muzice se dodnes nedá odolat… Přidanou hodnotou byl ovšem, jak je v jeho případě běžné, energický výkon hrajícího dirigenta. Vojtěch Spurný hrál a řídil bez fraku, ani sako nezvolil, postačila mu elegantní vestička. Nic mu tak nebránilo naplno gestikulovat a pohybovat se za nástrojem celým tělem, aby ani jedna notička nezazněla tak, jak by neměla. Vypadá to možná jednoduše a trošinku až excentricky, Spurného přístup je však náročný a přísný, vychází z velkého poučení o dobové hudbě a z velkých interpretačních zkušeností. Myslím, že i na muzikantech bylo patrné, že s ním rádi spolupracují, neboť i v maličkostech jde o výsledek. A ten vyzněl parádně. 

Počet hráčů se k provedení druhé skladby večera nezměnil. Zůstalo jedenáct smyčců, dirigent se ale už přesunul na stupínek a k cembalu usedla Monika Knoblochová. Na pořadu byl Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 42 Viktora Kalabise. Tvůrce, jenž spatřil světlo světa v Červeném Kostelci, je nepřehlédnutelnou osobností moderní české hudby. Sto let od jeho narození jsme si připomínali loni, ale je naprosto přirozené připomínat jeho výrazné umění i mimo výroční rok. Traduje se, že koncert z let 1974–75, napsaný na zahraniční objednávku pro jeho manželku Zuzanu Růžičkovou, měl být na přání protagonistky veselý, leč okolnosti a zejména chmurná atmosféra zvolna postupující normalizace vedly autora jiným směrem. Kalabis vytvořil dílo plné úzkosti, napětí a těžkosti spojené s odevzdaností. Jeho depresivní působivost vyniká dodnes a zvyšuje se, ujmou-li se ho hráči, podrobení pravidelným konfrontacím s náročnými otázkami kladenými hudbou 20. století. Těmi hradecká filharmonie disponuje, zkušenost z mnoha ročníků Hudebního fóra byla evidentní. Největší pozornost posluchačů se ale pochopitelně upírala k sólistce. Monika Knoblochová se vykázala výsostnou technikou a pozoruhodnou precizností, jimiž zprostředkovala autorovy neradostné pocity a náladu. V jejím podání silně zněly především repetitivní pasáže, umocňující atmosféru zmaru, upadnutí pověstného špendlíku by bylo bývalo v koncertní síni slyšet, stejně tak při srdcervoucím závěru smyčců…

Poté se obsazení na pódiu rozšířilo o dechy a nálada se začala projasňovat. Dramaturgové večera nechtěli opomenout Františka Xavera Duška, narozeného v Chotěborkách kousek od Dvora Králové. Z jeho díla vybrali Sinfonii in A (Altner A3), pro autora typickou galantní muziku, již je potěšení hrát i poslouchat. Vojtěch Spurný, snad ještě pod vlivem předchozí skladby, působil zdánlivě skromně a nenápadně, pod drobnohledem z něj však i tentokrát vyzařovala nekompromisnost, bazírující na brilantním provedení každičké drobnosti. A povedlo se, nejspíš i Duškův přítel Mozart by měl radost.

Wolfgang Amadeus Mozart se sice ve východních Čechách nenarodil, ani nemáme doklady o tom, že by v nich při svých cestách do Prahy pobýval, nicméně zařazení jeho předehry k opeře Don Giovanni, K. 527 (s koncertním koncem) mělo v programu jistou logiku. Setkání s géniem nikdy neuškodí a dokonale prověří schopnosti orchestru, navíc Mozartův vliv na všechny, kdo přišli po něm, je neoddiskutovatelný. Filharmonie Hradec Králové zahrála notoricky známý kus bravurně a perfektně tak po přestávce připravila půdu pro závěrečnou skladbu večera. 

V roce 1791, kdy Mozart zemřel, přišel na svět ve Vamberku Jan Václav Hugo Voříšek. Nedožil se vysokého věku, tuberkulóza jej připravila o život v pouhých šestatřiceti letech. Dokázal však hodně, ve Vídni zastával pozici dirigenta Spolku přátel hudby a dvorního varhaníka. A i kdyby nic jiného z jeho vlastní tvorby nepřežilo, Symfonie D dur z roku 1823 bude snad už navždy oblíbeným obohacením repertoáru především českých orchestrálních těles. Promyšlené dílo inklinující k Beethovenovi a současně Schubertovi, přičemž oba slohové póly se nikterak neruší, naopak se přitažlivě prolínají a doplňují, dílo stojící tedy na pomezí klasicismu a počínajícího romantismu, má navíc kolem Hradce Králové zvláštní postavení ještě z jedné příčiny, zvláště pro starší posluchače – libý fanfárkový motivek ze čtvrté věty býval dlouhá léta znělkou vysílání zdejšího studia Českého rozhlasu. Zahrát čas od času Voříška je pro zdejší filharmonii (ale i pro kolegy z Pardubic) jakousi nepsanou povinností. A bude-li prováděna tak, jak tomu bylo pod taktovkou Vojtěcha Spurného, myslím, že opomíjena nebude. Dirigent nasadil natolik ostré tempo – i v lyrických pasážích! –, že to mohlo vést až k závrati. Ano, tahle hudba snese srovnání s nejslavnějšími skladbami své doby a vykazuje, řečeno dnešním jazykem, evropské parametry. Už dlouho jsem ji přitom neslyšel hrát s takovým nasazením, chce se mi napsat až s vervou, jako teď v Hradci Králové. Excelentní finále perfektně koncipovaného večera!

Foto: Filharmonie Hradec Králové / Michal Dědič